upright=0.9|náhled|Státní znak Moldavské republiky Dějiny Moldavska lze vysledovat do poloviny 14. století, do doby kdy bylo pod vlivem Uherska založeno Moldavské knížectví, středověký předchůdce moderního Moldavska a Rumunska. V roce 1359 se moldavský kníže Bohdan I. uherského vlivu zbavil a stal se tak prvním nezávislým knížetem. Později se Moldavsko dostalo do lenní závislosti na polském království. Nejvýznamnějším moldavským vládcem byl kníže Štěpán III. Veliký (1457–1504). Za jeho vlády bylo knížectví ohroženo agresí sousedního Polska, Uherska, ale především Osmanské říše. Proti ní se Stefan snažil vytvořit alianci. Roku 1489 byl nakonec Turky donucen platit tribut. Jeho nástupce uznal pak lenní závislost své země na Osmanské říši. Vazalství trvalo až do roku 1829, kdy Moldávie získala od osmanské říše samosprávu. Část Moldávie západně od řeky Prut byla v roce 1859 spojena s Valašskem a vytvořila s ním nezávislé Rumunsko. Část Moldávie východně od řeky Prut byla roku 1792 připojena k Rusku jako Besarábie, roku 1918 se stala součástí Rumunska. Roku 1940 bylo území obsazeno Sovětským svazem, roku 1941 znovu připojeno k Rumunsku. Roku 1944 bylo území s konečnou platností připojeno k Sovětskému svazu. Na větší části Besarábie vznikla již roku 1940 Moldavská sovětská socialistická republika. Ta získala roku 1991 samostatnost jako Moldavsko.
Historie regionu Besarábie je často spojována s dějinami Moldavska, neboť je sporné, zda jsou Moldavané příslušníky jednoho národa, a tím mají i svou vlastní národní historii nebo jsou jen rumunským etnikem a tím jsou i dějiny Moldavska pouze regionální historií.Stefan Ihrig: Rediscovering History, Rediscovering Ultimate Truth History, Textbooks, Identity and Politics in Moldova (PDF; 277 kB) Jeff Chin und Steven D. Roper: Ethnic Mobilization and Reactive Nationalism. The case of Moldova. Nationalities Papers, Jg. 23, Nr. 2 1995 (PDF; 3,9 MB) Politicky odráží tuto identitu politické konfrontace ve sporu mezi zastánci unie s Rumunskem a zastánci rozvoje samosprávy založené na samostatné moldavské identitě. Historie Moldavska tedy ukazuje měnící se vlivy, kterým byla obecně vystavena celá Besarábie.
Začátky osidlování Moldavska a vytvoření prvního státu Za předky moldavského národa jsou považováni Valaši, kteří se etnicky zformovali z dáckého obyvatelstva, obývajícího oba břehy Dunaje. Valaši žili především v rodových společenstvích. Na čele těchto společenstev byla rada, kterou tvořili bohatí rolníci a kníže, které mělo hlavní moc, i když zpočátku jen omezenou na válečný stav. Kompetence však byly později rozšířeny a moc se dědila z pokolení na pokolení.
První politické útvary Valachů, které předcházely moldavskému knížectví v určitých obdobích dějin Moldavska spojeného s Kyjevskou Rusí, vznikaly ve formě knížectví a vojvodství. Po období krátké nadvlády mongolsko-tatarských kmenů (13. století) a Uher (14. století) vzniklo první takovéto knížectví v roce 1359, kdy ho v oblasti řeky Moldava založil se svou skupinou Valachů kníže Bohdan I. O jeho nezávislost však musel bojovat až do roku 1365, kdy na svobodném území sahajícím od oblasti zpod Karpat až k jižním hranicím Černého moře založil hlavní město Siret.
První moldavští panovníci náhled|Území moldavského knížectví (oranžová) koncem 16. století náhled|Území moldavského knížectví (oranžová) v letech 1793–1812
První moldavští panovníci nosili titul vojvoda a od začátku 15. století – despota. Prvním panovníkem, který nosil tento titul byl Alexandr Dobrý (1400–1432). Jeho moc byla formálně neomezená: podepisoval listiny a smlouvy s ostatními představiteli okolních států a byl soudcem. Neobešel se však bez pomoci bojarů, bez jejichž účasti se neřešil žádný z problémů zahraniční a domácí politiky moldavského knížectví.
Jeho nástupce, despota Petr III. Áron byl na podzim roku 1455 přinucen platit tureckému sultánovi daň – na 23 let. Tuto povinnost zrušil až nejznámější moldavský panovník Štefan III. Velký (1457–1504), který svého předchůdce sesadil z trůnu. Sultán se však odhodlal moldavského panovníka podřídit si silou, Štěpán III. ho však v bitvě u Vaslui porazil. Podpisem smlouvy a manželským svazkem syna velkoknížete Ruského impéria Ivana III. Velikého a dcery Štěpána III. Velikého byly během jeho vlády upevněny zahraničněpolitické vztahy moldavského knížectví a Ruského impéria.
Moldavsko jako součást Osmanské říše Začátkem 16. století se moldavské knížectví dostalo pod nadvládu Osmanské říše a znova muselo platit daň (tzv. „charadž“). Moldavského panovníka na trůn schvaloval turecký sultán. Na znak věrnosti mu knížata posílala své syny a příbuzné, kteří se v Istanbulu zdržovali jako rukojmí. V průběhu 16. a 17. století se na trůnu moldavského knížectví vystřídalo více než 50 panovníků. Ústřední moc byla slabá, v zemi vládla bojarská oligarchie – představitelé 75 nejvlivnějších šlechtických rodin.
Rolníci, kteří byli ještě v 15. století formálně svobodní, byli už v druhé polovině 17. století závislí na bojarech. Podle nového pravidla se všichni rolníci, kteří na půdě bojara odpracovali 12 let se automaticky stávali nevolníky.
Během vlády knížete Vasilije Lupy (1634–1653) vznikly první moldavské zákony. Takto formulované trestní právo obsažené v zákonech fungovalo od jejich vzniku roce 1646 až do poloviny 18. století. Některá jeho ustanovení vydržela dokonce až do první poloviny 19. století, dokud na území Besarábie nezačaly platit zákony Ruského impéria.
V únoru roku 1654 despota Gheorghe Ștefan poslal do Moskvy k carovi svého posla s úpěnlivou prosbou, aby vzal moldavské knížectví pod svůj patronát a přičlenil ho k ruským poddaným. O této otázce se začalo jednat o dva roky později (1656); zůstala však neuzavřena, protože Rusko se v té době zmítalo ve válečném konfliktu se Švédskem. Avšak samotný fakt, že moldavský panovník vůbec požádal ruského cara o jednání, vyvolal u tureckého sultána negativní reakci, jejímž výsledkem bylo okamžité zvrhnutí moldavského panovníka z trůnu.
náhled|vlevo V roce 1711 se Dimitrie Cantemir s ruským carem Petrem I. Velikým dohodl na vazalském vztahu moldavského a ruského panovníka; ruský panovník navíc přislíbil obnovit hranice moldavského knížectví z doby před tureckým jařmem. Společný postup ruské a moldavské armády proti Osmanům však skončil neúspěchem a plán vazalského vztahu moldavského knížectví k ruskému nevyšel.
Moldavsko během rusko-tureckých válek V období rusko-tureckých válek v 18. století ruská armáda třikrát osvobozovala území Moldavska zpod nadvlády Osmanské říše. Podle mírové smlouvy z Küçük Kaynarca z roku 1774, kterou podepsala Osmanská říše a Ruské impérium, získalo Rusko při podpisu smlouvy ochranu nad moldavským knížectvím, obdrželo právo chránit křesťany žijící v Osmanské říši a zasáhnout v případě špatného zacházení s nimi. Osmanská říše musela moldavskému panovníkovi vrátit odebraná území a osvobodit podrobené obyvatelstvo od daní. Později od něj nemohla požadovat platbu daní během trvání rusko-turecké války v letech 1768 až 1774. Výsledkem těchto opatření bylo oslabení osmanského vlivu a posílení ekonomických vztahů s Ruským impériem, kam Moldavsko exportovalo víno a ovoce a odkud dováželo kožešiny, železné výrobky, plátno a lana.
Území mezi Jižním Bugem, Dněstrem a Prutem byly k Ruské říši připojeny na základě rusko-turecké války z let 1787–1791 a Bukurešťské smlouvy z roku 1812. Tak se Ruská říše v průběhu let 1787 až 1812 kromě jiného obohatilo i o dnešní území Podněstří (historická Besarábie).
Moldavsko jako součást Ruského impéria náhled|Mapa oblasti Besarábie
Spojení moldavských území do jednoho s Ruskou říší neznamenalo opětovné vytvoření moldavské státnosti. Moldavské území bylo rozděleno na několik administrativních jednotek. Zvláštní právní status měla jen Besarábie, kde žila většina moldavského obyvatelstva. V prvních letech po připojení k Rusku byl zachován starý systém vlády v oblasti, který vyhovoval moldavským bojarům. Za základě přijatých „Pravidel dočasné vlády v Besarábii“ z roku 1813, na čele vlády v této oblasti stál gubernátor a oblastní vláda.
V roce 1816 byla na území Besarábie ustanovena funkce náměstka a o dva roky později (1818) Nejvyšší rada složená z jedenácti členů a krajský soud se dvěma komorami – trestní a občanskou. Trestní soud se řídil podle ruských a občanský soud podle moldavských zákonů. V roce 1828, po přijetí Úřadu pro vládu v Besarabské oblasti, byl na tomto území zaveden celoruský administrativní systém vlády. Na úřadech se přestala používat moldavština a od roku 1873 se z Besarábie stala Besarabská gubernie. Po jejím vzniku sem přesídlilo mnoho obyvatel ze zahraničí (Bulhaři, Gagauzové, Němci) jakož i z ukrajinských gubernií. Utíkali sem i rolníci, kteří se chtěli úchránit před nevolnictvím. Zde totiž měli vynikající přírodní podmínky a nevládl zde až tak krutý feudální útlak.
Moldavská území byla vždy předurčena pro zemědělskou činnost. Chov dobytka však postupně předstihl pěstování obilí a v polovině 19. století dosáhl svého vrcholu, kdy se jím v zemi zabývala většina lidí. Průmysl se rozvíjel pomalu, i přesto, že zde byly podmínky pro těžbu soli, lov a zpracování ryb.
V roce 1818 byli moldavští bojaři zrovnoprávněni s ruskou šlechtou, caranům se to nepodařilo, a tak i nadále zůstávali o krok vzadu za nevolníky v Rusku. Byli však prohlášeni za „svobodné zemědělce“ a za požívání panských a řeholních výhod museli pracovat na panském a platit obrok. Malí rolníci méně záviseli na feudálech a plnili funkci tzv. daňových rolníků. Reforma zemědělství, která v této oblasti proběhla v roce 1864 pozitivně ovlivnila rozvoj kapitalistických forem výroby, farmaření a pronajímání půdy. Besarábie se stala jednou z gubernií obchodní a obilné ekonomiky, která rychlým tempem posouvala dopředu rozvoj vinohradnictví, ovocnářství a pěstování tabáku. Významnou úlohu v ekonomice gubernie měl obchod.
V roce 1820 se v Kišiněvě rozproudila revoluční propaganda. Město se stalo jedním z center revolučního hnutí v Rusku. Děkabristé tu mezi vojáky šířili propagandu a připravovali se na ozbrojené povstání. Aby byla propaganda úspěšná, rebelové využili založení zednářské lóže „Ovidius“ v roce 1821 a navázali užší kontakt s tajným politickým spolkem řeckých povstalců Filiki Eteria, který působil v oblasti Besarábie. Výsledkem děkabristického snažení bylo vypuknutí povstání ve čtyřech ze šesti pluků 16. divize, které však bylo rychle potlačeno a hlavní aktéři povstání zatčeni.
náhled|vlevo|Území Moldavska (oranžová) v letech 1856–1859
Další událostí, která ovlivnila politickou a společenskou situaci v Moldavsku byla revoluce v Rusku v letech 1905–1907. 21. srpna 1905 v Kišiněvě vypukla celospolečenská politická stávka, která druhý den přerostla do demonstrací a skončila ozbrojeným střetem pracujících s armádou a policií. V říjnu 1905 se do celonárodní stávky v Ruské říši zapojili i stávkující železničáři z Kišiněva, Bălți a Tiraspolu, tiskaři a pracovníci mnoha dílen v celé zemi. Nepokoje zasáhly i zemědělce, armádu a námořnictvo.
V lednu roku 1906 vypuklo ve městě Comrat rolnické povstání, které však bylo s pomocí armády rychle potlačeno. Národně-osvoboditelské hnutí zvyšovalo svou aktivitu, byly tištěny noviny v moldavském jazyce a vyskytla se potřeba vyučovat děti v rodné řeči.
Agrární reforma Pjotra Stolypina zasáhla i Besarábii. Za šest let (1907–1913) se až 11 810 zemědělských družstev Besarabské gubernie oddělilo a vytvořilo samostatné soukromé vlastnictví. Začalo velké stěhování rolníků do oblasti Sibiře a do Kazachstánu, kam odešlo více než 60 000 lidí.
V letech první světové války se v Moldavsku rychlým tempem rozvíjela stavba železnic, kterou si vyžádal postup frontu Rudé armády. V té době začalo zemědělství upadat, protože práceschopná mužská část obyvatelstva byla povolávána do armády a na polích nebylo nikoho, kdo by pracoval. Se začátkem války se zaktivizovalo i rolnické hnutí.