náhled|Pohled na areál Měděného hamru, 2015 Měděný hamr v Banské Bystrici byl v 15. století založený průmyslový závod na výrobu měděných výrobků, který byl součástí Banskobystrického měďařského podniku.
Banskobystrický měďařský podnik byl v tehdejším světě revolučně inovativní podnikatelskou jednotkou. Vysoká úroveň managementu se projevovala nejen ve výrobních a řídících procesech podniku, ale se uplatnila i při lokalizaci a prostorovém uspořádání jednotlivých výrobních provozů.
Na základě skutečností lze konstatovat, že Měděný hamr splňuje charakteristiky podle definice Charty průmyslového dědictví: písemné dokumenty dokládají, že od dob svého vzniku perfektně fungoval a dlouhodobě produkoval velké množství standardizovaných produktů na světové trhy daleko od mateřské země. Měděný hamr spolu s přidruženou výrobou a obytnou osadou obsahoval znaky a prvky manufaktury, ze které byl přímý přechod k podniku továrního typu. Vznik osady s jednoznačnou přímou vazbou na výrobní areál Měděného hamru dokumentuje velmi rané stadium industrializace Slovenska.
Proto mu přísluší přívlastek – historický průmyslový areál. Je materiálním dokumentem staleté kontinuity techniky a technologií, zkušenosti a vývoje hutního průmyslu mědi na jednom místě. Splnění atributů ve smyslu Listiny průmyslového dědictví potvrzuje, že Banskobystrický měďařský podnik a jeho Měděný hamr jednoznačně patří k průkopnickým výrobním provozům těžby a metalurgie mědi, které rozbíhaly éru industriální civilizace v Evropě.
Banskobystrický měďařský podnik Vznik podniku Vznik Banskobystrického měďařského podniku byl společnou investicí krakovského měšťana Jana Thurza, působícího v Levoči a rodiny Fuggerů – bankéřů z Augsburgu. Dne 10. října 1495 uzavřeli s Horní komorou Uherska smlouvu o Banskobystrickém měďařském podniku, přičemž se zavázali postavit nedaleko města hutní závod a scezovací huť (k oddělení – scezení – stříbra od mědi).HUSÁK, V.: Banskobystrický mediarsky podnik, In: Eurostav, r. 11, č. 1, 2005, s. 66-68 Byla to podnikatelská fúze, v současnosti nazývaná „joint venture“: nositel know-how technologie (Thurzo) se spojil s disponentem volného kapitálu (Fugger) s cílem postavit novou výrobnu s technologií i kapacitou vyššího řádu. I když podnikatelské spojení Thurzo-Fugger později zaniklo, vybudovaná výrobna fungovala a rozvíjela metalurgii mědi dalších téměř 500 let.
Charakteristika Výrobní základnou podniku byla intenzivní hlubinná těžba měděné rudy. Nově vytvořená, štolami a šachtami pospojovaná důlní díla dosahovala na tehdejší dobu špičkovou evropskou úroveň – uplatňovaly se v nich nejnovější technické vymoženosti a odborné znalosti (těžní a úpravárenské stroje, podrobné důlní mapy, zvládnutí bezpečného hlubinného dolování). Na těžební činnost bezprostředně navazovalo hutní zpracování rudy. V rámci podniku úzce spolupracovalo několik prvovýrob a specializované hutě. Ruda vytěžená z hlubokého podzemí se primárně zpracovávala nedaleko od místa těžby v stoupách (drtičky rudy), a tavicích hutích. Surová tavenina byla přepravena k dalšímu zpracování do technologicky specializovaných hutních provozů – rafinačních hutí a scezovacích hutí.VLACHOVIČ, J.: Hutnícke zpracovanie medených rúd v Banskej Bystrici v druhej polovici 16. stor. In: Historické štúdie V. Bratislava: SAV, 1959, s. 147 V nich se produkovala měděná surovina různé kvality. Ta byla zpracována na polotovary a finální výrobky v samostatné metalurgické výrobně – hamru.
Mezi jednotlivými zpracovatelskými místy byly vybudovány kvalitní silnice a fungovala zde nepřetržitá, logisticky dobře organizovaná „vnitropodniková“ přeprava. Přepravní síť podniku byla z bezpečnostních i provozních důvodů oddělena od dálkových přepravních tras. Produkty měděného hamru byly na tehdejším světovém trhu velmi vyhledávané, podstatná část produkce byla určena na export do celé Evropy.
Tyto atributy podniku představují výrobní kooperaci a management takového inovativního řádu, který je charakteristický až pro nadcházející průmyslové období. Měděný hamr v tom měl nezanedbatelnou roli.
Měděný hamr Vznik a charakteristika Vznik a umístění staveb pro výrobu vždy úzce souviselo s místními surovinovými, geomorfologickými a klimatickými podmínkami. Kromě zásob výchozích surovin, vždy hrály klíčovou roli podmínky zdrojů energie zdrojů a napojení na dopravní infrastrukturu. Přítomnost těchto faktorů a jejich dostatečné kapacity byly přítomny při vzniku i během následné dlouhodobé funkčnosti areálu měděného hamru v Banské Bystrici.
Nový výrobní provoz byl postaven po roce 1496 na místě předchozí Kolmannovy hutě, která v roce 1475 vyhořela. Po roce 1496 Banskobystrický měďařský podnik přebudoval původní tavicí huť a provoz rozšířil na technologicky komplexnější výrobní areál – měděný hamr. Byl to provoz, kde se dokončovala ale i inovovala výroba, proto měl vedoucí postavení v komplexu celého banskobystrického podniku. Produkoval výrobky z mědi pro různé použití (např. měděné nádobí, kotle apod.), i vysoce kvalitní polotovary čisté mědi (tyče, pruty, bochníky) určené k dalšímu zpracování.
Poloha Poloha severně od města Banská Bystrica, při soutoku dvou nevelkých, ale vydatných vodních toků (Laskomerského potoka a říčky Bystrička), se již od 14. století ukazovala jako velmi vhodná k situování zařízení využívajícího sílu a energii vodního živlu ke zpracování hlavního bohatství této oblasti – měděné rudy. Ukázalo se, že energetický potenciál obou vodních toků byl rozhodující nejen pro dlouhodobý rozvoj výroby, ale i pro technologickou a prostorovou organizaci výrobního areálu.
Rozvoj a transformace Vývoj technologických procesů a následná modernizace výrobních zařízení v průběhu staleté historie výrobny způsobily, že areál měděného hamru se kontinuálně měnil a vyvíjel. Zachoval si však původní účel – zpracování měděné rudy – během celých téměř 500 let.
Výstavba měděného hamru po roce 1496 vyvolala podstatnou racionalizaci a inovaci dosavadní produkce mědi. Dalším mezníkem byl rok 1761. Tehdy v hamru vypukl požár, který zachvátil i velkou část nedalekého města. Po požáru byl areál kompletně přestavěn a inovována byla i jeho produkce. Zlatá kniha banícka uvádí začátek výroby měděných destiček v roce 1759 jako vysoce finalizovaného polotovaru k výrobě mincí pro mincovnu v Kremmnici. Přibližně z toho období je nejstarší dosud známý půdorysný plán výrobních objektů areálu měděného hamru. V roce 1764 uskutečnili návštěvu oblasti princové, synové uherské královny Marie Terezie. Před návštěvou byla vypracována „Zlatá kniha hornictví“ (Zlatá kniha banícka)VOZÁR, J.: Zlatá kniha banícka, reprint Bratislava, 1984 – odborný podklad k programu jejich návštěvy. Kniha je souborem technické dokumentace a odborných popisů nejvýznamnějších hospodářských lokalit země, se kterými se mladí následníci trůnu měli seznámit. Před jejím zhotovením byl prováděn soupis a dokumentace všech důležitých staveb, patřících „eráru“ v navštívené oblasti. Kniha popisuje tři nejvýznamnější hospodářská centra středoslovenské důlní oblasti – Kremnici (Kremnitz), Banskou Štiavnici (Schemnitz) a Banskou Bystrici (Neusohl), kde je také uváděn hamr ke zpracování mědi.
Další známý plán výrobních objektů areálu Měděného hamru je z roku 1818, kdy zde byly:
3 velké a 3 malé kovadliny velká kladiva pohánělo 5 vodních kol 13 ohnišť, jejichž měchy pohánělo 10 vodních kol v 7 dřevěných kolesovnách dílna na výrobu měděného nádobí, kotlárna, výrobna drátu, stoupa (mlýn na rudu), truhlářská dílna, brusírna, sklady mědi, výrobního zboží, dřeva, uhlí jednotlivé technologické provozy areálu byly propojeny vodními náhony u hamru se nacházely obytné domy pro zaměstnance – šafáře, mistry dílen, tovaryše, strážníky a také rybník k chovu pstruhů, ovocný a okrasný sad.
Areál Měděného hamru s výrobními objekty a vodními náhony je zdokumentován i na dalších mapách z let 1859, 1864, 1888, a na několika mapách z 20. století.
Systém vodních náhonů byl významným a neodmyslitelným fenoménem banskobystrického hamru od počátku. Zajišťoval provozu tažnou sílu k pohonu pracovních strojů – kol, válců a bucharů. Náhony v minulosti ohraničovaly celý areál. Hlavní přívod vody byl ze severní strany, odkud byla napojena jednotlivá zařízení. Systém byl vytvořen odražením přívodního kanálu (náhonu) z potoka Bystrička v konci Starohorské doliny nad Hamry a před vstupem do areálu se větví na dvě větve. Severojižní větev procházela kolem bývalé budovy válcovny do objektu pecí (tzv. hiarty). Tam byly další rozvody ke kolesovnám s hnacími koly. Pod objektem pecí se pak voda vracela do potoka Bystrička. Druhá větev se odkláněla směrem na východ nad válcovny, přecházela k dnes již neexistujícím objektům výroby měděných destiček a odtud přímo do potoka. V areálu hamru se nacházelo přibližně 500 metrů vodních náhonů, přičemž celý systém přivádění vody dosahoval délky až 1160 m a převýšení 20,08 m.Štátny archív mesta Banská Bystrica, Sig. XIV 586, č. škat. 16, uvádí Ďurišová: s. 30.
I když náhonový systém byl pro areál podmiňující, nebyl neměnný. Jak ukazuje vývojová řada schémat náhonů, jejich trasování v rámci areálu se několikráte změnilo, v závislosti na změnách ve výrobním postupu a používaných technologiích.
Dnes je zachováno jen torzo severojižní trasy nad objektem dílen. Tvoří ho pravoúhlé betonové žlaby se zachovalými částmi zdymadel, pocházející z přestavby ze začátku 20. století, kdy byly objekty modernizovány – původní náhony byly pravděpodobně dřevěné. V dlouhé výrobní historii hamru až do 20. století se pro výrobní aktivity využívala hnací síla vodní energie, bez devastujících účinků na životní prostředí.
Další rozsáhlé přestavby areálu souvisely se zavedením elektrolýzy koncem 19. století a v první polovině 20. století s inovací technologických postupů novým správcem. Po roce 1945–1948 byla výroba modernizována a začala výroba síranu nikelnatého, od roku 1958 se zde zpracovával elektrolyticky i mangan. Areál sloužil jako ověřovací zařízení – laboratoř hydrometalurgických postupů pro zpracování polymetalických rud. V sedmdesátých letech 20. století byl areál okleštěn v důsledku výstavby silniční estakády nad areálem. V roce 1995 byla metalurgická výroba na tomto místě ukončena a areál byl následnou neřízenou privatizací majetkoprávně rozdroben, přičemž noví majitelé část objektů a tras vodních náhonů odstranili.
Sídelní rozvoj lokality Odedávna byly výrobní technické stavby umisťovány mimo města nebo na jejich okrajích, přičemž správce a mistři zpravidla obývali domy uvnitř přilehlého města. Měděný hamr byl výjimkou. Přestože město Banská Bystrica bylo vzdáleno necelé 3 km, samostatná osada zaměstnanců vznikla v bezprostřední blízkosti hamru. Osada se vyvíjela jako výrobně-sídelní jednotka s širokou škálou funkcí a služeb pro své obyvatele. Soubor obytných a správních budov – dohromady 15 zděných, 7 dřevěných staveb a 6 výrobních staveb, spojených vodními náhony – se při hamru rozprostíral již v 18. století.
Osada s 28 budovami byla zformována do urbanistické struktury se zřetelným funkčním zónováním. Zóny byly prostorově rozčleněny podle funkce na: Výrobní zónu, zónu zprávy (částečně spojenou s funkcí „služebního“ bydlení) a zónu bydlení zaměstnanců.
Jednotlivé zóny byly propojeny komunikacemi a nevelkými volnými plochami typu náměstí. Pozoruhodný fenomén osady představuje bohatý výskyt vzrostlých stromů, které se nacházely na náměstí i v těsné blízkosti kolem výrobního areálu. Měděný hamr je dokladem toho, že funkční zónování specifických výrobních sídel bylo známé na území dnešního Slovenska (tehdy Uherska) již od 17. století. Specifické výrobní zóny báňské a hutnické výroby jsou známy i v lokalitách Štiavnické Bane (tehdy Piarg), Špania Dolina (Herrengrund, Staré Hory (Altenberg).
Urbanismus a architektura