Hřebeč

Hřebeč je obec v okrese Kladno ve Středočeském kraji. Díky svému rozrůstání v posledních 20 letech (zhruba od přelomu 20. a 21. století), tak i díky rozrůstání blízkého města Kladna, se dnes obec nachází jen přibližně necelý kilometr na jihovýchod od poslední kladenské zástavby. Žije zde obyvatel. Obcí protéká Lidický potok, který je v některých pramenech a mapách nazývaný i potokem Hřebečským. V obci se nalézá Masarykova jubilejní základní škola Hřebeč.

Název Osídlení na území dnešní Hřebče bylo nejdříve známé pod názvem Tasovská osada či jako dědiny v Tasově. Tak se zpočátku v názvu promítlo sepětí tohoto osídlení se zdejší tvrzí Tasov. Brzy po založení dnešní obce se však objevuje i dnešní jméno Hřebče v podobě: Rebec, Rebeč, Řebec, Řebeč, Řebce (např. v listině z roku 1429) a konečně i Hrziebecz – tj. Hřebeč. Tento poslední název známe např. z listiny z roku 1381. Jméno vesnice je od původu přídavné jméno přivlastňovací, bylo odvozeno od osobního jména (přezdívky) Hřebec (nositel onoho jména je neznámý) a znamenalo „Hřebcův“ (dvůr, majetek atd.).Antonín Profous: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl I, A–H, 1947, str. 769. Během staletí se jméno obce psalo porůznu. Nejčastěji se ovšem střídal název Řebeč a Hřebeč. Najde se ale i zkomolenina jména jako je prazvláštní Rip. Teprve v roce 1924 došlo k definitivní úpravě oficiálního názvu obce z Řebče na spisovnější Hřebeč.

Pověsti o vzniku obce a o jejím jménu Podle lidových pověstí však je jméno obce odvozeno od hřebce či hřebců.

Podle jedné pověsti může za název obce zdejší hrad Tasov. U toho stál totiž velký a proslulý hřebčín, kam se sjížděli páni na trhy z širého okolí. A poněvadž byl tento hřebčín zdrojem obživy pro mnoho poddaných z okolí Tasova, rozhodli se tito lidé sestěhovat ke hřebčínu a na památku hřebčína pojmenovat svoji novou obec Hřebčí.

Podle druhé pověsti lovil na počátku druhého tisíciletí se svojí družinou ve zdejších lesích jeden z přemyslovských knížat. Protože se zabral do lovu, tak si ani nepovšiml, že se příliš vzdálil od svých dvořanů a lovců a v tehdy hlubokých lesích nakonec zabloudil. Kníže projížděl hluboké lesy křížem krážem, každou chvíli troubil na svoji loveckou trubku, ale pomoci se nedočkal. Když už byl český vládce po mnoha hodinách marného ježdění unaven a viděl, že i jeho věrný kůň mele z posledního, uvázal svého uhnaného hřebce ke stromu a sám se vydal hledat pěšky svoji družinu. Stále však hledal marně, až jej náhle napadlo pomodlit se ke svatému Janu Křtiteli, kterému přislíbil, že pokud se zachrání, vystaví světci novou svatyni. A najednou se skutečně stalo to, v co kníže pomalu již nedoufal. Po horoucí modlitbě najednou zaslechl v dáli psí štěkot a zanedlouho se ozvalo i troubení jeho družiny. Když jí dal kníže svou trubkou znamení, byl konečně vyslyšen a doprovod jej zanedlouho nalezl. Poté se jeho lidé vydali hledat jeho oblíbeného koně. Toho však nalezli již uhynulého, a tak se kníže rozhodl, že založí v místech, kde jeho věrný hřebec odešel ze světa, na jeho počest ves, kterou nazval Hřebčí. Na svého nebeského zachránce také nezapomenul a tam, kde ho doprovod prvně našel, nechal vybudovat (již v 15. století zaniklou) ves Újezdec s kostelíkem sv. Jana Křtitele. Tento kostelík se doposud nachází v lesích u dnešní obce Dříň, a tak nám dodnes připomíná spolu se Hřebčí onen pokažený knížecí lov a vladařovu následnou záchranu.

Snad právě v upomínku na legendárního koně a zároveň jako symbol zemědělství se v sedmdesátých letech 20. století v neoficiálním znaku obce Hřebeč objevila v jedné jeho třetině hlava s krkem hřebce s uzdou.

Také dnes užívá obec – v již oficiálním znaku – hřebce, a to dokonce hned dva. Ve špici štítu se pak objevuje dřevěná palisáda, jež evokuje opevnění někdejšího „hradu“ (ve skutečnosti ovšem jen tvrze) Tasov.

Historie Hřebeč v prehistorii Archeologové nalezli na území obce svědky prehistorického osídlení již z Mladší doby kamenné (dochovaly se kamenné odštěpky či keramika).

Hřebeč ve středověku mezi 11.-15. stoletím V 11. století vznikla na katastru obce nevelká tvrz Tasov (ležící při nynějším východním okraji obce nad silnicí Hřebeč-Lidice). Tato pevnůstka měla ve svém okolí zřejmě i své zázemí v podobě jakési dědiny či hospodářského dvora či dvorů. Oblast nynější Hřebče patřila dlouho významnému rodu pánů Meziříčských z Tasova (či jen pánů z Tasova, kteří byli jednou z linií mocných pánů z Lomnice. Viz též níže část o tvrzi Tasov). Ti území obývali do roku 1280, kdy zřejmě v tomto roce zdejší sídlo zničili braniborští vojáci správce království – markrabího Oty V. Braniborského. Páni z Tasova se území v podstatě vzdali a odešli, ale teprve jejich potomek – paní Kateřina z Tasova – se v roce 1410 definitivně písemně vzdala veškerých práv nad Tasovem a přilehlou oblastí.

První písemná zmínka o vlastní obci Hřebeč pochází až z roku 1285, kdy nový vlastník, drobný polský šlechtic Vojslav Rebecki, založil (západně) od zničené tasovské tvrze novou osadu se svým opevněným dvorcem. Osada byla vystavěna v údolí životadárného Lidického potoka a byla až do první poloviny 19. století zemědělskou vsí, která byla již na počátku raného novověku (to je v 16. století) středně velká. Zdá se však, že panství bylo Rebeckým a jejich následovníkům ve 14. století jen panovníkem propůjčováno. Ve 14. století se tak ve Hřebči začali objevovat vladykové (či chceme-li zjednodušeně a souhrnně rytíři) ze Řebče či Hřebče. Ti v obci sídlili na onom opevněném gruntu Rebeckých. Jejich vzájemné vazby a původ jsou však značně nejisté a zřejmě ani nebyli často ani příbuznými, jen si po nabytí majetku připojovali ke svému dosavadnímu jménu predikát ze Řebče či Hřebče.

Po zakladateli Vojslavovi Rebeckém tak následoval v držbě Hřebče roku 1316 jeho stejnojmenný syn Vojslav II. Rebecki. Ten však Hřebeč roku 1333 předal duchovnímu Martinovi, který se historicky jako první psal ze Hřebče. Martin byl ve službách biskupa Jana IV. z Dražic a Hřebeč mu zřejmě jen poskytovala hmotné zázemí. Následně od roku 1349 statek obdržel buštěhradský farář a služebník pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic vladyka Bohuslav (Bobeš) ze Hřebče. Tento Bohuslav byl připomínán ještě v roce 1381, kdy se dostal do majetkového sporu s králem Václavem IV. Po jeho smrti roku 1381 se stal držitelem Hřebče libochovický kněz Mikuláš, který zanedlouho zemřel a Hřebeč roku 1381 obdržel jako dědictví rytíř Ctibor ze Hřebče s manželkou Bětou. Ti svůj šlechtický venkovský dvůr neboli curii rusticalis rozšířili a přestavěli.

V rodině vladyků ze Hřebče se však obec dlouho neohřála a v době předhusitské ji již vlastnil bohatý pražský patricij a kupec Petr Meziříčský. Ten byl velkým odpůrcem husitů, kteří mu již na sklonku května roku 1420, na oplátku, zničili jeho přípražské majetky. Mezi nimi i blízkou tvrz a ves Makotřasy nebo právě naší Hřebeč. Ta zůstala po vypálení několik let pustá. Již roku 1422 pražští husité jmění Petra Meziříčského zcela zabavili a roku 1429 se Hřebeč dostala do rukou pánů z Chlumu – bratrům Jarošovi a Hynkovi. Ti panství neudrželi a majetek spadl opět na Prahu. Poté se od roku 1438 střídali rychle další šlechtičtí majitelé, kterými od roku 1460 byli krátce i mocní páni ze Šternberka. Poté zde roku 1462 sídlil rytíř Jan Hřebečský z Krchleb či roku 1532 rytíř Oldřich Hřebečský z Pibru.

Hřebeč v 16. a 17. století za vlády rodu Žďárských ze Žďáru Neví se přesně kdy, ale zřejmě až na počátku druhé třetiny 16. století, snad od rodiny Hřebečských z Pibru, získal obec zámožný rytíř Zdeněk Kladenský z Kladna. Ten drobný rytířský stateček Hřebeč připojil k velkému panství Kladno, který právě on v posledním půlstoletí dobudoval. Po Zdeňkově smrti (zemřel roku 1543 v cca 90 letech) přešla Hřebeč jako součást dědictví na jeho tři žijící prasynovce z rodu rytířů Žďárských ze Žďáru. V rodě Žďárských ze Žďáru (respektive říšských hrabat ze Žďáru, jak se rod od roku 1622/1628 psal) se pak Hřebeč udržela až do roku 1701. Potomci hrabat ze Žďáru – říšská hrabata z Magnis (jež získala Hřebeč jako dědictví po přeslici), pak Hřebčí disponovali pouze do roku 1702.

Majiteli Hřebče byli v tomto období tito členové žďárského rodu: V letech 1543–1548 byli společnými vlastníky kladenského panství včetně obce Hřebeč bratři: Jan starší, Jiří a Zdeněk rytíři Žďárští ze Žďáru. V roce 1548 však došlo k rozdělení panství na tři díly. V letech 1548–1557 tak držel panství Kladno se Hřebčí pouze rytíř Zdeněk Žďárský ze Žďáru a na Kladně (1519–asi 1557). Za jeho vlády stálo v obci asi 10 obydlených gruntů. V letech 1557–1574 držel panství Kladno se Hřebčí jeho starší bratr rytíř Jiří Žďárský ze Žďáru a na Dobré a Kladně (1517–1574). V letech 1574–1578 držel panství Kladno se Hřebčí jejich zbylý bratr rytíř Jan starší Žďárský ze Žďáru a na Tachlovicích (asi 1502–1578). V letech 1578–1615 držel Hřebeč v rámci kladenského velkostatku Janův syn rytíř Ctibor Tiburcí Žďárský ze Žďáru a na Kladně (1545–1615). Ten jako první připojil k velkostatku Kladno po roce 1608 sousední statek Červený Újezd. Tento majitel byl významnou osobností, neboť zastával vysoké zemské úřady (byl mj. karlštejnským purkrabím) a stal se dokonce i místodržitelem Českého království za vlády císaře Matyáše. V letech 1615–1626 následoval Ctiborův syn rytíř Jan Jiří Žďárský ze Žďáru a na Kladně (od září roku 1622 říšský baron Žďárský ze Žďáru) (asi 1581–1626). Za jeho vlády byla dne 7. listopadu 1620, v předvečer bitvy na Bílé hoře u Prahy, Hřebeč zle poničena císařskými oddíly (tzv. námezdnými polskými jezdci – zv. Lisovčíci) při postupujících vojenských operacích nově rozhořelé třicetileté války (1618–1648). V letech 1626–1653 držel Hřebeč v rámci velkostatku Kladno – Červený Újezd Janův vzdálený synovec Florian Jetřich říšský baron ze Žďáru a od roku 1628 říšský hrabě ze Žďáru (1598–1653). Tento vlastník Hřebče patřil mezi významné a bohaté muže Českého království. Manželstvím se spříznil s mocnými hrabaty z Martinic a za Ferdinanda III. zastával funkci dvorského maršálka českého královského dvora. Za jeho vlády Hřebeč trpěla následky třicetileté války a částečně se vylidnila. V roce 1649 navíc obec zřejmě postihl velký mor. V letech 1653–1670 vládl nad Hřebčí v rámci kladensko-červenoújezdeckého velkostatku (dominia s více než 40 vesnicemi) Florianův syn František Adam Eusebius říšský hrabě ze Žďáru (zřejmě 1624(23)–1670). Za něj došlo k obnově obce po ukončení třicetileté války (válka skončila v roce 1648). V roce 1662 bylo ve Hřebči 10 gruntů a 2 mlýny. V letech 1670–1688 byl velkostatek hrabat ze Žďáru v administrativní správě blízkých příbuzných rodu ze Žďáru – říšských hrabat z Martinic, kteří Hřebči vládli na místě pěti pozůstalých sester – říšských hraběnek ze Žďáru, a to až do rozdělení panství mezi tyto dědičky v prosinci roku 1688. Od roku 1688 vládla Hřebči, jako poslední členka žďárského rodu, Františkova sestra Anna Kateřina říšská hraběnka z Magnis († 1701). Ta ale žila převážně na Moravě, kde vládla obzvlášť krutou rukou rozlehlému východomoravskému dominiu Strážnice. Vedle toho sídlila i v Brně či u panovnického dvora ve Vídni. Není známo, že by utužovala poddanství, jako tomu bylo na Strážnicku.

Při kladensko-červenoújezdeckém velkostatku hrabat ze Žďáru se tedy Hřebeč udržela až do roku 1688, kdy byl dosavadní velkostatek rozdělen na pět dílů mezi hraběcí dědičky-sestry ze Žďáru. Hřebeč připadla do vyděleného dílu – nového panství Litovice, které převzala Anna Kateřina hraběnka z Magnis. Její syn Josef Antonín z Magnis († 1720) panství Litovice se Hřebčí po smrti matky převzal a poněvadž potřeboval peníze a statek byl příliš vzdálený od hlavního fideikomisního velkostatku Magnisů ve Strážnici na východní Moravě, prodal 5. dubna 1702 panství Litovice s obcí Hřebeč za 130 000 zlatých rýnských a 800 zlatých takzvaného klíčného (šlo o příplatek vyplácený ženským příslušnicím rodu původního vlastníka, že se vzdávají jakýchkoliv pohledávek) Josefu říšskému hraběti z Vrbna a Bruntálu.