náhled|Státní znak Marockého království Dějiny Maroka jsou dějinami území současného Marockého království. Od 2. století př. n. l. zakládali na území Maroka osady Féničané, podél obchodních cest. Po jejich pádu přišli Římané, kteří roku 40 př. n. l. tuto oblast spojili se západní částí dnešního Alžírska a založili provincii Mauretania Tingitana. Římané ovládali zejména pobřeží, kde zakládali města, zatímco domorodí kočovní Berbeři se stáhli do vnitrozemí. Římská nadvláda skončila v 5. století, kdy byli Římané vytlačeni germánskými Vandaly. Ti založili nový stát, kde nejprve vytvořili vládnoucí elitu a později splynuli s berberským obyvatelstvem. V 6. století území ovládla Byzantská říše. V letech 705–708 pak islámští Arabové. Berberové se podrobili tím, že přijali islám, ale o svou nezávislost bojovali, takže roku 740 vypuklo berberské povstání, díky němuž se Berbeři ubránili pohlcení chalífátem. V roce 788 ale Arabové území přece jen ovládli, díky idrísidovské dynastii. Ta zemi vládla do roku 974. Roku 1061 ovládli Maroko Almorávidé, původně radikální islámská sekta pocházející z berberského kmene Lamtunů, z níž se časem vyvinula berberská královská dynastie. V letech 1121-1269 na ně navázala dynastie Almohadů, kterým se podařilo k Maroku připojit jih Pyrenejského poloostrova. Další berberskou dynastií byli Marínovci (1244–1465), přičemž Marrákeš dobyli roku 1269. V letech 1465 až 1554 vládli Vattásovci, za nichž se na pobřeží postupně usadili Španělé a Portugalci. Portugalci byli roku 1578 vyhnáni novou, arabskou dynastií Saadů, kteří vládli až do roku 1659, nicméně vliv Evropanů v oblasti nakonec posílili podpisem řady smluv s Francouzi. Vláda dynastie Alaouite (též Alawitů), jež byla u moci od roku 1666, byla kvůli francouzskému vlivu už spíše formální. V roce 1911 tento vliv vyvolal konflikt s Němci (První marocká krize, Druhá marocká krize), což v roce 1912 vyústilo ve zřízení oficiálního francouzského protektorátu v Maroku, přičemž Němci byli uspokojeni obchodními privilegii a Španělé částí území. Roku 1919 vypuklo na tomto španělském území berberské povstání Rifů pod vedením Abd al-Karíma, které vedlo k vyhlášení Rífské republiky v roce 1921. V témže roce se povstání rozšířilo i do francouzské části. Francouzi ho ale roku 1925 rozdrtili, o rok později se jim vzdal i Abd al-Karím (viz též Rífská válka). Protifrancouzský boj však neustal, v jeho čele stál alaouitský sultán Muhammad V. Francouzi ho roku 1953 donutili odejít do exilu, ale již za dva roky zrušili svůj protektorát, rok poté odešli i Španělé, Maroko roku 1956 vyhlásilo nezávislost a Muhammad V. byl povolán zpět a zvolen králem. V roce 1975 se Maroko zapojilo do sporu o Západní Saharu. V roce 2011 byly královské pravomoci omezeny po hlasování v referendu vyhlášeném v reakci na protesty v rámci tzv. arabského jara.
Prehistorie náhled|Vykopávky v Džebel Irhoud Archeologické vykopávky prokázaly přítomnost lidí předků Homo sapiens - 400 000 let staré fosilizované pozůstatky takového předka byly objeveny v Salé v roce 1971.
Pozůstatky raného Homo sapiens byly vykopány v Džebel Irhoud v roce 1991. Moderní datovací techniky roku 2017 určily jejich stáří na 300 000 let, což z nich činí nejstarší známé exempláře Homo sapiens objevené kdekoli na světě.
V roce 2007 byly v Taforaltu objeveny malé perforované korálky z mořských mušlí staré přibližně 82 000 let. Jde nejstarší známé osobní ozdoby na světě.
Během mezolitu (asi před 20 000–5000 lety) Maroko pokrývala savana. To dávalo prostor loveckým a sběračským společnostem, které jsou obvykle zvané kapsianské. Během neolitu se přidaly i pastevecké a pěstitelské kultury. Nalezena byla keramika typu Cardium. Tyto kultury vzkvétaly až do doby, kdy oblast začala po roce 5000 př. n. l. vysychat kvůli klimatickým změnám.
Starověk náhled|Fénická mísa nalezená v Mogadoru náhled|Ruiny Volubilis Féničtí obchodníci pronikli do západního Středomoří před 8. stoletím př. n. l. a krátce poté zřídili sklady soli a rud i na pobřeží a při řekách dnešního Maroka. Mezi hlavní raná sídla Féničanů patřily Chellah, Lixus a Mogador (dnešní As-Sawíra). Je známo, že Mogador byl fénickou kolonií již na počátku 6. století př. n. l.
Do 5. století př. n. l. rozšířilo na území svou hegemonii Kartágo. Kartaginci navázali obchodní vztahy s berberskými kmeny z vnitrozemí a každoročně jim platili tribut, aby si zajistili jejich spolupráci na těžbě surovin.
Berbeři přibližně ve 3. století př. n. l. založil vlastní království Mauretánie. Nejstarším jejím známým králem byl Baga, který žil kolem roku 225 př. n. l. V roce 33 př. n. l. se Mauretánie stala klientem Římské říše a nakonec její plnohodnotnou provincií poté, co císař Caligula nechal popravit posledního krále Ptolemaia Mauretánského (roku 39 nebo 40). Provincie se nazývala Mauretania Tingitana, jejím hlavním městem bylo Volubilis.
Řím ovládal rozsáhlé, nejasně definované území prostřednictvím aliancí s kmeny, nikoli vojenskou okupací. Svou přímou moc držel pouze v oblastech, které byly ekonomicky užitečné nebo které bylo možné snadno bránit. Římská správa se proto nikdy nerozšířila mimo severní pobřežní nížiny. Někteří historikové se domnívají, že římská hranice dosahovala až k dnešní Casablance, tehdy známé jako Anfa.
Císař Augustus založil v Mauretánii dvanáct římských kolonií (mj. Iulia Constantia Zilil, Iulia Valentia Banasa a Iulia Campestris Babba). V tomto období zažila oblast významný hospodářský rozvoj, podpořený výstavbou římských silnic. V polovině 2. století byla postavena limes jižně od Saly, která sahala až k Volubilis. Kolem roku 278 přesunuli Římané hlavní město do Tangeru a Volubilis začalo ztrácet na významu.
Křesťanství bylo do oblasti přineseno ve 2. století n. l. a získalo příznivce ve městech, hlavně mezi otroky a mezi berberskými farmáři. Ke konci 4. století byly romanizované oblasti christianizovány. Rozvíjela se také schizmatickéá a heretická hnutí, obvykle jako formy politického protestu. Oblast měla v té době také značnou židovskou populaci.
Reference
Literatura
Externí odkazy