Albrecht Dürer (21. května 1471 Norimberk – 6. dubna 1528 tamtéž) byl německý malíř, grafik a teoretik umění evropského formátu.
Do jeho díla patří více než 1100 kreseb, 34 akvarelů, 108 mědirytů a leptů, kolem 246 dřevořezů a 188 maleb. K tomuto souboru se ještě dnes přidávají nově objevené položky: 8. června 2005 uvedl tisk, že velké okno z barevného skla v kostele Sv. Jakuba ve Straubingu, na němž je zobrazen Mojžíš přijímající desky zákona, vzniklo podle Dürerova návrhu.Wolf, Norbert (2007): Albrecht Dürer 1471–1528. Génius německé renesance; Praha 2007; ; str. 7.
Dürer byl umělcem, který sklenul oblouk od středověku k renesanci. Byl prvním německým umělcem, který psal o svém životě, jako první zacházel s autoportrétem jako se samostatným žánrem, akvarel a tisk přivedl již v raném stádiu k umělecké a technologické dokonalosti, jako první v Německu kreslil akty podle živých modelů a jako první podpořil své praktické dílo umělecko-teoretickými pojednáními. Ve srovnání s ním obstojí Leonardo da Vinci – ovšem Dürer své výsledky prezentoval podstatně systematičtěji než Leonardo. V roce 1525 vydal v Norimberku první knihu o matematice pro dospělé v němčině Uvedení do měřictví a roku 1527 Nauku o opevňování. Tyto dvě teoretické práce patří spolu s posmrtně vydanými Čtyřmi knihami o proporci (1528), na nichž pracoval dvacet let, k důležitým pojednáním z oblasti teorie umění.1.Mueller, Peter O. (1993) Substantiv-Derivation in Den Schriften Albrecht Durers, Walter de Gruyter. . 2. Giulia Bartrum, "Albrecht Dürer and his Legacy", British Museum Press, 2002,
V Německu se o době kolem roku 1500 mluví jako o Dürerově epoše, čímž je jeho jméno spojováno s dobou rozkvětu. Mezi jeho nejznámější citáty patří: „Všechno umění vychází z přírody, kdo je umí od přírody oddělit, je umělcem.“
Život
Původ Dürerovi předkové pocházeli z Uher. Součástí maďarského města Gyula u rumunské hranice je dříve samostatná obec Ajtós, od níž rodina odvozovala své jméno. Ajtó znamená v Maďarštině „dveře“, stejně jako německé „Tür“, a „Dürer“ tedy znamená „rodák z Ajtós“.Wolf (2007) str. 13 Dürerův dědeček Anthoni opustil rodinnou tradici chovu koní a pastvy dobytka a stal se v Gyule zlatníkem. Později přijal za svého učně svého syna Albrechta (1427–1502), malířova otce.
Rodiče náhled|Barbara Dürerová (rozená Holperová) na obrazu od Albrechta Dürera asi z roku 1489/1490 náhled|vlevo|Albrecht Dürer starší na obrazu od Albrechta Dürera z roku 1497 Poté, co se Dürer starší u svého otce vyučil, odešel na tovaryšský vandr po Evropě, během něhož pobýval v Nizozemsku a zřejmě také v Burgundsku. Listina z roku 1444 dokumentuje jeho přítomnost v Norimberku, během které se zřejmě seznámil s rodinou zlatníka Hieronyma Holpera, svého budoucího tchána. Následoval další dlouhodobý pobyt v Nizozemsku. Do Norimberka se vrátil v roce 1455 a vstoupil do Holperovy dílny. V roce 1467 se osamostatnil, získal městské právo a oženil se s Holperovou dcerou Barbarou (1452–1514). Manželé spolu měli 18 dětí. Roku 1468 se Albrecht Dürer starší stal mistrem norimberského zlatnického cechu. V roce 1475 koupil dům na úpatí norimberského hradu. Od počátku roku 1486 si také pronajímal prostory na radnici.
Raná léta
Dětství a učení Albrecht, pojmenovaný po otci, se narodil 21. května 1471 jako třetí z osmnácti dětí. Rodiče ho pravděpodobně poslali do školy, aby se naučil základům čtení, psaní a počtů. Kolem roku 1484–1485 se chlapec stal učedníkem v otcově dílně.
vlevo|náhled|Autoportrét ve třinácti letech náhled|Dům Albrechta Dürera v Norimberku Soustředěná pečlivost v detailu a přesnost tvaru vytepaného do kovu dosáhly vrcholu v uměleckém mistrovství jeho pozdních grafických děl, především mědirytů. Otec musel být hrdý na dítě, které měl v dílně. Ale jak přijal, když se svým zlatnickým učením skoncoval? „Spíše jsem tíhl k malování,“ vzpomínal na to později s nonšalantní stručností již jako proslulý malíř.Wolf (2007) str. 14 Za mladíkovým rozhodnutím mohl velice dobře stát jeho kmotr, nakladatel Anton Koberger (asi 1445–1513), který využíval dřevořezy pro knihy vydávané na mezinárodní úrovni.
Když bylo rozhodnuto o umělecké kariéře mladého Albrechta, Dürer starší poslal svého syna do nejvýše ceněné a komerčně úspěšné malířské dílny, v jejímž čele stál Michael Wolgemut.
+Milníky v životě Albrechta Dürera 21. květen 1471 Narozen v Norimberku jako třetí dítě Albrechta Dürera staršího a jeho ženy Barbary, rozené Holperové. 1481 Pravděpodobně nastupuje do školy, kde se naučí základům čtení, psaní a počtů. kolem 1484/85 Nastupuje do otcovy dílny. 30. listopad 1486 Začíná svou kariéru jako učeň v norimberském ateliéru Michaela Wolgemuta. 7. červenec 1494 Sňatek s Agnes Freyovou. Podzim 1494 První cesta do Itálie. 1501–1504 Zhotovuje své nejslavnější studie a vzniká několik mědirytů. 1505–1507 Cestuje podruhé (do Alp). 1512 Nastupuje jako dvorní malíř u císaře Maxmiliána I. 1520 Cestuje se svou ženou a služebnou Susannou do Nizozemí, a koncem roku se nakazí malárií. 1528 6. dubna umírá jako boháč a je pohřben na hřbitově Johannisfriedhof v Norimberku.
Studijní cesta Jak bylo zvykem, prohluboval mladý malíř a grafik své vzdělání cestováním. Na cestu se Dürer vydal v dubnu 1490. Itinerář cesty lze jen odhadovat. Pravděpodobně šel nejprve do Frankfurtu nad Mohanem, který byl velikým obchodním střediskem. Dürer mohl také navštívit Míšeň, rodiště moderního malířství. V každém případě je na jeho pozdějších tiscích možno rozpoznat vliv různých porýnských mistrů. Karel van Mander se ve své Schilder-Boeck (1604) zmiňuje, že šel Albrecht do Nizozemí. Stejný údaj poskytuje Joachim von Sandrart ve své Teutsche Academie (1675).
Jistý nicméně zůstává konečný Dürerův cíl: alsaský Colmar a dílna Martina Schongauera, hornoněmeckého rytce, který vstřebal mnoho z raného nizozemského umění. Když sem však Dürer v roce 1492 přišel, zjistil, že mistr právě zemřel. Pokračoval tedy dále do Basileje, střediska knihtisku, kde byl okamžitě přijat za tovaryše na výrobu dřevořezů pro velké projekty.
V květnu 1494 byl Dürer zpět v Norimberku.
Vrcholné období
Svatba s Agnes Freyovou a první cesta (do Itálie)
Během doby, kdy byl pryč, pro něj otec vybral nevěstu. 7. července 1494 se Albrecht oženil s devatenáctiletou Agnes Freyovou (1475–1539). Její otec Hans Frey (asi 1450–1523) byl kovotepec a mechanik. Dürerova nová tchyně Anna Rummelová (zemřela 1521) byla členkou jedné z předních norimberských rodin, a Dürer se tedy přiženil mezi městský patriciát. Výhody, jež to přinášelo, byly zřejmě skutečným hlavním důvodem svatby. Několik týdnů po svatbě se Dürer vydal na druhou cestu do ciziny. Navíc utíkal před morem, který v roce 1494 zachvátil Norimberk. Tentokrát se Dürer zatoulal do Itálie. Trasa jeho cesty je opět neznámá. I jeho příjezd do Benátek koncem října 1494 byl nedávno zpochybněn na základě toho, že Dürerovy malby zhotovené kolem tohoto data nenesou žádné změny techniky, kterou by u něj setkání s benátským uměním muselo způsobit. Avšak převážná většina argumentů hovoří pro návštěvu Benátek, mezi nimi i úryvek z pozdějšího Dürerova vlastnoručního dopisu a poznámka, učiněná jeho přítelem Christophem Scheurlem ve smyslu, že Dürer byl nedávno v Itálii „podruhé“.Wolf (2007) str. 16 Erwin Panofsky v Dürerově první italské cestě spatřoval „počátek renesance v zemích Severu“.
Když se Dürer ze své druhé italské cesty vrátil do Německa, panovala zde vzrušená atmosféra. Rytíř, humanista a básník Ulrich von Hutten přivítal nový letopočet 1500 slovy: „O saeculum – ó století! Jaké potěšení žít!“Wolf (2007) str. 25 Také se po celé říši šířily zvěsti o konci světa a o temných osudových znamení v podobě komet a zatmění Slunce, zemětřesení, povodní, morových ran a potratů. náhled|upright=1.3|vlevo|Albrecht Dürer na terase svého domu, obraz od Williama Bella Scotta Norimberk, do kterého se Dürer z Itálie vrátil, byl apokalyptického strachu většinou ušetřen. Kolem roku 1500 zde vrcholil zlatý věk a město bylo bohaté a lidnaté. Dobové demografické údaje se liší, číslo 45 000 obyvatel se však zdá přijatelné. Mezi svými malířskými, dřevořezbovými a kovotepeckými kolegy zaujímal Dürer zvláštní „avantgardní“ postavení. Norimberští příslušníci vyšších vrstev – humanisté jako Sebald Schreyer (1446–1520), Hartmann Schedel a Conrad Celtis, a především patricij Willibald Pirckheimer (1470–1530), který byl stejně starý jako Dürer a byl jeho blízkým přítelem.
Domácí ani zahraniční pověst si Dürer nicméně zpočátku nevytvářel svými malířskými díly, ale prostřednictvím mědirytů a sérií dřevořezů. Proto se monogram „AD“ poprvé objevuje na jeho grafických dílech až kolem roku 1495. Od té doby znamenala jeho signatura záruku umělecké kvality v celé Evropě, nejen na frankfurtských trzích. Krátce po roce 1500 si Dürer v Norimberku zařídil vlastní dílnu, ve které zaměstnal svého bratra Hanse (1490–1534/1535) a jako svého prvního asistenta Hanse Baldunga.
Humanističtí přátelé jednou či dvakrát mezi řečí udělali narážku, že měl Dürer pederastické sklony, avšak pouze z toho lze jen stěží usuzovat, zda umělec žil homosexuálním životem. To bylo v norimberském právním systému té doby zakázáno pod trestem smrti. Zdá se však, že Dürera homosexualita fascinovala přinejmenším jako téma.
Snad se s Barbarim krátce setkal na své první italské cestě a hledání zmíněných ideálů mohlo být hlavním důvodem jeho druhé návštěvy Benátek. Mohl zde být i jiný důvod – na konci července roku 1500 pravděpodobně smrtelný mor opět zachvátil Norimberk. Podle dobových kronik překonal tentokrát počet obětí pohromu z roku 1494. Každý, kdo si to mohl dovolit, odešel z města.Wolf (2007) str. 32
Druhá cesta Dürer poslal svou ženu Agnes s dřevořezy a rytinami v zavazadle na podzimní veletrh do Frankfurtu a sám se vydal za Alpy. Za nimi leželo město, které ho stále vábilo: město lagun, světla a malby opilé barvami – Benátky. Historici umění vytvořili ohromné úsilí, aby zrekonstruovali cesty, jež Dürer podnikal z Benátek. Je prokázáno, že šel do Boloně, ale putoval také do Florencie, nebo dokonce do Říma? Setkal se osobně s Leonardem nebo s Raffaelem, s nímž si později vyměňoval obrazy poštou? Omezíme se na Dürerovy aktivity v Benátkách, o kterých se můžeme dovědět z deseti listů, jež poslal Pirckheimerovi mezi 6. lednem a 13. říjnem roku 1506.
Své vztahy s benátskými kolegy, s výjimkou stárnoucího Giovanniho Belliniho, popisuje zpočátku ve velmi negativním duchu. Brzy však zjistil, že je uctíván jako velký umělec. V roce 1506 napsal Pirckheimerovi vroucně: „Jak jen budu mrznout, až odejdu z tohoto slunce! Zde jsem pán, doma příživník.“
Ve službách Habsburků Když Maxmilián I. v roce 1512 využil služeb nejvýznamnějšího norimberského umělce, zajisté doufal, že si tím vyslouží pověst vytříbeného znalce a podporovatele umění. Do císařova okruhu přivedl Dürera možná Maxmiliánův bankéř Jakob Fugger. Není také vyloučeno, že přijetí u císaře zařídil Pirckheimer nebo kurfiřt Fridrich Moudrý. V každém případě nyní Dürer nosil titul dvorního malíře.
V roce 1515 mu Maxmilián udělil doživotní rentu. Když v roce 1519 Maxmilián zemřel a na trůn nastoupil jeho vnuk, nebylo jisté zda dohoda zůstane v platnosti. Korunovace se měla odehrávat v Cáchách na podzim roku 1520 a Dürer byl rozhodnut vyžádat si potvrzení renty osobně přímo u Karla V. Připojil se k delegaci, která dopravovala korunovační klenoty z Norimberka do Dolního Porýní. Norimberskými ulicemi se však znovu ozýval hrkot morových kar. Dürer nejprve utekl do Cách a potom do Nizozemí, kde chtěl Karel vykonat první státní návštěvu v úřadu císaře. Tentokrát s sebou vzal Dürer i Agnes.
Třetí (poslední) cesta