Letouni (Chiroptera) jsou řád savců, s více než 1 300 popsanými druhy jde o druhý nejpočetnější savčí řád hned po hlodavcích. Letouni jsou společně s ptáky jedinými žijícími obratlovci schopnými aktivního letu a jejich studiu se věnuje chiropterologie. Na základě tradičního systému se letouni dělili do podřádů kaloňů (Megachiroptera) a netopýrů (Microchiroptera), ovšem ukázalo se, že se kaloni evolučně odvětvují přímo v rámci netopýrů. Tato zjištění jsou zohledněna novějším systémem založeným na podřádech Yinpterochiroptera a Yangochiroptera, kdy první jmenovaný zahrnuje kaloně a vrápencovce a druhý netopýrovce, vampýrovce a pochvorepovce.
Křídla letounů vznikla přetvořením paží, předloktí, záprstí a prstů, podél těla se přičemž táhne létací blána nazvaná patagium. Letová aktivita se pojí i s četnými fyziologickými adaptacemi, jako je extrémně výkonný dýchací a oběhový systém. Poněvadž jsou letouni typicky aktivní v noci, orientaci v prostoru jim umožňuje echolokace (ovšem kaloni až na výjimky neecholokují). Echolokační pulzy letouni vydávají hrtanem a vysílají otevřenou tlamou, nebo nosem – druhá, odvozenější schopnost, se pojí se vznikem listovitých nosních výrůstků. Uši bývají výrazné, u netopýrů vybavené záklopkou zvanou tragus. Letouni se vyznačují i mnohými dalšími odvozenými znaky, například zadní končetiny mají oproti ostatním savcům zakloubeny opačně a mohou se za ně zavěsit hlavou dolů. Na lebce jsou patrná přizpůsobení pro hmyzožravost (včetně tzv. dilambdodontních horních stoliček), letouni s jinými potravními strategiemi však mají charakteristiky lebky a zubů odlišné. Největšími zástupci letounů jsou velcí kaloni o hmotnosti až 1,6 kg; naopak netopýrek thajský (Craseonycteris thonglongyai) dosahuje velikosti čmeláka.
Letouni se ve fosilním záznamu náhle objevují na začátku eocénu, odkdy pocházejí fosilie sice primitivních, ale jejich dnešním současníkům již podobných zástupců (Onychonycteris, Icaronycteris). Dnes jde o takřka celosvětově rozšířený řád savců, jehož zástupci žijí od pouští po tropické lesy. Úspěch jim zajistila jak schopnost letu, tak možnost úspory energie skrze torpor či hibernaci. Rozmanitost potravních strategií je největší mezi všemi řády savců: většina druhů je sice hmyzožravá, ale kaloni či mnozí listonosi se živí plody či nektarem (a pomáhají tak v opylování či rozptylování semen), někteří netopýři jsou draví a američtí upíři se dokonce živí krví. Poněvadž se letouni ukrývají na v prostoru relativně vzácných hřadovištích, jako jsou jeskyně a štěrbiny, objevuje se trend ke kolonialitě. V krajních případech vytvářejí letouni dokonce milionové skupiny. Časté je oddělení pohlaví během roku, zvláště u letounů mírného pásma, kde samice vytvářejí letní mateřské kolonie. V tropech letouni tvoří spíše stabilní harémy. Letouni jsou typičtí K-stratégové, ve vrhu většinou mají jenom jedno mládě a jsou dlouhověcí.
Letouni mají v kultuře protikladný, v Evropě spíše negativní význam. Obavy vzbuzuje také jejich potenciál jako virových rezervoárů. Na druhou stranu jako lovci škodlivého hmyzu přinášejí člověku značný užitek. Zejména v důsledku dopadů různých lidských činností spadá do jedné z kategorií pro obecně ohrožené taxony přes 16 % letounů.
Taxonomie a fylogeneze Vnitřní systematika Za popisnou autoritu řádu letounů je pokládán německý přírodovědec Johann Friedrich Blumenbach (1779), jenž letouny vyčlenil z Linném vymezeného řádu primátů (Primates). Odborné jméno řádu Chiroptera vychází z řeckého cheir (χείρ) ve významu ruka a pteron (πτερόν) ve významu křídlo. Důležitou postavou v historii taxonomie letounů byl irský zoolog George Edward Dobson, jenž je roku 1875 rozdělil do dvou velkých taxonů, Megachiroptera a Microchiroptera. Taxon Megachiroptera zahrnoval vesměs větší, plodožravé kaloně, zatímco taxon Microchiroptera zahrnoval vesměs menší, masožravé netopýry. Toto základní dělení zůstalo využíváno, dílem i z praktických důvodů, ještě na začátku 21. století.
S nástupem molekulární fylogenetiky se nicméně původní systém ukázal být neudržitelným. Ve 20. letech 21. století panuje vědecký konsensus na tom, že dělení Megachiroptera a Microchiroptera neplní požadavek na monofyletismus taxonů. Kaloni se totiž odvětvují v rámci netopýrů, a sice jako sesterský taxon vrápenců a jim příbuzných čeledí. Současná systematika tak operuje s podřády Yinpterochiroptera (kaloňotvaří, syn. Pteropodiformes) a Yangochiroptera (netopýrotvaří; syn. Vespertilioniformes), kdy první jmenovaný zahrnuje kaloně a vrápencovce a druhý všechny ostatní letouny. Jako netopýři v monofyletickém smyslu se pak mohou označovat v širším smyslu všichni letouni, nebo v užším smyslu všichni Yangochiroptera – v tomto článku se termín netopýři používá ve smyslu tradičního taxonu Microchiroptera.
Vnitřní systematika se následně zakládá na nadčeledích Pteropodoidea (kaloni) a Rhinolophoidea (vrápencovci) v rámci Yinpterochiroptera a Emballonuroidea (pochvorepovci), Noctilionoidea (vampýrovci) a Vespertilionoidea (netopýrovci) v rámci Yangochiroptera. Zřejmě nejproblematičtější je postavení čeledi myzopodovití (Myzopodidae), reliktní madagaskarské skupiny, kterou studie z roku 2026 umístila na bázi netopýrovců, ale uvažovalo se o ní také jako o bazální linii vampýrovců nebo pochvorepovců. Tradičních čeledí letounů je celkem 18, v první čtvrtině 21. století došlo k osamostatnění 3 dalších: od netopýrovitých (Vespertilionidae) v rámci netopýrovců byli vyděleni létavcovití (Miniopteridae) a žlázokřídlecovití (Cistugidae), zatímco od pavrápencovitých (Hipposideridae) v rámci vrápencovců byla vydělena čeleď Rhinonycteridae. U Rhinonycteridae toto oddělení ospravedlňují i požadavky kladistiky, poněvadž s pavrápencovitými nemusí tvořit monofyletický taxon.
Níže uvedené systematické členění se zakládá na monografiích a , alternativní česká jména vycházejí z návrhu úplného jmenosloví netopýrů, jehož autorem je . Myzopodovití jsou zde vedeni mezi pochvorepovci, ačkoli se zde, jak je výše uvedeno, nejspíše evolučně neodvozují.
řád Chiroptera – letouni podřád Yinpterochiroptera Van den Bussche et Hoofer, 2004 (= Pteropodiformes Hutcheon et Kirsch, 2006) – kaloňotvaří nadčeleď Pteropodoidea Gray, 1821 (= Megachiroptera Dobson, 1875) – kaloni čeleď Pteropodidae Gray, 1821 – kaloňovití nadčeleď Rhinolophoidea Gray, 1825 – vrápencovci čeleď Rhinopomatidae Bonaparte, 1838 – víkonosovití čeleď Craseonycteridae Hill, 1974 – netopýrkovití čeleď Megadermatidae Allen, 1864 – megadermovití (= lyronosovití) čeleď Rhinonycteridae Gray, 1866 čeleď Rhinolophidae Gray, 1825 – vrápencovití čeleď Hipposideridae Lydekker, 1871 – pavrápencovití podřád Yangochiroptera Van den Bussche et Hoofer, 2004 (= Vespertilioniformes Hutcheon et Kirsch, 2006) – netopýrotvaří nadčeleď Emballonuroidea Gervais in de Castelnau, 1855 – pochvorepovci čeleď Emballonuridae Gervais, 1855 – embalonurovití (= pochvorepovití) čeleď Nycteridae Van der Hoeven, 1855 – nykteridovití (= rýhonosovití) čeleď Myzopodidae Thomas, 1904 – myzopodovití (= přísavkovcovití) nadčeleď Noctilionoidea Gray, 1821 – vampýrovci čeleď Mystacinidae Dobson, 1875 – mystacinovití (= zemolezovití) čeleď Thyropteridae Miller, 1907 – tyropterovití (= přísavníčkovití) čeleď Furipteridae Gray, 1866 – furipterovití (= kouřovníčkovití) čeleď Noctilionidae Gray, 1821 – noktilionovití (= rybožerovití) čeleď Mormoopidae Saussure, 1860 – mormoopidovití (= listobradovití) čeleď Phyllostomidae Gray, 1825 – listonosovití (= vampýrovití) nadčeleď Vespertilionoidea Gray, 1821 – netopýrovci čeleď Natalidae Gray, 1866 – natalovití (= netopýříkovití) čeleď Molossidae Gervais, 1856 – tadaridovití (= morousovití) čeleď Miniopteridae Dobson, 1875 – létavcovití čeleď Cistugidae Lack et al., 2010 – žlázokřídlecovití čeleď Vespertilionidae Gray, 1821 – netopýrovití
Níže následuje jedna z možných fylogenezí letounů na základě studie publikované v časopisu Nature roku 2026 (šedou sponou vyznačeny čeledi, jejichž zástupci spadají do původního parafyletického taxonu netopýři, odb. Microchiroptera; červenou sponou vyznačeni kaloni, odb. Megachiroptera). Předchozí studie z roku 2018 ukázala na víceméně podobnou topologii, ovšem s pochvorepovci jakožto sesterskou skupinu vampýrovců a ne netopýrovců; a myzopodami v rámci pochvorepovců a ne netopýrovců.
Postavení v rámci třídy savců Letouni (Chiroptera) jsou řazeni do vývojové linie placentálních savců Laurasiatheria, jejíž nadřazenou skupinou je pak Boreoeutheria, sesterskou Euarchontoglires. Původ linie Laurasiatheria je pravděpodobně holarktický, vyjma letounů zahrnuje z recentních savčích řádů i hmyzožravce (Eulipotyphla), šelmy (Carnivora), lichokopytníky (Perissodactyla), monofyletické sudokopytníky (Artiodactyla) – tj. včetně kytovců – a luskouny (Pholidota). Umístění těchto řádů na fylogenetickém stromu je předmětem dlouhodobých výzkumů a nejasností. Za bazální linii jsou pokládáni hmyzožravci, letouni pak bývají často umisťováni jakožto druhá nejbazálnější linie Laurasiatheria, tzn. jako bazální linie užšího kladu nazvaného Scrotifera. Níže uvedený kladogram uvádějící jednu z možných fylogenezí Laurasiatheria respektuje postavení letounů jako bazální linie Scrotifera:
Podle alternativních topologií byli letouni umístěni jakožto sesterská skupina vůči šelmám + luskounům a lichokopytníkům (tzn. jako bazální linie taxonu Pegasoferae), někdy dokonce i jako sesterská skupina lichokopytníků v samostatné větvi v rámci Laurasiatheria. Zcela vyvrácenou je fylogenetická hypotéza podporovaná během 20. století, podle níž měli být letouni blízce příbuzní tanám (Scandentia), letuchám (Dermoptera) a primátům (Primates). Morfologické znaky letouny spojovaly zejména s letuchami, oba řády sdílí např. sval spojující pažní kost a létací blánu. Společný taxon pro letouny a letuchy se označoval jako Volitantia. V 80. letech 20. století se na základě neuroanatomických srovnání také krátce objevila hypotéza, že letouni představují polyfyletickou skupinu, kdy kaloni měli být blízce příbuzní vůči primátům a netopýři měli představovat kaloňům nepříbuznou skupinu, podobnou jen v důsledku konvergentní evoluce. Schopnost letu by se v takovém případě vyvinula u savců ve dvou nezávislých případech. Molekulárně-fylogenetické analýzy však tuto tzv. hypotézu létajících primátů (flying primate hypothesis) přesvědčivě vyvrátily a jednoznačně podporují monofyletismus celého řádu letounů.
Více než 1 300 druhů dělá z letounů hned po hlodavcích druhý nejpočetnější řád savců.
Popis náhled|Popis částí patagia u netopýra Townsendova (Corynorhinus townsendii) náhled|Netopýr hnědý (Eptesicus fuscus), kostra Letouni jsou společně s ptáky a vyhynulými pterosaury jedinými obratlovci schopnými aktivního letu, díky svému vzhledu prakticky nezaměnitelní. Jejich paže, předloktí, prodloužené záprstí a prsty se přetvořily v křídla, pouze palce zůstávají volné a pohyblivé, vybavené drápkem (u kaloňů nese drápek i druhý prst). Podél těla se táhne blána nazývaná patagium, jež se podle svého umístění dále člení na daktylopatagium mezi prsty, plagiopatagium mezi pátým prstem křídla a kotníkem, propatagium mezi křídly a krkem a uropatagium mezi zadními končetinami. Uropatagium je podpíráno chrupavčitou ostruhou (calcar) vyrůstající z kotníku. Mezi jednotlivými čeleděmi i v rámci nich existují rozdíly v rozměrech, přítomnosti i tvaru uropatagia (např. kaloňům typicky chybí), stejně jako v jeho poloze vůči ocasu. Ocas je u některých skupin neznatelný (netopýrek thajský, kaloni rodu Pteropus), u jiných zanořený v patagiální membráně (netopýrovití), u jiných naopak vyčnívá ven (tadaridovití), někdy dokonce z horní plochy uropatagia (embalonurovití, mormoopidovití).