Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935, příp. 929; , , ) byl český kníže a světec, který je hlavním patronem českého národasv. Václav na catholica.cz a symbolem české státnosti. Podle pověsti byl vychováván svou babičkou sv. Ludmilou (svatořečena ve 12. století) a vzdělával se na Budči. Jako kníže, po porážce od saského krále Jindřicha Ptáčníka, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil rotundu svatého Víta, hlavní kostel knížectví. Podle legendy byl zavražděn ve Staré Boleslavi služebníky svého bratra Boleslava poté, co se ho sám Boleslav pokusil zabít. Boleslav díky tomu převzal vládu.
Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou v legendách mu připisovanou zbožnost (péče o rozšíření křesťanské víry v národě, vlastnoruční pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, nemocné, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic, ničení pohanských svatyní ap.) a posmrtné zázraky. Jelikož sehrál důležitou úlohu při koncepci české státnosti, stal se symbolem českého státu, např. v Kodexu vyšehradském, na mincích nebo na Myslbekově pomníku.
Život Pro poznání Václavova života chybí dostatek spolehlivých dobových pramenů. Základem jsou legendy, které však nebyly sepsány za účelem věrně zachytit historického knížete. Další informace jsou čerpány z historie sousedních států, zejména z okrajových zpráv z kroniky o málo mladšího saského kronikáře Widukinda. Z nepísemných pramenů jsou to archeologie a paleoantropologické výzkumy ostatků Přemyslovců prováděné zejména Emanuelem Vlčkem, který na jejich základě publikoval historiky málo přijímaný obraz prvních Přemyslovců. Většinu poznatků o světcově životě je možné zpochybnit a historiografie umí podat jen nejasný či možný obraz knížete Václava, který vždy závisí na konkrétním kritickém zhodnocení a způsobu interpretace nedostatečných a nespolehlivých pramenů.Recenze Josefa Šrámka publikace Petra Charváta
Mládí a vzdělání vlevo|upright|náhled|Svatý Václav a jeho babička svatá Ludmila v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci. Idealizované zobrazení, neboť v době smrti Ludmily bylo Václavovi asi 14 let. Na štítu je zobrazena orlice jako erb dynastie Přemyslovců. Václav byl synem knížete Vratislava (mladšího syna Ludmily a prvního doloženého knížete Bořivoje I.) a Drahomíry, dcery knížete Havolanů (polabští Slované), zřejmě Vratislavovy jediné manželky. Jako předpokládaný rok narození bývá na základě kombinace údajů v legendách uváděn rok 907.Třeštík (2008), s. 205.
Podle historicky nepodložené místní pověsti se Václav narodil na hradišti ve Stochově (ta dala vzniknout i pavědecké pseudoetymologii, podle níž je název obce odvozen od Václavových „sto chův“ = Stochov), poblíž dubu sv. Václava.
Václavovy výchovy se ujala jeho babička Ludmila. Podle tradice se mu na Budči dostalo v té době u panovníků neobvyklého vzdělání, které zřejmě spočívalo ve studiu především latinského žaltáře.Třeštík (2008), s. 365–367. Pozdější staroslovanské legendy zmiňují i studium slovanských knih. První staroslověnská legenda líčí Václavovy postřižiny, obřad slavnostního stříhání vlasů zpravidla ve věku sedmi let. Podle předpokládaného data narození Václava a údaje, že Vratislav na postřižiny pozval biskupa, je možné obřad klást do roku 915, krátce po Vratislavově nástupu na trůn.Třeštík (2008), s. 197–203.
Po smrti knížete Vratislava, 13. února 921, se ujala regentské vlády Václavova matka Drahomíra. Václav spolu s mladším bratrem Boleslavem zůstal v péči Ludmily. Mezi oběma ženami a jejich stoupenci vznikl spor o vliv na Václava a moc v knížectví. Ve sporu zřejmě šlo i o vztah k Sasku, kam se v rámci východofranské říše přesunula moc z Bavorska a které si pod vládou Jindřicha Ptáčníka podrobovalo sousední slovanské kmeny. Spor pro Ludmilu skončil jejím zavražděním Drahomířinými družiníky Tunnou a Gommonem 15. září 921.Třeštík (2008), s. 366, 368–370. Pozdější legendy ve sporu líčí Drahomíru jako zastánkyni pohanství, proti které stála zastánkyně křesťanství Ludmila, jejíž roli později převzal Václav.
V době Vratislavovy smrti v únoru 921 Václav ještě nebyl považován za dospělého, a proto po svém otci nenastoupil vládu. Kdy Václav dosáhl dospělosti, není přesně známo. Nejpozději to muselo být na podzim 925, kdy již vládl a nechal převézt ostatky kněžny Ludmily z Tetína do Prahy.
Domácí politika náhled|Přemyslovská hradiště za svatého Václava Václav se ujal vlády někdy po roce 921, po smrti svého otce knížete Vratislava, nejpozději k tomu došlo na podzim 925.Třeštík (2008), s. 204, 375. Přemyslovské knížectví se tehdy rozkládalo ve středních Čechách, na území ovládaném hradišti umístěnými v přibližně třicetikilometrovém okruhu kolem ústředního sídla, pražského hradiště. Ve zbývajících částech Čech byla zřejmě další česká knížectví, někdy považována za samostatné kmeny. Václav se s těmito sousedními vládci dostával do vojenského konfliktu. Kristiánova legenda vypráví střet Václava s kouřimským knížetem, kterého přemohl, ale vládu mu ponechal. To by svědčilo o Václavově politice upevňování stávajícího knížectví místo jeho rozšiřování, které bylo v době hrozby expanzivní saské politiky nebezpečné. Mnohem pozdější Dalimilova kronika jmenuje kouřimského knížete jako zlického Radslava. Hypoteticky může střet souviset se sasko-bavorskou intervencí v Čechách roku 929, což by ukazovalo na samostatnou zahraniční politiku tzv. Radslava.Třeštík (2008), s. 419–426. Naopak určitou jednotnost Čech vůči zahraničí je možné vystopovat už od 9. století (daně Východofranské říši, křest 14 českých knížat roku 845 v bavorském Řezně). O jistém výsadním postavení Přemyslovce Václava v rámci českého celku by mohla svědčit zpráva, že se saskému Jindřichovi zavázal odvádět daň z (celých) Čech.Třeštík (2008), s. 404.
Jednotné nebylo ani vlastní přemyslovské panství. Dokládá to již střet Drahomíry s Ludmilou před nástupem Václava na trůn. Mocenské skupiny okolo obou žen se smrtí Ludmily těžko mohly usmířit. Václav byl zřejmě spjat se skupinou kolem Ludmily, která ho vychovávala. Svědčí o tom i zprávy legend, že po nástupu vlády nechal přenést ostatky kněžny Ludmily z Tetína do Prahy, povolal zpět Drahomírou vyhnané kněze a vyhnal svou matku Drahomíru. Tu měl brzy, asi po upevnění svého postavení, povolat zpět.Třeštík (2008), s. 375–377. V pozdějším období Václavovy vlády je rozhodující střet s mladším bratrem Boleslavem a jeho stoupenci usazenými na vlastním hradišti, kde se také skončil Václavovou vraždou. Motivy nepřátelství je možné hledat jak v osobních ambicích později velmi úspěšného vládce Boleslava, tak v pojetí zahraniční politiky, kde Václavovo poddání se Sasku Boleslav obnovil teprve po čtrnáctiletém nepřátelství.
náhled|upright|Socha sv. Václava ve Svatováclavské kapli pražské katedrály Václavův pozitivní vztah ke křesťanství je legendami doveden do těžko uvěřitelného ideálu „mnicha na trůně“. Přehnaně asketický obraz knížete, který ve skutečnosti v domácí i zahraniční politice prokázal kvality schopného vládce, je možné přičíst vlivu ideálů zbožnosti clunyjského hnutí, který českou oblast zasáhl až ve 2. polovině 10. století, tedy v době vzniku prvních legend o Václavovi. Zprávy o kácení model, vlastnoručním pěstování révy (Svatováclavská vinice) a obilí pro výrobu vína a hostií, vykupování otroků ap. mu mohly být dodatečně připsány jako obecné křesťanské ctnosti bez historického základu.Třeštík (2008), s. 379–381. Uváděné stavění kostelů také není doloženo, na hradištích kostely stavěli již jeho předchůdci, ovšem s významnou výjimkou v Praze.
Václav postavil na pražském hradišti nový kostel (asi 930) zasvěcený svatému Vítu, jehož ostatek dostal od saského Jindřicha po své porážce roku 929. Tímto ostatkem byla zřejmě později v kostele doložená světcova ruka. První kostel Panny Marie v pražském sídle vystavěl již jeho děd Bořivoj, jeho strýc Spytihněv hradiště opevnil valem a otec Vratislav postavil druhý, větší kostel svatého Jiří. Pro stavbu v krátké době již třetího kostela musel mít Václav nějaký, zřejmě symbolický a reprezentativní důvod. Velká rotunda svatého Víta byla prý postavena po vzoru kostela římského. Protože svatopetrský chrám v Římě byla podélná bazilika, uvažuje se o tehdy na falcích běžném vzoru kaple Panny Marie v Cáchách, postavené obnovitelem římské říše Karlem Velikým.Třeštík (2008), s. 406–414. Význam mělo jistě i umístění rotundy uprostřed dnešního III. hradního nádvoří, u vyvýšeniny, kde bylo archeologicky zjištěno starší významné pohřebiště. Není doložené, zda byla rotunda postavena u kamenného nastolovacího knížecího trůnu či dokonce, zda bájným posvátným pahorkem Žiži je právě tato vyvýšenina. Je však jasné, že kostel byl postaven na již dříve významném, centrálním místě hradiště mezi oběma stávajícími kostely a stal se natrvalo jedním z center hradiště i celé české církve a státu.
Zahraniční politika náhled|Nájezdy kočovných Maďarů v 10. století náhled|upright|Zahraniční situace za Václava V zahraniční politice byl v té době nejdůležitější vztah k východofranské říši, kde se po vymření Karlovců roku 911 rozpadal jednotný stát a formovalo nové mocenské uspořádání, které roku 962 vyústilo v založení (Svaté) Říše římské Otou I. Čechy měly tradiční vztah k Bavorsku, kam také pod řezenskou diecézi spadala česká církev. Mocenské centrum se však odtud přeneslo do Saska, jehož vévoda Jindřich Ptáčník (otec Oty I.) byl roku 919 zvolen východofranským králem. Nové uspořádání musel přijmout i bavorský vévoda Arnulf, na němž si uznání královského titulu Jindřich vynutil vojenskou výpravou roku 921. Další středoevropská Jindřichova politika spočívala ve východní expanzi na úkor polabských Slovanů a obraně proti výbojným Maďarům, se kterými se potýkal i Arnulf.Třeštík (2008), s. 389–391.
Změněnou situací byla za Václava narušena tradiční přemyslovská zahraniční politika, orientovaná na Bavorsko a pravděpodobně i severní slovanské sousedy, z jejichž knížecích rodin pocházely manželky Václavova otce i děda. Tato aliance byla zřejmě namířena proti nebezpečně vzrůstající saské moci a snad proti ní i pasivně podporovala maďarské výpady. Václav se ve spojenectví se Slovany asi dostal do politické izolace poté, co se Jindřich dohodl s Arnulfem a pak (roku 927) i s Maďary, kterým se za mír zavázal platit vysokou daň.Třeštík (2008), s. 401–402.
Do Čech, v jejichž severozápadním sousedství již dříve dobyl území Lužických Srbů, se Jindřich vojensky vypravil v roce 929, podporován z Bavorska Arnulfovým vojskem. Jak vypráví saský kronikář Widukind, přirazil k Praze, k hradu Čechů, jejichž „krále“ vzal v poddanství (lat. regemque eius in deditione accepit) a učinil Čechy poplatnými (Bohemias tributarias faciens). Čechy již dříve v různých dobách nepravidelně odváděly daň míru (tributum pacis) do říše, respektive do Bavorska již od dob Karla Velikého (od roku 806),Třeštík (2008), s. 70–71, 392–398, 404. nyní však již šlo o pravidelný poplatek výměnou za mír. Arnulfova podpora svědčí o tom, že převedení platební povinnosti do Saska bylo součástí jeho dohod s Jindřichem. Smírné řešení a „poddání se“ spojené s placením daně uchránilo rodící se český stát před Jindřichovou dobyvačnou politikou uplatňovanou vůči pohanským severnějším Slovanům. Související Jindřichův dar relikvie (paže) svatého Víta dokládá, že Václava uznával za politického a křesťanského partnera.Třeštík (2008), s. 411–415.
Názory historiků Václavovo poddání se Jindřichovi a s ním spojená daň se stala předmětem zájmu a výkladů historiků. Např. František Palacký a po něm další daň považovali za poddání se říši a tím za počátek začleňování Čech do (až později vzniklé Římské) říše, Václav Novotný dokonce za přijetí Čech v léno.Třeštík (2008), s. 414–417. Lze se setkat i s různými méně vědeckými výklady, od záchrany národa před osudem vymřelých polabských Slovanů až po „zaprodání“ země Němcům.