náhled|upright=0.7|Velká socha Buddhy v Sikkimu Buddhismus je náboženství či filozofická tradice, původem z indického subkontinentu, založená na učeních Siddhártha Gautamy, běžně známého jako Buddha, což znamená „probuzený“. Buddha žil a učil na území dnešní severovýchodní Indie někdy mezi 6. a 4. stoletím př. n. l. Buddhisté jej respektují jako svého probuzeného či osvíceného učitele. V současnosti je čtvrtým nejrozšířenějším náboženstvím na světě s více než 520 miliony stoupenců („buddhistů“), kteří tvoří sedm procent světové populace.
Buddhismus zahrnuje celou řadu tradic, víry a duchovních praktik, které z velké části vycházejí z Buddhova učení a z něj vycházejících filozofických výkladů. Buddhovo ústřední učení zdůrazňuje cíl dosáhnout osvobození od pout a překážek iluzorních jevů, které způsobují připoutanost či lpění a duševní nestabilitu či neklid, nebo způsoby, jak se jich zbavit. Buddha podporoval střední cestu, cestu duševního rozvoje, která se vyhýbá jak extrémnímu asketismu, tak hédonismu.
Shrnutí této cesty je vyjádřeno v Ušlechtilé osmidílné stezce, která je kultivací mysli prostřednictvím dodržování meditace a buddhistické etiky. Mezi další široce rozšířené praktiky patří: mnišství, „přijímání útočiště“ u Tří klenotů: Buddhy, dharmy a saṅghy a pěstování dokonalostí (pāramitā). Buddhistické školy se liší ve výkladu cest k osvobození (márga), stejně jako v relativní důležitosti, kterou přisuzují různým buddhistickým textům, a v jejich specifických naukách a praktikách.
Tři hlavní školy buddhismu Badatelé obecně uznávají tři hlavní existující směry buddhismu: náhled|upright=0.8|vpravo|Meditující mniši v indické Bódhgaji Théraváda (doslova „Škola starších“) – je rozšířena na Srí Lance a také v jihovýchodní Asii (konkrétně v Myanmaru, Thajsku, Laosu a Kambodži), Mahájána (doslova „Velké vozidlo“) – zahrnující tradice zen, Čistá země, Ničiren, Tchien-tchaj , Tendai a Šingon – se praktikuje převážně v Nepálu, Číně, Malajsii, Vietnamu, na Tchaj-wanu, v Koreji a Japonsku, Vadžrajána („Nezničitelné vozidlo“) – zejména tibetský buddhismus, který uchovává učení vadžrajány z Indie osmého století, se především praktikuje v himálajských státech (v Bhútánu je oficiálním státním náboženstvím) a také v Mongolsku a v ruském Kalmycku.
Členění na hínajánu, mahájánu a vadžrajánu vychází z pozdějších tradic buddhismu. Starší buddhistická škola théraváda toto dělení nezná. Historicky byl buddhismus široce rozšířen na indickém subkontinentu až do počátku 2. tisíciletí; ve svých počátcích byl přítomný i na mnohých dalších místech, například v Pákistánu, Afghánistánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu a na Filipínách.
Základní charakteristika náhled|upright=0.7|vpravo|Kolo dharmy – jeden ze symbolů buddhismu Buddhismus není primárně náboženské misionářské hnutí. Je to spíše vzdělávací hnutí s náboženským rozměrem. Způsob, jakým je náboženství definováno v západním světě, kde jde především o přijetí systému víry a konverze, tedy o změně jednoho systému víry na jiný, definici buddhismu příliš neodpovídá. Víra sama o sobě nemůže vést k osvobození. Ta pouze orientuje člověka tam, kde se může začít dostávat do vzdělávacího procesu, s jehož pomocí by se díky rozvoji porozumění a moudrosti mohl stát osvobozeným, což je skutečným cílem buddhismu.
Buddhismus bývá někdy označován jako neteistické náboženství především proto, že se v buddhistických textech objevují bohové či božstva jakožto kategorie bytostí, žijící v jiných dimenzích prostoru. Na rozdíl od teistických náboženství jsou však tyto bytosti z kategorie bohů považovány za smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako bytosti z kategorie lidí nebo z kategorie zvířat, pouze je převyšují svými zázračnými schopnostmi a dlouhověkostí. Podstatou buddhismu je ale rozvoj a spočívání ve vnitřní probuzenosti podstaty sebe sama, ne v pěstování a udržování dualistického vztahu k vnějším bohům. Původní buddhismus není ani teismem, ani není náboženstvím. Buddha sám ve svém učení zavrhoval myšlenku na Íšvaru coby stvořitelské božstvo.
Z období Buddhova života o jeho učení neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti vychází z tzv. Tipitaky, která byla sepsána až po jeho smrti.
Mezi ostatními duchovními a filosofickými systémy zaujímá buddhismus zvláštní místo postojem k duši. Nepatří k eternalistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („Nope“), která po smrti přetrvává, ani k nihilistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („já“), která se smrtí zaniká. Místo toho tvrdí, že nelze nalézt žádnou entitu, s níž bychom se mohli identifikovat jako s „já“ (anátman), a že tedy oba výše zmíněné přístupy jsou mylným důsledkem nevědomosti.
Etymologie náhled|upright=0.8|vpravo|Poutníci u Stromu bódhi v Bódhgaji K pochopení pojmu buddhismus je nutné si uvědomit, že tento termín přijali buddhisté teprve nedávno. V théravádových zemích je buddhismus, tedy Buddhovo učení, nazýváno jako sásana – učení. V Tibetu je nejčastěji používán termín nangpä čhö – náboženství zasvěcených, v Číně fo-ťiao – Buddhovo učení, v Japonsku bukkjó – Buddhovo učení, či méně často bucudó – Buddhova cesta. Ještě v 19. století nebyl mezi stoupenci různých směrů buddhismu rozšířen pocit příslušnosti k buddhismu jako univerzálnímu náboženství, které nesdílelo ani jednotné označení. Poprvé bylo použito slovo Boudhism v Oxfordském slovníku angličtiny v roce 1801. Až v roce 1816 se změnilo na Buddhism ve větě v článku z časopisu Asiatic Journal. V roce 1829 bylo vydáno první dílo v angličtině, v jehož názvu se vyskytovalo slovo buddhismus, i když s jedním d, byla to kniha od Edwarda Uphama The History and Doctrine of Buddhism (Dějiny a učení buddhismu). Teprve v průběhu 19. století začali mniši různých buddhistických tradic hovořit o jediném buddhismu jako univerzálním náboženství, aby odvrátili útoky křesťanských misionářů a koloniálních úředníků. Je paradoxní, že vůbec první pokus o sjednocení buddhismu učinil buddhista ze západu plukovník Henry Steel Olcott.
Základní myšlenky buddhismu Podle pojetí školy théraváda. Osvobození od utrpení náhled|upright=0.6|vpravo|Jedno z nejstarších znázornění Buddhy – stopa doplněná o kolo dharmy Učení Buddhy bylo motivováno úsilím o vysvobození bytostí z utrpení z nekonečného, iluzorního koloběhu zrození a smrti. Ve středu jeho rozhovorů je proto praxe, která osvobozuje od narození a smrti nebo umožňuje lepší zrození či uvědomělý, blažený život. Vždy šlo o vysvobození z nevědomého, dualistického egoismu: Jako je širý oceán proniknut jen jedinou chutí, chutí soli, je tato nauka proniknuta jen jedinou chutí, chutí osvobození.
Osobní zkušenost Buddha se distancoval od těch, kteří vytvářeli intelektuální teorie o smyslu života či podstatě světa. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostávají do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka iluzorní a je jen promarněným časem.
Kdo o tom přemýšlí, je uvězněn v kleci svých názorů. Ten, kdo vyžaduje vysvětlení, je jako člověk zasažený otráveným šípem, který řekl lékaři: „Nenechám si vytáhnout šíp, dokud nebudu vědět, zda mě zasáhl válečník, bráhman, obchodník nebo sluha, dokud nebudu znát jeho jméno a příjmení (…) a jaký přesně je hrot šípu.“ Tento člověk by zemřel dříve, než by se to všechno dozvěděl. Právě tak zemře v nevědomosti ten, kdo zanedbává praxi, vedoucí k osvobození, a místo ní intelektuálně spekuluje o podstatě věcí.
Buddha neodpovídal těm, kteří chtěli vysvětlení, sahající za hranice intelektuálního poznání, stejně jako slepci nebo zranění, kteří nechávají svou záchranu záviset na nesmyslných otázkách. Své výroky chápal pouze jako prostředek na cestě k probuzení. Srovnával je s vorem, který slouží pouze k převozu přes řeku, ale nemá žádný smysl sám o sobě.
Nejkratší formulka Buddhovy filosofie je o třech charakteristikách všech jevů; z ní lze vyjít při nárysu jeho obrazu světa a člověka: Všechny jevy jsou pomíjivé, Všechny jevy přinášejí utrpení, Veškeré bytí je iluzorní jako sen.
Buddha radil lidem, aby nepřijímali nic jen na základě slepé víry či autority druhého, nýbrž aby sami usuzovali, zda daná věc odpovídá nebo neodpovídá jejich nejniternější zkušenosti.
Iluzornost „já“ náhled|upright=0.8|vpravo|Tibetská bhavačakra, symbolické vyobrazení samsáry Jelikož všechny jevy jsou iluzorní stejně jako sen, jsou také pomíjivé jako sen. Proto bylo pro Buddhu důležité vymanit se z neustálého koloběhu iluzorní existence, který je v podstatě strastiplný, jelikož není skutečný a stejně budeme muset jednoho dne vše opustit. Ukončení koloběhu neustálého znovuzrozování se nazývá nirvána. Původní význam tohoto slova neznamenal věčnou blaženost ve smyslu křesťanského chápání tohoto slova, ale pouze stav, kdy člověk realizoval poznání neskutečnosti svého iluzorního „já“ a tak se zbavil utrpení, které s sebou přinášelo nekonečné putování dualismem sansáry (= lpění na myšlence „já jsem“). Nirvána je tedy konečným cílem všech buddhistů, přesto Buddha neučil všechny své stoupence, jak dosáhnout okamžitého vysvobození, jelikož každý není na tuto cestu připraven. Vyjadřoval se proto k mnoha aspektům tehdejšího života. V buddhistických textech můžeme najít návody, jak dosáhnout štěstí v tomto životě, co dělat pro lepší budoucí zrození, jak se správně chovat k manželce či manželovi a udržet si tak šťastný partnerský život v tomto i budoucím životě, jak si zachovat dobré přátele, jak si udržet bohatství atd…
Cesta k probuzení náhled|upright=0.7|vlevo|Buddha vyučuje čtyři vznešené pravdy v rukopisu z indické Nálandy Cestu vedoucí k osvobození Buddha formuloval v tzv. ušlechtilé osmidílné stezce, která zahrnuje tyto způsoby chování: pravé pochopení, pravé myšlení, pravou řeč, pravé jednání, pravý život, pravé úsilí, pravou bdělou pozornost a pravé soustředění. Podle theravádových škol vede osmidílná stezka ke vstoupení do proudu, k jedinému návratu, k nenávratu nebo ke stavu vysvobozeného arahanta. Ten, kdo vstoupil do proudu, se nachází na jisté cestě k vysvobození a je v bezpečí před zrozením ve světech pod lidskou úrovní existence, tedy ve světech intenzivního utrpení. Po omezeném počtu znovuzrození bude dokonale osvobozen od žádosti, nenávisti a zaslepení. Ten, kdo se vrátí již jen jednou, k tomu potřebuje ještě jeden, poslední pozemský život. Ten, kdo se již nevrátí, se po smrti dostane do světů zvaných „čistá území“, kde uskuteční nirvánu. Arahant dosáhl tohoto cíle již v tomto životě. Tyto různé stupně pravděpodobně podstatně přispěly k úspěchu Buddhovy nauky. Stát se arahantem vyžadovalo přijmout životní podmínky mnicha (bhikšu), který se jako Buddha vzdal majetku a vztahů. Mnozí stoupenci, kteří byli vázáni majetkem a vztahy, mohli například usilovat o vstoupení do proudu, a být si tak jisti budoucím vysvobozením. I v dalším vývoji buddhismu měly velký úspěch školy nabízející způsob výcviku, který zaručoval možnost duchovního pokroku i laikům, kteří žili rodinným životem.
alt=Kolo dharmy z doby vládce Ašóky jako znak Indie|náhled|upright=0.5|vpravo|Kolo dharmy z doby vládce Ašóky jako znak Indie Ušlechtilá osmidílná stezka, která vede ke konečnému vysvobození, tvoří poslední z tzv. „Čtyř vznešených pravd“, které lze považovat za základ filosofie buddhismu. Čtyři vznešené pravdy jsou: Existuje utrpení Existuje příčina utrpení Utrpení je možné ukončit Existuje cesta vedoucí k zániku utrpení (neboli Ušlechtilá osmidílná stezka).
Gautama ustanovil pro všechny své stoupence pět základních pravidel, pro mnichy pak další pravidla, která se počtem i zněním v jednotlivých školách liší. Pravidla pro všechny stoupence zahrnují: zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí zdržet se braní věcí, co nejsou dávány (nekrást) zdržet se nesprávného sexuálního chování zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat, nepomlouvat, nemluvit zbytečně…)