Fonologie angličtiny popisuje hlavní zásady výslovnosti v angličtině.
Vzhledem k velkému rozšíření angličtiny je pochopitelné, že se výslovnost tohoto jazyka v jednotlivých zemích (i v rámci jednoho státu) značně liší. Navíc neexistuje regulační instituce, která by určovala jednotná pravidla. Není proto možné podat ucelený přehled v rámci jednoho článku. Tento článek se zaměřuje na dva nejvíce rozšířené a používané standardy anglické výslovnosti – britský a americký.
Standardy anglické výslovnosti Za standard (tedy v podstatě „spisovnou“ výslovnost) se v anglicky mluvících zemích považuje výslovnost používaná především vzdělanými vrstvami společnosti, která má v dané zemi či regionu zvláštní prestiž. Nejvíce rozšířené standardy jsou britský a americký.
Received Pronunciation (RP) je současné označení pro standard používaný především ve Velké Británii. Původně se jednalo o výslovnost používanou příslušníky vyšších vrstev společnosti v Londýně a okolí. Odtud pochází starší označení King’s nebo Queen’s English (královská angličtina). Později se tato výslovnost rozšířila a je považována za standardní ve školách a v médiích. Protože britská veřejnoprávní společnost BBC původně zaměstnávala pouze mluvčí s touto výslovností, používá se též někdy označení BBC English.
General American (GA) je standard, který používá většina vzdělaných mluvčích v USA a je prostý výrazných regionálních prvků.
Hlavní rozdíly mezi britskou a americkou výslovností Hlavní rozdíly mezi Received Pronunciation a General American jsou následující: RP je nerhotická, tj. vyslovuje se /r/ pouze před samohláskami. GA je rhotická, /r/ se vyslovuje ve všech pozicích. (Viz Anglické /r/.) Intervokalické /t/ (v pozici mezi samohláskami) se v GA vyslovuje zněle. Připomíná znělé /d/, spíše však jde o jednokmitové []: city [] (město). Zadní je v GA často nahrazeno předním : chance [] (naděje, šance). V GA není , obvykle je nahrazeno , méně často . (Viz Samohlásky.)
Souhlásky Angličtina má celkem 24 souhláskových fonémů, které jsou pro britský i americký standard společné. Výslovnost některých z nich se však liší.
Bilabiály Labiodentály Dentály Alveoláry Postalveoláry Palatály Veláry Glotály Nazály Plozivy Afrikáty Frikativy Aproximanty Laterální aproximanty
Anglické /r/ Ačkoliv se v literatuře tradičně pro tento foném používá znak označující v IPA alveolární vibrantu (tedy výslovnost, která je standardní v češtině), tato výslovnost je pro většinu rodilých mluvčích angličtiny neobvyklá. Výslovnost /r/ se může regionálně lišit, nejběžnější způsob výslovnosti je aproximanta. To znamená, že jazyk nekmitá, ale pouze se přiblíží k tvrdému patru.
Souhláska /r/ představuje patrně nejvýraznější rozdíl mezi britskou a americkou výslovností. Rozdílný je jednak způsob tvoření: v RP se vyslovuje jako alveolární aproximanta [], tj. špička jazyka se přibližuje k hornímu dásňovému oblouku; v GA se vyslovuje jako retroflexní aproximanta [], tj. jazyk je mírně prohnutý dozadu a jeho špička míří vzhůru k tvrdému patru.
Liší se také pozice, kde se /r/ vyslovuje. Z tohoto hlediska se anglické dialekty rozdělují na rhotické a nerhotické. Ve rhotických nářečích se vyslovuje všude, kde se píše <r>. V nerhotických nářečích se psané <r> vyslovuje pouze před samohláskami. Po samohlásce se nevyslovuje (nenásleduje-li další samohláska). Standard RP je nerhotický, zatímco GA je rhotický. Zatímco v britské angličtině se slova father (otec) a farther (dále) vyslovují shodně [], v americké angličtině je výslovnost odlišná: [] a []. Rhotická výslovnost je i důvodem, proč se v americké angličtině nevyskytují britské dvojhlásky /ɪə̯, eə̯,ʊə̯/. Na místě redukovaného vokálu /ə/ se totiž vyslovuje [], např. near (blízko) se v RP vysloví [], zatímco v GA [].
Rhotická výslovnost je v angličtině původní. Americký standard vychází z výslovnosti britských kolonistů, kteří v minulosti osídlili USA. V 18. století však členové vyšších vrstev v Británii začali takovou výslovnost považovat za vulgární a přestali /r/ po samohláskách vyslovovat. Taková výslovnost byla považována za prestižní a postupně se rozšířila i mezi příslušníky nižších vrstev ve většině oblastí Británie.
Neznělé plozivy /p, t, k/ Neznělé plozivní souhlásky se ve většině pozic vyslovují s přídechem (postaspirací), tedy []. Tím se zvětšuje slyšitelný rozdíl od znělých protějšků , které se vždy vyslovují bez aspirace.
Aspirace je nejsilnější před přízvučnou samohláskou. Ve skupinách /sp, st, sp/ a na konci slov se naopak vyslovují bez aspirace.
Dentální frikativy /θ, ð/ Dentální frikativy a jsou původní germánské souhlásky, které se však zachovaly pouze v angličtině a islandštině. V ostatních germánských jazycích byly nahrazeny jinými souhláskami, nejčastěji alveolárními plozivami a .
Vyslovují se se špičkou jazyka v blízkosti zadní plochy horních řezáků (předních zubů). Zvukově připomínají vadnou výslovnost sykavek v češtině (tzv. „šlapání na jazyk“).
Obě souhlásky tvoří znělostní pár a v písmu se označují spřežkou <th>. Pravidla distribuce znělé a neznělé výslovnosti tohoto <th> lze zjednodušeně shrnout takto: Na začátku slov je znělé v gramatických slovech (předložky, spojky, zájmena, determinátory): the (určitý člen), this (tento), they (oni), then (pak), though (ačkoliv). V ostatních slovech bývá neznělé : think (myslet), thick (tlustý). Uprostřed slova se vyslovuje ve slovech germánského původu: father (otec), mother (matka), brother (bratr). Ve slovech jiného, nejčastěji řeckého původu se vyslovuje : method (metoda), author (autor). Na konci slova převládá nad . Znělá výslovnost je u slov zakončených v písmu němým -e a v některých dalších slovech, např. clothe (obléci), bathe (koupat), with (s).
Výslovnost ostatních souhlásek Velární nazála je v angličtině samostatný foném, na rozdíl od češtiny, kde je variantou (alofonem) výslovnosti alveolárního před velárními plozivami . Výskyt v angličtině není vázán na tyto dvě souhlásky, např. ring [] (zvonit). Je potřeba rozlišovat výslovnost slov jako např. sin [] (hřích, hřešit), sing [] (zpívat) a sink [] (výlevka, dřez, potopit se, klesnout).
Vyskytuje se pouze v kodě slabiky, tedy vždy po samohlásce. Nemůže stát na začátku slova.
Glotální frikativa je neznělá. Vyskytuje se pouze na začátku kořenů slov, tj. může stát na začátku slova nebo po předponě, nikoliv však na konci slova.
Labiovelární aproximanta je v angličtině četnější než labiodentální frikativa . Existují však minimální páry slov, kde tyto dvě souhlásky rozlišují význam: wheel [] (kolo) vs. veal [] (telecí).
Alveolární laterální aproximanta má dvě poziční varianty výslovnosti (alofony). Tzv. „čisté“ nebo „jasné l“ (stejné jako v češtině) se vyslovuje před samohláskami. Před souhláskami a na konci slov se vyslovuje tzv. „temné l“, velarizované [], artikulované se hřbetem jazyka přiblíženým k měkkému patru.
Výslovnost souhlásek na konci slov Znělé párové souhlásky neztrácejí na konci slov znělost, jak se pravidelně děje v češtině. Například head (hlava) se vysloví [], nikoliv []. Sluchový dojem je navíc podpořen tím, že předcházející samohláska se před znělou souhláskou vyslovuje delší než před neznělou souhláskou (nejen na konci slov). Zároveň platí, že neznělá souhláska se vyslovuje delší než znělá.
Slabikotvorné souhlásky Projevem redukované výslovnosti nepřízvučných slabik (viz Přízvuk) jsou slabikotvorné souhlásky , např. paddle [] (pádlo), student [], rhythm [] (rytmus). Alternativně se tato výslovnost, zejména ve fonemické transkripci, zapisuje s redukovanou samohláskou : , , .
V GA (a rhotických nářečích) je též slabikotvorné /r/, a to všude tam, kde se v RP nevyslovuje psané <r> po nepřízvučném : Peter [] (GA) vs. [] (RP). V přepisech se často používá spojení nebo (tzv. r-colored schwa, temná hláska šva se zabarvením do r). Obdobně se vyslovuje v přízvučných slabikách dlouhé slabikotvorné [] na místě, kde je v RP dlouhé (viz též Samohlásky). Častý je přepis jako nebo (r-colored).
Samohlásky Inventář samohlásek se v britské a americké angličtině liší. Americká angličtina nemá foném , který obvykle nahrazuje samohláskou nebo méně často . Samohlásce v americké angličtině často odpovídá . (Viz příklady ve srovnávacích tabulkách níže.)
náhled|Výslovnost samohlásek v RP dle IPA + Received PronunciationPředníStředníZadnídlouhákrátkádlouhákrátkádlouhákrátká Zavřená Středová Otevřená Dvojhlásky Trojhlásky
+ General AmericanPředníStředníZadnídlouhákrátkádlouhákrátkádlouhákrátká Zavřená Středová () Otevřená Dvojhlásky () ()
Následující tabulky uvádějí srovnání samohláskových fonémů v britské a americké angličtině (RP levý sloupec, GA pravý sloupec):
trap bath palm lot cloth thought kit fleece dress strut foot goose face price choice goat mouth nurse start north force , near square eə̯ cure comma letter happy
se vyslovuje vyšším tónem než české /í/. Rty jsou velmi napjaté.
se kvalitativně liší od dlouhého . Vyslovuje se více vzadu a hlubším tónem. Rozdíl je mnohem výraznější než mezi českým /i/ a /í/.
a se vyslovují více vpředu než české /ú/ a /u/. Podobně jako u předchozí dvojice je slyšitelný rozdíl v kvalitě dlouhého a krátkého dosti výrazný.
v RP je otevřenější, než jak je popsáno ve standardu IPA. Neliší se příliš od amerického (vyslovuje se přibližně stejně jako české /e/).
je mírně zadnější než české /ó/.
je více otevřené než české /o/, přibližně jako /a/, je však zadní a vyslovuje se se zaokrouhlenými rty.
je na rozdíl od českého /á/ zadní. Na rozdíl od se vyslovuje s nezaokrouhlenými rty.
se oproti standardu IPA vyslovuje více vpředu, jako středové, podobně jako české /a/, ale mírně méně otevřené.
je otevřená přední samohláska – více otevřená než české /e/, blíží se českému /a/. V RP je výslovnost otevřenější než v GA.
je neutrální redukovaná samohláska, která se vyskytuje pouze v nepřízvučných slabikách. V češtině nemá obdobu.
má podobnou artikulaci jako , je však mírně otevřenější. V GA se vyslovuje spolu s /r/ (bird [] v RP vs. [] v GA). Z fonetického hlediska jde o dlouhé slabikotvorné [].
Nefonemické /i/ a /u/ V nepřízvučných slabikách se vyskytují a , jejichž kvalita i kvantita vlivem redukované výslovnosti a okolí kolísá mezi a , resp. a . Nelze jednoznačně určit, o kterou ze samohlásek se jedná, tedy ke kterému z fonémů je přiřadit, a proto se označují jako nefonemické. Fonemický přepis jako a nevystihuje přesně jejich výslovnost, ale naznačuje tuto nejednoznačnost.
Nefonemické se vyskytuje: na konci slova: happy (šťastný), valley (údolí); před příponou začínající samohláskou: happier (šťastnější), easiest (nejsnadnější); v nepřízvučných předponách: react (reagovat), deactivate (zneškodnit); ve dvojslabičných příponách: appreciate (oceňovat), hilarious (legrační); při redukované výslovnosti některých slov (před samohláskou, jsou-li nepřízvučná): he (on), she (ona), we (my), me (mi, mě), be (být), the (určitý člen zpravidla před slovem začínajícím samohláskou).
Nefonemické se vyskytuje: před samohláskou uprostřed slova: influenza (chřipka), evacuation (vyprázdnění); při redukované výslovnosti některých slov (jsou-li nepřízvučná a nestojí před samohláskou): you (ty, vy), to (k), into (do), through (skrz), who (kdo).
Dvojhlásky náhled|Výslovnost dvojhlásek v RP dle IPA Anglické dvojhlásky (diftongy) jsou vesměs klesavé, tj. první člen je plně vyslovená samohláska, která plynule přechází v neslabičný druhý člen. Výčet dvojhlásek se liší mezi britskou a americkou angličtinou, resp. mezi rhotickými a nerhotickými nářečími.
Pro RP i GA jsou společné dvojhlásky, jejich druhý člen je neslabičné nebo : , , , (RP), resp. (GA)
V RP a nerhotických nářečích se vyskytují dvojhlásky, jejich druhým členem je redukované , vyslovované na místě psaného <r> (které se v GA vyslovuje): , ,