Tato stránka obsahuje seznam knížat a knížecích rodů, které získaly svůj titul z pravomoci některého z českých králů. náhled|Karel I. z Lichtenštejna, říšský a český kníže a český vévoda opavský a krnovský Úvod Knížecí titul byl prvním titulem vyšší šlechty, který se v Českých zemích vydělil z jednotného panského stavu. Původně náležel jen příslušníkům panujících či dříve panujících dynastií, např. Přemyslovcům či slezským knížatům z rodu Piastovců. Od dob Karla IV. jej získávali výjimečně také někteří přední duchovní hodnostáři království. Prvním nově povýšeným světským knížetem z pravomoci českého krále, konkrétně Jana Lucemburského, byl roku 1318 Mikuláš II. Opavský, z nelegitimní větve Přemyslovců. Jeho titul byl spojen se zřízením Opavského vévodství (knížectví) z části Moravy. Světské knížecí hodnosti v období středověku se většinou vázaly na nějaké konkrétní knížectví, nejčastěji ve Slezsku. Až do roku 1627 a do vydání Obnoveného zřízení zemského neměly stavovské orgány Českého království a jeho vedlejších zemí za povinnost přiznávat jakékoli jiné tituly než ty udělené z pravomoci českého panovníka. Po roce 1627 byly v Čechách uznávány také tituly udělené panovníky Svaté říše římské, včetně titulů knížecích. Přesto si mnoho rodů usazených v Čechách požádalo o vydání zvláštního českého titulu. V případě titulů knížecích někdy udělení hodnosti české dokonce předcházelo říšskou. Nové tituly již většinou nebyly vázány na nějaké knížectví v rámci zemí Koruny české a panství knížat v Českých zemích se svým statusem nelišila od panství ostatní členů panského stavu. Přesto i nadále existovaly nepočetné výjimky (Albrecht z Valdštejna, Eggenberkové). Zdaleka ne všechna knížata, která byla v Čechách usazená a vlastnila zde inkolát, měla také udělený český knížecí titul. Díky platnosti říšských titulů na českém území se bez výslovně českého titulu obešla. V jednotlivých zemích habsburské monarchie vydávaly šlechtické diplomy (tedy i knížecí) příslušné zemské kanceláře a obdobně říšské tituly, resp. jejich diplomy, byly expedovány z kanceláře říšské. V roce 1749 Marie Terezie nechala sloučit českou a rakouskou dvorskou kancelář a v důsledku toho začaly být udílené od roku 1753 šlechtické tituly platné jak v Českých, tak v Rakouských dědičných zemích. Knížecí titul ovšem představoval výjimku, protože jej v podstatě nebylo možné udělit z pravomoci rakouského arcivévody, který byl oficiálně rakouským leníkem a jehož práva byla vymezena privilegiem maius. To, že v raném novověku byla hodnost rakouského panovníka a římského císaře téměř vždy v jedněch rukou, na věci nic neměnilo. Navíc si řada rodů požádala o udělení výslovně českého knížecího titulu, což bylo v diplomu také zmíněno, i když titul samozřejmě platil jak v Českých, tak v Rakouských zemích. I po roce 1749/1753 tak přetrvával český knížecí titul. V dobách Marie Terezie existovala navíc zavedená praxe, podložená i právní úpravou, podle které nesměli poddaní habsburského panovníka požádat o říšský šlechtický titul, dokud neobdrželi titul stejné výše z rukou panovníka dědičných zemí a diplom z jejich spojené kanceláře. Poslední výslovně české šlechtické diplomy byly vydány počátkem 19. století, poslední knížecí diplom pak roku 1808. Od roku 1806 byla v monarchii zřízená jednotná knížecí hodnost Rakouského císařství a knížata, povýšená v průběhu 19. století, již proto obdržela rakouský knížecí titul. Nižší šlechtické hodnosti pro celé Rakouské císařství vznikly teprve v roce 1812. České království se lišilo od Svaté říše římské i od pozdějšího Rakouského císařství v tom, že Obnovená zřízení stanovovala přednost vévodů před knížaty. Tato přednost se projevovala v praxi při pořadí zemských stavů např. na zemském sněmu či soudu, v úřadech nebo při korunovacích českých králů. V oblasti titulatury ale vévodský titul stál za titulem říšského knížete (nikoli ale knížete českého), protože tituly vydané císařem jako „hlavy západního křesťanstva“ měly mnohem vyšší prestiž než tituly jakéhokoli jiného evropského vládce. Zvláštní českou přednost vévodů před knížaty ukončil s konečnou platností až dvorský řád z roku 1873, podle kterého se i na půdě Českého království řadí knížata i vévodové jen podle stáří titulu (lhostejno zda knížecího či vévodského) a podle toho, zdali někdy patřila k říšským knížatům. Přednost vévodů před knížaty, od zřízení Rakouského císařství také v Čechách již fakticky neuznávaná, tak zanikla docela.

Česká knížata a knížectví před bitvou na Bílé hoře V raném středověku byly celé Čechy knížectvím. Knížecí titul nenáležel jen českému panovníkovi, ale také jeho příbuzným z přemyslovského rodu. Již tehdy došlo ke zřízení údělných knížectví na Moravě s centry v Olomouci, Brně a Znojmě. Konkrétně rozhodl poprvé o zřízení údělů kníže Břetislav a to, podle kronikáře Kosmy, na smrtelné posteli. Dokud však český panovník nezískal královskou hodnost, musel se omezit na zřizování údělných knížectví rodovým knížatům, sám povyšovat do knížecího stavu nemohl.

Zcela výjimečně se knížecí úděly nacházely i ve vlastních Čechách. Před smrtí Břetislava I. držel jeho nejstarší syn Spytihněv údělné knížectví na Žatecku, v závěru 12. století ve východních Čechách získali svůj dědičný úděl také Děpoltici, vedlejší větev Přemyslovců.VANÍČEK, Vratislav, Vratislav II. (I.)..., s. 42 Svého druhu údělem bylo krátce také Budyšínsko. Václav I. užíval za života otce Přemysla Otakara I. vedle titulu „mladší král“ rovněž titul vévoda budyšínský. Budyšínsko, s centrem na hradě v Budyšíně, se teprve v 15. století sloučilo spolu se Zhořeleckem do Hornolužického markrabství.

Roku 1318 (3. července) povýšil Jan Lucemburský Mikuláše II. Opavského na knížete a z části Moravy pro něj zřídil knížectví, ačkoli Mikuláš se jako vévoda (Dux) tituloval svévolně již od počátku 80. let 13. století. Zajímavý je kolísavý titul Mikulášovy Opavské země, protože zatímco v lenní listině Jana Lucemburského se mluví jen o vévodství, pak ve zlaté bule Karla IV. z roku 1348 se hovoří o „vévodství neboli knížectví“ (Ducatum sive Principatum). Opavsko se navíc později rozdělilo na (vlastní) Opavské vévodství a na vévodství Krnovské a Hlubčické. Od 7. dubna 1348 tvořilo Opavsko přímé léno České koruny rovnocenné s Moravským markrabstvím i olomouckým biskupstvím. V jeho držení se vedle Opavských Přemyslovců vystřídala také knížata Viktorin Minstrberský, Jánoš Korvín a Zikmund Jagellonský.

Během vlády Jana Lucemburského a Karla IV. došlo postupně k inkorporaci Slezska do Českého státu. V rozděleném Slezsku vládla knížata z rodu Piastovců, která se stala vazaly České koruny. Piastovci o některá knížectví v průběhu času přišli a poslední piastovská větev, panující v Lehnicku, Břežsku a Volovsku vymřela po meči roku 1675. V jednotlivých slezských knížectvích se v průběhu času ujímali vlády i panovníci z dalších panujících dynastií, kteří se v jejich držbě střídali jako čeští leníci a polonezávislí panovníci. V některých případech mohli některé ze slezských knížectví držet jako osobní majetek i příbuzní aktuálního českého krále. Slezská knížectví ovládali ve středověku či raném novověku např. Gábor Bethlen (Opolsko a Ratibořsko), polští Vasovci (Opolsko a Ratibořsko), Prokop Lucemburský (Svídnicko a Javorsko), Hohenzollernové (Krnovsko, Krosensko, bez plných knížecích práv také krátce také Opolsko s Ratibořskem a rovněž s Bytomskem, které ale v té době již „pokleslo“ jen na stavovské panství), Isabela Jagellonská a Jan Zikmund Zápolský (Opolsko a Ratibořsko),FUKALA, Hohenzollernové v evropské..., s. 91 Jan Olbracht (Hlohovsko), Zikmund Jagellonský (Hlohovsko, Opavsko), Opavští Přemyslovci (Ratibořsko), korunní princ Ferdinand Habsburský (Svídnicko a Javorsko), Württemberkové (Olešnicko), Jakub Ludvík Sobieski (Olavsko) či Lotrinští (Těšínsko). Tak jako v případě moravského Opavska i ve Slezsku kolísá již v dobových pramenech terminologie mezi knížectvím a vévodstvím. Nacházelo-li se slezské knížectví v přímém majetku Koruny, vždy se hovořilo o dědičném knížectví (Erbfürstentum). Až do počátku 17. století nezískal žádný slezský kníže svůj titul od českého krále, i když knížecí tituly slezských knížat byly v Českých zemích chápány jako domácí a uznávány. Jejich uznání bylo však s tou výhradou, že knížecí titul nedával svému nositeli přednost před panským stavem v Českém království – ústřední zemi korunního svazku.

V roce 1377 udělil Karel IV. svému nejmladšímu synovi Janu Zhořeleckému z pravomoci českého krále nově zřízené Zhořelecké vévodství. Kromě východní části pozdější Horní Lužice – vlastního Zhořelecka, zahrnovalo vévodství také úzký pruh na východě Dolní Lužice kolem Žárů a Gubína a tzv. Novou Marku ve východním Braniborsku (v okolí města Gorzów Wielkopolski). Vévodství zaniklo již s Janovou smrtí roku 1396.

První slezská knížata, která nevzešla z panující dynastie, byli synové krále Jiřího z Poděbrad. Protože se narodili ještě před královským zvolením a korunovací svého otce, nenáleželo jim privilegium příslušnosti k panujícímu rodu ani titul českých královských princů. Jiří z Poděbrad zajistil svým synům Viktorinovi (31. července 1459 v Brně) a Hynkovi s Jindřichem (7. prosince 1462 v Korneuburgu) titul říšských knížat z Minstrberka, který jim udělil císař Fridrich III.FELCMAN a kol, Poděbradové..., s. 100 Císař v obou listinách povyšuje Minstrbersko na „pravé knížectví a vévodství“ a Kladsko na „pravé hrabství“. K povýšení dříve piastovského knížectví tedy došlo z rukou císaře (Minstrbersko se tak stalo jediným říšským knížectvím ve Slezsku), vlastnická práva na Minsterbersko však svým synům udělil až král Jiří listinou z 16. prosince 1465.FELCMAN a kol., Poděbradové...., s. 109 Minstrberští Poděbradové posléze na Moravě získali vládu v Opavsku (jen zástavou v l. 1465–1485) a ve Slezsku v Olešnicku (1495–1647).FELCMAN a kol., Poděbradové.., s. 354nn. Rod Poděbradů definitivně ztratil Minstrbersko roku 1569 a jako knížata/vévodové v Olešnici vymřel po meči v roce 1647, načež Olešnicko sňatkem přešlo na sekundogenituru rodu Württemberků.

Poněkud zvláštní postavení měl v Čechách v 1. polovině 16. století Arnošt Bavorský, nejmladší syn vévody Albrechta IV., který jako duchovní kníže (nepatřil k duchovnímu stavu, ale stal se administrátorem v biskupstvích Pasov a Salcburk), získal v roce 1549 v zástavu Kladsko a byl mu potvrzen i titul hraběte kladského. Patřil tak v l. 1549–1560 k české stavovské obci a usiloval v zemi i o prosazení svého knížecího stavu a vévodského titulu.

Česká knížectví po bitvě na Bílé hoře Držba takovýchto knížectví či vévodství dávala jeho držiteli jistá svrchovaná, téměř vladařská práva, jako např. soudní pravomoc nad poddanými, vlastní lenní šlechtu a lenní soud, lovecké právo, školský a církevní patronát, právo potvrzovat notáře a univerzitní diplomy i právo razit vlastní mince. Albrecht z Valdštejna dokonce ve Frýdlantském vévodství plánoval v Jičíně založit univerzitu a Krumlovské vévodství zase mělo až do počátku 20. století vlastní ozbrojenou gardu i s dělostřelectvem, i když v pozdějším období jen se symbolickým významem. V případě vévodství byla jeho držba spojená s dědičným vévodským titulem, který však náležel vždy jen hlavě rodu, zatímco ostatní byli knížaty, princi či hrabaty. Některá knížectví či vévodství mohla být navíc výslovně spjatá s udělením českého knížecího titulu.

Čechy a Morava Znak knížectví Název a knížecí rod/y Datum zřízení Jméno prvního vládce Rok zániku Poznámky 30pxFrýdlantské knížectví/vévodství (Albrecht z Valdštejna) 1624 (12. března)

- knížectví

1627 (4. ledna)

- vévodstvíkníže Albrecht z Valdštejna 1634 Spojeno s udělením českého knížecího titulu (viz níže) Znakové privilegium pro frýdlantské panství uděleno již 15. září 1622FRANK V..., s. 180 Od 4. ledna 1633 s právem zachovat pro rod všechen majetek i v případě, že se některý z vlastníků dopustí velezrady na panovníkovi (toto privilegium bylo po Valdštejnově pádu popřeno)30pxKrumlovské vévodství