Třicetiletá válka (1618–1648) byl evropský ozbrojený konflikt známý především jako vyvrcholení sporů mezi vyznavači římskokatolické církve a zastánci protestantských vyznání. Tato protestantská vyznání vznikla v průběhu reformace v 16. století a šlo především o Kalvinismus a luteránství. Neméně důležitou příčinou války byl také boj evropských zemí o politickou nadvládu.
Vlastní válku započala revoluce stavů v zemích Koruny české proti panovníkovi. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako nizozemská revoluce, také výrazně ovlivňoval boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu protihabsburské koalice za účelem eliminace přílišné moci Habsburků podtrhl mocenské zájmy na pozadí třicetileté války.
První roky války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství (zde totiž revoluce proti Habsburkům vypukly), nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na zbytek území Svaté říše římské, které ovládali protestanti.
Vleklá a rozsáhlá válka způsobila značný úbytek obyvatelstva na zasažených územích. Počet obyvatel v průměru poklesl o třicet procent, u mužů až o padesát procent. České země byly po většinu války před největšími válečnými útrapami uchráněny, ale počet obyvatel i zde poklesl o jednu třetinu. Válka skončila uzavřením vestfálského míru v roce 1648; z tohoto míru nejvíce získaly protestantské státy a Francie.
Příčiny války náhled|vlevo|upright|Náboženská roztříštěnost ve Svaté říši římské v předvečer války roku 1618náhled|vlevo|upright|Pražská defenestrace v roce 1618, stojící na počátku třicetileté války, mědirytina z Theatrum Europaeum Po uznání augšpurského míru v roce 1555 docházelo k upevňování katolicismu v zemích Koruny české na základě páteřní myšlenky augšpurského míru, (Koho vláda, toho náboženství). Je nutno ale podotknout, že v českých zemích zásady tzv. augšpurského míru neplatily a konfesní svoboda nebyla záležitostí vrchnosti, nýbrž jednotlivce; tento princip byl v té době velmi ojedinělý. Jak habsburští panovníci a katolická šlechta, tak zejména protestantské stavy se snažili ustanovení augšpurského míru zavést v českých zemích a násilím nutili své poddané k přijetí své víry. Veliký podíl na pokatoličťování měl řeholní řád jezuitů, potvrzený v roce 1540 bulou Regimini militantis ecclesiae papeže Pavla III. Hlavní funkce řádu byla misijní činnost, která měla pomáhat najít protestantům cestu k římskokatolické církvi. Řád se angažoval především ve školství, vědách, umění a kultuře. Do Čech ho pozval v roce 1556 Ferdinand I., aby mu pomohl proti sílící vlně protestantské reformace.
Po Ferdinandově smrti nastoupil méně nábožensky vyhraněný král Maxmilián II. Habsburský, který českým stavům slíbil náboženské svobody ve formě České konfese. Za to mu bylo potvrzeno nástupnické právo pro jeho syna Rudolfa. Rudolf II. byl jako panovník slabý a potvrdil rozsáhlé náboženské svobody pro české stavy v Rudolfově majestátu. Dům habsburský ho pak záhy prohlásil za nesvéprávného a sesadil ho z českého trůnu.
Po něm nastoupil na český trůn jeho bratr Matyáš Habsburský a snažil se znovu stabilizovat moc v Čechách, ale stavové se svých dříve stvrzených práv nevzdali a postupně se mezi nimi a panovníkem vytvořila jistá nevraživost. V roce 1617 stárnoucí císař Matyáš přesvědčil české stavy k volbě svého bratrance Ferdinanda Štýrského (v zemích Koruny české vládl jako Ferdinand II.). Tomu napomohl také Jáchym Ondřej Šlik, který se nechal přesvědčit a nakonec podpořil korunovaci Ferdinanda, ač měl původně pronést řeč podporující názor stavů o volitelnosti králů na český trůn. Ferdinand byl zastáncem důsledné rekatolizační politiky, což české stavy nijak neupokojilo, nicméně většinu stížností podávali především na ustanovenou místodržitelskou vládu. Spory o kompetence stavů a vlády vyvrcholily 23. května 1618, kdy byli z oken Pražského hradu při pražské defenestraci vyhozeni dva místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic i jejich sekretář Fabricius, kteří byli obviňováni ze špatného zastupování Čechů u dvora ve Vídni.
Mimo země Koruny české I ve zbytku Svaté říše římské byla vnitropolitická situace napjatá a protestantské státy se zde v roce 1608 spojily do svazku Protestantské unie pod vedením Fridricha IV. Falckého. Ostatní katolické státy se naproti tomu sloučily do Katolické ligy v čele s Maxmiliánem I. Bavorským. Notná část Svaté říše patřící pod španělskou vládu byla již nějakou dobu se Španělskem ve válečném stavu, respektive mezi těmito územními celky bylo sepsáno dvanáctileté příměří, avšak to v žádném případě neznamenalo mír do budoucna.
Sever svaté říše byl také pod vlivem luteránů, respektive sousedních zemí, Dánsko-Norska a Švédska. Dánsko-Norsko ovládalo holštýnské vévodství, takže kdyby došlo ke změně politických poměrů v říši ve prospěch katolíků, na toto panství by to jistě mělo neblahý vliv. Oproti tomu Švédsko přímo neovládalo žádné území, ale jeho panovník Gustav, podobně jako Albrecht z Valdštejna, snil o přinejmenším evropské mocnosti ovládané jednou vládou a tento sen opět mohl být v novém konfliktu zmařen, nebo naopak uskutečněn.
Ani Francie nebyla na počátku 17. století spokojena s územním uspořádáním Evropy. Francouzští panovníci viděli velký problém v tom, že byli obklopeni državami Habsburků, takže nebylo nijak zvláštní, že se Francie vložila do války. Zprvu pouze peněžním přispěním a později, když se vypořádala s vnitropolitickými problémy, i podporou armádní.
Fáze války
náhled|vlevo|upright|Mapa třicetileté války Třicetiletá válka se obvykle dělí na čtyři části. První část, tzv. česko-falcká válka, probíhala v letech 1618 až 1623 (někdy se ještě rozlišuje období války české (1618–1620) a falcké (1620–1623)). Zahrnuje odboj českých stavů, vládu Fridricha Falckého v Čechách a později jeho boj s Nizozemím. Někdy se k této fázi řadí i období mezi lety 1623–25, nicméně tehdy ve střední Evropě zavládl klid zbraní.
Druhé části se říká válka dánská, někdy také dánsko-dolnosaská; probíhala mezi lety 1625–1629. Vyznačuje se vstupem Dánského a Norského království do války a nepříliš úspěšným válečným úsilím Kristiána IV.Smirin, s. 740
Třetí část, švédskou, ohraničuje vstup Gustava II. Adolfa v roce 1630 a sepsání pražského míru v roce 1635.Smirin, s. 742
Poslední část se nazývá švédsko-francouzskou či francouzsko-švédskou, ale vzhledem k výrazné účasti Francie často pouze francouzskou válkou. Začíná aktivním vstupem Francie do války v roce 1635 a končí podepsáním vestfálského míru v roce 1648.Smirin, s. 746
Česko-falcká válka (1618–1623)
náhled|vlevo|upright|Ferdinand II., císař Svaté říše římské a král český Pražská defenestrace se stala oficiálním začátkem války. Okamžitě po této události byla zvolena prozatímní vláda třiceti direktorů, která nahradila správu pěti místodržících. Jeden z největších stavovských předáků Jindřich Matyáš Thurn se stal generálem stavovské armády. Čeští stavové tuto akci obhajovali jako nápravu chyb královských správců, ne jako vzpouru proti panovníkovi. Přesto se hrabě Thurn s armádou čítající 3 000 pěších a na 1 100 jízdních pokusil dobýt České Budějovice a Český Krumlov, prohabsburská města. To se mu však nepodařilo, protože obě byla dobře opevněna. Mezitím podnikla první část císařské armády přechod českých hranic u Nové Bystřice a druhá část přešla přes neutrální Moravu. Obě císařské armády byly za pomoci slezských stavů Čechy poraženy.
Původně bylo české povstání záležitostí pouze panského stavu Českého království. Když později bylo zřejmé, že nákladné vedení války sami nezvládnou, přesvědčili měšťany, aby jejich odboj finančně podporovali, přestože se stavové zprvu obávali, aby se nezvrhl v nekontrolovatelnou občanskou válku, a také se zřejmě nechtěli dělit o případné úspěchy. Nejdříve tedy bylo nemyslitelné jednat s nižšími stavy, ale později již bylo normální, že se měšťané účastnili i diplomatických cest. Financování stavovské armády po celou dobu provázela nechuť šlechty jakkoli ji podporovat z vlastních rezerv, nicméně je zřejmé, že se solventnost během války nijak rapidně nezmenšovala a dokázala pokrýt o něco víc než polovinu reálných výdajů, což nebylo v té době obvyklé.
Vzhledem k tomu, že seskupení zemí spadajících pod Korunu českou bylo vcelku volné, zachovávali si stavové z Moravského markrabství v tomto sporu neutralitu, naopak se spíše klonili na císařskou stranu, protože vůdcem moravských stavů byl šlechtic Karel starší ze Žerotína, který vzpouru Čechů nepodporoval kvůli malé zahraniční podpoře.Kalista, Stručné dějiny československé, s. 178
Ještě v únoru roku 1619 se Matyášovi podařilo získat svého příbuzného na španělském trůně, Filipa III., pro pomoc proti vzbouřencům. Naproti tomu se v květnu roku 1619 k českému odboji přidali i stavové z Moravy; o to se zasloužil generál hrabě Thurn české stavovské armády, který přiměl protestantskou šlechtu k převratu. Moravským zemským hejtmanem se poté stal Ladislav Velen ze Žerotína.
Stavovská armáda zprvu slavila úspěchy. O velké vítězství se zasloužil generál dělostřelectva Petr Arnošt Mansfeld, když se mu podařilo dobýt Plzeň. Armáda se nezastavila a pod vedením hraběte Thurna přitáhla až k Vídni, kterou málem dobyla, musela se ale stáhnout poté, co přišla porážka protestantských vojsk pod vedením hraběte Mansfelda od odvetné armády vedené polním maršálem Buquoyem u Záblatí.Bauer, s. 152–153 Po této porážce byl hrabě Thurn odříznut od Prahy a navíc jeden z podporovatelů rebelie, Savojsko, které do té doby posílalo na podporu jisté peněžní částky, také vojáky na obsazení pevností v Porýní a Mansfelda samotného s 2 000 vojáky, se na podpoře prakticky přestalo podílet.
Posléze došlo 19. srpna 1619 k sesazení Ferdinanda z českého trůnu, ten byl o devět dní později ve Frankfurtu zvolen a korunován za římského císaře. Po zvolení Fridricha Falckého za českého krále 26. srpna došlo ke jmenování nového stavovského vrchního velitele vojsk; stal se jím Kristián I. Anhaltský.Bauer, s. 154
Zimní král náhled|200px|Obléhání Budyšína roku 1620 Stavové si vybrali svého kandidáta na českého krále již za panování bezdětného Rudolfa a snažili se prosadit na trůn Albrechta Jana Smiřického, který však záhy zemřel. Jeho bratr Jindřich Jiří nepřipadal v úvahu, protože byl slabomyslný. Poté se objevili tři kandidáti na český trůn: Karel Emanuel Savojský, luterán Jan Jiří Saský a kalvinista Fridrich Falcký. Karel Emanuel v čele Savojska a s Benátskou republikou podporoval české povstání, nicméně jeho šance na zvolení byly mizivé, především kvůli jeho velkým dluhům. Jan Jiří měl velkou podporu vzhledem k tomu, že byl luterán. Poslední kandidát, Fridrich, byl sice kalvinista, čímž se poněkud odlišoval od v té době majoritního českého proudu, ale mluvilo pro něho to, že pocházel z dynastie Wittelsbachů, jednoho z nejvýznamnějších rodů, a byl vládce historicky velmi významného území v říši, po svém otci zdědil dokonce vůdcovství v Protestantské unii. Další výhodou pro něho byla blízká vazba na anglického krále Jakuba I., s jehož dcerou Alžbětou byl sezdán.
Při vlastní volbě pak byl zvolen Fridrich, ale ukázalo se, že většinu z výše popsaných výhod nedokázal využít a potvrdila se slova skeptiků, kteří ho již v roce 1619 označovali za „zimního krále“, když v prosinci 1620 musel země Koruny české opustit.
náhled|vlevo|upright|Fridrich Falcký s českými korunovačními klenoty