Koncentrační tábor Terezín

Koncentrační tábor Terezín je souhrnné označení nacistických represivních zařízení zřízených za druhé světové války za pevnostními zdmi a valy Terezína. Z formálního hlediska nešlo o koncentrační tábor, ale jednalo se o věznici gestapa (v Malé pevnosti, od června 1940) a o židovské ghetto (v Hlavní pevnosti, od listopadu 1941).

Historie Terezína do roku 1939 Pevnost Terezín byla založena v roce 1780 Josefem II. Její stavba trvala 10 let, v roce 1790 proběhlo přezkoušení zavodňovacího systému a pevnost byla prohlášena za bojeschopnou. Postavena byla na strategickém místě soutoku Labe a Ohře a měla sloužit jako obranná pevnost před vpády Prusů (druhé strategické místo nejčastějších vpádů Prusů do českého prostoru byl soutok Labe a Metuje, zde byla založena pevnost Ples, dnes Josefov). Ve své době představovala vrchol fortifikačního umění a byla nejmodernější pevností v rámci Rakouska. Rychlý vývoj vojenské strategie však způsobil, že terezínská pevnost nebyla nikdy vojensky využita – Prusové ji totiž jednoduše obcházeli. V roce 1888 (po uzavření příměří mezi Rakouskem-Uherskem a Německem) byl proto pevnostní statut Terezína zrušen, zůstal mu však statut posádkového města (vojsko zde nakonec zůstalo až do devadesátých let dvacátého století).

náhled|vlevo|Plán pevnosti z roku 1790 Pevnost se skládá ze dvou částí – Hlavní (velké) pevnosti a Malé pevnosti. Malá pevnost už od svého založení sloužila jako vojenská trestnice a i nadále byla využívána jako vězení. Už za první světové války tu byly vězněny tisíce politických vězňů a válečných zajatců (Rusů, Italů, Srbů, Rumunů), mezi nimi také Gavrilo Princip.

Rozdělení Terezína na dvě části Po německé okupaci Československa nacisté brzy poznali výhody, které jim terezínská pevnost skýtala. Dne 10. června 1940 získalo věznici v Malé pevnosti gestapo a zřídilo zde vězení pro politické vězně (Pankrác již tehdy nestačila množství vězňů). Dne 24. listopadu 1941 bylo v Hlavní pevnosti vytvořeno židovské ghetto. Jednotlivá zařízení fungovala nezávisle na sobě až na několik situací, ve kterých trvale spolupracovala (vězni z ghetta provinivší se významně proti táborovému řádu byli odesíláni do Malé pevnosti, kde pro ně byly připraveny podmínky rovnající se vyhlazovacím táborům na Východě; naopak mrtvá těla z Malé pevnosti byla převážena a spalována v krematoriu ghetta aj.)

Ghetto Theresienstadt (Hlavní pevnost) Příprava na ghetto Jakmile byl Reinhard Heydrich jmenován do funkce zastupujícího říšského protektora (27. září 1941), začal se intenzivně věnovat konečnému řešení židovské otázky na území Protektorátu Čechy a Morava (ve věci urgoval sám Hitler). Velmi brzy bylo rozhodnuto, že na území Protektorátu vznikne „sběrný a průchozí tábor“ pro židovské obyvatelstvo (podle Norimberských zákonů). Z několika možností (např. Himmler prosazoval město Tábor, čímž chtěl pokořit vlastenectví Čechů) byl vybrán Terezín, který byl z několika důvodů pro nacisty k tomuto účelu výhodný:

pevnostní valy znesnadňovaly útěk vězňů, 11 kasárenských budov umožňovalo umístit sem velké množství lidí, samotné město je vystavěno symetricky, rovné, široké ulice umožňovaly dobrý přehled o tom, co se ve městě děje, blízko Terezína leží Bohušovice nad Ohří, jimiž procházela důležitá železniční trať z Prahy do Ústí nad Labem – tudy mohly transporty Židů přijíždět i odjíždět, Terezín ležel na hranicích Protektorátu s Říší, poblíž nebylo žádné velké město, v Malé pevnosti již fungovala věznice gestapa, v případě nutnosti mohla být využita její nacistická posádka.

Jistou nevýhodou bylo, že v Terezíně (vedle posádky Wehrmachtu, která byla převelena) žilo ještě civilní obyvatelstvo (asi 3500 občanů).Lagus, Polák 1964, s. 63–64

Stručná historie ghetta Pro přípravu budoucího ghetta využili nacisté Židovskou náboženskou obec v Praze (dále ŽNO). Tvrdili jí totiž, že Terezín bude táborem, v němž bude židovské obyvatelstvo Protektorátu internováno, ale nebude transportováno na Východ. ŽNO tak velmi rychle (protože první transporty už odjížděly z Prahy a Brna) zorganizovala první, speciální transport do Terezína nazvaný Aufbaukommando (Komando výstavby), složený z 342 mladých mužů-řemeslníků (např. František R. Kraus).Blodig Vojtěch, Krejča Otomar, Krejčová Helena, Munk Jan, Lhotka Petr, Pavlát, Leo: Téma:HOLOCAUST, s. 26 Ten měl za úkol připravit kasárny pro příchod velkého počtu lidí. Aufbaukommando přijelo do Terezína 24. listopadu 1941 a toto datum je považováno za termín založení ghetta Terezín. Již týden po příjezdu komanda výstavby začaly přijíždět další transporty a byly umisťovány v nepřipravených kasárnách. V prvních měsících existence ghetta byli vězni hlídáni nacisty a českými četníky v kasárnách – jedná se o období tzv. uzavřeného ghetta. Reinhard Heydrich však vydal brzy nařízení, že civilní obyvatelstvo musí Terezín opustit do 30. června 1942 (obyvatelům byly přislíbeny náhrady za majetek zanechaný v Terezíně, které však přicházely pozdě a byly nedostatečné). Od 6. července 1942 byli lidé vězněni v bývalých civilních domech a celé město se stalo jedním velkým vězením – nastalo období tzv. otevřeného ghetta. Od té doby se mohli vězni, pokud právě nepracovali, pohybovat volně po celém městě (pracovní doba byla zhruba od 8.00 do 18.00 s přestávkou na oběd; do 20.00 volný čas, od 22.00 noční klid). Zpřístupnění civilních budov znamenalo určité uvolnění poměrů, členové roztržených rodin (ve zvláštních kasárnách žili muži, ve zvláštních ženy) se mohli konečně po práci vidět.Lagus, Polák 1964, s. 101

Už v lednu 1942 (na konferenci ve Wannsee) bylo rozhodnuto o zvláštním postavení terezínského ghetta mezi ghetty a koncentračními tábory ostatními. Terezín se měl stát „starobním ghettem“, tj. měli sem být internováni lidé staří (často váleční vysloužilci z první světové války, kde bojovali za Německo a Rakousko-Uhersko), a to nejen z Protektorátu, ale hlavně z Německa a Rakouska. Nacisté si tak vytvářeli alibi – mohli tvrdit, že staří lidé nejezdí do „pracovních táborů“ na Východ, ale zůstávají v Terezíně (což byla lež, i z Terezína odcházely transporty složené jenom ze starých lidí). Vedle toho se začali do Terezína umisťovat tzv. prominenti – významní politici, vědci, umělci atd. z předválečné éry (tedy osoby, o něž se zajímaly západní mocnosti).Blodig Vojtěch, Krejča Otomar, Krejčová Helena, Munk Jan, Lhotka Petr, Pavlát, Leo: Téma: HOLOCAUST, Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách, Tauris, 2005, s. 28

Během května 1944 měl za pomoci svých kontaktů v českém odboji do gheta a z něj několikrát proniknout Vítězslav Lederer (uprchlík z Osvětimi-Březinky, který zde byl internován v letech 1942–1943) a povědět židovské radě starších o poměrech v Osvětimi: rozsáhlých selekcích a vyvražďování, vyhlazení osvětimského sektoru B II b měsíc před jeho útěkem a dalších zvěrstvech nacistické protižidovské politiky a domáhat se, aby tyto informace byly mezi Židy z gheta zveřejněny. Rada starších v čele s dr. Eppsteinem ale Lederera prakticky ignorovala a rozšíření této informace zamítla.Roman Cílek: článek Poselství z nacistického pekla, v časopise Epocha, číslo 18/2005 na str. 24–26

Úloha terezínského ghetta Primární funkcí ghetta bylo tedy shromáždit Židy a transportovat je dál, nejednalo se o vyhlazovací tábor. Proběhly zde „pouze“ dvě trestné hromadné popravy oběšením (16 lidí popraveno za malicherné přestupky: nepozdravení příslušníka SS sejmutím čepice nebo za tajné odeslání zprávy domů), a to hned v počátcích ghetta, napříště se přestupky řešily jednodušeji: provinilec byl buď poslán do Malé pevnosti (což se pro Žida rovnalo rozsudku smrti), anebo byl zařazen do příštího transportu na Východ. V Terezíně nebyly plynové komory ani žádná jiná zařízení určená pro hromadné vraždění.

Obyvatelé terezínského ghetta Obyvatelstvo se v Terezíně měnilo v závislosti na transportních vlnách. Někdo zde pobyl pouze několik dní a byl ihned odtransportován dál, někdo zde vydržel pár měsíců, někdo rok, jen velmi málo vězňů zde strávilo čtyři roky. Podle údajů Terezínské iniciativy bylo z Terezína vysláno na Východ celkem 63 transportů a s nimi odjelo 88 135 lidí. Z nich se zpět vrátilo asi 3600.

V Terezíně byli v průběhu čtyř let internováni lidé sedmi národností: Češi, Němci, Rakušané, Nizozemci, Dánové a na konci války Maďaři a Slováci. Celkem tudy prošlo asi 140 000 lidí označených podle Norimberských zákonů za Židy, z nich téměř 35 000 zemřelo přímo v ghettu pod vlivem velmi špatných životních podmínek. Na samém konci války přijelo ve zbědovaném stavu na 15 000 lidí různých národností z evakuačních transportů a pochodů smrti (tedy z vyhlazovacích a koncentračních táborů na Východě rušených před postupující frontou). Ti s sebou přinesli epidemii skvrnitého tyfu – již po ukončení všech bojů zde tak ještě do konce května 1945 umírali další zbytečné oběti holocaustu (asi 1500 lidí včetně ruských a českých zdravotníků).Blodig Vojtěch, Krejča Otomar, Krejčová Helena, Munk Jan, Lhotka Petr, Pavlát, Leo: Téma:HOLOCAUST, Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách, nakl. Tauris, 2005., s. 36 Celkem tak terezínským ghettem prošlo asi 155 000 lidí, z nich nepřežilo druhou světovou válku 118 000.

Osvobození Terezína proběhlo hladce a bez bojů. 1. května 1945 byla kontrola nad táborem převedena na Červený kříž, 5. května utekli poslední nacisté před blížící se frontou a 8. května 1945 přijely první sovětské jednotky.

Přehled národností deportovaných do Terezína Země původu Počet zaokrouhl. Protektorát Čechy a Morava 74 000 Německá Říše 43 000 Rakousko 15 000 Nizozemí 5 000 Slovensko 1 400 Maďarsko 1 100 Dánsko 500

Narození + neurčené přírůstky 250 Dohromady 140 250 + Bialystocké děti (Polsko) 1 260 + evakuační transporty a pochody smrti (různé nár.) 15 000 Dohromady – konečný počet 156 500

Zdroj: Blodig Vojtěch, Krejča Otomar, Krejčová Helena, Munk Jan, Lhotka Petr, Pavlát, Leo: Téma:HOLOCAUST, Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách, nakl. Tauris, 2005., s. 36; Hilberg Raul: The Destruction of the European Jews, Quadrangle Books, Chicago 1961

Správa, řízení ghetta Táboru velela nacistická táborová komandatura v počtu asi 30 osob. Řídila tábor z objektu Q 414, 416 na náměstí (dnes zde sídlí Česká spořitelna). Esesáci se tu chovali jako vrchnost, přezíravě a mnohdy surově (bylo např. nařízeno mužům smeknout čepici a ženám poklonit se, pokud potkají uniformovanou osobu, tj. nacistu nebo českého četníka). Esesáci sami (se svými rodinami) přitom bydleli v luxusních bytech na okraji ghetta.

náhled|Siegfried Seidl, který byl velitelem ghetta v letech 1941 až 1943 Ve funkci táborového velitele se v průběhu druhé světové války vystřídali tři esesmani: Siegfried Seidl, Anton Burger a Karl Rahm. Dva z nich (Seidl a Rahm) byli po válce dostiženi a odsouzeni k trestu smrti, A. Burgerovi (člověku, který chtěl zabíjet „židovská“ nemluvňata ihned po narození) se dvakrát podařilo utéct z vězení, nikdy nebyl za své zločiny potrestán a dožil se vysokého věku.

náhled|vlevo|Benjamin Murmelstein na kresbě Karla Fleischmanna Stejně jako v jiných koncentračních táborech a ghettech, i v Terezíně fungovala tzv. židovská samospráva. Navenek se mělo ghetto jevit jako „židovské sídliště“, které si Židé řídí sami. Židovskou samosprávu řídila „rada starších“ (Ältestenrat), v jejímž čele stál „židovský starší“ (Judenältester; v této funkci se vystřídali tři vězni: Jakob Edelstein, dr. Paul Eppstein a dr. Benjamin Murmelstein). Rada starších se sice mohla (a musela) starat o vnitřní záležitosti a chod ghetta, ale podléhala rozkazům táborové komandatury (např. to byla ona, kdo musel sestavovat jmenné seznamy transportů na Východ – nacisté pouze sdělili, že půjde transport, někdy udali vodítka, podle nichž se měla jména vybírat).