náhled|Znak klanu Tokugawa Iejasu Tokugawa (; 31. ledna 1543 – 1. června 1616), známý také pod jmény Takečijo Macudaira (松平 竹千代) (1543–1556), Motonobu Macudaira (松平 元信) (1556–1566), také 元康 (Motojasu), 家康 (Iejasu), byl vedle Hidejošiho Tojotomiho a Nobunagy Ody jednou ze tří nejvýznamnějších osobností japonské Éry válčících států (Sengoku džidai). Zásadním způsobem ovlivnil politický vývoj země, když roku 1603 ustavil šógunát Tokugawa, který zanikl až roku 1868 v době tzv. reforem Meidži.
Macudairové Iejasu Tokugawa se narodil jako Takečijo Macudaira (松平 竹千代), syn Hirotady Macudaira (1526–1549), nepříliš vlivného pána z provincie Mikawa, který strávil mnoho ze svého mládí odrážením útoků klanu Oda a politickým vyjednáváním s Imagawy. Proč Macudairové přijali nadvládu Imagawů není přesně známo a je to zdrojem mnoha dohadů. Klan Macudaira se leckdy choval kontroverzně. Možná to mělo nějakou spojitost s vraždou Hirotadova otce Kijojasua roku 1536. Hirotada se rozhodl přiklonit se k Imagawům, protože to považoval za menší zlo.
O jeho činu navíc rozhodlo i to, že se Nobuhide Oda rozhodl zaútočit roku 1548 na provincii Mikawa, takže se Hirotada obrátil na Jošimota Imagawu se žádostí o pomoc. Jošimoto tuto náklonnost uvítal, neboť v tom zřejmě spatřoval snadnou kořist pro svou expanzivní politiku. Hirotada podle zvyku poslal do Sunpu (hlavního města provincie Suruga) jako rukojmí svého syna. Tato transakce se neobešla bez komplikací, neboť proti poslání mladého nástupce byla nemalá část klanu Macudaira. Nakonec však Hirotada rozhodl a Takečijo se ocitl na cestě na východ, doprovázen skupinou dalších mladých mužů, také rukojmích (a jeho služebníků).
O dohodě mezi klany Macudaira a Imagawa se dozvěděl Nobuhide a vyslal oddíl svých mužů, aby jej na cestě do Surugy unesli do provincie Owari a uzavřeli v hradě Kowatari. Pak Nobuhide poslal Hirotadovi zprávu, že pokud neupustí od koalice s Imagawy, nechá jeho syna zabít. Hirotada považoval Nobuhideho výhrůžky pouze za blafování. Domníval se, že Takečijo je v pořádku u svých nových spojenců. Odpověděl tedy do Owari, že ukřižování svého syna se bude považovat právě za projev oddanosti a síly svazku s novým spojencem. Nobuhide byl nepochybně roztrpčen, že mu jeho plán nevyšel podle představ, ale zatím Takečijovi neublížil.
V následujícím roce 1549 došlo k umírnění válečného stavu mezi Ody a Macudairy, protože byly oba klany poněkud vyčerpané neustálými výboji. Toho využil Jošimoto a poslal armádu pod vedením svého strýce, generála Sessaie, aby dobyl hraniční hrady Odů. Hlavním cílem kampaně se stal hrad Andžó, bývalá pevnost Macudairů, kterou měl nyní v područí Nobuhideho nejstarší syn a nástupce Nobuhiro. Sessai, zkušený vojevůdce, obklíčil Andžó. Tou dobou už mu však šla vstříc armáda pod vedením Nobuhideho druhého syna Nobunagy. Sessai měl však jasnou převahu a Nobunaga měl jen malou šanci vyváznout se zdravou kůží a zachráněným Andžó. Vyjednal tedy se Sessaiem dohodu, že se Sessai stáhne zpět do Surugy a na oplátku za tento akt mu nabídl Takečija. Sessai souhlasil a Takečijo se konečně ocitl po dlouhé době v Suruze.
Takečijův život v hlavním městě klanu Imagawa byl plný přepychu. Na druhou stranu pro jeho vazaly v Mikawě se následující léta stala deprimující a dlouhá. Imagawové obsadili v Mikawě všechna důležitá místa a pevnosti.
Nezávislost Roku 1556 již Takečijo dospěl a přijal jméno Motojasu Macudaira. Slabiky Moto přejal ze jména samotného Jošimota.
Ještě téhož roku se směl vrátit zpět do Mikawy a byl pověřen vést několik tažení proti Odům. To vše na příkaz Imagawů. Přes všechna příkoří nebo možná právě proto, jež museli samurajové Macudairů přetrpět pod nadvládou Imagawů, si zachovali velice srdnatého ducha. Motojasu vyhrál několik místních bitev u Terabe a vyhlédl si jako svůj další cíl pevnost Odů, Odaku. Motojasu přerušil tolik potřebné zásobovací cesty k pevnosti a převezl osádku hradu smyšleným tažením na neexistujícího soupeře. Po tomto vítězství Motojasu usoudil, že by se Macudairové měli vyvázat z vlivu Imagawů a nabrat vlastní kurz. Jošimoto těmto „triviálním“ tendencím nevěnoval příliš pozornosti, neboť sám byl zaměstnán rozsáhlými přípravami na svou vůbec největší akci.
Roku 1560 se mu totiž podařilo shromáždit armádu o síle 20 tisíc mužů a tak se rozhodl uskutečnit svůj plán, pochod do Kjóta (kdo získal Kjóto, získal moc nad celou zemí). Žádný jiný daimjó do té doby nebyl schopen takového kroku od dob Jošiokiho Óuči, který se postaral o znovuzískání postavení šóguna pro Jošitaneho Ašikagu roku 1508. Tento krok byl možný pouze po desetiletí trvajících politických jednáních s klany Takedů a Hódžóů, nejmocnějších klanů středního Japonska. Během tohoto tažení Macudairové tvořili předvoj jeho armády. Po vypuknutí kampaně v červnu 1560 byl Motojasu pověřen dobýt pevnost Marune. Po krvavém boji nakonec Marune padla do rukou Macudairových samurajů a ti ji využili pro doplnění zásob a k odpočinku před další cestou. Z tohoto důvodu vůbec nevěděli o bitvě u Okehazamy, která se odehrávala několik mil za nimi a stála Jošimota vlastní život. Po pro Imagawy osudné bitvě se Motojasu stáhl zpět do Mikawy a začal cíleně pracovat na osvobození Macudairů z jejich vlivu. Uzavřel tajnou alianci s Nobunagou, protože několik členů jeho klanu (včetně jeho malého syna) stále zůstávalo jako rukojmí v Sumpu. Do čela klanu Imagawů se automaticky dostal Jošimotův nástupce Udžizane.
Roku 1561 Motojasu nařídil dobýt Kaminodžó. Nejprve však poslal Nobunagovi otevřený dopis, ve kterém jej ujistil o zpřetrhání veškerých svazků s Imagawy. Poté si vzal jako rukojmí dva syny Namagočiho Udonóa, který sloužil jako Udžizaneho vazal. Snad proto, že klan Udonó byl pro Imagawy důležitý, souhlasil Udžizane s výměnou Motojasuových příbuzných za Nagamočiho syny. To byl čin, který Macudairy definitivně odpoutal od Imagawů a uvolnil Motojasuovi ruce pro další akce. Příštích několik let se Motojasu věnoval obnově klanu a posílení oslabených pozic. Dokázal štědře podpořit své vazaly a zapojit je do administrativního vedení provincie. Nejznámějšími z jeho poddaných byli Kazumasa Išikawa, Tadacugu Sakai, Jasumasa Sakikabara, Kijonaga Koriki a Tadakacu Honda. S jejich pomocí se mu podařilo získat zpět své hraniční pevnosti, které do té doby kontrolovali Imagawové. Poslední z nich padla do jeho rukou roku 1566.
V březnu roku 1564 rozprášil ozbrojené povstání rolníků, během kterého jej zasáhla kulka, která ovšem neprošla jeho brněním. Brzy poté začal zkoušet, jak pevná jsou postavení Imagawů v provincii Tótómi. Zároveň požádal císařský dvůr o změnu svého jména na Tokugawa. Požadavku bylo roku 1566 vyhověno a od této doby je Motojasu znám jako Iejasu Tokugawa. Rád poukazoval na to, že v jeho žilách koluje krev Minamotů (slavného rodu z období války Gempei 1180–1185) a svými kořeny společnými s klanem Nita. Ve skutečnosti se však o klanu Macudaira/Tokugawa příliš neví, alespoň co se týče období před 15. stoletím. Některé genealogické průzkumy naznačují jeho příslušnost také k jinému rodu, který následoval linii slavného rodu Fudžiwara.
Období diplomacie Tokugawové tedy měli jakous takous svobodu. Musíme si uvědomit, že provincie Mikawa byla ze dvou stran obklopována silnějšími klany Imagawů a Odů. Je tedy pochopitelné, že když se zbavili povinností vůči Imagawům, stali se spojenci Odů, jejichž nově vycházející hvězda Nobunaga dokázal brilantně své vojenské umění, když rozdrtil s hrstkou vojáků Imagawovo ležení u Okehazamy. Když tedy Odové pochodovali roku 1568 na Kjóto, byly jednotky Tokugawů u toho. Tím začala jejich společná pouť nesčíslných bitev a tažení. Tou dobou plánoval Iejasu rozšíření svého území více na východ. Uzavřel dohodu se Šingenem Takedou, pánem provincií Kai a Šinano, o rozdělení si panství Imagawů. Tak bylo možné, že roku 1570 mohl Iejasu připojit ke svému dominiu provincii Totomi. Takedové obsadili provincii Suruga. Iejasu však úmluvu nenaplnil a předtím, než se Šingen zmocnil Sumpu, kontaktoval Iejasu Udžizaneho Imagawu a ujistil ho, že mu pomůže získat zpět ztracená území. Vztahy mezi Tokugawy a Takedy se přiostřovaly. Iejasu navíc uzavřel spojenectví s Takedovými úhlavními nepřáteli – klanem Uesugi. A aby toho nebylo málo, přilil Iejasu olej do ohně, když přesunul svoje ústředí do Hamamacu v Totomi a byl tak blíže Nobunagovým vojskům. Brzy poté již byli oba klany, Tokugawové a Takedové, ve válečném stavu. V červnu roku 1570 Iejasu s pěti tisíci svými muži pomohl Nobunagovi během jeho tažení proti Asaiům a Asakurům u Anegawy. Vítězstvím aliance, ve které Tokugawové bojovali, přineslo jejich mužům pověst neohrožených bojovníků. Roku 1572 však Iejasu ztratil hrad Futamata, který byl dobyt vojsky Takedů.
Konec Šingena Takedy Následovala bitva u Mikatagahary, kdy se Iejasu utkal se Šingenem na otevřené pláni. Tato bitva proti obrovské přesile málem stála Iejasua život, nebýt toho, že se rychle stáhl zpět do hradu, který poté Takedové obléhali. Během obléhání byl Šingen zřejmě zasažen kulkou a na jaře roku 1573 zemřel (pěkná ilustrace celé situace je ve filmu Akiry Kurosawy Kagemuša). Tím ovšem riziko zcela nezmizelo, protože nový lídr Takedů, Kacujori, dobyl o rok později důležitou pevnost Tokugawů, hrad Takatendžin. Roku 1575 dokonce Kacujori obklíčil hrad Nagašino v Mikawě. Když se zpráva donesla k Iejasuovým uším, neprodleně požádal Ody o vojenskou pomoc. Odům hrozilo, že Tokugawové, kteří se nacházeli ve velmi svízelné situaci, nakonec uzavřou s Takedy spojenectví (údajně Tokugawové tajně vyjednávali o tom, že spojí své síly s Takedy a zaútočí společně na Owari a Mino). Aby Nobunaga zabránil podobným tendencím, rozhodl se poslat Tokugawům okamžitě 30 tisíc mužů. Tak se společně podařilo zlomit Kacujoriho obléhání, nikoliv však zničit jeho armádu. Kacujori poté nepřestával Iejasua ohrožovat a ještě několikrát se utkali na různých místech svých území.
Zrada V roce 1579 se Iejasuův nejstarší syn Nobujasu a Iejasuova žena spojili s Kacujorim. Když se vše prozradilo, rozkázal Iejasu na Nobunagův nátlak, aby Nobujasu spáchal seppuku a svou ženu nechal popravit. Stejně jako jeho rival Šingen se Iejasu vyznačoval značnou náladovostí a stával se z něj nesnesitelný rarach, když jeho klan opouštělo štěstí. Iejasu tou dobou také označil svého nástupce. Měl se jím stát jeho třetí syn Hidetada, protože druhý v pořadí Hidejasu byl adoptován Hidejošim Tojotomi.
Na jaře roku 1582 se Tokugawové připojili k Nobunagovi během jejich finálního tažení proti Takedům. Za svou statečnost byl pak Iejasu odměněn provincií Suruga, což pro něj jistě byla nemalá satisfakce za příkoří, které se mu kdysi dostalo umístěním jeho osoby jako rukojmí do Sumpu. Nyní tedy území Tokugawů přímo sousedilo s panstvím mocného klanu Hódžó. Proslýchalo se, že v jeho úsilí o kontrolu nad Surugou přispělo i jeho osobní přátelství ještě z dob jeho rukojemství, které navázal s Udžinorim Hódžó, bratrem daimjóa Udžimasy.
Smrt Nobunagy a její následky