Jean-François Marmontel (11. července 1723 Bort-les-Orgues – 31. prosince 1799 Saint-Aubin-sur-Gaillon) byl francouzský historik a spisovatel, člen hnutí encyklopedistů.

Životopis Narodil se z chudých rodičů v Bortu v Limousinu (dnes v Corrèze). Po studiu u jezuitů v Mauriacu učil v jejich školách v Clermont-Ferrandu a v Toulouse. V roce 1745 se na radu Voltairovu vydal do Paříže, aby se pokusil o literární úspěch. V letech 1748 až 1753 napsal sérii tragédií Denys le Tyran (1748), Aristomene (1749), Cleopâtre (1750), Heraclides (1752) a Egyptus (1753), které, i když nepříliš úspěšné na jevišti, zajistily Marmontelovi vstup do literárních a společenských kruhů.

Napsal řadu hesel pro Encyklopedii prokazujících značnou kritickou schopnost a vhled. Jejich soubor vydávaný pod názvem Éléments de Littérature (Základy literatury) se stále řadí mezi francouzskou klasiku. Napsal také několik libret ke komickým operám skladatele GrétryhoOttův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 16. díl. V Praze: J. Otto, 1900. 1058 s. cnb000277218. S. 877., nejlepší z nich pravděpodobně jsou Sylvain (1770) a Zémire et Azore (1771). Ve sporu Glucka s Piccinnim byl horlivým přívržencem Piccinniho, s nimiž spolupracoval na jeho operách.

V roce 1758 získal patronaci Madame de Pompadour, která pro něj získala místo úředníka a šéfredaktorství úředního věstníku Le Mercure, ve kterém začal vydávat slavnou řadu příběhů Contes moraux (Mravoličné povídky). Přednost těchto příběhů spočívá částečně v jemně cizelovaném stylu, ale především v malebném a okouzlujícím zobrazení francouzské společnosti za krále Ludvíka XV. Autor byl zvolen do Académie française v roce 1763. V roce 1767 vydal román Bélisaire, nyní připomínaný i proto, že kapitola o náboženské toleranci byla cenzurována Sorbonnou a arcibiskupem pařížským. Římskokatolická církev zařadila román na Index zakázaných knih.Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Marmontelův román Bélisaire byl zařazen na Index v roce 1767 s poznámkou „donec corrigantur", tj. dokud nebude opraven. Viz str. 176.] Marmontel odpověděl dílem Les Incas (1777), v němž vysvětlil krutosti ve španělské Americe náboženským fanatismem kolonizátorů.

Marmontel byl dále jmenován historiografem Francie (1771), tajemníkem Akademie (1783) a profesorem historie na Lyceu (1786). Jako historik napsal historii regentství (1788). Následkem francouzské revoluce upadl do chudoby, odešel během hrůzovlády do ústraní v Evreux a brzy poté do chaty v Abloville v blízkosti Saint-Aubin-sur-Gaillon v departementu Eure. Tam napsal Memoires d'un père (Otcovy paměti, 4 díly, 1804); název se vysvětluje tím, že kniha byla aspoň nominálně určena pro poučení autorových dětí. Paměti zahrnují malebnou autobiografii, literární historii dvou důležitých epoch a velkou galerii portrétů sahajících od ctihodného Jeana Baptista Massillona, kterého před více než půl stoletím potkal v Clermontu, až po Honorého Mirabeaua. Kniha také obsahuje vynikající popis Marmontelova vlastního dětství v Limousinu a její hodnota pro literární historii je mimořádná.

Marmontel žil nějakou dobu pod střechou Madame Geoffrinové a býval přítomen na jejích slavných večeřích věnovaných umělcům. Byl zván do většiny domů, kde se scházeli encyklopedisté, do jejichž díla přispěl.Frank A. Kafker: Recherches sur Diderot et sur l'Encyclopédie. Po krátkém pobytu v Paříži, když byl zvolen v roce 1797 do Rady starších (Conseil des Anciens), zemřel v Abloville.Sainte-Beuve, Causeries du lundi, iv.; Morellet, Eloge (1805)

Byl členem zednářské lóže Les Neuf Sœurs.

John Ruskin ho považoval za jednoho ze tří lidí v dějinách, kteří na něj měli největší vliv.John Ruskin: Sesame and Lilies John Stuart Mill ve své autobiografii uvedl, že Memoires d'un père ho vyléčily z deprese.Collected Works of John Stuart Mill (1981) London, Routledge, Vol. 1, (p. 145)

Odkazy

Reference

Literatura

NOVÁK, Otakar, ed. et al. Slovník spisovatelů. Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. 699 s. cnb000204480. S. 429. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 16. díl. V Praze: J. Otto, 1900. 1058 s. cnb000277218. S. 877. Dostupné online ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. cnb000690792. S. 157–158.

Externí odkazy

Kategorie:Francouzští dramatici Kategorie:Francouzští spisovatelé 18. století Kategorie:Francouzští historikové Kategorie:Francouzští filozofové Kategorie:Francouzští literární kritici Kategorie:Francouzští esejisté Kategorie:Francouzští novináři Kategorie:Francouzští literární teoretici Kategorie:Francouzští libretisté Kategorie:Spisovatelé píšící francouzsky Kategorie:Francouzské osobnosti 18. století Kategorie:Francouzští encyklopedisté Kategorie:Francouzští svobodní zednáři Kategorie:Členové Francouzské akademie Kategorie:Historikové 18. století Kategorie:Narození v roce 1723 Kategorie:Narození 11. července Kategorie:Úmrtí v roce 1799 Kategorie:Úmrtí 31. prosince Kategorie:Muži