Charles André Joseph Marie de Gaulle (22. listopadu 1890 Lille – 9. listopadu 1970 Colombey-les-Deux-Églises) byl francouzský státník a voják. Jako důstojník z povolání sloužil v první světové válce, v meziválečném období se stal velitelem tankové divize a propagátorem mobilních obrněných sil. Během bitvy o Francii velel tankové divizi. Po kapitulaci Francie odešel do Anglie, kde založil a následně vedl hnutí Svobodné Francie, které pokračovalo v boji na straně Spojenců. Byl také hlavním představitelem francouzské exilové vlády. Po osvobození v roce 1944 se stal předsedou Prozatímní vlády Francouzské republiky, o dva roky později na tuto funkci pro politické neshody s parlamentní většinou rezignoval. Zůstal politicky aktivním a založil stranu Rassemblement du Peuple Français, kterou také vedl. Kromě toho se věnoval sepisování válečných pamětí. V době vrcholící alžírské krize a rozkladu čtvrté republiky se roku 1958 nechal Národním shromážděním povolat zpět do čela státu. Jím navržená a referendem schválená ústava dala vzniknout páté francouzské republice s posílenými pravomocemi a postavením prezidenta. Následně byl de Gaulle zvolen jako 18. prezident Francie. Ve své funkci prosadil udělení nezávislosti Alžírsku a později i dalším francouzským koloniím. Snažil se posílit mezinárodní postavení a nezávislost Francie, například vystoupením z vojenských struktur NATO a zahájením vlastního jaderného programu. Jeho pozicí otřásly studentské nepokoje v květnu 1968, přesto v následujících volbách zvítězil. Roku 1969 však splnil svůj slib a rezignoval v důsledku neúspěchu referenda o decentralizaci. Zemřel o rok později.
K odkazu gaullismu se do současnosti hlásí řada francouzských politických uskupení. Díky přínosu pro záchranu Francie během druhé světové války a v době vrcholící krize Čtvrté republiky je někdy označován za „muže, který dvakrát zachránil Francii“ nebo za největšího Francouze po Napoleonovi.
Mládí Narodil se jako třetí z pěti dětí hluboce katolicky věřícím rodičům Jeanne Maillotové a Henrimu de Gaullovi. Zůstal po celý svůj život praktikujícím katolíkem, který, jak připomíná jeho syn Philippe, učinil z víry stěžejní sílu svého života. Jeho otec (který se účastnil války s Pruskem v roce 1870) byl profesorem filosofie, latiny, řečtiny, francouzštiny, matematiky a historie na jezuitské koleji v Paříži. Střední školu (Jezuitskou kolej Neposkvrněného početí) absolvoval roku 1908 a roku 1909 nastoupil na prestižní Vojenskou akademii Saint-Cyr, v roce 1912 ji ukončil v hodnosti podporučíka jako třináctý mezi 211 absolventy. Nejlepším absolventům Saint-Cyru je přiznáno právo vybrat si služební přidělení. Charles de Gaulle si vybral 33. pěší pluk v Arrasu, kde před nastoupením na Saint-Cyr prošel základní vojenskou službou.
První světová válka vlevo|náhled|Kapitán de Gaulle v roce 1915 V srpnu 1914 vypukla první světová válka a poručík de Gaulle se jí účastnil od prvního dne. Byl dvakrát raněn, ale po uzdravení vždy spěchal zpět na frontu. Již jako kapitán odmítl na začátku roku 1916 stát se pobočníkem plukovníka Boudhorse a dal přednost velení rotě na frontové linii. Domníval se, že bude užitečnější na bitevním poli než v bezpečí štábu. V březnu 1916 byl u Douaumontu těžce raněn a v bezvědomí zajat Němci. Zajetí snášel těžce a nikdy se s osudem zajatce nesmířil – pokusil se pětkrát o útěk, ale jeho vysoká postava (měřil 197 cm) poutající všude pozornost jej vždy prozradila. (O jeden útěk se pokusil společně se slavným letcem Rollandem Garrosem, který jako první v roce 1913 přeletěl Středozemní moře.) Nakonec byl přemístěn do tábora pro nenapravitelné zajatce (pevnost IX) v bavorském Ingolstadtu. Zde se setkal a spřátelil s budoucím sovětským maršálem Tuchačevským. De Gaulle se ze zajetí vrátil na jaře 1919. Ve válce byl vyznamenán řádem Čestné legie, Válečným křížem a třikrát byl uveden v rozkaze, byl však pouhým kapitánem, zatímco jeho spolužáci (pokud válku přežili) se stali plukovníky a generály.
Mezi válkami Protože jako aristokrat a potomek severofrancouzské buržoazie byl silně protibolševický, přihlásil se v květnu 1919 v Sillé-le-Guillaume k výcviku 5. pluku polských myslivců. Po několika týdnech čekání na žáky se začal domnívat, že se nejedná o výcvik, ale sběr armády proti bolševikům. I v tom se mýlil, neboť využitím situace po první světové válce se Polsko rozhodlo obsadit ZULR. Po obsazení Haliče odešel do bývalé školy carské Imperiální stráže v Rembertówě u Varšavy, kde přednášel teorii taktiky. V červenci až srpnu se účastnil bojových akcí proti tzv. sovětskému Rusku a byl povýšen na majora polské armády (po návratu do Francie byl ovšem stále kapitán). Bojoval ve Volyni a u Varšavy jako velitel smíšeného pěšího a tankového oddílu. Za statečnost v boji byl uveden v rozkaze šéfa francouzské vojenské mise generála Weyganda.
Po návratu do Francie v roce 1920 působil na Saint-Cyru jako učitel vojenských dějin. V letech 1922–1924 studoval vysokou válečnou školu, kde vystupoval proti lekcím, které jeho instruktoři vyvodili z Velké války (připraví se terén, vojsko se zakope a čeká) a prosazoval vlastní pojetí (válka se vyhrává díky iniciativě, manévrování a velitelům, kteří se nebojí převzít odpovědnost). V roce 1924 byl převelen do štábu Rýnské armády, od roku 1925 byl pobočníkem maršála H. P. Pétaina. Od roku 1929 do roku 1932 byl důstojníkem francouzského sboru v Levantě, kde se zúčastnil potlačování vzpoury arabského obyvatelstva. Po návratu, od roku 1932 do 1937, byl už jako major přidělen do sekretariátu Nejvyšší rady národní obrany Francie (ministerstvo obrany). Později ve svých válečných pamětech napsal: Práce, které jsem musel vykonávat, mi odhalily rozsah našich prostředků, ale také neduživost státu. Podplukovník de Gaulle viděl rostoucí slabost Francie – téměř naprosté ochromení vlády v důsledku konstitučních slabin demokracie a parlamentních intrik, zastaralou, byrokratickou armádu, jejíž výcvik a doktríny se nevyvíjely od roku 1870 a ještě méně od roku 1918, a konečně generální štáb s jeho slepou vírou v obrannou strategii a ve spolehlivost opevnění. Na tuto situaci se snažil reagovat knihou Vers l'armée de métier (O válečném řemesle) z roku 1934, v níž navrhoval nahradit armádu založenou na branné povinnosti početně omezeným plně profesionálním sborem, plně motorizovaným a dostatečně vybaveným obrněnou technikou; zároveň v ní formuloval požadavky na moderní doktrínu vedení mobilní války. Tato kniha způsobila jeho značnou nepopularitu mezi francouzskou veřejností – levice profesionální armádu odmítala, protože by se mohla stát nástrojem pravicového státního převratu, pravice ji považovala za nepotřebnou, neboť věřila koncepci generálního štábu a střed znepokojovaly náklady, které by stála. Nejvážnější překážku pro přijetí de Gaullových myšlenek představoval generální štáb. Skládal se ze starších mužů, kteří se odvolávali na zkušenosti z Velké války s jejími souvislými frontami, bahnitými zákopy a pomalými pěšími ofenzívami za mohutného krytí dělostřelectvem. Koncepce podplukovníka de Gaulla nenalezly tedy ohlas na generálním štábu a neměly žádný vliv ani na veřejné mínění – knihy se ve Francii prodalo 700 výtisků. O to větší úspěch však měla v Německu, kde ji četl i tvůrce tankových vojsk Heinz Guderian. Koncem roku 1937 byl de Gaulle povýšen na plukovníka a stal se velitelem 507. tankového pluku. I poté pokračoval ve snaze modernizovat armádu – byl v kontaktu s některými politiky, kteří se snažili jeho vize prosadit v parlamentu (Paul Reynaud a další). Jako velitel tankového pluku získal přezdívku „plukovník Motor“. Pod jeho velením byli vojáci 507. pluku podrobeni tvrdému výcviku a pluk se stal vzorem.
V době Mnichovské krize vyjádřil nesouhlas s podepsáním Mnichovské dohody ze strany francouzské vlády.
Druhá světová válka
Podivná válka a kapitulace Francie vlevo|náhled|Plukovník De Gaulle a prezident Albert Lebrun v říjnu 1939 Na začátku druhé světové války se de Gaulle stal velitelem tankové brigády 5. francouzské armády v Alsasku. Ze svého nového působiště nepřestal upozorňovat na slabost francouzské armády. V lednu 1940 poslal memorandum osmdesáti nejvýznamnějším civilním a vojenským osobnostem, v němž opakoval své předchozí názory – nepřítel zaútočí mocnou obrněnou silou za podpory letectva a francouzská armáda bude poražena, pokud okamžitě neseskupí všechny své tanky do několika obrněných divizí, které budou schopny odrazit německou ofenzivu... Nikdo mu však nevěnoval pozornost. V lednu 1940 postavila Francie konečně jednu obrněnou divizi se 120 tanky vyrobenými ve 20. letech; podle de Gaulla jich měla mít 500, a to těch nejmodernějších. Dne 11. května 1940 byl – stále ještě jako plukovník – jmenován velitelem 4. tankové divize, která se však teprve formovala z různých rozptýlených jednotek a nováčků. Jeho divize byla 17. května 1940 nasazena v oblasti Laonu s úkolem co nejdéle zadržovat nepřítele, aby mohla 6. francouzská armáda vytvořit obrannou linii v cestě na Paříž (v té době už 1., 2. a 3. francouzská tanková divize neexistovaly, byly zničeny v bojích u Rethelu, Saint-Quentinu a Charleroi).
De Gaulle v duchu svých myšlenek znal jen jediný způsob obrany tankových vojsk – útok. Dne 17. května 1940 tedy zahájil útok směrem Moncornet. Měl pouhých 150 tanků, většinou v záběhu, s osádkami tvořenými nováčky. Neměl radiostanice ani rezervní benzín, leteckou ani dělostřeleckou podporu a pouze jeden prapor pěchoty. Přesto po zahájení útoku postoupil 20 km k řece Sarre, k jejímuž překonání mu však chybělo dělostřelectvo a pěchota. Pod údery německého letectva a dělostřelectva se musel stáhnout, nicméně úkol byl splněn, neboť 6. armáda stačila zaujmout obranné pozice. Generál Heinz Guderian o tomto napsal: Věděli jsme o přítomnosti 4. tankové divize de Gaulla, jehož aktivitu jsme pociťovali již od 16. května… De Gaulle se boji nevyhýbal a několika tanky se 19. května probojoval na vzdálenosti 1,5 km od mého velitelského stanoviště… a já jsem strávil pár krušných hodin nejistoty, než hroziví návštěvníci změnili směr.
De Gaullovy bojové operace u Laonu přirozeně nemohly mít velký vliv na vývoj událostí. Dosáhnout více však bylo za daných okolností nemožné. Po ústupu od Laonu se 4. divize vydala 22. května za západ, za pět dní urazila 180 km a zaujala postavení na jihovýchod od města Abbeville na řece Sommně. De Gaulle dostal rozkaz zlikvidovat soustředění německé armády u Abbevillu. Dne 27. května v 18.00 hod. vyrazila 4. divize se 140 tanky a šesti pěšími prapory do útoku. Němci ustoupili a 28. května ráno byl de Gaulle povýšen na brigádního generála a opět vedl osobně divizi do útoku. Z pravého břehu řeky Sommy vedlo nepřátelské dělostřelectvo těžkou palbu a jeho tanky byly bombardovány Luftwaffe. V bojích 28. května ztratil de Gaulle 40 tanků a několik set mužů, postoupil však o dalších 5 km k Abbevillu. Ráno 29. května ve 4.00 hod. znovu obnovil útok a zatlačil Němce k řece Sommě. Na zničení nepřítele však už neměl síly, zbylo mu 34 tanků, žádné palivo a armáda neměla zálohy, které by jej podpořily, nezbývalo tedy než útok zastavit.