náhled|upright=1.5|Vývoj evropské megalitické kultury Megalit (z řečtiny, mega – velký, lithos – kámen) souhrnně označuje objekty z velkých, neopracovaných, nebo nahrubo opracovaných balvanů, budované pravěkými lidmi. Sloužily účelu pohřebnímu, kultovnímu, astronomickému, případně chronologickému. Vyskytují se nejvíce v západní a severní Evropě a ve Středomoří, obdobné stavby lze ovšem nalézt po celé Zemi. Byly budovány od neolitu až do střední doby bronzové, jejich vznik ale nesouvisí s jednou konkrétní etnickou skupinou, či kulturou. Nejznámější megalitickou stavbou na světě je Stonehenge.
Výskyt Klasické megalitické monumenty se ponejvíce vyskytují na britských ostrovech, na evropském kontinentě pak v asi tři sta kilometrů širokém pásu, táhnoucím se podél pobřeží od Středomoří až po Baltské moře, a ve Skandinávii. V oblasti mezi řekami Rýn a Labe zasahují hluboko do střední Evropy.
Megality najdeme také v severní Africe, na Předním a Dálném východě, Indickém poloostrově, v Severní i Jižní Americe nebo na pacifických ostrovech.
Megalitická kultura Ucelená megalitická kultura neexistovala, dnes je tímto slovním spojením nepřesně označována řada vzájemně nesouvisejících kultur z období neolitu, eneolitu, chalkolitu a doby bronzové, jejichž jediným společným znakem jsou pouze stavby, budované převážně z velikých kamenných kvádrů a bloků. Proto je nemožné vymezit ucelený kulturní megalitický okruh. Dosvědčují to i archeologické nálezy z různých období i kultur. V severní Evropě jsou například megalitické hrobky výrazně spojeny s kulturou s nálevkovitými poháry, jejíž nositelé je budovali. Některé z těchto hrobek byly později druhotně využívány také nositeli kultur se šňůrovou keramikou a kultury zvoncovitých pohárů, kteří do nich ukládali své zemřelé a další předměty. náhled|Trojúhelníkový megalit, Fondachelli-Fantina, SicílieVymezení megalitického okruhu, bez ohledu na společné prvky jednotlivých staveb, není jednoznačné. Badatelé jejich jednotný původ nepotvrdili. Neexistovala žádná megalitická rasa coby univerzální nositelka megalitické kultury, ani megalitické náboženství, jakkoli nelze vyloučit souvislost s určitými okruhy kultických představ, případně rituálů, zahrnujících společné pohřby. Megality nejspíš vznikaly samostatně, pravděpodobně jako ideologický prostředek konkurenčního zápasu o životní prostor mezi migrujícími pastevci a starousedlými zemědělci.
Megality stavěly v různých dobách různé kultury za různým účelem, přesto se zdá, že všechny lidské skupiny v určitém období své dějinné existence stavěly z velkých kamenů. Lze se o tom přesvědčit při zkoumání vývoje megalitických staveb.
Megality jsou badateli považovány za první monumentální architekturu a jeden z mezníků ve vývoji umění. Badatelé však nepopírají existenci souběžné a zřejmě i mnohem starší megaxylické (dřevěné) architektury (dlouhá mohyla u Března), jíž neznají vzhledem k tomu, že se dřevo jako organický materiál většinou nezachovalo.
Osobnosti výzkumu náhled|Dánský král a archeolog Frederik VII.|alt= Jednou z prvních osobností, které se zabývaly megality, patří dánský král Frederik VII., jenž byl amatérský archeolog. Zpracoval roku 1857 přednášku, nazvanou O stavbě obřích postelí v pravěku. Vyšla tiskem, dočkala se deseti vydání v sedmi světových jazycích a přeložena byla roku 1859 i do češtiny, dokonce dřív, než do němčiny. Překlad byl otisknut v časopise Památky archeologické. Popsal techniky práce kameníků a dělníků v lomech té doby. Psal o vztyčování podpor, usazení stropního balvanu pomocí válců a rampy. Dokonce shromáždil údaje, jak správně štěpit kámen za pomoci vody a ohně, případně, jak velké bloky přesouvat za pomoci válců a dřevěných kolejnic. Moderní věda na jeho závěrech mnoho nezměnila.
Dalším známým megalitickým badatelem je Alexander Thom, nikoli však archeolog, ale technik. Ten, již na penzi, prozkoumal desítky půdorysů megalitických staveb a dospěl k závěru, že stavitelům byl znám nejen princip Pythagorovy věty, ale že používali i normativní délkové měrné jednotky, které nazval MY, tj. megalitický yard o délce 82,93 cm. Postupně vypočetl megalitické sáhy, coule, pruty a další. Přesnost výpočtů je ovšem zdánlivá a má souvislost s délkou průměrného lidského kroku.
Neolitickým inženýrstvím a především Stonehenge se zabýval v 50. a 60. letech 20. století oxfordský profesor Richard John Copland Atkinson. Megalitům se věnoval Američan irského původu Martin Brennan, který vystudoval obor vizuální komunikace na Prattově institutu a experimentálně během zhruba deseti let ověřil astronomické a kalendářní funkce irských megalitů v údolí Bóinne (Boyne walley), především Newgrange.
Z českých badatelů lze zmínit historika a archeologa Karla Sklenáře, antropologa Jaroslava Malinu a technologického experimentátora Pavla Pavla.
Technologie stavby Mytologie pozdějších dob spojuje megalitické stavby s nadpřirozenými bytostmi, bohy nebo obry, případně s mimozemšťany.
Pravěký člověk měl k dispozici dva druhy kamenného staviva, jednak eratické (bludné) případně i zvětráváním vzniklé balvany, jednak deskovité, štípáním nalámané bloky hornin. Nejčastějším materiálem je žula, rula, pískovec a vápenec. Lidé získávali materiál nejen z místních zdrojů, ale i z nalezišť, vzdálených desítky, či stovky kilometrů. K dopravě využívali vodní toky a plochy. Pokud neměli žádné v dosahu, musela nastoupit volská a lidská síla. Užívali podklady, smykování, vlečení na saních a podobně. Tento postup ovšem vyžadoval značné úsilí. Například stropní blok chodbového hrobu v Gavrinis v Bretani je z doleritu, který se na ostrůvku nevyskytuje a musel sem být dopraven z velké vzdálenosti. Později, když chtěli Saumurští použít jako můstek přes potok stropní desku z komory v nedalekém Bagneux, táhlo ji na dubových válcích osmnáct volů. vlevo|náhled|318x318pixelů|Gavrinis (Bretaň) - mohylový hrob Ke stavbě megalitů bylo potřeba velké množství lidských i surovinových zdrojů, nezřídka dopravovaných na velké vzdálenosti, což nabízí možnosti jejich zkoumání z hlediska environmentálního, etnologického, případně i z hlediska socioekonomických vztahů té doby. Logicky tak musely představovat středobod veškerého dění v místě svého vzniku. Je pravděpodobné, že obří stavba natolik vyčerpala možnosti regionu, či budovatelské skupiny, že to nakonec vedlo ke kolapsu a rozsáhlým společenským otřesům a lokálním revoltám. Stejně tak mohlo být budování megalitů základem ekonomické prosperity regionu, postavené například na kultu samotném.
Samotná stavba a vztyčování jsou zahaleny otázkami. Existuje několik výkladů, z nichž nejpravděpodobnější vyplývá z nálezu nedokončené komory na ostrově Jersey v Normandii. Obvodové kameny jsou vztyčeny, ale vnitřek komory je dosud zasypán hlínou, která je i zvenčí přisypána tak, aby tvořila nakloněnou plochu, využitelnou jako šikmá rampa. Na svahu rampy leží balvan nasunutý tak, že překrývá jen polovinu komory. Vše působí dojmem, jakoby prehistoričtí dělníci opustili stavbu uprostřed práce. Pokud by se ale vrátili, zřejmě by vzali sochory a jako páky by je podložili pod balvan a tlakem směrem nahoru jej nasunuli na své místo. Nakonec by vybrali hlínu z komory, kamením vyklínovali mezery mezi podporami, vrcholy a stropem a případná hrobka by byla hotova, pokud ji tedy neplánovali zasypat jako mohylu. Vztyčování mohli stavitelé provádět i podhrabáváním menhiru, který se tak postupně, jak se propadal do jámy, vztyčoval. Jeho zvedání napomáhala lana, kůly a sochory. Nález tak dokázal to, co popsal král Frederik VII. roku 1857, když se snažil objasnit, proč mají ve většině případů dlouhé mohyly excentricky umístěné komory. Ostatně, obdobnou metodu používali i Egypťané. Druhy megalitů Megality se dělí do dvou základních typových skupin. Jednak jde o jednotlivé kameny, vztyčené v krajině samostatně či do formací (kruhy, linie, menhiry), jednak o vázané stavby, sestavené z na sebe kladených, velkých kamenů (dolmen, trilit, komorové stavby).
Některé stavby kombinují megalitickou techniku s jinou, nazývány jsou megaxylické, v megadendrických je kámen nahrazen dřevem.
Vázané a komorové stavby náhled|Avola (Sicílie) - dolmenDolmen (z jazyka gaelština: dol – stůl, men – kámen) – několik vztyčených kamenů s vodorovným překladem z velkých nepravidelných kamenných bloků, zpravidla gigantických rozměrů, které uzavírají komoru. Jsou známé portálové dolmeny, či vchodové hroby apod. Dolmen de la Creu de Falibe stojí nedaleko Saint-Michel-de Llotes ve Francii, obklopuje ho kamenná drť do vzdálenosti asi 15 metrů, ohrazená cca 70 cm vysokými balvany. Velkodolmen se nachází v Klein Gornow v Meklenbursku, jiný dolmen se nachází v ruském Krasnodarsku nebo na německé Rujáně, známý je dolmen Menga ve Španělsku. Množství dolmenů je i na Korejském poloostrově – v Kočchangu, Haosunu a Kanghwa, Demidolmen – tvořeny dvěma kameny, jeden konec delšího leží na zemi, druhý na vedlejším kameni. Podobné, tvořené překlady z žulových, hrubě opracovaných desek, se nacházejí v Pembrokeshire, v jihozápadním cípu Walesu. náhled|West Kennett Long Barrow - vstup do komorového hrobuTrilit (z řečtiny, tri – tři, lithos – kámen, doslovně tříkámen, trojkámen) – dva opracované pilíře s kamenným překladem spojené žlaby a čepy. Trilit vytvořil základní architektonický systém, architrávový, tj. dva pilíře s vodorovným překladem. Nacházejí se v Bretani, tvoří také část Stonehenge. Skříňkový hrob – komora vytvořená podobnou konstrukcí jako dolmen, ale zapuštěná do země, nachází se například v Trstěnicích Chodbový hrob – komora vytvořená podobnou konstrukcí jako dolmen, zapuštěná do země a k ní byla připojena dlouhá přístupová chodba. Jde o velmi častou konstrukci, známý je např. bretaňský Table de Marchands u Carnacu, nebo Gillhög ve Švédsku.náhled|Megalitický chrámový komplex Ġgantija na maltském ostrově Gozo je nejstarší dochovanou svatyní megalitické kultury na Maltě. Galeriový hrob – komora vytvořená podobnou konstrukcí jako dolmen, zapuštěná do země, svým tvarem je podobná chodbě, ve stěnách má boční komůrky, či okénka, tzv. galerie. Příkladem je Maeshowe na Orknejích. Transeptová komora – komora vytvořená podobnou konstrukcí jako dolmen, zapuštěná do země, svým tvarem je podobná chodbě o složitém půdorysu, skládá se z osové chodby s příčnými komorami. Nachází se například ve West Kennet u Avebury v Anglii. Komorový komplex – několik dolmenů, vytvořených z mohutných monolitických ortostatů, kladených buď užší stranou vedle sebe, aby vznikla stěna, nebo naležato, širší stranou na sebe, aby tvořily překlady vchodů, případně svrchní zakončení stěn. Příkladem jsou neolitické Chrámy na Maltě (Mnajdra na jižním pobřeží ostrova), nebo Mykény doby bronzové. Ochranné opevnění (fortifikace) z velkých kamenných bloků, naskládaných na sebe, aby chránily vybrané místo před útokem, například Mykény v Řecko, anebo opevnění na Sardinii, tzv. nuraghi. (Nuraghe Losa). Nejzajímavější se nacházejí mimo evropský kontinent, především v Latinské Americe (Ollantaytambo a Saksaq Waman, Peru, anebo Tiwanaku v Bolívii). náhled|Stonehenge|alt=Megality (vázané i volné) vztyčené v kruhu Henge (též považován obecně za rondel) – kruhová formace, tvořená trility, případně trility a menhiry, obklopená valem, nebo i příkopem na vnější straně, které protínají obvykle 4 průchody. Val může a nemusí být doplněn dalším kamenným kruhem. Nejznámějším zástupcem je komplex menhirů a kamenných kruhů, nacházející se na Salisburské pláni asi 13 km severně od městečka Salisbury v Jižní Anglii, zvaný Stonehenge.
Kromlech, či cromlech (z gaelštiny "crom" – křivý, "lech" – kámen), také někdy považován za druh rondelu – formace vztyčených kamenů, menhirů, okrouhlého půdorysu. Může mít tvar kruhu, oválu, elipsy, ale i neúplného kruhu nebo jen polokruhu. Zvláštním typem kromlechu jsou skotské kruhy s ležatým kamenem. Klasický kromlech se vyskytuje třeba na severu Anglie v Castlerigg, poblíž Keswicku. Monumentální kameny, tvořící kromlech Brodgar, se nacházejí na Orknejích.