Velká Bíteš (do roku 1924 Velká Byteš, ) je město na Moravě v okrese Žďár nad Sázavou v Kraji Vysočina. Leží ve východní části Českomoravské vrchoviny, přibližně třicet kilometrů od moravské metropole Brna. Je jedním z mikroregionálních center. Žije zde obyvatel. Dominantou města je opevněný kostel svatého Jana Křtitele. Původně pozdně románská stavba byla ve 14. století přestavěna v gotickém slohu. V 15. století byl kostel opevněn kamennými hradbami s obrannou věží, což z něj činí unikátní příklad církevní tvrze v regionu.
Název České jméno Bíteš (původně mužského rodu) bylo odvozeno od osobního jména zakončeného na -ech. Které jméno to bylo, není z důvodu nedokonalého pravopisu středověkých zápisů jasné. Mohlo to být jméno Vítech, jak by mohl ukazovat doklad z roku 1266 Vitis (tj. Víteš; osobní jméno Vítech by bylo příponou -ech rozšířené jméno Vít, domácká podoba jmen jako Vítoslav nebo Vítorad), případně jméno Bytech, jak naznačují písemné doklady ze 14. až 17. století, v nichž je Byteš (osobní jméno Bytech by bylo příponou -ech rozšířené jméno Byt, domácká podoba jmen Radobyt, Chotěbyt apod.). Výchozí podobu místního jména (ať bylo jakékoli) zřejmě ovlivnila existence podobného osobního jména Bít. Význam českého místního jména byl "Vítechův/Bytechův majetek". Přívlastek Velká se v pramenech objevuje od první čtvrtiny 16. století. Současný název Velká Bíteš pochází z roku 1924, kdy došlo na zveřejnění definitivních názvů obcí v Lexikonu obcí ČSR. Do té doby neslo město název Velká Byteš. Změnu provázela velká nelibost obyvatelstva, která vyvolala i formální protest (bez úspěchu). Do té doby byla Byteš i součástí vyjmenovaných slov po b.
V němčině se zprvu používalo jméno Heinrichs ("Jindřichovo"), které bylo odvozeno od jména markrabětě Vladislava Jindřicha. Po dobytí města husity se přestalo používat a v němčině se od té doby používala hlásková a pravopisná varianta českého jména.
Podoba jména v písemných pramenech: Bytes, Heinrichs (1240), Bytess, Heinrichs (1259), Vitis (1266), Heinrichs (1346), Bytesch (1379), Bithess (1386), Bytess (1498), z Welike Bytesse (1522), z Welike Bijtesse (1531), Bytesch (1633), Gross Bittesch (1720, 1755), Gross Bitesch, Biteš Welká (1846), Gross Bittesch, Velká Byteš (1872), Velká Biteš (1881), Velká Bíteš (1924).
Historie města
Velká Bíteš byla založena v první polovině 13. století patrně jako zeměpanské město na místě dřívější osady či dvoru. Okolo roku 1250 však přešla pod vrchnostenskou správu. Asi proto byla v polovině 14. století pouhým městečkem, které se ale v sedmdesátých letech 14. století pod přechodnou markraběcí správou proměnilo v město. Plného městského práva Velká Bíteš dosáhla roku 1408, kdy měla přibližně 850 obyvatel. Další rozvoj zažila po husitských válkách od poloviny 15. století, který vrcholil počátkem 16. století. Zřejmě již tehdy město dosáhlo počtu 1 200 obyvatel. Za třicetileté války zpustlo téměř z poloviny. Poválečná obnova probíhala pomalu a trvala až do poloviny 18. století.
Velká Bíteš bývala od konce 14. století až do zrušení poddanství v roce 1848 jediným městem na panství, přičemž vrchnost sídlila v Náměšti nad Oslavou. Znamenalo to, že Bíteš požívala větší samostatnosti, než bývalo u vrchnostenských měst zvykem, avšak vrchnostenské podnikání bylo místně vázáno na její sídlo. Průmyslovou revoluci tak Velká Bíteš zažila až v polovině 20. století založením technicky náročného podniku První brněnské strojírny. Tehdy měla přibližně 1 800 obyvatel, nyní již přes pět tisíc.
Zdejší pohostinnost má hluboké kořeny v minulosti. Je trvale vázaná na dálkové cesty a zemědělské zázemí. Již vznik Velké Bíteše souvisel s křižovatkou dálkových cest a Bítešští už ve středověku dosáhli na tuto skutečnost vázaných privilegií, jakými bylo kupříkladu várečné právo patřící k 33 domům na náměstí. Též nynější doba potvrzuje životaschopnost naznačených předpokladů, které zosobňuje dálnice D1 Praha – Brno.
V letech 1990–1998 působil jako starosta Josef Šmídek, v letech 1998–2010 Mgr. Miroslav Báňa a v letech 2010-2022 tuto funkci vykonával Ing. Milan Vlček. Od října 2022 je starostkou města Ing. Markéta Lavická.
Dům čp. 117, Hrnčířská ul. náhled|Dům čp. 117, ZUŠ Hrnčířská ulice Dům čp. 117 v Hrnčířské ulici naproti kostelu býval poplužním dvorem. Od středověku jej vlastnily starobrněnské cisterciačky, v letech 1688–1715 byl panským dvorem Collaltů. Následně jej město zakoupilo. Po snahách města s vlastním hospodařením sloužil dům stále od roku 1790 rozšířené škole, ke které byl roku 1877 přistavěn zadní trakt.
Základní umělecká škola byla založena v červnu roku 1950. Od roku 2004 je příspěvkovou organizací města Velká Bíteš a její celková kapacita povolená MŠMT je 300 žáků.
Škola připravuje žáky pro budoucí amatérskou i profesionální praxi – ke zkouškám k dalšímu studiu na konzervatořích, hudebních gymnáziích nebo školách výtvarného a pedagogického zaměření.
Pověsti Pasačka jednoho dne uviděla, že jeden její býk a jedna svině hrabou stále na tomtéž místě, a nemohla je odtamtud odehnat. Šla se tedy na místo podívat a zjistila, že vyhrabali zvon, který byl celý vyplněný prosem. V prosu byla ukryta zlatá monstrance. Zvon byl zavěšen do kostela svatého Jana Křtitele, ale měl tak ohlušující hlas, že do něj musela být vyvrtána dírka a zalita olovem, aby to hlas zvonu ztlumilo. Při zvonění prý volá: „Sviňa mě vyryla, bék mě vyhrabal, panna mě našla!“ Nalezená monstrance je prý tak cenná, že když bude celé město zničeno, obyvatelé jej z jejího prodeje postaví znovu. Tyto zvony byly ukryty proto, že v té době zuřila třicetiletá válka a na našem území se nacházela švédská vojska, která zvony kradla, tavila a odlévala z nich zbraně. Aby se tyto vzácné zvony zachovaly, byly ukryty v místě „U Antoníčka“, kde je posléze podle pověsti našla tato pasačka.
Obyvatelstvo
Městská správa Členění města Území města se skládá ze dvou nesousedících území: Jedno tvoří město Velká Bíteš a místní části Bezděkov, Březka, Holubí Zhoř, Jáchymov, Janovice, Jestřabí, Jindřichov, Košíkov a Ludvíkov; druhou pak Pánov.
V 19. století se město členilo na vlastní město a tři předměstí: Lánice (západní předměstí, též Lhánice, dnes jedna z hlavních ulic), Růžová ulička (neboli Rosengasse, severní předměstí) a Janovice (jižní předměstí oddělené od vlastního města potokem Bítýškou).
V letech 1850–1866 a od 1. ledna 1981 do 30. června 1990 k městu patřilo i Křoví a od 1. července 1980 do 31. prosince 1991 také Nové Sady.
Městské symboly Znak města je historický, vlajka byla městu udělena rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 30. listopadu 2007.
Doprava Územím města prochází dálnice D1 s exitem 162 – Velká Bíteš a silnice I/37 v úseku Křižanov – Velká Bíteš – D1. Silnice II. třídy na území města jsou: II/379 v úseku Velká Bíteš – Tišnov II/395 v úseku Velká Bíteš – Košíkov – Ludvíkov – Zastávka II/399 v úseku D1 – Jindřichov – Náměšť nad Oslavou II/602 v úseku Ostrovačice – Janovice – Velká Bíteš – Nové Sady – Bezděkov – Velké Meziříčí Silnice III. třídy pak jsou: III/00210 ze silnice II/602 na Jáchymov III/3791 Velká Bíteš – Vlkov III/3791a ulice Lánice a Kostelní, spojka mezi I/37 a II/379 III/3797a ze silnice II/379 na Pánov III/3924 Nové Sady – Březka – Holubí Zhoř – Tasov III/3925 ze silnice III/3924 do Březky III/3926 Čikov – Holubí Zhoř III/3928 Velká Bíteš – Pucov III/3929 ze silnice III/3928 na Jestřabí III/3991 Jestřabí – Košíkov
Nejbližší železniční trať je trať Havlíčkův Brod – Křižanov – Brno, procházející zastávkou v sousední Osové Bítýšce a stanicí ve Vlkově u Tišnova.
Kultura Klub kultury města Velké Bíteše Klub kultury a Informační centrum sídlí na Masarykově náměstí 5. Pro občany města organizuje v kulturním domě koncerty, zábavy, akce pro děti a divadelní představení, ve výstavním sále pak besedy a výstavy. V letních měsících zve na náměstí Kinematograf bratří Čadíků. V měsíci září zaštiťuje nejrozsáhlejší akci roku „Tradiční bítešské hody“, jejichž kořeny sahají až do dvacátých let minulého století. Hlavními aktéry jsou hodové postavy, rychtář s rychtářkou, konšelé, písař a hlavně chasa, připravující hody již dlouho před nimi. Součástí hlavního hodového programu je neodmyslitelná moravská a česká beseda, slovo písaře a přehlídka dechových hudeb a cimbálových muzik nejen na hlavním pódiu, ale i v hodových sklípcích a mázhauzech. Charakter hodů spoluutváří festival zdejších i přespolních folklórních skupin „Setkání na Podhorácku“. Sklípky plné pochoutek a dobrého vína, burčák, hudba všeho druhu včetně cimbálky a lunapark, to vše vytváří nenapodobitelnou atmosféru, kvůli které Velkou Bíteš navštěvují tisíce lidí.
Turistické informační centrum náhled|Turistické informační centrum – interiér Turistické informační centrum na Masarykově náměstí je členem v profesní organizaci A.T.I.C. ČR. Návštěvníkům poskytuje informace o dění ve městě, kultuře, památkách. Nabízí ke koupi turistické mapy a cyklomapy regionu Bítešsko a přilehlých regionů, informativní brožury, pohlednice, obrazy a knižní publikace vztahující se k Velké Bíteši a jejímu okolí, turistické známky, keramiku apod. Informační centrum poskytuje bezplatný internet, zajišťuje předprodej vstupenek na kulturní a společenské akce, zprostředkovává ubytování a nabízí služby cestovní kanceláře CK REKO.
Rekreační areál „Letná“ náhled|vlevo|Rekreační areál „Letná“ (rok 2013) Výletní lesopark Františkov, od roku 1900 zvaný Letná, byl „otevřen“ v roce 1879. Tehdy bylo za vedení měšťanů Seky a Singra upraveno prostranství, na kterém byla později roku 1899 postavena budova výletní. Toto prostranství zvané kolo bylo ve svých počátcích lemováno lipami, pod kterými byly zasazené stoly s lavicemi a uprostřed něj solitérní lípa. Horní břeh ohraničovaly modříny. Místo tak bylo určeno k tanci i jako shromaždiště lidu.
V roce 1914 byl prostor obohacen o hudební pavilon. Letnou vybudoval spolek Pokrok a pečovaly o ni i další spolky, kterými byli Okrašlovací spolek, hasiči a sokoli. Po roce 1918 zanikl spolek Pokrok a vlastnická práva letenských zařízení přešla na místní Tělocvičnou jednotu Sokol. Za jejich správy bývala Letná nejvíce využívána. Na nedělní odpolední provoz zajišťoval nájemce s hospodskou koncesí výčep bítešského piva a dále nabízel sodovky, uzenky a rohlíky. Jedno ze společenských vyvrcholení Letné bylo v roce 1938 setkání Sokolů-Jugoslávců s bítešskými sokolskými členy v rámci jejich návštěvy Všesokolského sletu v Praze.
Po zastavení činnosti Sokola v roce 1941 byla budova uzamčena a nebylo o ni ani po válce příliš pečováno. Po zániku Sokola přešlo vlastnictví budovy na národní výbor (tj. město Velká Bíteš), který ji nechal v roce 1968 přestavět pro bytové účely. Snaha o návrat původního určení budovy započala v roce 1989, kdy budovu od Městského Národního Výboru převzala organizace Ochránců přírody. Budova se však dočkala přestavby až poté, co ji město v roce 2006 svěřilo do správy Lesům města Velké Bíteše. Od roku 2012 je ve správě Informačního centra a Klubu kultury a je nadále ve vlastnictví města.
Historie kulturního domu ve Velké Bíteši
Záměr postavit nový kulturní dům ve městě se objevil po druhé světové válce. Bývalá palírna dosluhovala, v sokolovně se mohly odehrávat jen větší společenské akce, bývalá orlovna dostala novou náplň a možnosti končily venkovními akcemi na Letné. K realizaci záměru se ovšem dospělo až poté, co bylo pro něj získáno vedení odborů v pražském ústředí. A tak v dubnu 1975 byl udělen souhlas k projekci radou Okresního národního výboru (ONV), projekt byl vypracován Výrobním družstvem Stavba, Havlíčkův Brod, stavět se započalo v rámci Akce Z v říjnu 1976. Ač se investorem stavby stal Městský národní výbor (MěstNV), největší finanční obnos dodala První brněnská strojírna Velká Bíteš (PBS). Ta také pověřila svého pracovníka Jaromíra Krupičku technickým vedením stavby a Josefa Ťápala, ředitele Závodního klubu Revolučního odborového hnutí (ROH) PBS, zajišťováním brigádníků.