Ústřední tibetská správa (zkratka CTA z anglického , před rokem 2011 oficiálně Ústřední tibetská správa Jeho Svatosti dalajlámy) je nezisková organizace Tibeťanů sídlící v Indii, která se považuje za oprávněnou a legitimní vládu Tibetu. Často je proto nazývána „tibetská exilová vláda“. Byla ustanovena poté, co čtrnáctý dalajlama v březnu 1959 uprchl z Tibetu do Indie, formálně zrušil Sedmnáctibodovou dohodu z roku 1951 uzavřenou s Čínou, a následně v exilu obnovil Kašag – nejvyšší tibetský správní orgán. Dalajlama se v následujících letech stal trvalou hlavou obnovené tibetské správy v exilu a převzal její výkonné pravomoci. Po rozhodnutí dalajlamy stáhnout se z politické role byla v květnu 2011 aktualizována exilová ústava, která vypustila články týkající se jeho oficiálních pravomocí.

Tibetská diaspora a uprchlíci podporují Ústřední tibetskou správu především účastí ve volbách do exilového parlamentu a volbou předsedy exilové vlády, tzv. Sikjonga. Finančně přispívají prostřednictvím tzv. Zelené knihy. Ústřední tibetská správa rovněž získává podporu od zahraničních organizací a jednotlivců. Vydává oficiální zprávy, poskytuje tisková prohlášení a zajišťuje síť škol i dalších kulturních programů pro tibetskou komunitu v Indii.

Historie Po vítězství komunistů v čínské občanské válce byla 1. října 1949 vyhlášena Čínská lidová republika, která bezprostředně poté prohlásila dosud fakticky nezávislý Tibet za součást svého státního území. Následně 21. října 1950 překročily jednotky čínské Lidově osvobozenecké armády tibetské hranice a zahájily vojenskou operaci vedoucí k převzetí kontroly nad zemí. Tibetská vláda podala 11. listopadu 1950 protest k Organizaci spojených národů proti čínské vojenské intervenci, avšak řídící výbor Valného shromáždění OSN rozhodl o odložení jejího projednávání.

Čínská vláda vojenský zásah zdůvodňovala jako osvobození Tibetu od feudálního společenského systému, v němž podle její interpretace obyvatelstvo vykořisťovaly tři privilegované skupiny – světská vláda, buddhistické kláštery a aristokracie. Anexi legalizovala Sedmnáctibodová dohoda podepsaná 23. května 1951 v Pekingu, na jejímž základě Tibet formálně uznal svrchovanost Čínské lidové republiky při zachování určité míry autonomie a zachování postavení dalajlámy.

V druhé polovině 50. let se vztahy mezi tibetským obyvatelstvem a čínskými úřady postupně zhoršovaly. V únoru 1958 představil předseda Komunistické strany Číny Mao Ce-tung novou politickou strategii zaměřenou na hospodářské reformy, průmyslový rozvoj a přísnější kontrolu národnostní a náboženské politiky. Náboženské instituce byly stále častěji označovány za překážku socialistické transformace společnosti a za potenciální centrum odporu vůči komunistickému režimu. Tato politika vedla k výraznému omezení náboženských svobod, zejména v případě tibetského buddhismu.

Po osmi letech čínské nadvlády vypuklo Tibetské národní povstání. Na konci náboženského svátku mönlam v roce 1959 propukly ve Lhase první rozsáhlejší nepokoje namířené proti čínské správě. Odpor tibetského obyvatelstva vyvrcholil 10. března 1959 ve Lhase. Čínské ozbrojené síly povstání tvrdě potlačily, přičemž tisíce lidí zahynuly, byly uvězněny nebo deportovány. Terčem represí se staly také buddhistické kláštery a jejich obyvatelé. Po týdnu čínského teroru pak 17. března opustil čtrnáctý dalajlama Tändzin Gjamccho Lhasu a uprchl spolu se svým doprovodem. Jejich karavana překročila Himálaj a Brahmaputru a 26. března dorazila k indickým hranicím, odkud dalajláma poslal dopis indickému premiérovi Džaváharlálovi Néhrúovi. Indie přijala opatření na jeho ochranu a přivítala ho. Jeho doprovod krátce pobýval v klášteře Tawang v Arunáčalpradéši. Po setkání s Néhrúem Indie 3. dubna 1959 dalajlámovi udělila politický azyl. Následně odešly do exilu desetitisíce dalších Tibeťanů.

Po příchodu do exilu v Indii pokračoval čtrnáctý dalajlama v budování institucí tibetské samosprávy. Ve městě Tezpur 18. dubna veřejně prohlásil Sedmnáctibodovou dohodu za neplatnou s odůvodněním, že byla Tibetu vnucena pod vojenským nátlakem. Po příjezdu do Mussoorie 25. dubna svolal členy Kašagu, tradičního nejvyššího výkonného orgánu tibetské vlády, které pověřil přípravou obnovení tibetské vlády v exilu. Poté byl 29. dubna ustanoven první prozatímní Kašag v exilu. Současně byl jmenován úřadující předseda vlády, vytvořena ministerstva a určeni jejich představitelé i administrativní aparát. Na svém prvním tiskovém setkání v exilu 20. června dalajlama prohlásil, že tibetský lid považuje jeho a členy Kašagu za legitimní vládu Tibetu bez ohledu na místo jejich pobytu.

V únoru 1960 představil dalajlama v indické Bodhgáji návrh na vytvoření zastupitelského orgánu voleného samotnými Tibeťany v exilu. Navrhl, aby byli zvoleni zástupci tří tradičních tibetských provincií – Ü-Cang, Kham a Amdo – a rovněž představitelé hlavních škol tibetského buddhismu. Následně proběhly volby, v nichž bylo zvoleno třináct poslanců sdružených v Komisi zástupců tibetského lidu. Ti složili přísahu dne 2. září 1960. Toto datum je dodnes připomínáno jako Den tibetské demokracie.

Na čtvrté výročí počátku povstání, 10. března 1963, vyhlásil dalajlama po několikaletých konzultacích Ústavu Tibetu, která obsahovala deset kapitol a sedmdesát sedm článků. Dokument představoval první moderní ústavní návrh pro demokraticky spravovaný Tibet a stanovil základní principy fungování budoucího tibetského státu. Další reforma proběhla v letech 1990–1991. Dalajlama tehdy ustanovil Komisi pro revizi ústavy, jejímž úkolem bylo připravit nový základní dokument pro tibetskou komunitu v exilu a zároveň přezkoumat návrh budoucí ústavy svobodného Tibetu. Výsledkem její práce bylo přijetí Charty Tibeťanů v exilu, schválené 14. června 1991, která se stala základním právním dokumentem Ústřední tibetské správy.

Významným krokem v mezinárodním působení tibetského exilu bylo zapojení do mezinárodních organizací zastupujících národy bez vlastního státu. V roce 1991 se Tibet stal jedním ze zakládajících členů Organizace nezastoupených států a národů, která byla slavnostně ustavena v Mírovém paláci v Haagu.

Proces demokratizace pokračoval i v následujících letech. V roce 2001 proběhla vůbec první přímá volba předsedy Kašagu (Kalon Tripa), čímž byla významně posílena demokratická legitimita výkonné moci tibetské exilové správy. Demokratizační reformy vyvrcholily v roce 2011, kdy se dalajláma vzdal veškerých politických funkcí.

Status

CTA není jako vláda uznána žádným státem. Od vlád některých zemí i od mezinárodních organizací však dostává finanční pomoc pro tibetskou exilovou komunitu v Indii.

Území Tibetu je v současné době kontrolováno vládou Čínské lidové republiky, což Ústřední tibetská správa pokládá za nelegitimní vojenskou okupaci. Dle CTA je Tibet svrchovaným státem s dlouhou tradicí nezávislosti. Současná politika CTA však nežádá plnou nezávislost Tibetu, jako spíše autonomní statut, podobný jako má Hongkong nebo Macao.

CTA má své sídlo v indickém městě Dharamsala, kde se 14. dalajláma usadil po svém útěku z Tibetu v roce 1959. „Historické území Tibetu“, jež tato vláda nárokuje, zahrnuje Tibetskou autonomní oblast, provincii Čching-chaj a velké části provincií Kan-su, S’-čchuan a Jün-nan.

CTA vykonává mnoho vládních funkcí v rámci tibetské exilové komunity, která čítá zhruba 128 000 členů, z nichž drtivá většina (cca 94 000) žije v Indii. Indická vláda svolila tomu, že CTA vykonává v severní Indii dohled nad záležitostmi tibetských osad. Provozuje řadu škol, zdravotnických zařízení, kulturních aktivit a projektů podporující ekonomický rozvoj. Mimo to finančně podporuje stovky Tibeťanů, kteří utekli z Tibetu, a přišli do Indie, obvykle přes Nepál. Pod její jurisdikci spadá 44 úřadů spravujících tibetské osady, a to 36 v Indii, 7 v Nepálu a 1 v Bhútánu.

Struktura vlády náhled|Předseda exilové vlády Penpa Cchering. 2021 Vnitřní struktura exilové vlády vyplývá z ústavy, schválené v roce 1991, která zřizuje základní demokratické instituce CTA. Současné znění je platné od roku 2011.

Zákonodárná moc

Zákonodárnou moc vykonává exilový parlament, který je tvořen 45 členy:

Tibeťané v Indii, Nepálu a Bhútánu volí své poslance na základě tří tradičních oblastí Tibetu (Ü-Cang, Kham a Amdo), z nichž každá má deset zástupců. Pět dalších poslanců zastupuje Tibeťany v zahraničí – dva zástupci Evropy, dva zastupují Severní a Jižní Ameriku, a jeden zástupce "Australasie" (Austrálie a Asie s výjimkou Indie, Nepálu a Bhútánu). Náboženští představitelé pak volí deset zástupců, po dvou z každé z pěti tradičních škol tibetského buddhismu (Nyingma, Sakya, Kagjü, Gelug a Bon).

Právo volit mají tibetští občané starší 18 let, kandidovat mohou občané starší 25 let. Volební období je 5 let a současně s parlamentními volbami se koná první kolo přímé volby předsedy vlády.

Mezi hlavní pravomoci parlamentu patří přijímání zákonů a dalších právních předpisů, schvalování základních politických směrů exilové správy a dohled nad jejím hospodařením a finančními prostředky. Parlament současně vykonává kontrolu nad výkonnou i soudní mocí. Schvaluje navržené ministry, přezkoumává činnost vlády a v odůvodněných případech může zahájit proces odvolání předsedy vlády, jednotlivých ministrů i soudních komisařů a vedoucích místních orgánů. Významnou součástí jeho působnosti je rovněž zastupování zájmů tibetské diaspory na mezinárodní úrovni, spolupráce se zahraničními vládami, parlamenty a nevládními organizacemi, podpora místních samospráv tibetských osad a sledování potřeb a problémů Tibeťanů žijících v exilu i v samotném Tibetu. Vzhledem k tomu, že politický systém Ústřední tibetské správy je založen na bezstranickém demokratickém principu, plní parlament současně úlohu zákonodárného sboru i institucionální protiváhy výkonné moci.

Výkonná moc

Výkonnou moc má v rukou vláda (tibetsky: , Kašag), kterou tvoří přímo volený předseda (tibetsky: , Sikjong), který je hlavou státu a nejvyšším světským vůdcem tibetského národa; a dále sedm ministrů (tibetsky: བཀའ་བློན་, Kalon):

náboženství a kultury, domácích věcí, financí, školství, bezpečnosti, informací a mezinárodních vztahů, a zdravotnictví.

Sikjong je volen současně s parlamentními volbami; pokud žádný kandidát nezíská nadpoloviční většinu hlasů, koná se druhé kolo, do kterého postupují dva nejsilnější kandidáti. Současným předsedou vlády je Penpa Chcering, který v roce 2021 po dvou pětiletých volebních obdobích vystřídal Lozanga Sanggjäe.

Sikyong je nejvyšším představitelem výkonné moci a v rámci své funkce odpovídá za řízení administrativy, provádění rozhodnutí přijatých parlamentem a celkové politické směřování exilové správy. V rámci svých pravomocí Sikyong zejména podepisuje a vyhlašuje schválené zákony, uděluje čestná ocenění, tituly a vyznamenání za mimořádné zásluhy, předkládá parlamentu návrhy, pronáší oficiální projevy a podává vysvětlení k otázkám veřejné správy a politiky. Rozdělení jednotlivých resortů a určení kompetencí členů kabinetu spadá výhradně do pravomoci Sikyonga. Veškeré úřední akty a rozhodnutí Ústřední tibetské správy jsou formálně činěny jeho jménem.č. 19, čl. 20, čl. 30

Před ústavní novelou roku 2011 byl hlavou vlády dalajláma. Novelou byla tato pozice přenesena na Sikjonga a dalajláma zůstal nadále jen duchovním vůdcem. (Jan Fingerland to popsal jako přechod "od teokratické monarchie k demokratické republice", nicméně dalajláma má i nadále určitou symbolickou ústavní pozici obdobnou postavení konstitučního monarchy, i přestože on sám prohlásil, že nechce být "něco jako britská královna"). Po této novelizaci ústava stanovuje, že:

dalajláma je nejvyšším duchovním vůdcem tibetského buddhismu;č. 1 kdykoliv to považuje za nutné nebo kdykoliv je o to požádán, dává dalajláma doporučení vládě a parlamentu;č. 1, odst. 2 vyslanci exilové vlády jsou uváděni jako zástupci Jeho Svatosti dalajlámy; ač. 1, odst. 3