Margarete Schell (24. května 1911 PrahaMatriční záznam o narození a křtu – Farnost při kostele sv. Apolináře v Praze na Novém Městě (Archiv hlavního města Prahy, sign. AP N75, folium 454). – 22. června 1969 Emmendingen, NěmeckoErzbischöfliches Archiv, Freiburg im Breisgau: Totenbuch Emmendingen, Pfarrbüro St. Bonifacius (Heilanstalt 1937–1975), folium 86. ) byla pražská německá divadelní a rozhlasová herečka, autorka rozhlasových her a publicistka. Autorka deníku z československého internačního tábora (1945–1946).
Životopis
První republika náhled|Rodný dům Margarete Schell (podoba v roce 2012) náhled|Neues Deutsches Theater v Praze (asi v roce 1907) Narodila se jako Margareta Valerie Schell 24. května 1911 v Praze na Novém Městě v rodině velkoobchodníka kávou Simona Schella, původem z Rožmberka (* 1854), a Hermine roz. Lisonek, původem z Vídně (* 1889). Rodiče se roku 1920 rozvedli, roku 1922 se matka podruhé vdala za velkoobchodníka Aloise Hanticha, původem z Hoštky (* 1894).Matriční záznam o sňatku – Farnost při kostele sv. Gotharda v Praze Bubenči (Archiv hlavního města Prahy, sign. BBČ O28, folium 111). Margarete absolvovala čtyři třídy německého reálného gymnázia a poté soukromý kurz herectví.Archiv Südwestrundfunk, Stuttgart: Vlastní životopis Margarete Schell. Národní archiv ČR: Fond Úřad říšského protektora, ÚŘP – AMV, 114, karton 338, sign. 114-339-10 – Spis ke stanovení původu Margarete Schell. Ještě před dovršením 16 let nastoupila v únoru 1927 jako elévka činohry do Neues Deutsches Theater v Praze. Někteří pražští němečtí kritici v ní brzy rozpoznali výrazný talent: „Zde jsme se (...) setkali se skutečnou divadelní krví, radost ze hry vychází ze srdce a pojí se s výraznými mimickými i mluvními prostředky.“ Působila zde do konce sezóny 1928–1929 a vytvořila 30 rolí, zpočátku dětských a malých, později i hlavních (Wendla Bergmann v Probuzení jara Franka Wedekinda, Lena v Büchnerově hře Leonce a Lena aj.).Divadelní oddělení Národního muzea v Praze: Cedule Neues Deutsches Theater, ev. č. H6C-28573 – H6C-28577. V „Dokumentaci“ od Elišky Frejkové je přitom v souvislosti s ní zmínka pouze o roli Leny a chybný údaj o odchodu z divadla po sezóně 1927–1928. Od následující sezóny postupně vystřídala angažmá u několika německých divadel: Vereinigte Stadttheater Nürnberg – Fürth (1929–1930), Stadttheater Gladbach-Rheydt (1930–1931), Stadttheater Plauen (1931–1933)Deutsches Theatermuseum München. a podle vlastního životopisu i v divadle Theater am Nollendorfplatz v Berlíně. Národní filmový archiv Praha: Personální spis Böhmisch-Mährische Schmalfilmgesselschaft m.b.H. Prag. Roku 1934 se vrátila do ČSR a začala, patrně externě, spolupracovat jako rozhlasová herečka a hlasatelka s německým vysíláním Radiojournalu. Podle programů německého vysílání, tištěných v československých německojazyčných novinách,Prager Tagblatt, Reichenberger Zeitung, Praha a Liberec, 1934–1938. se podílela na celé řadě rozhlasových inscenací a podle dalších zdrojů úspěšně moderovala i jiné pořady. V tomto období se také etablovala jako autorka nebo spoluautorka rozhlasových her: pohádka Das papierene Schloß (1934) (o rok později ji živě odehrálo divadlo v Jablonci nad Nisou), komedie Schwalbe inseriert (1936)Archiv Českého rozhlasu v Praze: Text hry Schwalbe inseriert, sign. H03070. a Schule für Charme (1938).Archiv Českého rozhlasu v Praze: Text hry Schule für Charme, sign. H04198. Z té doby pocházejí také krátké povídky Das große Glück a Zwei gehen auseinander, publikované v denním tisku. Podle policejní lustrace, kterou si kvůli uzavření trvalého pracovního poměru nechal vypracovat Radiojournal, žila od září 1935 ve svém bubenečském bytě ve společné domácnosti s německým hercem Fritzem Klippelem a „po stránce mravní zachovalosti, politické a státoobčanské spolehlivosti“ u ní nebylo shledáno nic závadného.Národní archiv ČR: Policejní přihlášky k pobytu.Národní archiv ČR: Fond Policejní prezidum 1931–1940, karton 1370, sign. 42/Sch-71-116 – Lustrace Margarety Schell pro Radiojournal Praha. Později, v podání k říšskému kancléřství v Berlíně z roku 1942 uvedla, že začátkem roku 1935 vstoupila do Sudetoněmecké strany s členským číslem 320 759.
Druhá republika a Protektorát Její matka nechala 28. prosince 1938 v Eisenstadtu sepsat notářský záznam o původu své dcery, v němž prohlašuje, že jejím otcem nebyl manžel Simon Schell (židovského původu), ale důstojník 91. pěšího pluku v Českých Budějovicích Gustav Schmidt (árijského původu). Margarete pokračovala v práci pro pražské německé vysílání, které po okupaci přešlo pod říšskou správu jako Reichssender Böhmen Prag. Někdy v roce 1941 musela rozhlas opustit, údajně z rasových důvodů. V té době pokračovala v publikování krátkých povídek v tisku. Nejprve vycházely v českém překladu Luboše Elsnera v Českém slově a Hvězdě českých paní a dívek (pod počeštěným jménem Margareta Schellová), roku 1942 se její texty objevily i v německojazyčných denících. Zřejmě psala i kuchařské recepty, které se v téže době objevovaly ve Hvězdě pod značkou M. SCH.
Svůj osud se pokusila zvrátit žádostí k Německému zemskému soudu v Praze o určení rasového původu. Především na základě svědectví své matky se snažila prokázat, že má nemanželský árijský původ. Vyšetřování a opakované výslechy její matky trvaly rok a půl, soud si vyžádal několik znaleckých posudků a svědectví mnoha dalších osob. V říjnu 1942 soud její žádost zamítl jako neopodstatněnou. Odvolala se k Německému vrchnímu zemskému soudu v Praze a současně odeslala žádost o přezkoumání celé kauzy říšskému kancléřství v Berlíně. Odvolání bylo v lednu 1943 zamítnuto, kancléřství postoupilo její žádost k vyřízení úřadu Říšského protektora pro Čechy a Moravu v Praze. Výslechy, žádosti o znalecké posudky a hledání dalších svědků pokračovaly až do roku 1945. Úřadům se podařilo dohledat v Litoměřicích a v Münsteru dva muže jménem Schmidt, kteří v inkriminované době sloužili v Českých Budějovicích, ale ani jeden z nich se k otcovství neznal. Na podzim 1943 nastoupila jako scenáristka u společnosti Böhmisch-Mährische Schmalfilmgesselschaft m.b.H. v Praze, ale pracovní poměr z neznámých důvodů skončil již na konci května 1944. Od května 1944 externě spolupracovala s filmovou společností Aktualita jako překladatelka a korektorka německých textů.Národní filmový archiv Praha: Fond Aktualita k.s., evid. list NAD: 19, Korespondence s ČMFU (IV/a), karton 4, inv. č. 75 a Korespondence s Úřadem práce (IV/c), karton 5, inv. č. 101. Přestože šetření ve věci jejího původu již nepřineslo žádné nové poznatky nebo důkazy, vydal 31. března 1945 pražský Sippenamt („rasový“ úřad) při Říšském ministerstvu vnitra rozhodnutí, že „Margarete Schell je německé nebo příbuzné krve“, i když nebylo možné identifikovat jejího biologického otce.
Poválečné období
Dne 9. května 1945 byla ve svém bytě zatčena pražskými povstalci a odvedena do budovy bývalé železniční zastávky Královské Vinohrady. Během prvních poválečných dnů vystřídala několik prozatímních internačních táborů, např. kino v paláci Valdek nebo německou obecnou školu v Moravské ulici 965/3. S ostatními internovanými byla nasazována na nucené práce při odklízení barikád, vyklízení různých prostor, vykládání vagonů na nádraží. Kvůli zdravotním potížím strávila několik dnů v lazaretu, později absolvovala ve velmi improvizovaných podmínkách tábora ORL operaci. Večer 25. července byla se skupinou dalších internovaných převedena do tábora č. 10 na Strahovském stadionu. Po třech dnech (v noci z 27. na 28. 7.) byla v rámci skupiny 73 lidí odvedena na vršovické nádraží, odkud bylo celkem 700 internovaných převezeno otevřenými nákladními vagonyStátní okresní archiv Benešov: Cestovní rozvrh převozu 2588 (fond Internační středisko Bystřice, nezpracováno). do tábora v Bystřici u Benešova.Tábor Bystritz založily roku 1944 SS-Waffen jako pracovní pro lidi ze smíšených rodin, po válce fungoval necelý rok jako internační tábor pro Němce před odsunem. Zde panoval tvrdý táborový režim s ranními a večerními nástupy kvůli počítání internovaných, rozdělování práce, vykonání veřejných trestů apod. Během pobytu vystřídala celou řadu typů práce: úklidové a pomocné kuchyňské práce přímo v táboře, totéž v ubytovně dozorců tábora ve městě (dům U Jelena), zemědělské práce u sedláků v okolí atd. Asi nejklidnější krátké období znamenala práce na zámku Líšno, kde byla přechodně ubytována malá „západní“ jednotka čsl. armády (součást 12. tankové brigády).Státní okresní archiv Benešov: Přidělení osob, čj. 102/45 (fond Internační středisko Bystřice, nezpracováno). Pro internované byly vždy žádoucí práce mimo tábor, kde měli šanci získat od „zaměstnavatelů“ různá přilepšení ke špatné a chudé táborové stravě. Písemná komunikace s vnějším světem byla velmi omezená a cenzurovaná. Po celou dobu internace se proto snažila udržovat kontakt s rodinou a známými i nelegálními cestami s pomocí svých „zaměstnavatelů“, někdy i dozorců. Za jeden zachycený dopis v němčině podstoupila tělesný trest – 5 ran holí. Tresty tohoto druhu se udělovaly i za jiná provinění, ona sama absolvovala podobnou exekuci opakovaně, třeba za to, že neodpověděla dozorci. V září 1945 se nechala zapsat jako „Míšenec I. stupně“ do seznamu osob židovského a položidovského původu ve smyslu norimberských zákonůArchiv bezpečnostních složek Praha: Seznam židů, míšenců a požidovštělých osob z intern. tábora Bystřice u Benešova. (Podle norimberských zákonů ze dne 15. IX. 1939), 17. září 1945, sign. 2M 11748., který sestavili sami internovaní jako podklad pro žádost o diferencovaný přístup ze strany úřadů. Žádost ovšem byla v rozporu s dikcí Benešových dekretů, které dělily občany na základě obcovací řeči (národnosti) podle posledního sčítání lidu. Po zhruba sedmi měsících pobytu v Bystřici byla převezena do internačního tábora v Modřanech a jako náhradnice byla zařazena do transportu A, kterým odjela 8. 3. 1946 se skupinou většinou původně československých Němců přes Cheb do americké okupační zóny v Německu. V transportu se sešla se svou matkou a otčímem.
Během pobytu v lazaretu si začala vést deník a v psaní na pokoutně získané papíry a útržky pokračovala po celou dobu internace. V deníku líčí každodenní život internovaných, mnoho druhů nucených prací, nedostatečnou stravu a lékařskou péči, tělesné tresty i za drobná provinění, složité vztahy mezi internovanými, chování několika postupně se měnících garnitur dozorců, odlišný přístup různých „zaměstnavatelů“, obtížnost kontaktů s vnějším světem. V neposlední řadě píše i o svých osobních pocitech, klamných nadějích na brzké propuštění a mnoha zklamáních. Deník úspěšně ukrývala až do konce internace a podařilo se jí ho propašovat z tábora až do Německa. Zápisky končí 15. 3. 1946, kdy se po několikadenním pobytu v německém imigračním táboře celá rodina usadila v novém bydlišti poblíž Rýna. Později své záznamy zpracovala formou strojopisu. Obsahem i zpracováním jde o dílo srovnatelné se Solženicynovým Jedním dnem Ivana Děnisoviče, s knihami Karla Pecky nebo některými pracemi Arnošta Lustiga.
Život v Německu