Jazzová sekce – Artforum je spolek pro nekomerční kulturu, který vyvíjí činnost již od roku 1969, tehdy ještě pod názvem pouze Jazzová sekce.
Kultura po roce 1968 Po roce 1968 byla veškerá veřejná činnost pod přísnou kontrolou úřadů. Např. k uspořádání koncertu bylo nutné vyplnit „povolovačku“, seznam obsahující jména kapel a hudebníků. Ti museli mít, třeba i jako amatéři, souhlas příslušné koncertní agentury. Hudebníci procházeli tzv. kvalifikačními zkouškami. Prokádrovaná kapela musela dát předem ke schválení názvy skladeb a zejména texty. Po schválení povolovačky organizace mohla požádat o pronájem sálu, dát vytisknout plakáty (zde probíhal tiskový dohled) a nechat je vylepit. Pak dát vstupenky do prodeje (opět po schválení inspektorem kultury).
V 70. a 80. letech 20. století bylo zakázáno zpívat anglicky, a když, tak pouze písně s protiválečnou tematikou a country, byla měřena hlučnost koncertů, občas sledováno a vyhodnocováno oblečení návštěvníků (měřítkem úřadů byli tzv. vlasatci a zelenokabátníci, tedy mladí, kteří nosili nepromokavé zelené bundy s velkými kapsami; postrachem úřadů byli zejména mladí turisté ze socialistické NDR).
Vznik Jazzové sekce Po sovětské invazi do Československa v roce 1968 se rozpadla Federace československých jazzklubů. V létě 1969 se při příležitosti Československého amatérského jazzového festivalu v Přerově sešla skupina jazzových nadšenců, která chtěla založit další jazzovou organizaci. Našla pochopení u pracovníka odboru kultury Národního výboru Středočeského kraje Jindřicha Kautského. U něj v kanceláři probíhaly debaty, jak by organizace měla vypadat. Výsledkem bylo, že tři nadšenci podali žádost na ministerstvu vnitra o povolení organizace. Jedním ze signatářů byl lékař a druhým inženýr – oba mimopražští fandové. Třetím byl Karel Srp starší (v 70. letech 20. století agent StB), právě propuštěný z práce ve výzkumném ústavu. První dva se na dalších jednáních více nepodíleli. Veškerá jednání s úřady vedl Karel Srp.
Na ministerstvu vnitra, které bylo a stále je pověřeno schvalováním a vedením evidence dobrovolných kulturních organizací (dnes spolků, nadací apod.), probíhaly personální čistky, a tak se referenti měnili a jednání se opakovaně otevírala od začátku. Srpovi se téměř po dvou letech podařilo organizaci právně zaregistrovat. Ve stejné době však požádala o registraci jiná dobrovolná kulturní organizace s názvem Svaz hudebníků, která měla obdobnou náplň stanov. Protože nesměly existovat dvě organizace s téměř stejnou náplní, dohodly se, že se Jazzová sekce stane součástí Svazu hudebníků, ale s vlastním organizačním řádem, hospodařením a právní odpovědností.
První roky Ustavující sjezd Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR se konal na podzim roku 1971 v Praze při příležitosti Mezinárodního jazzového festivalu. Festival vznikl v roce 1964 z iniciativy Lubomíra Dorůžky a Stanislava Titzla, v tiskovém středisku pracoval i Karel Srp. O rok později byl festival zakázán, respektive převeden pod Pragokoncert.
Předsedou Jazzové sekce Svazu hudebníků se stal Milan Dvořák, jazzový fanda z Kralup nad Vltavou, místopředsedy Lubomír Dorůžka a Karel Srp starší. Do výboru byli zvoleni Stanislav Titzl, Luděk Hulan, Karel Velebný, Mojmír Smékal, Zbyněk Mácha, Rudolf Neuls, Jan Hammer, Miloslav Langer, Jan Seik, Antoním Truhlář, Michal Zethner. Přestože mnozí z nich působili v různých státních komisích pro hudbu a byli v podstatě „oficiálové“, ani jeden z výboru nebyl v komunistické straně. Do pracovních skupin byli zvoleni Aleš Benda, Milan Čadek, Milan Hájek, František Hrůza, Jiří Novotný, Ladislav Pospíšil, Pavel Smetáček, Ludvík Šereda a Vladimír Trsek. Vedoucími skupin se stali členové výboru.
Praktickou činnost dělali pod Srpovým řízením mladí nadšenci, kteří se více či méně obměňovali. Jedním z nich byl Joska Skalník, který stvořil výtvarnou tvář Jazzové sekce, Vladimír Kouřil, Rosťa Paarová (později Křivánková), Aleš a Chari Bendovi, Petr Otáhal, časem Lubor Šonka, Tomáš Kraus, bratři Krčmářové, Jiří Kučera a desítky dalších. Zpočátku měla Sekce pár set členů. Po nástupu jazzrocku jejich počet rychle stoupal. S Jazzovou sekcí spolupracovalo mnoho výtvarníků, fotografů, divadelníků, hudebníků z tzv. alternativní scény, překladatelů, spisovatelů, organizátorů a fandů.
Publikační činnost Jazzová sekce začala od roku 1972 vydávat členský bulletin Jazz, krátce nato v edici Jazz petit knihy o jazzu, rocku, filosofii, moderním umění, moderním divadle aj. Další edice se jmenovala Situace a věnovala se současnému československému výtvarnému umění (zahrnovala především výtvarníky, kteří neměli možnost oficiálně vystavovat). Jinou edicí byl zpravodaj 43/10/88 (podle telefonního čísla sekce). Objevila se edice Dveře, výtvarně řešené plakáty, různé příležitostné tisky.
Tiskárny měly v té době papír na příděl, který rozdělovalo příslušné ministerstvo. Byl nedostatek barev, filmů, kovolistů, tiskárenských i knihařských kapacit. Téměř žádná tiskárna netiskla na klíč – jinde byla sazba, fotopříprava, tisk, knihařina a expedice. Všichni ředitelé měli příkaz netisknout pro Jazzovou sekci, a tak každá fáze výroby byla zranitelná. Vydávání knih bylo centrálně schvalováno a řízeno. Na vydání se obvykle čekalo dva až čtyři roky. Sekci se dařilo knihy vydávat do několika měsíců. Protokoly z výslechů svědčí o zuřivosti policistů i ministerských úředníků, kteří tiskárny nemohli objevit.
Přesto se podařilo vydat další díly rockového slovníku Rock 2000 (1982,VLČEK, Josef. Rock 2000: slovníková příručka. A–K. Praha: Jazzová sekce, 1982. 623 s. Jazzpetit; č. 12. 1983,VLČEK, Josef. Rock 2000: slovníková příručka. L–R. Praha: Jazzová sekce, 1983. 367 s. Jazzpetit; č. 19. 1984VLČEK, Josef. Rock 2000: slovníková příručka. S–Z. Praha: Jazzová sekce, 1984. 334 s. Jazzpetit; č. 22.), na několikrát se tisklo fotografické dílo Jindřicha Štyrského, které bylo dvakrát zabaveno policií, Jindřich Štýrský: fotografické dílo 1934–1935 (1982).Jindřich Štýrský: fotografické dílo 1934–1935. Úvodní studii o J. Štýrském naps. Anette Moussu, fot. portrét Jindřicha Štyrského od Josefa Sudka. [S. l.]: Jazzová sekce, 1982. s., s. fot. příl. Jazz Petit; č. 10. Vyšlo jako příloha bulletinu Jazz. Vznikla nová edice Dokumenty s obhajobou punku (Rock na levém křídle, 1983)VLČEK, Josef [a KRÝZL, Jan]. Rock na levém křídle. Praha: Jazzová sekce SH, 1983. 23 s. Dokumenty Jazzové sekce; č. 1. nebo s nobelovskou řečí Jaroslava Seiferta O patetickém a lyrickém stavu ducha: řeč k udělení Nobelovy ceny za písemnictví 1984 (1985).SEIFERT, Jaroslav. O patetickém a lyrickém stavu ducha: řeč k udělení Nobelovy ceny za písemnictví 1984. [S. l.]: Jazzová sekce PPSH, 1985. 25 s. : il. Dokumenty; sv. 2. I když se vlastně jednalo o vydávání samizdatů, grafická úroveň publikací byla vysoká, a vysoký byl zejména náklad, ve kterém publikace vycházely, a který se pohyboval v tisících výtisků. Zcela samostatnou kapitolu tvoří nelegální knižní vydání Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále v nákladu přes 5000 kusů v roce 1982 (v grafické úpravě J. Skalníka a s fotografiemi Tarase Kuščynského).HRABAL, Bohumil a SRP, Karel, ed. Obsluhoval jsem anglického krále: povídky 1971. [Praha]: Jazzová sekce, 1982. 301 s. Dodnes neexistuje úplný přehled vydaných prací, protože zejména po zákazu Jazzové sekce byly tiráže knih různě vymýšlené, aby zmátly policii.
Pražské jazzové dny náhled|Oznámení o zrušení 11. Pražských jazzových dnů na dveřích Lucerny (1982) 1. pražské jazzové dny 17.–18. března 1974 2. pražské jazzové dny 29.–30. března 1975 3. pražské jazzové dny 11.–12. října 1975 4. pražské jazzové dny 18.–23. března 1976 5. pražské jazzové dny 5.–10. dubna 1977 6. pražské jazzové dny 16.–26. května 1978 7. pražské jazzové dny 6.–9. října 1978 8. pražské jazzové dny 21.–27. května 1979 9. pražské jazzové dny 2.–4. listopadu 1979 10. pražské jazzové dny, plánovány na 19.–28. září 1980, krátce před zahájením je kulturní inspektorát pražského magistrátu zakázal 11. pražské jazzové dny, plánovány na 9.–12. dubna 1982, nepovoleny 12. pražské jazzové dny – jaro 1990 13. pražské jazzové dny 22.4. – 24. 4. 1998 Divadlo Rokoko v rámci Beat Generation Fest
Jazzrocková dílna Polovina 70. let byla v ČSSR ve znamení jazzrocku, který však nebyl povolován. Ten nakonec způsobil rozchod Srpa s ostatními členy výboru Jazzové sekce Svazu hudebníků.
Srp, který byl dramaturgem Pražských jazzových dnů, se kterými Sekce začala v roce 1974, se rozhodl uspořádat samostatný koncert jazzrocku pod názvem Jazzrocková dílna, a to přímo v Lucerně. Výbor Jazzové sekce, v němž převažovali profesionální hudebníci nebo úředníci, se proti Jazzrockové dílně postavil. Konkrétně: Dvořák, Benda, Smékal, Hulan, Velebný, Titzl, Mácha; výpadů se zdržel pouze Dorůžka. U členů výboru se projevil politický strach a u profesionálních jazzmanů závist, že „neumětelové“, jak mladým přezdívali, budou mít větší aplaus. Známý profesionální hudebník, Luděk Hulan, dokonce navštívil ministerstvo kultury, aby je varoval, že dojde k nepřístojnostem. Srp se s výborem rozešel a koncert v rámci Pražských jazzových dnů u úřadů vybojoval. Navíc po dohodě se šéfredaktorem hudebního vydavatelství Panton Jiřím Maláskem domluvil vydání samostatné dlouhohrající desky, na kterou Joska Skalník vymyslel neotřelý obal (po vydání byla deska stahována z výloh kvůli delegátům probíhajícího sjezdu KSČ). Ministerstvo kultury informovalo ministerstvo vnitra a Srp byl často předvoláván na výslechy.
Jazzrocková dílna byla úspěšná a Jazzová sekce přestala přibírat nové členy. Počet členů byl dán maloofsetovou tiskárnou, která nestačila na zvýšený náklad členského bulletinu Jazz. Mladí si bulletin a další materiály půjčovali a opisovali (např. knihu o Johnu LennonoviKRAUS, Tomáš a ŠONKA, Lubor. John Ono Lennon. [Praha]: Jazzová sekce SH, 1981. 56 s., obr. příl. Jazz Petit; č. 6. včetně fotografií policií smazané Lennonovy zdi četlo odhadem 200 000 lidí).
Po rozchodu Srpa s původními členy výboru si Srp vybral aktivisty, kteří sekci „drželi“ až do uvěznění. Vedle Skalníka, Kouřila, Paarové to byli např. Jana Chržová, Marta Zelinková (Chadimová), obě rodiny bratrů Krčmářových, Tomáš Křivánek, manželé Kučerovi, manželé Huňátovi, Roman Hruška, Josef „Zub“ Vlček, Jiří Čutka, Pavel Hyndrák, manželé Prokopovi, Alenka Prokopová, Vladimír Lisoň, Jaroslav Kořán, Pavel Turnovský, Eva Dvořáková, manželé Volkovi, Martin a Jana Sýkorovi, Jiří Exner, Tomáš Kraus, Zdeněk Pecka, Petr Pylypov, Eva Střížovská, Karel Srp mladší, Miloš Drda, Ondřej Hrab, Arpád Abonyi, Vlastimil Marek, Ing. Justoň, sourozenci Gistrovi, Hana Hermannová, Lubor Šonka, Josef Kupka, aktivní byli mimopražští Antonín Rais v Chomutově, Jura Regentík v Olomouci, Petr Cibulka a Zina Lišková v Brně, bratři Kukučkové na Slovensku, aktivisté v Žatci, Košicích, Žilině, Trutnově, Ústí nad Labem a mnoha dalších místech.
Represe S přibývajícími členy nabývaly výslechy Srpa na síle; Státní bezpečnost rozpoutala kampaň výslechů příznivců Jazzové sekce po celé republice. V rámci spolupráce socialistických zemí kontaktovala StB policejní složky v dalších zemích (např. Německá demokratická republika, po vzniku Solidarity Polsko a později i Maďarsko).
Jazzová sekce a Svaz hudebníků sice usilovaly o řádný sjezd, který by legalizoval nový výbor, avšak úřady sjezd nepovolily. Sekce nepředkládala rukopisy bulletinů ani knih k cenzuře, mezi aktivisty neměla členy KSČ, obecně začala být pokládána za antisocialistickou organizaci, o kterou mají zájem také v zahraničí, hlavně na Západě. Západní ambasády skutečně zájem projevovaly a Jazzová sekce jim vycházela vstříc. Nebývale silný zájem byl v zahraničních sdělovacích prostředcích, na Hlasu Ameriky, který nebyl komunisty rušen, na Svobodné Evropě a dalších rozhlasových stanicích.