Dánská gramatika je popis mluvnického systému dánštiny. Mluvnice vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních germánských jazyků, např. angličtiny nebo němčiny. Během historického vývoje proběhla v dánské mluvnici mnohá zjednodušení, související se ztrátou koncovek. Minimální ohýbání (flexe) dává současné dánštině převažující charakter analytického jazyka.
Pokud se při skloňování nebo časování připojují koncovky, jsou vždy silně redukované a nepřízvučné. Z tohoto důvodu mohou ze samohlásek obsahovat pouze redukované /e/, vyslovované jako [].
Jmenný rod Dánština gramaticky rozlišuje dva rody: společný (commune, utrum) a střední (neutrum).
Rod mužský (masculinum) a ženský (femininum) splynuly ve spisovném jazyce dohromady a až na výjimky se nerozlišují. (Zůstávají zachovány v některých nářečích. V jiných nářečích naopak rody zanikly úplně.)
Ve 3. osobě jednotného čísla se ve společném rodě existují 3 osobní zájmena: han – on; pro osoby a živé bytosti mužského rodu; hun – ona; pro osoby a živé bytosti ženského rodu; den – ono; pro věci, které patří gramaticky do společného rodu.
Rozlišuje se zde tedy kategorie osoby (han/hun) a neosoby (den).
Pro střední rod se používá zájmeno det.
Člen Podobně jako jiné germánské jazyky má dánština člen určitý a neurčitý.
Neurčitý člen Neurčitý člen má tvar en (společný rod) a et (střední rod), používá se jen v jednotném čísle a má význam „jeden“: en kvinde – (jedna) žena, en mand – (jeden) muž, et barn – (jedno) dítě.
Určitý člen Určitý člen, který má význam „ten“, je tzv. postpozitivní. To znamená, že se připojuje jako koncovka k podstatnému jménu. Většinou má v jednotném čísle tvar -en (společný rod) a -et (střední rod), v množném čísle obvykle -ne (oba rody).
Příklady: by – byen – byer – byerne (město); kvinde – kvinden – kvinder – kvinderne (žena); hus – huset – huse – husene (dům); barn – barnet – børn – børnene (dítě).
Stojí‑li před podstatným jménem ještě přídavné jméno (v určitém tvaru), přesouvá se člen ve tvaru den, det, de před toto přídavné jméno a připojený člen odpadá (na rozdíl od příbuzné norštiny a švédštiny): den store by – (to) velké město, det gamle hus – (ten) starý dům, de unge kvinder – (ty) mladé ženy.
Podstatná jména Skloňování podstatných jmen je v dánštině poměrně jednoduché. Aglutinačním způsobem se ke kmeni podstatného jména připojují koncovky v následujícím pořadí: kmen – množné číslo (-0 / -e / -er) – určitý člen (-en / -et / -ne) – genitiv (-s)
Podstatné jméno může mít celkem 8 různých tvarů.
Množné číslo Nejčastější koncovkou množného čísla je -er. Jednoslabičná jména buď přijímají koncovku -e, nebo jsou bez koncovky. Následující tabulka uvádí příklady nejčastějších způsobů tvoření množného čísla.
Rod Singular Množné číslo Význam Neurčitý Určitý Neurčitý Určitý Společný en bilen kvindeen skeen drengen solen mus bilenkvindenskeendrengensolenmusen bilerkvinderskeerdrengesolemus bilernekvinderneskeernedrengenesolenemusene autoženalžícechlapecsluncemyš Střední et fængselet æbleet hus et lyn fængsletæblethusetlynet fængsleræblerhuselyn fængslerneæblernehusenelynene vězeníjablkodůmblesk
Pády Původní germánský systém čtyř pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ) se v dánštině zredukoval na dva pády: nominativ a genitiv. Zbylé dva pády byly nahrazeny základním pádem, nominativem. Vztahy mezi větnými členy se vyjadřují pomocí pevného slovosledu a předložek.
Genitiv se tvoří připojením koncovky -s ke kterémukoliv tvaru podstatného jména, včetně tvarů s určitým členem:
Pád Jednotné číslo Množné číslo Význam neurčitý určitý neurčitý určitý Nominativ kvinde kvinden kvinder kvinderne žena / ženy Genitiv kvindes kvindens kvinders kvindernes ženy, ženin / žen
Genitiv má téměř výhradně přivlastňovací funkci: Christians bil = Christianovo auto
Přídavná jména Přídavná jména mají dvojí tvary, a sice určité (silné skloňování) a neurčité (slabé skloňování).
Neurčitý tvar se používá s neurčitým členem nebo bez členu. V jednotném čísle je ve společném rodu bez koncovky. Ve středním rodu přibírá obvykle koncovku -t (tento tvar funguje i jako příslovce). V množném čísle přibírají přídavná jména koncovku -e. Např.:
en dyr bil = nějaké drahé auto et gammelt hus = nějaký starý dům dyre biler = drahá auta gamle huse = staré domy
Shoda s podstatným jménem v rodě a čísle se uplatňuje také, pokud je přídavné jméno součástí přísudku: Bilen er gammel. = To auto je staré. Huset er gammelt. = Ten dům je starý. Husene er gamle. = Ty domy jsou staré.
Určitý tvar se používá ve spojení s určitým členem (viz též Člen), přivlastňovacími zájmeny a genitivem. Přídavné jméno přibírá koncovku -e, tento tvar je shodný ve všech rodech i obou číslech: den gamle båd = ten starý člun de gamle både = ty staré čluny det gamle huset = ten starý dům de gamle huse = ty staré domy vores gamle hus = náš starý dům Peters gamle bil = Petrovo staré auto
Stupňování Komparativ (2. stupeň) se tvoří příponou -ere a superlativ (3. stupeň) příponou -(e)st: hurtig – hurtigere – hurtigst = rychlý – rychlejší – nejrychlejší
Tvary komparativu jsou nesklonné. Superlativ se většinou pojí s určitým členem. V takovém případě tvoří určitý tvar, v němž připojuje koncovku -e: den hurtigste bil = nejrychlejší auto ti verdens største lande = deset největších zemí světa
V přísudku se superlativ používá v neurčitém tvaru: Rusland er størst. = Rusko je největší.
V mnoha případech (například u slov latinského a řeckého původu) se používá opisné stupňování pomocí mere (více) a mest (nejvíce): intelligent – mere intelligent – mest intelligent = inteligentní – inteligentnější (více inteligentní) – nejinteligentnější (nejvíce inteligentní)
Základní a řadové číslovky Číslovka Základní číslovky Řadové číslovky Psaní Výslovnost Psaní Výslovnost 0 nul nulte 1 en, et , første 2 to anden, andet , 3 tre tredje 4 fire fjerde or 5 fem (v řeči mladých lidí též ) femte 6 seks sjette 7 syv syvende 8 otte ottende 9 ni niende 10 ti tiende 11 elleve ellevte 12 tolv tolvte 13 tretten trettende 14 fjorten fjortende 15 femten femtende 16 seksten sekstende 17 sytten syttende 18 atten attende 19 nitten nittende 20 tyve tyvende 21 enogtyve enogtyvende 22 toogtyve toogtyvende 30 tredive tredivte 40 fyrre (zast. fyrretyve) () fyrretyvende 50 halvtreds (zast. halvtredsindstyve) () halvtredsindstyvende 60 tres (zast. tresindstyve) () tresindstyvende 70 halvfjerds (zast. halvfjerdsindstyve) () halvfjerdsindstyvende 80 firs (zast. firsindstyve) () firsindstyvende 90 halvfems (zast. halvfemsindstyve) () halvfemsindstyvende 100 hundred(e), et hundred(e) hundrede, et hundrede 101 (et) hundred(e) (og) en (et) hundred(e) (og) første 200 to hundred(e) to hundrede 1,000 tusind, et tusind tusinde, et tusinde 1,100 et tusind et hundred(e), elleve hundred(e) et tusind et hundrede, elleve hundrede 2,000 to tusind to tusinde 1,000,000 en million, en million millonte 2,000,000 to millioner to millonte 1,000,000,000 en milliard milliardte 2,000,000,000 to milliarder to milliardte
Pojmenování desítek v dánštině, na rozdíl od jiných germánských jazyků, vychází z dvacítkové soustavy (podobně jako např. ve francouzštině). Například pojmenování číslovky 50 (norsky femti, švédsky femtio) je halvtred-s(inds-tyve) = 2½ x 20. Obdobným způsobem se odvozují další názvy desítek kromě 30 a 40.
U číslovek 21–99 předcházejí jednotky desítkám: toogtyve (slož. to-og-tyve) = dvaadvacet.
Slovesa Dánská slovesa se podle způsobu časování dělí na slabá a silná. Kromě toho existují slovesa způsobová a nepravidelná.
Dánská slovesa svými tvary vyjadřují kategorii času, způsobu a rodu. Osoba a číslo jsou vyjadřovány podmětem (ve větě musí být vždy vyjádřen). Slovesa pro tyto kategorie nemají zvláštní tvary, nepřijímají žádné osobní koncovky.
Infinitiv Infinitiv má většinou koncovku -e nebo je vyjádřen pouze kmenem slovesa a končí jinou samohláskou. Často před ním ve větě bývá částice at: at tale – mluvit, at købe – koupit, at tro – věřit, at skrive – psát, at finde – najít
Přítomný čas Přítomný čas většiny sloves (kromě způsobových) přijímá koncovku -(e)r: jeg taler – mluvím, vi køber – kupujeme, du tror – věříš, han skriver – (on) píše, jeg finder – nacházím
Minulé časy Minulý čas (préteritum) se u slabých sloves tvoří koncovkou -ede nebo -te. Silná slovesa jsou zpravidla bez koncovky a mění kmenovou samohlásku. Některá však přijímají navíc koncovku -t: jeg talede – mluvil jsem, jeg købte – koupil jsem, jeg troede – věřil jsem, jeg skrev – psal jsem, jeg fundt
Jednoduchý minulý čas vyjadřuje skončené děje, které nemají dosah do přítomnosti: Svend boede i Danmark i 20 år. – Svend bydlel v Dánsku 20 let. (Už tam nebydlí.)
Předpřítomný čas (perfektum) se tvoří pomocí har/er + příčestí minulé. Vyjadřuje děje, které započaly v minulosti a přetrvávají do přítomnosti, případně svými důsledky ovlivňují přítomnost. Svend har boet i Danmark i 20 år. – Svend bydlí v Dánsku (už) 20 let. (Stále tam bydlí.)
Předminulý čas (plusquamperfektum) se tvoří havde/var + příčestí minulé. Vyjadřuje minulé děje, které skončily před jinými ději v minulosti. Často se používá v časové souslednosti: Hon troede, at han havde købt en ny bil. – Myslela si, že si koupil nové auto.
Většina sloves má v perfektních časech pomocné sloveso have (mít). Avšak některá slovesa, která neváží předmět, zejména ta, která vyjadřují pohyb nebo změnu, mají pomocné sloveso være (být): han er død – zemřel
Budoucí čas Pro vyjádření budoucnosti používá dánština několik různých způsobů, které se liší postojem mluvčího k budoucímu ději. Neutrální je použití přítomného času spolu s časovým určením, které se vztahuje k budoucnosti: Jeg kommer kloken fem. – Přijdu v pět hodin.
Další možností je budoucí čas, který se tvoří buď skal + infinitiv, nebo vil + infinitiv. Pomocné sloveso skal odkazuje na děje, které je možné vůlí ovlivnit, nebo také vyjadřuje povinnost. Sloveso vil vyjadřuje přání, ale také se vztahuje k dějům, které mluvčí ovlivnit nemůže: Vi skal gå til Århus til jul. – Na Vánoce pojedeme do Århusu. Det vil regne på lørdagen. – V sobotu bude pršet. Jeg skal gøre det i morgen. – Udělám to zítra. (musím) Jeg vil gøre det i morgen. – Udělám to zítra. (chci)
Budoucí děje, které není možné ovlivnit, se též hovorověji a bez modálního zabarvení (vil – chci) vyjadřují vazbou kommer til at + infinitiv: Du skal tage varmt tøj, ellers kommer du til at fryse. – Měl by sis vzít teplé oblečení, nebo zmrzneš. Det kommer til at regne i morgen. – Zítra bude pršet.
Rozkazovací způsob Rozkazovací způsob (imperativ) pro 2. osobu jednotného i množného čísla je shodný s kmenem slovesa. Pokud infinitiv končí -e, tato koncovka v imperativu odpadá. Infinitiv zakončený jinou samohláskou je shodný s imperativem: (at) vente (čekat) – vent! (čekej! čekejte!) (at) sove (spát) – sov! (spi! spěte!) (at) gå (jít) – gå! (jdi! jděte!)
Podmiňovací způsob V dánštině se důsledně rozlišuje podmiňovací způsob (kondicionál) přítomný a minulý.
Přítomný kondicionál se tvoří skulle + infinitiv nebo ville + infinitiv: Han ville komme. – Přišel by. Vi skulle ikke tale om det. – Neměli bychom o tom hovořit.
Minulý kondicionál vyjadřuje nesplnitelnou podmínku. Tvoří se skulle/ville + have/være + příčestí minulé: Jeg ville have gjort det. – Byl bych to udělal. Vi skulle have sagt det til hende. – Měl jí to říct. I skulle være rejst til København, ikke til Odense. – Měli jste jet do Kodaně, ne do Odense.
Významový rozdíl mezi pomocnými způsobovými slovesy skulle a ville je podobný jako u skal a vil v budoucím čase. Použití pomocného slovesa have nebo være v minulém kondicionálu se řídí stejnými pravidly jako při tvoření perfekta.
Trpný rod Trpný rod (pasivum) se tvoří buď opisně, nebo připojením koncovky -s (s-pasivum).