Jindra Viková (* 2. února 1946 Praha) je česká sochařka, keramička, malířka, kurátorka, pedagožka na uměleckých školách v USA a na Novém ZélanduZdeněk Freisleben: Jindra Viková, Keramika a sklo 4, 2005, s. 7-9, členka porot mezinárodních soutěží. Za svá díla obdržela několik prestižních ocenění v zahraničí. Od roku 1983 je členkou International Academy of Ceramics (IAC) v Ženevě, od roku 2004 členkou výboru IAC, kde zastupuje středoevropské a východoevropské země.Zindelová M, JV, 2025, s. 61

Život Jindra Viková pochází z rodiny bankovního úředníka. Oba rodiče i starší sestra Jaroslava byli výtvarně nadaní – matka navrhovala vlastní modely oděvů, otec amatérsky maloval a jeho pozdní díla jsou řazena k Art brut.Art brut: Jindřich Vik. Viková navštěvovala v letech 1960–1964 Střední odbornou výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze a od roku 1964 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru keramiky u prof. Otto Eckerta. Během studia se 20. srpna 1968 vdala za elektroinženýra Pavla Baňku, člena beatnické skupiny kolem Václava Hraběte a fotografa.Zindelová M, JV, 2025, s. 24-25 Svatební cestu do Itálie podnikli několik dní po sovětské okupaci 21. srpna 1968. Roku 1969 se jim narodila dcera Markéta. Studia ukončila v roce 1970.Jan Kříž, 1986, s. 1-2 Jejich první pražský ateliér v suterénu domu ve Škrétově ulici byl místem setkávání pro přátele z neoficiálního uměleckého prostředí. Počátkem 80. let založila s Pavlem Baňkou a svými přáteli neodadaistický spolek Rozbřesk. Členy spolku byli v průběhu let např. Emma a Jiří Srncovi, Marcela a Jiří Slívovi, Dana Zámečníková a Marian Karel, Miroslav Kořínek, Zdenek Sirový s manželkou, Jaroslav Beneš, Jana Skalická, ad. Mezi návštěvníky byli i Jan Schmid a Jana Synková, Václav Lukas, Milada Othová, Ondřej Soukup nebo Gabriela Osvaldová.Zindelová M, JV, 2025, s. 44-50

Roku 1973 byla Jindra Viková vybrána do mezinárodní soutěže umělecké keramiky v italské Faenze a následujícího roku měla první samostatnou výstavu v Malé galerii Čs. spisovatele v Praze.Milena Klasová, 1997, nestránkováno Roku 1975 navrhla spolu s Peterem Orieškem svou první realizaci v architektuře - keramický reliéf na západním průčelí Staroměstské radnice. Roku 1981 získala jednu z hlavních cen ve Faenze a o dva roky později se stala členkou prestižní mezinárodní organizace IAC (International Academy of Ceramics)International Academy of Ceramics. Roku 1982 o ní natočil filmový dokument Petr Skala (Svět Jindry Vikové).Svět Jindry Vikové, YouTube video Jako autorka porcelánových figurek se podílela na trikovém filmu Jana Bonaventury podle Andersenovy pohádky Pastýřka a kominíček. V roce 1984 obdržela zlatou medaili na mezinárodní keramické soutěži ve Faenze a 1986 Grand Prix na Trienále porcelánu v Nyonu a Zlatou medaili ve Vallauris. Roku 1985 ji navštívila keramička a profesorka Marion Weiss Munk, která ji spolu s Pavlem Baňkou pozvala do USA.Zindelová M, JV, 2025, s. 53 Viková přednášela na Middlesex County College (New Jersey)Patricia Malarcher, A Different Approach to Clay, The New York Times (2. 6. 1985)Marion Weiss-Munk, Czechoslovakia’s Jindra Viková, Ceramics Monthly, Sept. 1985 a California School of Arts and Crafts (Oakland).Silvia Girard, La revue de la céramique et du verne, Sept.-Oct. 1985

Od roku 1973 vystavovala Viková na Internationale Kunstmesse v Mnichově a od roku 1986 se pravidelně zúčastňovala mezinárodních keramických sympozií a výstav. V roce 1988 byla pozvána na 1. mezinárodní keramické symposium do Canberry pod záštitou organizace UNESCO a pracovala na tamní School of Art. V témže roce získala první cenu za keramiku na Mezinárodním festivalu umění v Bagdádu. V následujícím roce byla zastoupena na rozsáhlé přehlídce současné evropské keramiky v Auxerre, která pak putovala po několika dalších zemích. V 80. letech se členy skupiny Rozbřesk stali Magdalena Rychlíková a František Špergl, Helena Samohelová, Ivana Doležalová, Eliška a Rudolf Schránilovi, Vladimír a Zita Suchánkovi, Klára Trnková, Jiří Stivín s manželkou, Michaela Zindelová, Josef Vomáčka, Blanka Chocholová, Jiří Votruba nebo Pavel Calda. Rozbřesk pořádal přednášky, vlastivědné vycházky, dražby nesmyslných předmětů, zájezdy na hory, vánoční večírky se zpěvem a tancem, bleší trhy i autorské divadelní představení "Úšklebky sexu", které režíroval Zdenek Sirový a Jiří Bartoška v něm dostal roli vypravěče. Pád komunismu oslavila skupina Rozbřesk nastudováním Ódy na radost a jejím provedením o silvestrovské noci 1989 na Václavském náměstí.

V roce 1990 se Viková zúčastnila sympozia v Römhildu a v následujícím roce strávila jako hostující pedagog jeden školní semestr na Art School v Ann Arbor v Michiganu. Spolu s Pavlem Baňkou vystavovala v Jacques Baruch Gallery v Chicagu a samostatně v Galerii L v Hamburku a po 17 letech znovu v Galerii Čs. spisovatel v Praze.

V roce 1992 odjela na pozvání ředitele Clay StudiaThe Clay Studio, Philadelphia ve Filadelfii Jimmy Clarka na konferenci americké organizace sochařů a keramiků ENSICA a byla přizvána k účasti na tamější putovní výstavě „Contemporary East European Ceramics“.Megan Hamilton, Contemporary East European Ceramics, Baltimore, Art Papers 18, 1994, p. 54–55Jimmy Clark, „Jindra Vikova“, Ceramics Monthly 42, No. 6, 1994, p. 60–61 Později v témže roce se zúčastnila sympozia kostního porcelánu v Kaunasu a dvou výstavních akcí v Anglii - Festival of European Ceramics v Dorsetu a výstavy pořádané International Federation of Medalic Art. V Čechách byla zastoupena na významné putovní výstavě Sochahlína (Cheb, Praha, Karlovy Vary). Následující rok 1993 strávila z větší části v USA, kde jako hostující pedagog učila po dva semestry v ateliéru keramiky na Ohio University v Athens a strávila dva měsíce v Maryland Institute College of Art. V roce 1994 byla jmenována generální komisařkou soutěže a kurátorkou výstavy Fletcher Challenge Ceramics Award v Aucklandu. V následujícím roce vedla workshop na Universitě v Canbeře a o rok později keramický program zahraničního semestru Ohio University v Praze.

Rok 1997 byl pro Jindru Vikovou významný. Spolu s manželem odjeli na šestiměsíční rezidenční pobyt v Sitka Center for Art and Ecology v Oregonu, který významně ovlivnil další tvorbu obou umělců. Zde se spřátelila se sochařem a zakladatelem centra Frankem Boydenem a vytvořila sérii velkých keramických bust pro výstavu v Portlandu.

Po roce 1998 se Jindra Viková zúčastnila zahraničních sympozií v Turecku (1998), Dánsku a Polsku (2000), Itálii a Slovensku (2001), Turecku a Polsku (2002), Rakousku (2005), Polsku (2007) a opakovaně v německém Deidesheimu (2007, 2009, 2010). Několikrát přednášela na universitách v USA (Art University Salem, Oregon, 1998, 2000, Georgia State University, Atlanta, 2000, Santa Anna College of Arts, 2000, Long Island University, 2000 a New York University, New York, 2000, 2002, University of Massachusetts, Darmouth, 2002, Willamette University, Salem, 2005, Pingry School of Art, New Jersey, 2008). Od roku 1990 zasedá v mezinárodních porotách uměleckých soutěží a od roku 2004 je členkou výboru International Academy of Ceramics, kde zastupuje středoevropské a východoevropské země. Byla požádána, aby vybrala východoevropské autory pro FuLe International Ceramic Art Museum v Číně.Zindelová M, JV, 2025, s. 61

Od roku 2002 vedla každoročně dvoutýdenní dílny keramické tvorby v centru Jarmily Tyrnerové v Kohoutově.Keramické studio JT, Kohoutov, ak. soch. Jindra Viková V roce 2014 byla kurátorkou výstav Galerie Natura v průhonickém zámkuZindelová M, JV, 2025, s. 85 a roku 2015 výstavy Pocta Guttfreundovi v Rabasově galerii v Rakovníku.

Ocenění 1976 Produkt roku, Porcelánka Duchcov 1981 Premio Acquisto, Concorso Internazionale della Ceramica d'Arte Contemporanea, Faenza 1984 Gold Medal, Concorso Internazionale della Ceramica d'Arte Contemporanea, Faenza 1986 Honorable mention, Mino, Japonsko, Gualdo Tadino, Itálie 1986 Poisson d´Or, Triennale de la Porcelaine, Nyon, Švýcarsko 1986 Gold Medal, Biennale internationale de céramique d´art, Vallauris, Francie 1988 Gold Medal, International Art Festival, Baghdad 1997 Teapot of the year, Agentura keramického designu, Mezinárodní galerie keramické tvorby Český Krumlov 1998 Honorable mention, Ceramic festival Mino, Japan 2001 Jury Award, 1st International Ceramic Biennale, Icheon, Korejská republika

Dílo Jindra Viková pracuje s porcelánem a pálenou hlínou jako se sochařským materiálem.František Mikš, Jindra Viková – křehké záznamy o křehkosti člověka, Kontexty, časopis o kultuře a společnosti, 2025 Ústředním tématem její tvorby se staly mezilidské vztahy. V gestech a grimasách keramických plastik jsou zakódovány prchavé okamžiky, které se vryly do paměti, pocity, vášně a touhy.Zemánková T: Jindra Viková, 2012

Již během 70. let proměňovala původně užitné keramické objekty (Dózy, 1974) ve volná sochařská díla. Její raná tvorba zahrnuje prostorové reliéfy a figurální kompozice orámované kovovými konstrukcemi jako malé scénické obrazy (Hra v kostku, 1978). Jemný a inteligentní humor vyprávěných příběhů dobře koresponduje s grafikami Adolfa Borna, se kterým společně vystavovala v síni Umění-Knihy a později v Chrudimi.Born a Viková vystavují, Lid. demokracie 1977 Jedna z jejích soch – imaginární portrét dívky se zakrytýma očima (Dekameron, 1979), byla určena pro nakladatelství Lyra Pragensis. Viková se od hravé různorodosti keramické tvorby posunula k výrazově a obsahově naléhavému a odpovědnému umění sochařskému.Jan Kříž, 1983, kat. Galerie Fronta, s. 2 Její keramické plastiky, plné něhy a imaginace, ctí vlastnosti materiálu. Povrch dle potřeby dokončuje malbou a glazuje nebo ponechává v surovém stavu.Koenigsmarková H, Homage to Jindra Viková, in: Jindra Viková, 2018, s. 156

Důležitou významovou složku v dílech Jindry Vikové hraje malba na glazurách. V sérii reliéfních kachlů z konce 70. let, které tvořily dokonalý pandán k obrazům Petry Orieškové na společné výstavě v Galerii Fronta, dosahuje malbou iluze hlubokého prostoru (Záliv, 1978). Pro obě výtvarnice byl charakteristický také zájem o kočkovité šelmy, pohyb a detaily jejich anatomie (Průnik, 1979). Současně s objekty, zachycujícími příběh, vznikla série metaforických situací s variacemi gest lidských rukou (Hry, 1979) a cyklus reliéfů z polského keramického sympozia, které uplatnily kontrast hladkých porcelánových trubic s malovaným pozadím a předznamenaly pozdější reliéfní asambláže (Pokus o spoutání živlů, 1978).

Inklinace autorky k figuraci musela nutně reflektovat dobové vlivy tzv. Nové figurace, doteky s pop artem a komerčním prostředím reklamy a módních časopisů.Kristián Suda, in: Milena Klasová (ed.), Jindra Viková, Praha 1997 Figurální motivy propojují témata v širokém rozpětí od surrealistické imaginace k dadaistické hříčce.Zdeněk Freisleben: Jindra Viková - bez konce, Ceramics Art 1, 2001, s. 4-7 V jejím případě byla stejně důležitá také osobní zkušenost s renesančním uměním, které poznala roku 1969 na svatební cestě v Itálii. Od počátku 80. let používala Jindra Viková tenké plátky porcelánu, z nichž vyřezávala siluety lidských hlav a viditelnými oporami ze stejného materiálu z nich vytvořila třírozměrné objekty. Iluzivní modelaci tváře doplňují abstraktní kresby litými barevnými glazurami v nízkém reliéfu. Za jedno z prvních děl, které zakoupilo do sbírky muzeum ve Faenze (Rozhovor, 1981) obdržela ocenění na tamní mezinárodní přehlídce. Jindra Viková pak tento originální výtvarný počin, který se vzápětí stal její „značkou“ a proslavil ji, rozvinula do celé série převážně ženských porcelánových hlav (Florencie, 1981). Zobecňuje v nich širokou škálu výrazů, od lehké ironie grotesky po mimiku vyvěrající z vnitřní tísně a úzkosti. List porcelánu získává svou definitivní podobu až v žáru pece, kde se tenké listy porcelánu ještě prohnou. Náročná technologie, kterou Viková zvolila, představovala v té době jeden z vrcholů světové keramiky.