Čínská lidová republika je státní útvar ovládající převážnou část kontinentální Číny, Hongkong a Macao, a nominálně ostrov Tchaj-wan. Byl slavnostně vyhlášen v samém závěru již téměř vyhrané občanské války 1. října 1949, funkcionáři Komunistické strany Číny,http://www.epochtimes.cz/20060311121/Devet-komentaru-ke-komunisticke-strane-Uvod.html která jej dodnes vede.

Zřízení republiky

Po pádu poslední dynastie Čching v roce 1911 byla na území Číny 1. ledna 1912 založena Čínská republika, centrální vláda republiky neměla příliš dlouhé trvání a po smrti jejího prezidenta Jüan Š‘-kchaje nastal chaos a začala vláda severních militaristů. První pokusy o jednání se severními militaristy zahájil Sunjatsen, který byl hlavní osobností, jež se zasloužila o založení republiky v roce 1912, ale v roce 1925 zemřel. Nakonec toto období bylo zakončeno Severním pochodem, kdy Čankajškova vojenská výprava zcela osvobodila čínské území od nadvlády severních militaristů. Od roku 1927 probíhala na území Číny občanská válka mezi Komunistickou stranou Číny (Kungčchantang) a Nacionalisty (Kuomintang). Ta byla částečně přerušena v letech 1937–1945, kdy jednotlivé strany spojily síly v boji proti Japonsku. Po druhé světové válce v Číně znovu propukla občanská válka, jež skončila roku 1949 poté, co komunisté vedení Mao Ce-tungem převzali kontrolu nad pevninskou Čínou (včetně ostrova Chaj-nan) a příslušníci Kuomintangu se stáhli na ostrov Tchaj-wan a několik menších přilehlých ostrovů (území dnešní Čínské republiky). Čínská lidová republika byla založena dne 21. září 1949 na zasedání Čínského lidového politického poradního shromáždění 1. funkčního období a následně slavnostně vyhlášena 1. října 1949 Mao Ce-tungem na pekingském Náměstí Brány nebeského klidu slovy „Číňané povstali“.

První desetiletí Nová vláda okamžitě uzákonila pozemkovou reformu, znárodnila průmyslovou výrobu a započala s vyhlašováním kampaní (programy gramotnosti, očkování, zvýšení kvality zemědělství atd.). „Během let 1949–50 se politika vůči městům zaměřila na obnovu pořádku a obnovu hospodářství. Aby splnila tyto úkoly, snažila se KS Číny ukáznit pracovní síly, zvítězit nad důvěrou v kapitalisty a zavést drastickou finanční politiku, jež by snížila inflaci. Tato politika měla tak značný úspěch, že na konci roku 1950 mnoho obyvatel měst považovalo komunistické vedení za potřebné reformátory. Dokonce i četní kapitalisté je považovali za „prospěšné“. Avšak od roku 1951 začala města pociťovat revoluční činnost komunistů.…Další politické kampaně na konci roku 1951 a začátku roku 1952 byly zaměřeny proti komunistickým kádrům příliš úzce spojených s čínskými kapitalisty, proti kapitalistům samotným…“ Za další významné kampaně by se daly pokládat Boj proti třem a pěti zlům. Nejprve byla zavedena kampaň proti třem zlům v roce 1951, namířená původně proti statkářům a bohaté buržoazii, kteří měli podle Mao Ce-tunga vykořisťovat rolníky a dělníky.

Hned po vzniku nového státu v roce 1949 ČLR také formálně anektovala Východní Turkestán (dnešní autonomní oblast Sin-ťiang) a v roce 1950 i část Tibetu (oficiálně až roku 1951, dnešní Tibetská autonomní oblast), čímž dokončila opětovné sjednocení území připojením všech separatistických států vzniklých po vyhlášení republiky roku 1912. Po připojení Tibetu panovalo od roku 1956 v oblasti napětí, které v roce 1959 vyústilo v revoltu proti komunistickému režimu a 10. března propuklo Tibetské národní povstání.

Korejská válka

Po druhé světové válce byl Korejský poloostrov rozdělen podle 38. rovnoběžky na dvě sféry vlivu. SSSR – komunistický režim vedený Kim Ir-senem na severu a USA – formálně demokratický režim vedený Li Syn-manem na jihu. Postupně se začalo jednat o znovusjednocení poloostrova a tato jednání 25. června 1950 eskalovala v otevřený konflikt. Prvním útokem severokorejských jednotek tedy začala Korejská válka. Komunistická Čína se připojila k válce už v říjnu téhož roku, kdy vyslala do Severní Koreje na 500 000 dobrovolníků Čínské lidové osvobozenecké armády, nazvané Čínskou dobrovolnickou armádou pod vedením Pcheng Te-chuaje. Čínská dobrovolnická armáda nakonec pronikla až na 38. rovnoběžku a 4. ledna 1951 dokonce dobyla Soul. V květnu se však Číňanům už nedařilo porazit americkou linii a válka se změnila v zákopovou. Válka fakticky skončila 27. července 1953 „Dohodou o příměří“, kterou podepsala OSN, Severní Korea a Čína, a byla stanovena demarkační linie na 38. rovnoběžce spolu s demilitarizovanou zónou.

Hnutí Sta květů a Kampaň proti pravičákům V roce 1956 byla vyhlášena pod heslem „Ať rozkvétá sto květů umění, ať soupeří sto škol učení“ Kampaň Sta květů, v jejímž rámci byli intelektuálové vyzváni, aby dali kritikou podněty pro další zlepšení země i KS Číny. Když se ale kampaň postupně zvrhla v masivní kritiku vládního režimu, následovala kampaň proti pravičákům (1957), která odsoudila statisíce lidí, kteří byli pobízeni ke svobodné kritice v době Kampaně Sta květů. Převážně intelektuálové byli ostrakizováni, podrobeni nucené sebekritice či odsuzování k převýchově.

Velký skok vpřed

Velký skok byla oficiální politika Čínské lidové republiky v letech 1958–1962, která měla skokem nastartovat industrializaci pomocí radikálních ekonomických a politických opatření. Součástí bylo také zavádění tzv. lidových komun, což měly být soběstačné správní jednotky podílející se na ekonomice státu. Tyto lidové komuny se pak často předháněly v udávání hodnot cílové produkce, i přesto, že byla tato čísla mnohdy nedosažitelná. Další významnou složkou Velkého skoku bylo tavení oceli, kdy si každá komuna budovala vlastní malé vysoké pece, ve kterých se následně tavila ocel. Hlavním úkolem bylo zvýšit produkci oceli, ale jednotlivé komuny neměly k dispozici dostatek železné rudy a často byly nuceny tavit vlastní zemědělské náčiní a zatápět v pecích nábytkem, aby splnily cíl produkce. Vytavené železo však bylo mnohdy tak nekvalitní, že už se nedalo dále použít. Důsledkem Velkého skoku byl Velký čínský hladomor, který trval od roku 1959 do roku 1961 a počet obětí se odhaduje od 15 do 45 miliónů.

Čínsko-sovětská roztržka

Rozpory mezi Čínou a SSSR měly dlouhodobější charakter. Vyostřovat se začaly již za Chruščovovy vlády, kdy Mao Ce-tung mimo jiné velmi nelibě nesl odsouzení Stalinova kultu osobnosti a smlouvu mezi SSSR, USA a Británií o zákazu jaderných zkoušek (Čína odmítla podepsat). Mao Ce-tung dokonce označil SSSR za nepřítele, protože zradil původní myšlenky marxismu-leninismu. Navíc si začal klást územní nároky. V únoru 1964 dokonce došlo na téma území k jednání, ale sešlo z nich, jelikož SSSR procházel politickou krizí.

Na druhé straně i zkušení čekisté na sovětské straně byli zděšeni průběhem teroru za kulturní revoluce. Sověti se obávali, že Čína degraduje v agresivní asijskou tyranii.

Poslední „kapkou“ pak byl vpád Varšavské smlouvy do ČSSR a prosazování tzv. „Brežněvovy doktríny“ omezené suverenity v praxi. Čína z toho měla hrůzu.

Čína začala vypovídat některé dvoustranné smlouvy se SSSR a vypovídat sovětské „specialisty“ ze svého území. Vše následně vyvrcholilo několika ostrými pohraničními konflikty, které z vojenského hlediska skončily vítězstvím SSSR. Nejznámější z těchto konfliktů jsou boje o ostrov Damanskij na Ussuri a u jezera Žalanaškol v dnešním Kazachstánu.

Zdroj konfliktu pramenil z nepřesností Pekingské smlouvy z roku 1860, která řeší hranice mezi Čínou a Ruskem. V ní se určuje hranice mimo jiné břehy řek Ussuri a Amuru. Bohužel v ní nedošlo ke komisnímu vyřešení prostorů mezi břehy – tj. vodní plochy a ostrovů.

Tato roztržka mezi dvěma bývalými spojenci však měla velmi závažné dopady na mezinárodní politiku a strategické rozložení sil v období studené války.

Kulturní revoluce

V roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, jež byla postavena na myšlence nepřetržité revoluce a masové demokracie, a měla za cíl vymýtit kapitalismus uvnitř strany. Hlavním Maovým důvodem pro uskutečnění revoluce však patrně bylo to, že od roku 1959 postupně ztrácel vliv ve vedení strany a tímto způsobem se chtěl zbavit svých ideologických odpůrců a osobních nepřátel. Kampaň byla zaměřena proti čtyřem přežitkům – „starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům“. Hnací silou Maovy revoluce se stala mládež, která vytvářela tzv. rudé gardy. Myšlenku kulturní revoluce a její stěžejní hesla sepsal Mao Ce-tung do Rudé knížky, kterou se pak stala "biblí" členů rudých gard. Hlavními oběťmi kampaně se stali Liou Šao-čchi a Teng Siao-pching, zahraniční diplomaté a veškeré autority vůbec. Další oběti kulturní revoluce pocházely především také z řad čínských literátů, z nichž nejznámější byl například Chu Feng. V důsledku došlo k obrovským škodám na kulturním dědictví (byly páleny knihy, vypleněna muzea a ničeny historické budovy) a země se zmítala v chaosu. Poslední významnou událostí Kulturní revoluce byla demonstrace z 5. dubna 1976. Po smrti Čou En-laje, který byl v Číně velmi oblíbený, se na jeho počest na náměstí Nebeského klidu sešli lidé k příležitosti svátku Qingmingjie (přibližně jako české dušičky, ale 5. dubna). Tehdejší předseda pekingského revolučního výboru Wu Te nechal uklidit pietní předměty a vzpomínková akce se změnila v demonstraci, ta však byla v zárodku potlačena. Kulturní revoluce skončila až smrtí Mao Ce-tunga. V následném boji o moc neuspěla tzv. Banda čtyř, jež měla velký podíl na kulturní revoluci. Jejími členy byli především Maova manželka Ťiang Čching, Čang Čchun-čchiao, Wang Chung-wen a Jao Wen-jüan. Banda čtyř byla obviněna z uvedení země do chaosu a všichni členové odsouzeni k vysokým trestům.

Období po Mao Ce-tungově smrti Mao Ce-tung zemřel 9. září 1976. Po Maově smrti nastal v Číně boj o moc. Na Maovo místo byl dosazen ne příliš známý politik z Che-nanu Chua Kuo-feng, kterého si za svého nástupce zvolil sám Mao Ce-tung v podstatě na smrtelné posteli. I přesto si největší nároky si kladla Ťiang Čching, která spolu s Bandou čtyř chtěla převzít nejvyšší posty ve vládě. Kompletní převzetí moci plánovala Ťiang Čchin na 6. října, tedy měsíc a den po Maově smrti. Jejich pokus byl však v zárodku potlačen, když Chua Guo-feng nařídil Wang Tung-singovi zatknout členy Bandy čtyř. Bandě čtyř pak byla připsána vina za negativní následky Kulturní revoluce a byli zatčeni a souzeni. Jejich zatčení pomohlo k opětovnému vzestupu Teng Siao-pchingovi, který přišel o své největší odpůrce a mohl znovu usilovat o moc. K tomu mu také dopomohl zmatek ve vedení Číny, jejíž extrémní levicové zaměření chtělo, aby vznikl kult Chua Quo-fenga, podobně jako tomu bylo u kultu Mao Ce-tunga. Dále získával Teng podporu od studentů a mladých dospělých, kteří v době Kulturní revoluce "ztratili své dětství". Ti mu svou podporu vyjadřovali na tzv. Zdech demokracie. Významnou osobností, která pomohla návratu Tenga do politiky byl Chu Jao-pang, který byl zároveň důležitý protagonista demokratických hnutí v Číně. V červenci roku 1977 bylo rozhodnuto o návratu Teng Siao-pchinga do vrcholných funkcí čínské politiky. Postupně se situace v Číně začala mírně uvolňovat, kromě oficiálních médii začal vznikat i nezávislý tisk a byla podporována literatura jizev, která reflektovala negativní stránku kulturní revoluce. Ačkoli původně zdrženlivě, KS Číny nakonec v roce 1978 přijala Tengovy koncepce modernizací a Teng "vyletěl jako meteor do pozice nejdůležitějšího muže na politické scéně".

Teng Siao-pchingovy reformy