náhled|Kisch na protihitlerovském shromáždění v Sydney roku 1935 náhled|Pamětní deska Egona Erwina Kische na jeho rodném domě v Praze náhled|Poslední bydliště E. E. Kische, Praha 6 – Střešovice, dům čp. 538 – U laboratoře 22 náhled|vpravo|Hrob na Vinohradském hřbitově v Praze Egon Erwin Kisch (29. dubna 1885 Praha – 31. března 1948 PrahaArchiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých hlavního magistrátu, sign. MAG Z32, s. 97) byl pražský německy píšící reportér, investigativní žurnalista a spisovatel židovského původu. Zapsal se především do dějin žánru reportáže. Vysloužil si přezdívku Zuřivý reportér (). Byla to jeho touha být u všeho, pokaždé „při tom“, a vše vyzkoušet, která mu tuto přezdívku přinesla. Jeho nejznámějším nežurnalistickým dílem je divadelní hra Nanebevzetí Tonky Šibenice.
Životopis Jeho rodné jméno bylo Egon Kisch. Přezdívka Erwin pochází ze středoškolských studií a nakonec ji učinil nedílnou součástí své autorské značky. Narodil se jako druhý z pěti synů zámožného obchodníka se suknem Hermanna Kische (1838–1901) a jeho druhé manželky Ernestiny (1862–1937), rozené KuhovéSoupis pražských obyvatel, Hermann Kisch, v tradiční židovské rodině, v pražském staroměstském domě čp. 475/I U Dvou zlatých medvědů v Melantrichově ulici 16. O svém rodném domě napsal později fejeton nazvaný Medvědi coby vrátní, v němž mj. tvrdil, že z něj kdysi vedla tajná podzemní chodba ke hrobu hvězdáře Tycha Brahe v Týnském chrámu.
Studia První školní léta absolvoval u privátních učitelů a v Seidlově škole v budově zrušeného kláštera servitů v Michalské ulici na Starém Městě. Od roku 1892 začal navštěvovat novoměstské gymnázium piaristů v Panské ulici, odkud přestoupil na První německou státní reálku v Mikulandské ulici. Od října 1903 studoval v Praze jeden semestr na Technice, dále na filozofické fakultě Německé Karlo-Ferdinandovy univerzity filozofii, dějiny německé literatury a germanistiku a později žurnalistiku, ale žádná studia nedokončil. Na profesi novináře se však připravoval: naučil se stenografovat, ovládal několik jazyků, navštěvoval archívy a knihovny.
Činnost Již před 1. světovou válkou přispíval do některých pražských novin, zejména Prager Tagblatt. Stal se jedním z nejlepších znalců pražského podsvětí. Měl kriminalistický talent a dovedl odhalit skutečné pozadí událostí, jako byla např. aféra plukovníka Redla v roce 1913. Měl specifickou schopnost splynout s prostředím, což mu umožňovalo být pozorovatelem i tam, kam by se jiní novináři nedostali. Pohyboval se stejně dobře v pražských šantánech jako v nejvyšší společnosti. Později kupříkladu v převleku za muslima podnikl pouť do arabské Mekky, v Dánsku se učil klaunem, pracoval jako potápěč atd.
V 1. světové válce bojoval v řadách pěšího pluku č. 11, mj. na severovýchodním Slovensku. Své zážitky z války popsal v knize Vojákem pražského sboru. Za války sloužil v Srbsku, Rusku, Uhrách a Vídni, kde se stal v r. 1918 prvním velitelem Revolučních gard. Roku 1919 vstoupil do Komunistické strany Rakouska (KPÖ). Během práce v levicovém deníku Der neue Tag se spřátelil s Josephem Rothem.
Byl odsouzen a roku 1920 vypovězen do Prahy, kde se dále věnoval tvůrčí činnosti, a to jak žurnalistice, tak divadelní avantgardě – spolupracoval například s Emilem Arturem Longenem a Jaroslavem Haškem. S Haškem se scházel obvykle v pražské kavárně Montmartre, jinak také nazývané Dům u tří divých mužů. Nestýkal se však jen s levicovými autory, byl vítaným hostem i v kavárně Arco, kde se scházeli autoři pražské německé literatury, včetně Franze Werfela, Maxe Broda a Franze Kafky. Psal německy, protože v češtině neměl správný jazykový cit a se svými překladateli spolupracoval. Publikoval tehdy hlavně v deníku Bohemia. Praze věnoval knihy Pražské obrázky, Prašná brána, Zapovězené lokály, Temnou Prahou, Pražská dobrodružství nebo Pražský pitaval.
Už v roce 1922 ale Prahu opět opustil a přestěhoval se do Berlína. Zde se věnoval dopisování pro Lidové noviny, které ho mj. vyslaly pátrat do míst Husova věznění v Kostnici. Shromažďoval také podklady k vydání monografie Klasický žurnalismus o velkých postavách světového novinářství. V roce 1924 vydal knihu Zuřivý reportér, která jej proslavila. Sbírka reportáží obsahovala mj. popis jeho pátrání po pražském Golemovi. Během pátrání mj. vystoupal na půdu Staronové synagogy.
Roku 1925 vstoupil do Komunistické strany Německa. Roku 1928 na falešný pas odcestoval do USA. Své dojmy shrnul v knize Americký ráj. V roce 1929 byl redakcí berlínských novin vyslán do Sovětského svazu a dále cestoval po jihozápadní Evropě. V letech 1931–1932 byl opět v SSSR, přednášel na univerzitě v Charkově, odkud odjel ilegálně do Číny. Později z těchto cest napsal díla jako Caři, popi, bolševici a Tajná Čína.
Po požáru Říšského sněmu v roce 1933 byl zatčen a uvězněn, ale jako československý občan byl po intervenci ministerstva zahraničních věcí propuštěn a vypovězen ze země. Kisch z věznění vytěžil knihu Zajatec Hitlerův. Vrátil se do Prahy a zapojil se do protifašistického hnutí. Jako delegát byl v roce 1934 vyslán na Světový kongres proti fašismu do Austrálie, kde mu byl odepřen vstup na pevninu jako nežádoucí osobě. Při odvážném skoku na betonové molo si zlomil nohu a tato příhoda, jakož i další obstrukce australské vlády, vzbudila celosvětovou pozornost. Událost je popsána i v Kischově knize Přistání v Austrálii.
Roku 1935 v Paříži s Heinrichem Mannem zorganizoval První světový kongres spisovatelů za sjednocení kultury. Po návratu do Evropy se zúčastnil občanské války ve Španělsku jako zpravodaj interbrigadistů. V letech 1936–1938 žil v Praze a v belgickém Ostende.
V prosinci 1939 musel kvůli svému židovskému původu uprchnout z Evropy. Odjel nejprve do USA a poté do Mexika, kde napsal knihu reportáží Objevy v Mexiku. Přepadl ho zde však i stesk po předválečné Praze, čehož výsledkem byla vzpomínkovou knihu Tržiště senzací. Prahu mu zde připomínala i mladá emigrantka Lenka Reinerová, často označovaná za posledního příslušníka pražské německé literatury.
V březnu 1946 se již těžce nemocný do Prahy vrátil, ale plánovanou knihu o poválečném Československu už nestihl dokončit. Osobně se zúčastnil procesu i popravy K. H. Franka. V Praze bydlel v podnájmu ve střešovické vile v ulici U laboratoře č. 22.Miroslav Kovařík, Toulky Prahou. Albatros Praha 1986 Zemřel zde 31. března 1948 po druhém záchvatu mrtvice. Byl mu vypraven státní pohřeb. Jeho hrob se nachází na Vinohradském hřbitově.
Po jeho smrti se jeho odkazu chopila zejména Německá demokratická republika (tzv. Východní Německo). Ale uznáván zůstal i v Německu západním a v jiných západních zemích. V Československu byl o něm v roce 1987 natočen životopisný film Zuřivý reportér s Josefem Lauferem v hlavní roli (režie Martin Holý). Film byl natočen v koprodukci se Západním Německem. Obec spisovatelů od roku 1992 udílí Cenu Egona Erwina Kische pro autory literatury faktu.
Názory Egon byl kosmopolitou a světoběžníkem. Politickým smýšlením byl komunistou, ovšem ve všech svých reportážích se držel kréda, že: „Reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska.“ Rád zdůrazňoval mnohočetnost svých identit. „Jsem z Prahy, jsem Čech, jsem Němec, jsem Žid, jsem komunista, pocházím z dobré rodiny – a vždy mi něco z toho pomohlo,“ řekl k tomu jednou. Často se též označoval za pacifistu. K jeho imidži patřila cigareta v ústech.
Rodina Jeden z předků Kischů přišel do Prahy v 17. století z Chyše (německy Chiesch). Podle tohoto sídla dostal rod jméno. V Praze se živil jako apatykář v židovské obci. Egonův praděd Enoch Kisch žil v Praze asi v letech 1772–1838. Děd Jonas (asi 1802–1878) úspěšně obchodoval se suknem a koupil dům U Dvou zlatých medvědů na Starém Městě. Po něm obchod provozovali synové Samuel (1837 – 4. dubna 1901) a Hermann.
Egonův otec Hermann Kisch (syn Jonase Kische a jeho manželky Marie, rozené Östreicher) se narodil v roce 1838 v Praze, kde i 19. ledna 1901 zemřel. Hermannova první manželka Regina, rozená Zuckermannová (* 1858), zemřela 18. července 1880 ve 22 letech. V roce 1882 se podruhé oženil s Ernestinou, rozenou Kuhovou (1862–1937), s níž měl pět synů: PhDr. Pavel Kisch (19. listopadu 1883 – 12. října 1944 v Osvětimi, novinář), Egon (1885–1948), Wolfgang Kisch (1887–1914, padl v 1. světové válce), JUDr. Arnold Kisch (15. června 1889 – 17. července 1942, bankovní úředník, zahynul v koncentračním táboře v Lodži). Nejmladší syn MUDr. Bedřich Kisch se narodil 18. dubna 1894 a byl chirurg. S Egonem byl ve Španělské občanské válce, později v Číně. V roce 1968 emigroval do Západního Berlína, kde 13. září 1968 zemřel.
Egon Kisch se 22. října 1938 oženil s Giselou Lynerovou (23. května 1895 – 19. dubna 1962). Seznámil se s ní v roce 1919 ve Vídni, kde se i narodila. Pseudonym Erwin poprvé použil na střední škole, kdy oficiálně nesměl publikovat. náhled|241x241pixelů|Kniha z roku 1945. Přeloženo jako Objevy v Mexiku (1950, Praha)
Dílo Pasák, 1914http://www.databazeknih.cz/knihy/pasak-31539 Z pražských uliček a nocí, 1911 – sbírka črt Zapovězené lokály Pražské obrázky, 1913 Temnou Prahou, 1914 Pražská dobrodružství, 1920 Nanebevstoupení Tonky Šibenice, 1921 – povídka, úspěšně zdramatizováno Emilem Arturem Longenem, kabaret Revoluční scéna 1920–1923 TV dramatizace 1967, režie: Václav Hudeček další zpracování: Ludvík Aškenazy: Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem (z pozůstalosti, zfilmováno 2001, režie Jindřich Mann) Vojákem pražského sboru, 1922 Der Fall des Generalstabschefs Redl (česky: Případ náčelníka generálního štábu Redla), z roku 1924, podle této knihy byly natočeny filmy: Aféra plukovníka Redla (1931) Der Fall des Generalstabs-Oberst Redl (1931) Pražský pitaval, 1931 – kriminalistické studie Zuřivý reportér Tržiště senzací, 1942 Objevy v Mexiku, 1945 Srostlé sestry, Akropolis 1998, – sbírka reportáží
Cestopisná díla Caři, popi, bolševici, 1927 Americký ráj, 1928 Tajná Čína, 1933 Přistání v Austrálii, 1938
Odkazy
Reference
Literatura ARREOLA CORTÉS, Raúl. Egon Erwin Kisch a jeho Objevy v Mexiku. Historický obzor, 1996, 7 (7/8), s. 161–162. HALADA, Jan (ed): Egon Erwin Kisch známý a neznámý: sborník ze Sympozia o životě a díle Egona Erwina Kische ke 120. výročí jeho narození, Praha: Karolinum 2005. KISCH, Egon Erwin. Říkaj mi Tonka Šibenice (výbor z díla). Praha: Academia 2022. ISBN 978-80-200-3350-5 BUCKARD, Christian: Egon Erwin Kisch. Světové dějiny zuřivého reportéra. Praha: Sefer 2026. ISBN 978-80-85924-85-5
Související články Cena Egona Erwina Kische Exilová literatura Pražská německá literatura
Externí odkazy
Deutsches Historisches Museum – Egon Erwin Kisch – biografie životopis
Kategorie:Čeští investigativní novináři Kategorie:Čeští spisovatelé 20. století Kategorie:Židovští spisovatelé Kategorie:Židovští novináři Kategorie:Pražská německá literatura Kategorie:Pragensisté Kategorie:Antifašisté Kategorie:Čeští Židé Kategorie:Českoslovenští komunisté Kategorie:Čeští marxističtí novináři Kategorie:Členové KSČ Kategorie:Narození v roce 1885 Kategorie:Narození 29. dubna Kategorie:Narození na Starém Městě (Praha) Kategorie:Úmrtí v roce 1948 Kategorie:Úmrtí v Praze Kategorie:Úmrtí 31. března Kategorie:Zemřelí na cévní mozkovou příhodu Kategorie:Pohřbení na Vinohradském hřbitově Kategorie:Muži Kategorie:Židé v Praze Kategorie:Pražští Němci