náhled|Seznam současných darebných států Darebácký stát (též „zlotřilý“ nebo „ničemný“ stát, anglicky ) je kontroverzní pojem, který se vžil v americkém politickém diskurzu devadesátých let 20. století ve vztahu ke státům, které jsou Spojenými státy považovány za hrozbu pro světový mír. Překlady do českého nebo slovenského jazyka se různí podle autorů. Tento termín je i v současnosti převážně používán ve Spojených státech, avšak americké ministerstvo zahraničí přestalo termín oficiálně používat v roce 2000. Nicméně byl rozšířený i v médiích jiných zemí.
Po jistou dobu označovala americká zahraniční politika tímto termínem státy, které splňovaly následující kritéria: podpora mezinárodního terorismu, snaha o získání zbraní hromadného ničení, porušování mezinárodně uznaných norem.
Počátky konceptu rogue states
Koncept „pariah states“ Počátky konceptu rogue states spadají do období před koncem studené války. Tento koncept procházel postupně určitým vývojem a změnami. Již v sedmdesátých letech 20. století se objevil podobný koncept. tzv. pariah states, který označoval státy, jejichž vlády ohrožovaly vlastní občany. Nejednalo se o chování státu navenek vůči ostatním státům, ale dovnitř k vlastním občanům. Tyto státy se vyznačovaly hrubým porušováním základních lidských práv, což mohlo vyústit až v genocidu. Poprvé se objevily rozpory mezi základními mezinárodními normami, které uznávají státní suverenitu a potřebou chránit základní lidská práva v roce 1990, kdy mezinárodní společenství zakročilo proti invazi do Kuvajtu. Na druhou stranu však existují případy, kdy mezinárodní společenství obdobným případům nevěnovalo pozornost. Jednalo se např. o vietnamskou invazi do Kambodže pro odstranění režimu Rudých Khmerů v roce 1978 nebo tanzanská intervence v Ugandě na pomoc jednotkám při svržení Amina v roce 1979. Druhý význam konceptu pariah states ukazuje, že na konci sedmdesátých let 20. století se pozornost Spojených států začala obracet i k vnějšímu chování těchto států a na jeho základě je charakterizováno dnešní chování rogue states. V roce 1979 vydalo americké ministerstvo zahraničních věcí seznam států, které podporovaly terorismus. S touto činností pokračovala i administrativa prezidenta Reagana. Prezident Ronald Reagan začal od roku 1985 pravidelně vyhlašovat stav národního ohrožení. Jeho argumentem tehdy bylo, že politika a aktivity nikaragujské vlády vážně ohrožují národní bezpečnost a zahraniční politiku Spojených států. Za státy, které zneužívají lidská práva svých obyvatel, zatímco nejsou považovány za konkrétní hrozbu za svými vlastními hranicemi, jsou na začátku 21. století považovány Bělorusko a Zimbabwe. V roce 1985 Ronald Reagan označil Libyi, Irák, KLDR, Kubu a Nikaraguu za státy, které podporují mezinárodní terorismus orientovaný proti Spojeným státům, což byl první znak pro charakteristiku rogue states. Druhým důležitým znakem se stala snaha získat zbraně hromadného ničení. K tomu došlo až po roce 1989, protože proliferace jaderných zbraní nebyla během studené války vnímána jako klíčový bod zájmu Spojených států, především proto, že většina států usilujících o jaderné zbraně byla považována za spojence Spojených států. Tím začalo budování konceptu, který se dotvořil až během vlády prezidenta Billa Clintona.
Koncept „rogue states“ Od dob vzniku tohoto konceptu v sedmdesátých letech 20. století bylo mnoho států označeno americkou administrativou za rogue states. Některé z těchto států byly po určité době ze seznamu odstraněny. Ale existuje také mnoho států, které splňovaly jedno nebo obě kritéria (podpora terorismu a snaha o získání zbraní hromadného ničení) a do seznamu zařazeny nebyly, např. Sýrie, která do seznamu zařazena nebyla z důvodu svého významu pro mírový proces na Blízkém východě.
Do rozpadu Sovětského svazu byla regionální politika chápána výhradně v širším kontextu studené války. Ukončení soupeření Spojených států a Sovětského svazu znamenalo i uvolnění pro zbytek mezinárodního systému, což přineslo i nové možnosti pro státy „třetího světa“. Počátkem devadesátých let 20. století dochází v americké zahraniční a bezpečnostní politice k viditelnému posunu od globálního přístupu k regionálnímu. Spojené státy v tomto období začínají stále více vnímat regionální protivníky jako naléhavou strategickou hrozbu. Chování některých států upoutalo pozornost Spojených států a vznikl koncept rogue states, který označuje státy, které pro své chování a porušování mezinárodních norem představovaly podle Spojených států určitou hrozbu pro ostatní státy světa, ale především pro Spojené státy samotné. Po skončení studené války došlo k propojení dvou zdůrazňovaných charakteristik americké zahraniční politiky do jediného konceptu. Změnu zahraniční politiky ovlivnily dvě události: irácká invaze do Kuvajtu v roce 1990 a posilující jaderné ambice KLDR, která se v roce 1993 rozhodla odstoupit od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.
Dodnes neexistuje úplná shoda ohledně konkrétních charakteristik rogue states. Jedná se o poměrně nesourodou skupinu států, které byly do skupiny rogue state zařazeny. Spojené státy rozhodují o tom, kdo bude na seznam zařazen, a jak se ukazuje, na příliš objektivní kritéria nehledí. Problémem zůstává i samotné označení rogue states. Státy byly v minulosti označovány různými termíny, jako např. uvedeným „pariah states“, nebo „outlaw states“ či „backflash states“. Tím dochází k dalšímu rozvolňování konceptu a díky tomu není možné přesně určit, kdo je členem skupiny rogue state. Státy zařazené mezi rogue states se v průběhu času měnily, ale dva státy zůstávají dlouhodobou součástí celého konceptu. Jedná se o Írán, s nímž mají Spojené státy špatné vztahy od roku 1979, kdy v Íránu proběhla islámská revoluce. Druhým zmiňovaným státem je Korejská lidově demokratická republika (KLDR), která je Spojenými státy již od dob korejské války v 50. letech považována za nepřátelský režim. Oba tyto státy zaměstnávaly americké administrativy už v devadesátých letech 20. století. Především administrativy prezidenta Georga W. Bushe a Baracka Obamy se musely potýkat s hrozbou spojenou hlavně s íránským a severokorejským jaderným raketovým programem. Státy, které byly dříve považovány Spojenými státy za rogue states: Afghánistán, Kuba, Irák, Libye, Jugoslávie.Chomsky, str.15
Kuba
Hlavním bodem amerického postupu proti Kubě, byla od roku 1961 až do vyvrcholení kubánské krize operace Mongoose. CIA měla k dispozici rozpočet, který šel na financování zvláštní skupiny „Mongoose“, která organizovala bombardování kubánských hotelů a dalších objektů, napadala dobytek a zemědělské pěstování, přidávala toxické chemikálie do vyvezeného cukru apod. Na začátku 1961 Spojené státy zrušily diplomatické vztahy s Kubou a vyhlásily ekonomickou blokádu. V dubnu zorganizovaly invazi v zátoce Sviní, což byl ozbrojený útok kubánských kontrarevolucionářů. Poté, co invaze ztroskotala, Spojené státy uvalily na zemi přísné embargo a z nařízení prezidenta J. F. Kennedyho byla zintenzivněna teroristická kampaň. Šlo o program, který měl za cíl osvobodit planetu od teroristických režimů´a zejména odstranění režimu Fidela Castra. Teroristická kampaň proti Kubě pokračovala i za prezidenta Richarda Nixona. Vyvrcholila v polovině sedmdesátých let 20. století, došlo k několika útokům na rybářské lodě, ambasády a další kubánské úřady v zahraničí. Kuba byla připsána na oficiální černou listinu teroristických států zapsána v roce 1982. Nahradila Husajnův Irák, který tím dostal šanci žádat o pomoc USA. I když se Sovětský svaz rozpadl a bezpečnostní důvody pominuly, administrativa George H. W. Bushe v roce 1992 embargo zpřísnila. V roce 1999 zmírnil Bill Clinton sankce pro všechny země uvedené na oficiálním seznamu „teroristických států“, jenom Kubu ponechal stranou.Chomsky, str.108,109,111,112,114,115,124
Tvrdý postoj Spojených států vůči Kubě v období kubánské krize je velmi nepopulární ve většině latinskoamerických států a částečně už i mezi americkými Kubánci žijícími na Floridě. Jde o výsledek dlouhotrvajícího logistického nátlaku části kubánské komunity, která nepřestává doufat ve zhroucení kubánského režimu kontrarevoluční cestou, což by mimo jiné otevřelo cestu k navrácení majetků zabavených komunistickým režimem po roce 1959.
Jugoslávie
Po Titově smrti v roce 1980 zabředla Jugoslávie do hluboké politické a ekonomické krize, která oživila národnostní napětí a vyústila v nejkrvavější konflikt v poválečné Evropě. Výsledkem jsou tisíce mrtvých a počet přesídlených nebo uprchlíků, který se blíží číslu jeden milion. Skončil tím ideál harmonického soužití mezi Srby, Chorvaty a bosenskými muslimy. Již v 80. letech 20. století se objevovaly více či méně silné separatistické tendence jednotlivých svazových republik Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Na počátku 90. let vyhlásilo samostatný stát Slovinsko a Chorvatsko, následovala Republika Makedonie a Republika Kosovo a nakonec v březnu 1992 i Bosna a Hercegovina. Když prezident Bill Clinton vydal v roce 1995 rozkaz zasáhnout v Bosně (už v únoru 1994 si americké stíhačky F-16 připsaly první vojenský zásah NATO v historii, když sestřelily čtyři vojenská letadla Republiky srbské útočící na pozemní cíle) a v roce 1999 bombardoval Srbsko, „není důvodem morální svědomí nebo snaha zastavit etnické čistky. Jediným smyslem těchto akcí bylo předejít situaci, kdy by byla ohrožena soudržnost NATO a důvěryhodnost Spojených států“.Chomsky, s.78 Zásahy byly preemptivní, nikoliv preventivní. Cílem obou zásahů bylo, aby se ve „sjednocené, integrované a otevřené Evropě upevnila dominantní pozice Spojených států. Už v průběhu roku 1995 se zvyšuje četnost akcí NATO proti srbským pozicím /např. kvůli opakovanému nedodržování rezolucí OSN týkajících se stažení těžkých zbraní z okolí Sarajeva/. Ty vyvrcholily 21. března 1999 bombardováním Jugoslávie letectvem NATO, které trvalo 78 dní. Na bombardování se podílelo 19 členských států NATO s potenciálem mnohonásobně převyšujícím ten jugoslávský. Bojová letadla startovala z Itálie, Velké Británie, Turecka, Francie, Maďarska a také ze Spojených států. Letecké útoky podporovala americká sedmá flotila. Při leteckých útocích byly použity zakázané zbraně jako kazetové bomby a střely s ochuzeným uranem /vyvolávajícími GHS faktor/. Poprvé byly použity grafitové bomby. Na začátku byly napadány vysloveně vojenské cíle, postupně přibyly i cíle civilní – továrny, elektrárny, zásobníky nafty a plynu, mosty a vládní budovy. Letadla NATO poprvé bombardovala velikou elektrárnu s použitím nové, tzv. grafitové bomby. Velká oblast se na několik hodin ponořila do tmy. Američané začali shazovat tzv. kazetové bomby, které zabíjejí nebo zraňují svými ostrými střepinami. Byly použity střely typu JDAM /Joint Direct Attack Munition/ řízené satelitem a vybavené zvláštním zařízením na ničení elektronických aparatur a zařízení. Bombardováním Srbska se ustavilo nové pravidlo, podle něhož pro vojenský zásah není potřeba souhlasu Rady bezpečnosti. Stejné pravidlo se uplatnilo i v Iráku v roce 2003. Italský generál NATO ve výslužbě Biagio Di Grazia řekl, že bombardování Jugoslávie bylo „experimentální válkou NATO, kterou NATO využilo mimo jiné pro trénink letectva během útoku, kde počet útočníků a obránců byl v různorodých rovnováhách“. Devadesátá léta 20. století se stala „dekádou humanitárních intervencí“. Zásah NATO proti Jugoslávské svazové republice představuje nejvýznamnější případ humanitární intervence po skončení 2. světové války. K použití síly pouze z humanitárních důvodů však dochází jen výjimečně. Za zásahem zpravidla stojí i jiné důvody, jako posílení vlastního vlivu, odstranění nebezpečného soupeře apod. Právo intervenovat v zájmu humanity bylo ustaveno díky odvaze a altruismu Spojených států a jejich spojenců, kteří předvedli, co dokážou především v Kosovu.Chomsky, str.23,36