Pro širší pokrytí tohoto tématu viz Křesťanská teologie. náhled|Malba dánského umělce Carla H. Blocha z 19. století, zobrazující Ježíše pronášejícího své známé „Horské kázání“

Katolická teologie je chápání katolické nauky nebo učení a je výsledkem studia teologů. Je založena na kanonickém Písmu a posvátné tradici, jak je autenticky vykládá magisterium katolické církve. Tento článek slouží jako úvod do různých témat katolické teologie s odkazy na místa, kde lze nalézt podrobnější informace.

Hlavní učení katolické církve, o němž se diskutovalo na raných církevních koncilech, je shrnuto v různých vyznáních víry, zejména v Nicejsko-konstantinopolském vyznání víry a Apoštolském vyznání víry. Od 16. století vydává církev katechismy, které shrnují její učení; v roce 1992 vydala katolická církev oficiální Katechismus katolické církve.

Katolická církev chápe živou tradici církve tak, že obsahuje to podstatné z jejího učení o víře a mravech a je chráněna před omyly, někdy prostřednictvím neomylně definovaného učení. Církev věří ve zjevení vedené Duchem svatým prostřednictvím Písma svatého, rozvinuté v posvátné tradici a zcela zakořeněné v původním depozitu víry. Tento rozvinutý vklad víry je chráněn „magisteriem“ neboli kolegiem biskupů na ekumenických koncilech pod dohledem papeže, „,Synodaʻ nebo latinsky ,koncilʻ (moderní rozlišení, podle něhož je synoda něco méně než koncil, bylo ve starověku neznámé) se stala nepostradatelným prostředkem k udržení společného smýšlení a pomáhala udržet svérázné jedince před odstředivými tendencemi. Během třetího století se synodální správa natolik rozvinula, že se synody scházely nejen v krizových obdobích, ale pravidelně každý rok, obvykle mezi Velikonocemi a Letnicemi.“ počínaje jeruzalémským koncilem (cca 50 n. l.); „V 15. kapitole Skutků apoštolů Písmo zaznamenalo, že se apoštolové sešli na synodě, aby se dohodli na společném postupu ohledně misie mezi pohany.“ posledním byl II. vatikánský koncil (1962–1965); dvakrát v historii papež definoval dogma po poradě se všemi biskupy, aniž by svolal koncil.

Oficiální katolická bohoslužba se řídí formou liturgie, která je stanovena církevní autoritou. Středobodem katolické bohoslužby je slavení eucharistie, jedné ze sedmi katolických svátostí. Církev vykonává kontrolu nad dalšími formami osobní modlitby a zbožnosti, včetně růžence, křížové cesty a eucharistické adorace, a prohlašuje, že všechny by měly nějakým způsobem vycházet z eucharistie a vést zpět k ní. Církevní společenství tvoří vysvěcený klérus (sestávající z biskupů, kněží a jáhnů), laici a ti, kteří jako řeholníci a řeholnice žijí zasvěceným životem podle svých řeholních konstitucí.

Podle Katechismu Kristus ustanovil sedm svátostí a svěřil je katolické církvi: křest, biřmování (křižmo), eucharistii, pokání, pomazání nemocných, svěcení a manželství.

Vyznání víry

Lidská schopnost vnímat Boha Katolická církev učí, že „touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; a Bůh nikdy nepřestává člověka k sobě přitahovat.“ I když se člověk může od Boha odvrátit, Bůh nikdy nepřestává člověka k sobě volat zpět. Protože je člověk stvořen k obrazu a podobě Boží, může s jistotou poznat Boží existenci na základě svého lidského rozumu. Ale i když „schopnosti člověka umožňují, aby dospěl k poznání existence osobního Boha“, aby „člověk mohl vstoupit do skutečného důvěrného vztahu s ním, Bůh chtěl jednak zjevit člověku sám sebe, jednak mu dát milost, aby mohl toto zjevení přijmout ve víře.“

Církev učí: „Člověk je svou přirozeností a povoláním náboženskou bytostí. Člověk, který pochází od Boha a směřuje k Bohu, žije plně lidským životem jen tehdy, když svobodně žije ve spojení s Bohem.“

Bůh vychází vstříc lidstvu Církev učí, že Bůh se zjevoval postupně, počínaje Starým zákonem, a dokončil toto zjevení tím, že poslal na zem svého syna Ježíše Krista jako člověka. Toto zjevení začalo Adamem a Evou a nebylo přerušeno jejich prvotním hříchem. Bůh naopak slíbil, že pošle vykupitele. Bůh se dále zjevil prostřednictvím smluv mezi Noemem a Abrahámem. Bůh předal Mojžíšovi zákon na hoře Sinaj a promlouval prostřednictvím starozákonních proroků. Plnost Božího zjevení se projevila příchodem Božího Syna, Ježíše Krista.

Vyznání víry

Vyznání víry (z latinského credo, což znamená „věřím“) jsou stručná věroučná prohlášení nebo vyznání, obvykle náboženské víry. Vznikla jako křestní formule a později byla během christologických sporů ve 4. a 5. století rozšířena na prohlášení víry.

Apoštolské vyznání víry (Symbolum Apostolorum) vzniklo mezi 2. a 9. stoletím. Jeho ústředními naukami jsou učení o Trojici a Bohu Stvořiteli. Každou z nauk obsažených v tomto vyznání víry lze vysledovat z výroků aktuálních v apoštolském období. Vyznání víry se zřejmě používalo jako souhrn křesťanského učení pro kandidáty křtu v římských církvích.

Nicejské vyznání víry, které bylo z velké části reakcí na arianismus, bylo formulováno na koncilech v Niceji a Konstantinopoli v roce 325, resp. 381. Jako univerzální křesťanské vyznání víry bylo ratifikováno na koncilu v Efezu v roce 431. Stanovuje hlavní zásady katolické křesťanské víry. Toto vyznání víry se přednáší při nedělních mších a je základním vyznáním víry i v mnoha dalších křesťanských církvích.

Chalcedonské vyznání víry, vypracované na Chalcedonském koncilu v roce 451, ačkoli nebylo přijato starobylými pravoslavnými církvemi, učilo, že Kristus „je uznáván ve dvou přirozenostech, nespojitě, neměnně, nerozlučně, neoddělitelně“: jedné božské a jedné lidské, a že obě přirozenosti jsou dokonalé, ale přesto jsou dokonale spojeny v jednu osobu.

Atanášovo vyznání víry říká: „Klaníme se jednomu Bohu v Trojici a Trojici v jednotě, aniž bychom zaměňovali osoby nebo rozdělovali podstatu.“

Písmo svaté

Křesťanství považuje za směrodatnou Bibli, soubor kanonických knih ve dvou částech (Starý zákon a Nový zákon). Křesťané věří, že byla sepsána lidskými autory inspirovanými Duchem svatým.

Protestanti věří, že Bible obsahuje všechny zjevené pravdy potřebné ke spáse. Toto pojetí je známé jako Sola scriptura. Katolíci se nedomnívají, že Bible obsahuje všechny zjevené pravdy nezbytné ke spáse.

Katolická bible obsahuje všechny knihy židovského Písma svatého, Tanachu, a další knihy. Tato bible je rozdělena na dvě části: knihy Starého zákona pocházející převážně z Tanachu (s určitými obměnami) a 27 knih Nového zákona, které obsahují knihy původně napsané převážně v řečtině. Ke katolickému biblickému kánonu patří i další knihy ze Septuaginty, které katolíci nazývají deuterokanonické. Protestanti tyto knihy považují za apokryfní. Některé verze Bible mají samostatný oddíl apokryfů pro knihy, které vydavatel nepovažuje za kanonické.

Katolická teologie rozlišuje dva smysly Písma: doslovný a duchovní. Doslovný smysl chápání Písma je smysl vyjádřený slovy Písma a objevený exegezí podle pravidel zdravého výkladu.

Duchovní smysl se dělí na tři části: alegorický, morální a anagogický (což znamená mystický nebo duchovní) smysl.

Alegorický smysl zahrnuje typologii. Příkladem může být rozdělení Rudého moře, které je chápáno jako „předobraz“ (znamení) křtu. Morální smysl chápe Písmo tak, že obsahuje určité etické učení. Anagogický výklad zahrnuje eschatologii a vztahuje se na věčnost a dovršení světa.

Katolická teologie přidává další pravidla výkladu, mezi něž patří:

ustanovení, že všechny ostatní významy Písma svatého jsou založeny na doslovném významu; srov. historický charakter čtyř evangelií a to, že věrně předávají to, co Ježíš učil o spáse; že Písmo svaté je třeba číst v rámci „živé Tradice celé církve“; že úkol autentického výkladu byl svěřen biskupům ve společenství s papežem.

Slavení křesťanského tajemství

Svátosti

Církev má sedm svátostí, jejichž zdrojem a vrcholem je eucharistie. Podle Katechismu byly svátosti ustanoveny Kristem a svěřeny církvi. Jsou prostředkem, skrze nějž proudí Boží milost do člověka, který je přijímá s náležitou dispozicí. Aby lidé získali náležitou dispozici, jsou povzbuzováni a v některých případech se od nich vyžaduje, aby předtím, než smějí přijmout některé svátosti, podstoupili dostatečnou přípravu. A při přijímání svátostí Katechismus radí: „Přisuzovat účinnost modliteb nebo svátostných znamení jejich pouhému vnějšímu vykonání bez vnitřních dispozic, které vyžadují, znamená upadnout do pověrčivosti.“ Účast na svátostech, které jsou jim nabízeny prostřednictvím církve, je způsob, jakým katolíci získávají milost, odpuštění hříchů a formálně si vyprošují Ducha svatého. Těmito svátostmi jsou: Svátosti: křest, biřmování (křižmo), eucharistie, pokání a smíření, pomazání nemocných, kněžské svěcení a manželství.

Ve východních katolických církvích se jim často říká posvátná tajemství, nikoli svátosti.

Liturgie Hlavní články: Eucharistie v katolické církvi, Katolická liturgie a Svátosti katolické církve náhled|vlevo|Papež Benedikt XVI. slaví eucharistii při kanonizaci Freie Galvãa v brazilském São Paulu 11. května 2007 Neděle je zasvěceným svátkem a katolíci jsou povinni účastnit se mše svaté. Katolíci jsou toho názoru, že při mši odpovídají na Ježíšův příkaz při Poslední večeři: „To čiňte na mou památku.“ V roce 1570 na Tridentském koncilu papež Pius V. kodifikoval pro římský ritus standardní mešní knihu, v níž se vše týkalo pouze celebrujícího kněze a jeho působení u oltáře. Účast lidu byla spíše zbožná než liturgická. Text mše byl v latině, protože to byl univerzální jazyk církve. Tato liturgie se nazývala tridentská mše a vydržela celosvětově až do II. vatikánského koncilu, který schválil mši Pavla VI. známou také jako nový mešní řád (latinsky Novus Ordo Missae), která může být sloužena buď v lidovém jazyce, nebo v latině.

Katolická mše je rozdělena na dvě části. První část se nazývá liturgie slova; před čtením evangelia a homilií kněze se čtou čtení ze Starého a Nového zákona. Druhá část se nazývá Liturgie eucharistie, v níž se slaví vlastní svátost eucharistie. Katolíci považují eucharistii za „zdroj a vrchol křesťanského života“ a věří, že chléb a víno přinesené na oltář se mocí Ducha svatého proměňují (tzv. transsubstanciace) v reálné tělo, krev, duši a božství Kristovo. Protože jeho oběť na kříži a oběť eucharistie „tvoří jednu jedinou oběť“, církev si neklade za cíl znovu obětovat Ježíše ve mši, ale spíše znovu představit (tj. zpřítomnit) jeho oběť „nekrvavým způsobem“.

Východní katolíci

Ve východních katolických církvích se místo mše používá termín božská liturgie a místo římského ritu se používají různé východní obřady. Tyto obřady zůstaly konstantnější než římský obřad a sahají až do raných křesťanských dob. Východní katolické a pravoslavné liturgie jsou si obecně dosti podobné.

Liturgický úkon je chápán jako překračující čas a spojující účastníky s těmi, kteří již jsou v nebeském království. Prvky v liturgii mají symbolizovat věčné skutečnosti; sahají až k raně křesťanským tradicím, které se vyvinuly z židovsko-křesťanských tradic prvotní církve.

První část liturgie neboli „bohoslužba katechumenů“ obsahuje čtení z Písma a někdy i homilii. Druhá část vychází z Poslední večeře, jak ji slavili první křesťané. Vychází se z přesvědčení, že účastí na přijímání chleba a vína, Těla a Krve Kristovy, se společně stávají Kristovým tělem na zemi, církví.

Liturgický kalendář Hlavní články: Liturgický kalendář, Liturgický rok a Všeobecný římský kalendář

V latinské církvi začíná každoroční kalendář adventem, časem plným naděje na oslavu Ježíšova narození i na jeho druhý příchod na konci časů. Čtení z „liturgického mezidobí (lat. Tempus per annum)“ následují po vánočním období, ale jsou přerušena oslavou Velikonoc na jaře, které předchází 40 dní postní přípravy a po níž následuje 50 dní velikonoční oslavy.