Ahmet Zogu či Ahmed Zogu, panovnickým jménem Zog I. (8. října 1895 – 9. dubna 1961) byl albánský státník, který byl hlavní postavou meziválečné Albánie. Postupně byl v letech 1921–1924 ministrem vnitra, 1922–1924 albánským předsedou vlády a poté v letech 1925–1928 i prezidentem. A nakonec od roku 1928 až do okupace země Itálií v dubnu 1939 králem Albánců. Ve třicátých letech se orientoval na těsnou spolupráci s Itálii. Od roku 1939 do své smrti žil jako exilový král ve Francii, Spojeném království a Egyptě. Zog měl mnoho nepřátel, během jeho života na něj bylo uskutečněno 55 neúspěšných pokusů o atentát. Uvádí se, že byl velmi silným kuřákem, prý kouřil i přes 150 cigaret denně.
Život Mládí Ahmet Zogu se narodil jako Ahmet Muhtar Bej Zogolli 8. října 1895 v severoalbánské pevnosti Burgajet v horském okrese Mat, jako třetí syn Džemala Paši Zogolliho a jeho druhé manželky Sadijé Toptani do tradičně muslimské rodiny. Jeho otec byl místní feudál (Bajraktar), ovládající přilehlou oblast. Jeho matka a Džemalova druhá manželka pocházela z vážené a mocné aristokratické rodiny, odvozující svůj původ od Skanderbegovy sestry. Jejím bratrancem byl Essad Paša Toptani. Zog vystudoval v Istanbulu na Galatasarayském lyceu a poté pokračoval studiem turecké důstojnické školy v makedonském Monastiru.
Po otcově smrti roku 1911 se Ahmet Zogolli stal ve věku 16 let vládcem Matu namísto svého staršího bratra Dželala Beje Zogu, který byl shledán mentálně neschopným. Jako zástupce okresu byl v roce 1912 společně se svým strýcem jedním ze signatářů prohlášení nezávislosti Albánie.
Po vypuknutí první světové války se přidal na stranu Rakouska-Uherska. Za rakouské prostředky vytvořil albánskou legii, která měla bojovat společně s rakousko-uherskou armádou. Zogolli ovšem prostředky využil pro posílení svého vlastního mocenského postavení. Proto byl po zbytek války internován ve Vídni. Po skončení války pak byl internován do roku 1920 v Římě. Až poté se vrátil do opět nezávislé Albánie.
Politické začátky náhled|vlevo|Ahmet Zogu Zogolli se do nestabilní poválečné Albánie vrátil v roce 1920. Na počátku 20. let Zogu na albánské politické scéně soupeřil s mnohem vzdělanějším a zprvu úspěšnějším pravoslavným biskupem Fanem S. Nolim a Luigjem Gurakuqim. Zogolli se v roce 1920 stal správcem severoalbánského města Skadar. Poté byl během roku 1920 a poté mezi lety 1921 a 1924 ministrem vnitra. Od roku 1922 byl také předsedou vlády. Téhož roku si také změnil příjmení z tureckého Zogolli na Zogu (vypuštěním turecké koncovky „-olli“ znamenající syn došlo ke změně na Zogu albánsky „pták“).
O rok později byl při vstupu do parlamentu postřelen atentátníkem, ale i tak přednesl připravený projev. Poté, co následujícího roku vypuklo v Tiraně povstání, odešel v červnu 1924 do Jugoslávie a vlády se ujal biskup Noli. S pomocí Jugoslávie a severoalbánských kmenů se v prosinci téhož roku Zogu vrátil a svrhl Noliho vládu. Definitivně se tak chopil moci, u které se udržel až do druhé světové války. Zogu zavedl osobní diktaturu, nechal přijmout novou ústavu, která formálně zrušila albánskou monarchii a zavedla republiku, jejímž jediným prezidentem se 21. ledna 1925 nechal zvolit. Ústava mu dávala široké pravomoce, kdy byl fakticky nejen hlavou státu, ale i vlády, a mohl rozhodovat o jmenování či odvolání většiny vládních úředníků.
Zahraničněpolitickou orientaci země změnil z Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie) na Itálii, což v Bělehradě vyvolalo znepokojení až zděšení. Zogu se pomocí své politiky snažil i nadále koncentrovat moc, zároveň však musel neustále postupovat některé pravomoci Italům, kteří získávali prostřednictvím mezinárodních dohod a svého kapitálu v Albánii stále větší vliv. Italský kapitál ovšem byl potřeba pro investice do modernizace zaostalé země. V roce 1926 uzavřel s Itálií smlouvu o přátelství a o rok později dohodu o spojenectví.
Královská vláda náhled|Královská rodina: král, královna-matka, královy sestry a synovec Aby upevnil své domácí i mezinárodní postavení, nechal parlamentem schválit novou monarchistickou ústavu, která k 31. srpnu 1928 vytvořila z Albánie království, jehož hlavou se Zogu stal. Doma budoval Zogu postupně režim stojící na kultu osobnosti a potlačování politických a mocenských oponentů. Po vzoru Itálie zřizoval také množství různých organizací, jako např. uniformovaný Národní svaz albánské mládeže. Přestože stát byl oficiálně konstituční monarchií s parlamentem a vládou v čele s předsedou, držel politickou moc pevně ve svých rukou a jeho cílem bylo zajistit, aby žádné větší rozhodnutí nebylo přijato bez jeho osobní účasti. V rámci modernizace země byly z jeho rozhodnutí stavěny školy, nemocnice, silnice a obytné budovy. Za jeho vlády bylo také zrušeno islámské právo (včetně zahalování žen), podporována svoboda vyznání a v roce 1929 zaveden po vzoru Francie občanský zákoník. Z vnitrozemské Tirany učinil hlavní město namísto dosavadní přímořské Drače.
Po nástupu na trůn Zogu jmenoval svou matku Sadije královnou matkou a pověřil ji dohledem nad královskou kuchyní, aby předcházela pokusům o jeho otravu, které se obával. Zogovy sestry se staly princeznami a byly jmenovány velitelkami Dámské gardy, která se starala o královu ochranu. Dědicem trůnu byl jmenován králův oblíbený synovec princ Tati (*1923), syn Zoguovy straší sestry Nafije. Kvůli obavám z atentátů necestoval do zahraničí. Při jedné z raritních cest byl na něj v roce 1931 ve Vídni uskutečně další z neúspěšných pokusů o atentát. Když Zog opouštěl budovu opery, byl namísto něj zabit jeho pobočník a Zog sám opětoval palbu z vlastní pistole.
náhled|vlevo|Zog a Galeazzo Ciano v roce 1937 Silný italský vliv v zemi se snažil kompenzovat například tím, že velením četnictvu pověřil britské poradce, k nelibosti Italů. Z důvodu hospodářské krize v první polovině třicátých let, která zasáhla i Albánii, se ještě více prohloubila hospodářská závislost na Itálii, která stupňovala své požadavky za účelem upevnění pozice v zemi. Králi se nepodařilo vymanit z italského vlivu a nakonec některé jejich požadavky přijal. Jedním z nich bylo na italský nátlak v roce 1938 odvolání britských důstojníků velících albánskému četnictvu.
Před vypuknutím druhé světové války přijala Albánie mnoho židovských uprchlíků.
S postupujícím těhotenstvím královny Geraldine se stupňovaly italské nároky vůči Albánii a narůstaly špionážní aktivity v zemi. V březnu 1939 zaslal Mussolini Zoguovi ultimátum, ve kterém požadoval vznik celní unie obou států, místo pro italského zástupce v albánské vládě, účast italských osadníků na albánském zemědělství a rozmístění italských vojsk. V dubnu byla z Albánie evakuována italská komunita a bylo zabráněno dalšímu z atentátů na krále. 5. dubna se u příležitosti narození následníka trůnu konala vojenská přehlídka, kterou narušila italská letadla shazující letáky vybízející ke svržení krále. O dva dny později zahájila Itálie obsazování Albánie. Nekvalitní, malá a špatně vybavená albánská armáda nedokázala italským silám vzdorovat. Po obsazení Albánie Itálií odešla královna s novorozeným princem náročnou cestou přes jihoalbánské Korçë do sousedního Řecka, kde se k nim po pěti dnech připojil i Zog. Na italský nátlak ale byli nuceni Řecko opustit a přesunuli se do tureckého Istanbulu. Albánie pod italskou okupací se formálně stala italským protektorátem a Zogu byl zbaven trůnu a králem Albánie byl prohlášen italský král Viktor Emanuel III.
Život v exilu
Z Turecka se královská rodina odstěhovala do Francie. Z bezpečnostních důvodů cestovala přes Rumunsko, Polsko, Litvu, Švédsko, Norsko a Belgii. Poté, co německá vojska obsadila v roce 1940 Francii, se královská rodina opět přestěhovala, tentokrát do Británie.
náhled|vlevo|Zogův náhrobek v Thiais Po ústupu německých vojsk v listopadu 1944 byla Albánie obsazena partyzánskými vojsky pod vedením komunistů. Pod vedením komunistické strany a jejího vůdce Envera Hodžy byla ustanovena přechodná vláda. Přestože Zog a jeho příznivci se snažili o králův návrat, byl mu vládou odepřen návrat do vlasti. V lednu 1946 byl komunistickou vládou Zog formálně sesazen a byla vyhlášena Albánská lidová republika.
V roce 1946 královská rodina na pozvání krále Farúka přesídlila do Egypta. Zde se Zog setkal s bývalým italským králem Viktorem Emanuelem III. Po svržení egyptské monarchie přesídlil Zogu s rodinou v roce 1955 zpět do Francie. Zde také 9. dubna 1961 ve Fochově fakultní nemocnici v Suresnes na předměstí Paříže zemřel. Byl pohřben v Thiais, jižně od Paříže.
V říjnu 2012 rozhodla albánská vláda u příležitosti oslav stého výročí nezávislosti Albánie o repatriaci králových ostatků. Ty byly 17. listopadu téhož roku uloženy společně s ostatky dalších členů královské rodiny v obnoveném královském mauzoleu za účasti prezidenta, předsedy vlády a dalších albánských činitelů a také členů královských rodin Albánie, Rumunska, Černé Hory a Ruska.
Rodina náhled|Zog a Geraldine ve Švédsku v roce 1939 Než se Zogu stal králem, byl krátce zasnouben s dcerou politika Shefqeta Vërlaciho. Po nástupu na trůn zasnoubení zrušil. Nalezením vhodné budoucí manželky pověřil své sestry. Možnost sňatku s italskou nebo bulharskou princeznou nebyla realizována. Zog sám nebyl královského původu a z pohledu královských rodin byl uzurpátorem. Kromě panovnických rodin přicházely v úvahu i ženy z evropských šlechtických rodin. Jednou z nich byla i dvaadvacetiletá katolička Geraldine Apponyi z hornouherského šlechtického rodu Apponyiů. 27. dubna 1938 se v královském paláci v Tiraně konala svatba Zoga s o dvacet mladší Geraldine. Jedním ze svatebních svědků krále byl italský ministr zahraničí a Mussoliniho zeť hrabě Galeazzo Ciano. Jedním z mnoha zahraničních svatebních darů byl rudý automobil Mercedes-Benz 540K, který páru věnoval Adolf Hitler. Datum sňatku bylo vybráno jako upomínka na sňatek albánského národního hrdiny Skanderbega a jeho ženy Doniky. U příležitosti královské svatby byly albánskou vládou hrazeny náklady na stovku dalších svateb, které se toho dne v Albánii konaly.
O rok později 5. dubna 1939 se královskému páru narodil syn, následník trůnu, Leka.
Vyznamenání Domácí
60x60pixelů Řád Skanderbega – založením řádu 12. prosince 1925 60x60pixelů Řád věrnosti (řád Besa) – založením řádu 22. prosince 1926 60x60pixelů Řád národního praporu in memoriam – 17. listopadu 2012
Zahraniční 60x60pixelů komtur Řádu Františka Josefa – Rakousko-Uhersko, 1917 60x60pixelů velkokříž Řádu čestné legie – Francie, 1926 60x60pixelů řetěz Řádu Karla I. – Rumunsko, 1928 60x60pixelů rytíř Řádu zvěstování – Italské království, 16. prosince 1928 – udělil král Viktor Emanuel III. 60x60pixelů velkokříž Řádu svatých Mořice a Lazara – Italské království, 16. prosince 1928 60x60pixelů velkokříž Řádu italské koruny – Italské království, 16. prosince 1928 60x60pixelů velkostuha Řádu Leopoldova – Belgie, 4. listopadu 1929 60x60pixelů velkokříž Královského uherského řádu sv. Štěpána – Maďarsko, 1938 60x60pixelů velkokříž Královského řádu za občanské zásluhy – Bulharské království 60x60pixelů Řád Bílého lva I. třídy s řetězem – Československo 60x60pixelů řetěz Řádu Muhammada Alího – Egyptské království 60x60pixelů rytíř Nassavského domácího řádu zlatého lva – Lucembursko 60x60pixelů rytíř Řádu bílé orlice – Polsko 60x60pixelů velkokříž Řádu Spasitele – Řecké království 60x60pixelů velkokříž Řádu hvězdy Karadjordjevićů – SrbskoAcović, Dragomir (2012). Slava i čast: Odlikovanja među Srbima, Srbi među odlikovanjima. Bělehrad: Službeni Glasnik. s. 129.
Odkazy
Reference
Literatura
Související články Abaz Kupi
Externí odkazy
Kategorie:Zoguové Kategorie:Albánští králové Kategorie:Prezidenti Albánie Kategorie:Albánští premiéři Kategorie:Albánští ministři Kategorie:Pretendenti albánského trůnu Kategorie:Nositelé Řádu národního praporu (Albánie) Kategorie:Nositelé Královského řádu svatého Štěpána Kategorie:Nositelé velkokříže Řádu Leopolda (Belgie)