Římská expanze na Iberský poloostrov začala za druhé punské války koncem 3. století př. n. l. Po dobu bezmála dvou staletí sváděla římská republika urputné a krvavé boje nejprve s Kartáginci a poté s kmeny obývajícími Iberský poloostrov. Jeho ovládnutí završil teprve první římský císař Augustus v závěru 1. století př. n. l.

Kartaginští vojevůdci z rodu Barkovců si ve 3. století př. n. l. podmanili rozsáhlé území na jihu Ibérie. Když Hannibal dobyl Saguntum, využili toho Římané jako záminky k rozpoutání druhé punské války a v roce 218 př. n. l. vylodili legie na severovýchodě Hispánie s úmyslem vyvrátit tamější kartaginskou říši. V dalších sedmi letech dosáhlo římské vojsko v čele s bratry Scipiony několika vítězství, nicméně oba posléze přišli o život. Jejich příbuzný Publius Cornelius Scipio se zmocnil významného města Nové Kartágo a vítězstvím v bitvě u Ilipy v roce 206 př. n. l. ukončil přítomnost Punů na poloostrově.

Přestože Kartáginci byli vypuzeni, strach z jejich návratu a touha po nerostném bohatství země přiměly Římany k tomu, aby v Hispánii setrvali. Římský senát záhy zjistil, že odlehlost hispánských území činí přímou kontrolu nad nimi nemožnou. V roce 197 př. n. l. rozhodl o vyslání dvou správců v hodnosti praetorů a na pobřeží Středozemního moře vytvořil provincie Přední Hispánie (Hispania Citerior) a Zadní Hispánie (Hispania Ulterior). Opakovaná povstání měl potlačit konzul Marcus Porcius Cato. Ani jeho tažení ale nevedla k utlumení odporu kmenů ve vnitrozemí. V roce 181 př. n. l. vpadli Římané na území Keltiberů, čímž zahájili první keltiberskou válku. Po třech letech je Tiberius Sempronius Gracchus přinutil k poslušnosti a uzavřel s nimi mír, který přinesl Hispánii čtvrtstoletí relativního klidu.

Nedostatečný dohled senátu nad poměry v provinciích umožňoval správcům zneužívat svoji moc. Jejich chamtivost a snaha získat válečnou slávu vyústily v četné vzpoury Hispánů, usilujících o obnovení někdejší nezávislosti. V letech 155 až 133 př. n. l. se jim bezmála podařilo setřást nadvládu Římanů v sérii zuřivých válek. Jako první povstali Lusitánové, kteří svými nájezdy téměř rozvrátili Zadní Hispánii. K nim se záhy připojili Keltiberové a během druhé keltiberské války přivodili Římanům citelné ztráty. Proradnost a krutost římských velitelů dále prohloubily nedůvěru a nenávist Hispánů.

Klíčovou postavou další fáze lusitánské války se stal Viriathus, v němž Římané narazili na mimořádně schopného protivníka. Pod jeho vedením zvítězili Lusitánové v mnoha střetnutích a dokonce přiměli své nepřátelé k uzavření míru. Římané se s tím nesmířili, a jelikož nedokázali porazit Viriatha v bitvě, nechali ho úkladně zavraždit. Jeho úspěchy pohnuly Keltibery k tomu, aby se znovu vzepřeli. Centrem jejich odboje byla nedobytná pevnost Numantie, podle níž se tato válka nazývá numantskou. Navzdory svému nevelkému počtu odolali Numanťané řadě římských vojevůdců, marně se pokoušejících pokořit nezdolné město. Až teprve Publius Cornelius Scipio Aemilianus ho sevřel naprostou blokádou, načež se mu vyhladovělí obyvatelé po několikaměsíčním obléhání vzdali. Třebaže se Hispánové bouřili i v dalších desetiletích a nemalá část Iberského poloostrova zůstávala nepodrobena, pádem Numantie symbolicky skončila rozhodující etapa boje místního obyvatelstva za uhájení svobody.

Dobývání Hispánie završil první římský císař Augustus, když v roce 19 př. n. l. zvítězil v kantabrijských válkách. Následně provedl zásadní administrativní reorganizaci. Provincie Hispania Citerior se výrazně rozšířila a zahrnovala také východní část střední Hispánie a celý sever poloostrova. Její název se změnil na Hispania Tarraconensis. Hispania Citerior se nadále nazývala Hispania Baetica, přičemž její hranice se mírně protáhly do vnitrozemí. Ohromná velikost podmaněného území si vynutila vytvoření třetí provincie na západě poloostrova. Tato nově vzniklá provincie se nazývala Hispania Lusitania a zahrnovala dnešní Portugalsko až po řeku Douro a nynější španělské autonomní společenství Extremadura.

Před příchodem Římanů

Kartaginská Ibérie Féničané, semitský lid původem z východního Středomoří, založili v 8. a 7. století př. n. l. na jižním pobřeží Iberského poloostrova řadu obchodních stanic.Culican (1991), s. 524. Mezi nejvýznamnější fénické kolonie náležely Gades (dnešní Cádiz),Scullard (1989), s. 20. Malaka (Málaga), Sexi (Almuñécar) a Abdera (Adra).Culican (1991), s. 525-526. Prostřednictvím těchto obchodních středisek vyváželi Féničané z Ibérie kovy, zejména stříbro, cín a měď.Culican (1991), s. 512.

V 7. století př. n. l. začali v Ibérii navazovat obchodní kontakty rovněž Řekové.Hérodotos IV.152. Kolem roku 600 př. n. l. se na severovýchodě Iberského poloostrova usadili kolonisté příchozí pravděpodobně z řeckého města Massalia (Marseille) a založili přístav, pojmenovaný Emporion (Empúries).Graham (1982), s. 141.

Postavení Féničanů jako obchodní mocnosti Středomoří vzalo za své v první polovině 6. století př. n. l. Jejich místo záhy zaujalo Kartágo, někdejší fénická kolonie nacházející se v severní Africe.Scullard (1989), s. 17. Do rukou Kartáginců postupně přešla kontrola nad fénickými sídly v jižní Ibérii, jež si přesto ponechala jistou míru nezávislosti.Scullard (1989), s. 17, 20. Podobně jako jejich féničtí předkové i Kartáginci rozšiřovali svůj vliv do úrodného a lidnatého údolí řeky Baetis (Guadalquivir) a zřejmě vyvrátili tamější významné město Tartessos.Scullard (1989), s. 19-20. Kromě nerostného bohatství využívali rovněž zdejší lidské zdroje a najímali do svých armád iberské válečníky.

V dalších dvou staletích kartaginský vliv na Iberském poloostrově poněkud poklesl.Scullard (1989), s. 21. Zvrat nastal teprve s příchodem Hamilkara Barky, který se po skončení první punské války, v níž Kartáginci podlehli Římanům, vydal „obnovit kartaginské državy v Ibérii.“Polybios II.1.6; Scullard (1989), s. 20. Když v roce 237 př. n. l. přistál v Gadách, politické poměry v Hispánii byly velice složité a proměnlivé.Hoyos (2003), s. 56. Celý poloostrov obývala pestrá směsice různých etnik: Jih a východ patřil Iberům, náhorní plošina za řekou Tagus (Tajo) Keltiberům, na západě sídlili Lusitánové a v horách na severu Kantabrové a Kallékové. Jednotlivé etnické skupiny se dále členily do mnoha lokálních kmenů, jejichž nesvornost a vzájemné konflikty je činily snadným cílem výbojů.

Během několika let si Hamilkar vojenskou mocí a diplomacií podmanil údolí řeky Baetis a pohoří Sierra Morena, oplývající rozsáhlými nalezišti stříbra, a položil základy punské domény v jižní Hispánii.Hoyos (2003), s. 59. Získané území přineslo Kartágincům značné bohatství, plynoucí z nově vybudovaných dolů a odvodů uložených podrobeným kmenům.Hoyos (2003), s. 71. Hamilkar významně posílil své vojsko o odvedence z řad domorodého obyvatelstva a žoldnéře. Při obléhání jednoho z místních měst padl ale do léčky a přišel o život.Hoyos (2003), s. 67-68.

Po smrti Hamilkara Barky se stal velitelem punského vojska v Hispánii jeho zeť Hasdrubal.Polybios II.1.7-9. Ten konsolidoval výboje dosažené svým předchůdcem a posunul hranice kartaginské moci až k řece Tagus, díky čemuž mu podléhala velká část Iberského poloostrova.Hoyos (2003), s. 83-85. Postavení Punů dále upevnil uzavíráním spojenectví s kmenovými náčelníky.Scullard (1989), s. 28. Hlavní stan si zřídil v nově založeném městě, disponujícím znamenitým přístavem, které Římané nazývali Carthago Nova (Cartagena).Polybios II.13.1-2. Rozmach punské říše v Hispánii ohrožoval zájmy římského spojence Massalie.Scullard (1989), s. 30-31. Římané proto v roce 226 př. n. l. vyslali k Hasdrubalovi emisary a uzavřeli s ním smlouvu, v níž se Kartáginci zavázali nepřekročit s „válečným úmyslem“ řeku Hiberus (Ebro).Polybios II.13.7. Tím byla vymezena nejzazší hranice punského záboru v Hispánii.Scullard (1989), s. 31.

Obléhání Sagunta

V roce 221 př. n. l. Hasdrubala zavraždil jakýsi hispánský voják.Polybios II.36.1. Velení armády poté přešlo na dalšího člena rodu Barkovců, Hamilkarova nejstaršího syna Hannibala.Polybios II.36.3. V následujícím roce podnikl Hannibal tažení do střední Ibérie a pronikl k řece Durius (Douro).Hoyos (2010), s. 198. Při přechodu řeky Tagus rozdrtil vojsko místních kmenů a do podzimu roku 220 př. n. l. rozšířil kartaginskou vládu až po Hiberus.Hoyos (2003), s. 91-92. V průběhu jediného roku tak téměř zdvojnásobil území dobyté svým otcem a švagrem v předchozích šestnácti letech. Koncem téhož roku k němu Římané vyslali poselstvo, jež ho varovalo, aby nepřekračoval Hiberus a nenapadal iberské město Saguntum.Polybios III.15.5; Hoyos (2010), s. 198. To sice udržovalo s Římem přátelské styky, nebylo však jeho spojencem a nalézalo se jižně od Hiberu, tedy v oblasti kartaginské sféry vlivu.

Hannibal se římským vměšováním nenechal odradit a na jaře 219 př. n. l. Saguntum oblehl.Hoyos (2003), s. 97-98. Obyvatelé města, spoléhající se na pomoc Říma, se odmítli podvolit a informovali Římany o kartaginské agresi.Scullard (1989), s. 35. Římský senát obdržel zprávu o útoku na Saguntum, proti Hannibalovi ale po dobu obléhání nijak nezakročil.Hoyos (2003), s. 99. Saguntum disponovalo znamenitými hradbami a jeho obránci kladli dobyvatelům houževnatý odpor. O úpornosti Sagunťanů svědčí skutečnost, že sám Hannibal utrpěl v boji vážné zranění.Hoyos (2003), s. 98. Teprve po osmi měsících nelítostného obléhání se kartaginskému vojsku podařilo překonat hradby a vyhladovělé obránce zdolat.Hoyos (2003), s. 100. Po vydrancování Sagunta odvedl Hannibal své vojáky do zimních táborů a začal se připravovat na nevyhnutelný střet s Římem.Hoyos (2003), s. 100-101; Briscoe (1989), s. 45-46. Pád Sagunta přiměl Římany vyslat emisary do Kartága, kde se dožadovali Hannibalova vydání. Kartáginci se za svého vojevůdce postavili, načež jim Římané vyhlásili válku.Livius XXI.18.1-24.

Válka s Puny Římské předpolí

Když se Hannibal doslechl o vyhlášení války, shromáždil v Novém Kartágu své muže a na jaře 218 př. n. l. vytáhl na sever v čele obrovské vojenské moci, čítající 90 000 pěšáků, 12 000 jezdců a 37 válečných slonů.Polybios III.35.1. Během necelých tří měsíců si podrobil území mezi řekou Hiberus a Pyrenejemi, kromě pobřežního města Emporion, a přes jižní Galii zamířil do Itálie.Scullard (1989), s. 40. V září dosáhl řeky Rhodanus (Rhôna), jíž překročil hlouběji ve vnitrozemí.Hoyos (2003), s. 109. Navzdory tomu se tehdy o jeho postupu dozvěděli Římané. V Massalii se právě nacházelo opačným směrem táhnoucí římské vojsko, vedené konzulem Publiem Corneliem Scipionem, jehož senát pověřil výpravou do Hispánie.Polybios III.40.2. Mezi jezdectvem obou stran došlo k menšímu střetnutí, nicméně Hannibalovi se podařilo odpoutat od svých pronásledovatelů.Hoyos (2003), s. 105. Konzul Scipio se v reakci na to rozhodl odplout zpět do Itálie.Polybios III.49.3. Většina jeho vojska, jehož velení svěřil svému staršímu bratrovi Gnaeu Corneliovi Scipionovi, pokračovala po moři do Hispánie.Polybios III.49.4.

náhled|upright=0.8|vlevo|Hradby řeckého města Emporion, vstupní brány Římanů do Iberie