Skalpování je název pro vyříznutí či vytržení části lidské pokožky na hlavě i s vlasy. Důvodem tohoto jednání bývá zisk válečné trofeje. Provádělo se nožem oříznutím části kůže na temeni hlavy a následným vyškubnutím tzv. skalpu či skalpové kadeře. Skalpování se vyvinulo nezávisle na sobě jako součást válečné kultury u mnoha kmenů a civilizací Evropy, Asie, Afriky a Ameriky. Někdy, zejména v kulturách kočovníků. se skalpování zřejmě vyvinulo jako náhrada lovu hlav zabitých nepřátel, neboť skalpy bylo snazší nosit a uchovávat.
Starý svět Starořecký historik Hérodotos zmiňuje skalpování jako součást válečnických tradic Skytů. Skytové poraženým nepřátelům uřezávali hlavy a následně z nich strhávali skalpy, které vozili připevněné na uzdách svých koní. Tato praktika byla u Skythů doložena i archeologickými nálezy z jižní Sibiře. Podobný zvyk podle římského historika Ammiana Marcellina praktikovali i příbuzní Alani. Od Skythů se povědomí o této praktice dostalo do antického světa, např. za vlády Antiocha IV Epifana z dynastie dynastie Seleukovců byli podle 2. Knihy Makabejské židovští zajatci mučeni odřezáváním kůže z hlav i s vlasy. Není vyloučeno, že podobný způsob mučení nebo tělesného trestu provozovaly i některé germánské kmeny, například Vizigóti, v jejichž zákonících je zmiňován trest "odstraněním vlasů", spíše než o skalpování tu však šlo o ostříhání či oholení vlasů, které se jako trest za některé zločiny používalo i později ve středověku. Odřezání kůže s vlasy bylo jako způsob mučení sporadicky užíváno také v Indii, např. za vlády Mughalů.
Tzv. Amazonky z Dahomey, což byla africká válečná jednotka kmene Fonů sestávající z žen, vystavovaly v roce 1845 asi 700 skalpů odebraných nepřátelům v mnoha různých bitvách. Kromě toho ale praktikovaly rovněž lov hlav a dalších lidských trofejí.
Amerika V 60. a 70. letech 20. století se někteří autoři pokoušeli mezi veřejností rozšířit mylné tvrzení, že skalpování přivezli do Ameriky až evropští kolonisté. Ve skutečnosti bylo skalpování bylo součástí válečnických tradic mnoha kmenů severoamerických Indiánů již před příchodem kolonistů. Rozšířilo se především v kulturních oblastech Východních lesů (Irokézové, Huroni, Lenapové, Šoníové), jihovýchodu (Kríkové, Seminolové, Čoktové, Načezové) a velkých plání (Lakotové a další súské skupiny, Póníové, Šajeni, Černonožci), odkud se dále šířil do oblasti Jihozápadu, Náhorní planiny a Velké pánve společně s válečnickou a jezdeckou kulturou Velkých plání. Skalpování naopak před příchodem Evropanů nebylo známo v Kalifornii ani severním Mexiku, nikdy se nevyskytovalo na Severozápadním pobřeží a v západní části Subarktické oblasti. Zpravidla se sice jednalo o skalpy zabitých bojovníků, ale například při válkách mezi Póníi a Siouxy bylo běžné skalpovat i ženy a děti. Existuje i několik doložených případů skalpování evropských žen. Příležitostně bývali skalpováni i dosud živí váleční zajatci během rituálního mučení, např. u Irokézů a Huronů. Důkazy o skalpování při mezikmenových válkách Indiánů pocházejí z mnoha zdrojů, včetně archeologických. Ostatky asi 500 lidí vykopané v Crow Creek v Jižní Dakotě pocházející cca z roku 1350 vykazují prakticky všechny známky skalpování. Již v 16. století se o skalpování zmínili první španělští a francouzští průzkumníci v oblasti dnešní Floridy a Texasu a v 17. století jezuité, kteří působili zejména v oblasti Velkých jezer, popsali praktiku skalpování jako součást mezikmenových bojů například mezi Huróny a Irokézy. Mnohem méně bylo skalpování rozšířeno mezi jihoamerickými indiány, vyskytovalo se hlavně mezi kmeny v oblasti Gran Chaco, jako byli Matakové nebo Tobové.
Za koloniálních válek získalo skalpování novou dimenzi. Kolonisté zavedli odměny za skalpy nepřátelských Indiánů. Například v roce 1703 nabízely úřady kolonie Massachusetts 60 dolarů (tehdy se užívaly španělské dolary) za jeden skalp. V roce 1747 dokonce kolonie New York schválila skalpovací zákon (Scalp Act). Během posledního koloniálního střetu mezi Francií a Británií v letech 1755-1760 se skalpování a odměny za něj ještě více rozmohlo. Za skalpy dospělých mužů byla nabízena přibližně dvakrát vyšší platba než za skalpy žen a dětí. Např. v Arizoně se odměny za apačské skalpy vyplácely ještě kolem roku 1870.
Skalpování během různých válek pokračovalo až do 19. století, ale postupně ztrácelo na intenzitě. Během americké občanské války některé nepravidelné jednotky (např. útvar Krvavého Billa Andersona) sbíraly skalpy nepřátelských vojáků, a údajně i civilistů, jako trofeje. Indiáni skalp až do 80. let 19. století považovali za cennou válečnou trofej jak během mezikmenových střetů tak i v bojích s bělochy. Některé kmeny, např. Hidatsové, znaly i skalpový tanec, jímž obyvatelé tábora vítali vracející se bojovníky. Indiánští bojovníci nejčastěji uchovávali nepřátelské skalpy vypnuté na kruhovém dřevěném rámu nebo se používaly jako ozdoba zbraní, koňských postrojů a v některých případech i válečnických oděvů.
Moderní dějiny Jako válečný exces je skalpování doloženo v průběhu 2. světové války, kdy zejména američtí vojáci na tichomořském bojiště brali skalpy i další válečné trofeje zabitým Japoncům. Známý je také případ německého generálmajora Friedricha Kussina, velitele města Arnhem, který byl v roce 1944 zabit a skalpován britskými výsadkáři. Také za války ve Vietnamu je doloženo několik případů skalpování zabitých nebo zajatých bojovníků Vietkongu, ale i vietnamských civilistů, americkými vojáky.
Galerie
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Války Kategorie:Indiánské války