náhled|245x245pixelů|Národní galerie Praha Projevy výtvarného umění v Česku lze dosledovat až do paleolitu (Věstonická venuše). Na Velké Moravě bylo rozvinuté hlavně šperkařství, v počátcích přemyslovského státu to byla zejména knižní iluminace. První velká éra velkoformátového malířství je spjata s vrcholnou gotikou za Karla IV. a Václava IV. (Mistr Theodorik, Mistr Třeboňského oltáře, Mistr Vyšebrodského oltáře), případně s pozdní gotikou za Jagellonců (Mistr Litoměřického oltáře). Renesanční umění v českých zemích prožilo svůj vrchol na pražském císařském dvoře Rudolfa II., v pozdně renesanční manýristické podobě, jakkoli bylo tvořené takřka výhradně cizinci. Další vzepětí přišlo s barokem, v oblasti malby, grafiky i sochařství (Jan Kupecký, Karel Škréta, Petr Brandl, Václav Hollar, Matyáš Bernard Braun). Za počátek moderního umění bývá považován nástup romantismu v první polovině 19. století (Josef Mánes). České umění druhé poloviny 19. století málokdy experimentovalo, ale přineslo respektované tvůrce (Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, Václav Brožík). Mimořádně plodnou byla secese přelomu století, která světu dala i nejslavnějšího českého malíře všech dob, Alfonse Muchu. Avantgardní a modernistická revoluce začátku 20. století měla v Česku rovněž dobré zázemí (František Kupka, Josef Čapek, Toyen). Vždy respektovaná byla česká knižní ilustrace a jiná užitá grafika (Josef Lada, Zdeněk Burian), úspěch zaznamenal i český animovaný film (Jiří Trnka, Jan Švankmajer). K nejvýznamnějším galeriím v Česku patří Národní galerie Praha. Nejvýznamnější českou výtvarnou cenou je Cena Jindřicha Chalupeckého.

Pravěk a starověk náhled|224x224pixelů|Kamenná hlava z Mšeckých Žehrovic vlevo|náhled|273x273pixelů|Věstonická venuše U prvního a také zdaleka nejslavnějšího českého výtvarného díla autora neznáme. Jde o sošku Věstonické venuše, patrně nejstarší keramickou sošku na světě, která vznikla v mladším paleolitu a byla nalezena roku 1925 na jižní Moravě. Z dalších nálezů pravěkého umění na českém území vynikají Petřkovická venuše, Kvítkovický Apollon nebo ženský idol z Hlubokých Mašůvek.

Evropský význam má Kamenná hlava z Mšeckých Žehrovic, která je považována za jediný nepochybný doklad keltské monumentální plastiky. Opuková hlava byla nalezena 19. května roku 1943. S Kelty bývají spojována i specifická umělecká díla starověku – vztyčené kameny zvané menhiry, kromlechy, dolmeny apod. (Možná šlo o svatyně). K nejznámějším menhirům v Česku patří Kamenný pastýř u obce Klobuky na Slánsku nebo Zkamenělý slouha v Dolních Chabrech.

Kelty vystřídali na českém území Germáni, kteří zanechali uměleckou stopu zejména v Královské hrobce u Mušova, jež byla objevena roku 1988, a přestože byla vyloupena, obsahovala v momentě nálezu stále ještě 200 předmětů ze skla, stříbra, bronzu, keramiky i zlata. Významné jsou také hrobové výbavy ze Smolína u Brna, Světce u Bíliny, Blučiny u Židlochovic, Žuráně u Brna.

Raný středověk náhled|Gombík vlevo|náhled|178x178pixelů|Kříž z Mikulčic vlevo|náhled|200x200pixelů|Přemysl Oráč na stěně Znojemské rotundy náhled|190x190pixelů|Iluminace Vyšehradského kodexu Velkomoravská říše budí obdiv technikou tzv. moravského šperku, mezi tím zvláště tzv. moravského gombíku. Poměrně unikátní jsou také moravské zlaté přezky opasků v podobě knih a zlaté náušnice v mnoha hrobech. Šperkařství bylo nejrozvinutější technologií a uměním Velké Moravy. Nálezy v 50. letech 20. století archeology tak ohromily, že se soudilo, že jde o dovoz z Byzantské říše (zejm. náušnic). Další objevy však doložily mnoho šperkařských dílen a odborníci dnes soudí, že velkomoravský šperk byl ve většině domácí provenience. Přezkám v podobě knihy, velmi neobvyklým v celoevropském kontextu, přikládal velkou váhu český historik Dušan Třeštík. Viděl v nich klíčový symbol, jímž moravští velmožové přijímali křesťanství a evropskou civilizaci, a také symbol způsobu, jakým ji přijímali: jako projekt především kulturní a vzdělanostní.

Po zániku Velké Moravy se centrum kulturního vývoje přesunulo do Čech, kde se vedle architektury a literatury rozvíjela od 10. století zejména knižní malba (wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy). Vrcholným projevem tohoto umění na českém území je Vyšehradský kodex z 11. století.

Nástěnná malba se rozvíjela s většími obtížemi, ale například výzdoba Znojemské rotundy má mimořádný význam i historický, dokládá kontinuitu Velké Moravy a Přemyslovského státu. Zaměření na státní ideologii na znojemských freskách je výjimečné v celoevropském kontextu. Odborníci se k jeho pochopení museli postupně propracovat.

Gotika

vlevo|náhled|198x198pixelů|Mistr Theodorik: Sv. Jeroným Většina výtvarných umělců byla anonymních ještě v éře gotické, malířství bylo tehdy ostatně vnímáno jako řemeslo, v němž autor není tak podstatný, a nikoli jako umění. O umělcích této doby hovoříme za pomoci pojmů jako Mistr Theodorik, Mistr Třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře nebo Mistr Litoměřického oltáře. náhled|Mistr Třeboňského oltáře: Madona mezi sv. Bartolomějem a sv. MarkétouMistr Theodorik či též Dětřich, který snad pocházel z Porýní (usuzuje se tak z jeho malířské techniky), je považován za hlavního představitele slohu označovaného jako „měkký styl“. Proslul rozsáhlou výzdobou kaple sv. Kříže na hradě Karlštejně. Dochovalo se zde 129 desek z původních 130. Komplexnost a zachovalost Theodorikova díla na Karlštejně z něj činí největší český výtvarný poklad.

Mistr Třeboňského oltáře (v Česku působil patrně v letech 1370 až 1390) se nejspíše vyučil v Theodorikově dílně a je klíčovým představitelem tzv. krásného slohu u nás. Jeho Třeboňský oltář byl původně určen pro augustiniánský kostel sv. Jiljí v Třeboni. K jeho dalším významným dílům patří Madona roudnická.náhled|226x226pixelů|Mistr vyšebrodského oltáře: Madona z VeveříTaké Vyšebrodský mistr, u nějž se spekuluje o jihočeském původu, působil na dvoře Karla IV. Zanechal po sobě nejen Vyšebrodský cyklus v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě, tvořený devíti deskami, ale například i obrazy Madona mostecká nebo Madona z Veveří. Z vyšebrodské dílny patrně pochází i Sv. Trojice vratislavská. Uvažuje se, že se vyšebrodský mistr mohl podílet i na malbě Kladské madony, kterou si objednal Karlův arcibiskup Arnošt z Pardubic. Jeho nástupce si podobně objednal Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, jeden z nejrozměrnějších českých gotických obrazů, jež také obsahuje i jedno z nejznámějších zobrazení krále Karla. Také Zbraslavská madona, u níž se dlouho uvažovalo o přemyslovském původu, zřejmě vznikla až za vlády Lucemburků. Pro Karla IV. pracoval i Tommaso da Modena, byť se vedou spory o to, zda někdy vůbec navštívil české země, nebo Mikuláš Wurmser ze Štrasburku. Mistr Lucemburského rodokmene vyzdobil císařský palác na Karlštejně. náhled|Oltář s Nejsvětější Trojicí od Mistra Litoměřického oltáře|vlevo

Mistr Litoměřického oltáře, žák Mistra Křivoklátského oltáře, reprezentuje gotiku pozdní, působil na dvoře Vladislava Jagellonského a od výše zmíněných klasiků české gotické malby ho tak odděluje husitská epocha, jež výtvarnému umění příliš nepřála, husitské hnutí mělo totiž i obrazoborecký aspekt, a řada výtvarných děl tak byla za husitských válek zničena (kunsthistorička Milena Bartlová pak doložila, že husité obrazy nejen ničili, ale vytvářeli i vlastní, ovšem ty byly prakticky kompletně zničeny během rekatolizace). Litoměřický mistr vytvořil zejména Litoměřický oltář, po němž je nazýván. Maloval ho pro kapitulní chrám sv. Štěpána v Litoměřicích. Je autorem i nástěnné malby v kapli svatého Václava v katedrále svatého Víta v Praze. Mistr Litoměřického oltáře je označován za autora, v němž se již ohlašuje renesance.náhled|Zlatá brána vlevo|náhled|Relikviář svatého Maura Ke známým gotickým dílům patří Palladium země české nebo Relikviář svatého Maura, příběh jehož objevení vzrušil v 80. letech celou zemi. Mozaikové umění dosáhlo svého vrcholu na Zlaté bráně na Pražském hradě.

Gotická knižní malba dosáhla svého vrcholu dříve než malba desková, ještě za Přemyslovců, čehož důkazem je Pasionál abatyše Kunhuty, vzniklý z popudu Kunhuty Přemyslovny. Autorem 26 iluminací byl kanovník Beneš z kláštera svatého Jiří v Praze. Graficky nejbohatší knihou českého (ba středoevropského) středověku je Velislavova bible z doby Karlovy, obsahuje 747 kolorovaných perokreseb. V Karlově době byla epicentrem knižní malby skriptoria Jana ze Středy, kde vznikl i proslulý Liber viaticus. Velkým milovníkem krásných knih byl Karlův syn Václav IV. Přímo pro něj vznikla Bible Václava IV. proslulá ilustracemi polonahých lazebnic, ve středověkém náboženském díle dosti unikátními. Na její výzdobě pracovalo nejméně devět iluminátorů. Václavova mimořádná sbírka rukopisů byla po jeho smrti rozkradena.

Gotické řezbářství, spjaté s krásným slohem, reprezentoval Mistr Týnské Kalvárie (Týnská Kalvárie, Bolestný Kristus ze Staroměstské radnice, Pieta z Všeměřic, Oplakávání Krista z kostela Panny Marie před Týnem). Jeho díla zachycuje i Ambraský náčrtník. Vzácná je i Michelská madona.

Renesance a manýrismus vlevo|náhled|Renesanční fresky na Bučovickém zámku Nástup renesance bývá v českých zemích spojován až s Ferdinandem I., prvním Habsburkem na českém trůnu. Typickým rysem byl mohutný nástup sgrafitové výzdoby fasád (např. radnice ve Stříbře). Sochařské renesanční dědictví reprezentuje například Zpívající fontána v Královské zahradě na Pražském hradě, dílo Francesca Terzia z Bergama a Tomáše Jaroše z Brna. Renesanční hravost přímo prýští z fresek na zámku v Bučovicích nebo z tamní Bakchovy fontány. Ferdinand posílal do Prahy často svého dvorního malíře Jakoba Seiseneggera, aby vyzdobil Pražský hrad. Hojně také portrétoval českou šlechtu. náhled|172x172pixelů|Rudolf II. jako Vertumnus Císař Rudolf II. učinil Prahu centrem evropského umění, a to právě v momentě, kdy mu vládl pozdně renesanční manýrismus. K nejvýznamnějším umělcům jeho dvora patřil Giuseppe Arcimboldo, patrně nejslavnější výtvarný umělec spjatý s českými zeměmi. V Praze vytvořil manýristické skvosty jako alegorii Čtvero ročních období nebo portrét Rudolf II. jako Vertumnus. Ty byly ceněny nejen v jeho době, ale přihlásilo se k nim později i moderní umění, například surrealismus. Na Rudolfově pražském dvoře tvořili i Bartholomeus Spranger, Roelandt Savery, Hans Vredeman de Vries nebo Hans von Aachen. Za Rudolfa bylo v Praze zapsáno 167 mistrů malířského řemesla, tedy více než kdykoli jindy. Byl však mezi nimi jediný Čech: Matyáš Hutský. Svým dekretem Rudolf odňal malířství pozici řemesla a nově ho zařadil mezi uměleckou činnost. Rudolf nakupoval díla z celého světa, vlastnil nejlepší obrazy Tiziana, Tintoretta, Paola Veroneseho, Albrechta Dürera, Hanse Holbeina mladšího, Lucase Cranacha staršího, Hieronyma Bosche, Pietera Bruegela ad. Kdyby tato sbírka v Praze zůstala, zřejmě by dnes Národní galerie konkurovala nejslavnějším muzeím světa, včetně pařížského Louvru. Monumentální Rudolfova sbírka, soustředěná v proslulé Kunstkomoře, však byla uloupena švédskými vojsky v posledních hodinách třicetileté války. Její zbytky později rozprodal v dražbě Josef II., a to včetně Dürerovy Růžencové slavnosti, kterou velký reformátor nechal prodat za 1 zlatý a 18 krejcarů. Obraz naštěstí zůstal v Česku a je dnes pokladem Národní galerie.

Nejvýznamnějším sochařem na Rudolfově dvoře byl Adrian de Vries, který v Praze tvořil i po císařově smrti a vyzdobil pro Albrechta z Valdštejna zahradu Valdštejnského paláce. I tyto sochy ale odvezly Švédové a dodnes zdobí královský Drottningholmský palác ve Stockholmu.

Baroko a klasicismus vlevo|náhled|192x192pixelů|Kupeckého portrét náhled|Londýnský Tower na Hollarově leptu