náhled|Záboj, postava z Rukopisů na průčelí Národního divadla Spor o Rukopisy (zkráceně též spor o RKZ) je označení sporu mezi zastánci a odpůrci pravosti Rukopisu královédvorského (RK) a Rukopisu zelenohorského (RZ). Smyslem sporu vzniklého v 19. století bylo rozhodnout, zda se jedná o mimořádně významné památky počátků české literatury z 9. až 14. století, nebo falza z počátku 19. století. Teprve po roce 1970 se objevil názor, že Rukopisy mohly vzniknout i v době mezi 14. a 19. stoletím.
Rukopisy byly od objevení RK roku 1817 většinou přijímány jako pravé, nad pochybnostmi Dobrovského o pravosti RZ vznesenými v roce 1824 převážila autorita jejich obhájce Palackého. Rukopisy tak ovlivňovaly kulturní život českého obrození a ještě na konci 19. století se jimi inspirovali umělci generace Národního divadla. V té době však zároveň spor vyvrcholil, když o nepravosti rukopisů snesli přesvědčivé důkazy odborníci různých profesí. Patřil k nim zejména filolog Gebauer, dále historik Goll a filosof Masaryk, sdruženi kolem Masarykova časopisu Athenaenum,PRECLÍK, Vratislav: „K počátku rukopisných bojů.“ in Čas: časopis Masarykova demokratického hnutí, září 1996, roč. IV., čís. 15., reg. Min. kultury ČR č. 7435/96, (ISSN 1210-1648), str. 12-13 nejednoznačné však byly závěry chemických expertíz, podle kterých se RK choval jako jiné pravé památky ze středověku. Názor na nepravost Rukopisů převážil. Důsledkem bylo i nařízení tehdejšího rakouského ministerstva kultu a vyučování o přeřazení Rukopisů ze staročeské literatury do literatury novočeské – od té doby se v českých školách vyučuje, že RK i RZ jsou novodobé padělky.
Odmítnutí nepravých Rukopisů a s nimi spojeného romantického vzhlížení k idealizované minulosti se stalo součástí Masarykem formulovaného moderního programu realismu. S utichajícím sporem o RKZ se rozhořel jiný vědecko-společenský spor, tzv. spor o smysl českých dějin mezi stoupenci Masaryka a historiky Gollovy školy.
Otázky kolem RKZ pak ještě rozvířil v 60. letech 20. století spisovatel Miroslav Ivanov, z jehož podnětu byly Rukopisy podstoupeny kriminologické expertíze. Závěry expertízy sice potvrdily padělanost rukopisů, následně však byly odmítnuty pro nedodržení vědeckých standardů. S hodnocením Rukopisů jako padělkem 19. století nesouhlasí stoupenci staršího původu rukopisů sdružení v České společnosti rukopisné, kteří se dosud věnují zpochybňování důkazů o padělání Rukopisů a obhajobě jejich kulturně-historické hodnoty.
Rukopisy jsou uloženy v oddělení rukopisů a vzácných tisků Knihovny Národního muzea v Praze, protože bez ohledu na dobu a okolnosti vzniku jde o památku už více než 200 let starou. V letech 2017 a 2018 byl proveden hmotný průzkum RK a RZ s cílem zjistit a zdokumentovat současný fyzický stav obou rukopisných zlomků.
Předmět sporu Předmětem sporu jsou především čtyři rukopisy nalezené v krátkém časovém období, dva kratší a dva rozsáhlejší a významnější, podle kterých se spor také nazývá (zkratka RKZ). V pořadí podle roku, kdy se rukopis objevil: 1816 – Píseň vyšehradská (PV), též Milostná píseň pod Vyšehradem, údajně nalezl Josef Linda 1817 – Rukopis královédvorský (RK), údajně nalezl Václav Hanka v královédvorském kostele 1818 – Rukopis zelenohorský (RZ), původně nazývaný Libušin soud – zaslaný anonymně, podle pozdějšího zjištění ze Zelené Hory 1819 – Milostná píseň krále Václava (MPKV), údajně nalezl J. W. Zimmermann
Rukopisy se domnělou dobou vzniku hlásí do 13.–14. století: Rukopis zelenohorský asi do 9.–10. století. Rukopis královédvorský i zelenohorský jsou dva útlé pergamenové sešitky malého formátu, hustě popsané středověkým písmem s vyznačenými iniciálkami, ale bez iluminací. Většinu RZ tvoří jediná báseň Libušin soud, ve které kněžna Libuše rozhoduje o dědictví dvou bratrů. Rozsáhlejší RK obsahuje 14 básní, epické skladby převážně oslavují vítězství Čechů nad nepřáteli v bájné i historické době, kratší lyrické básně mají převážně milostný obsah s přírodními motivy.
Ostatní rukopisy mají význam především při podávání důkazů v rukopisném sporu a někdy se k nim řadí ještě pozdější údajné objevy Václava Hanky – české vpisky do dvou rukopisů a jedna báseň:
1827 – české glosy v Mater verborum (MV) údajně nalezeném v Knihovně Národního muzea 1828 – Evangelium svatého Jana (EJ), zlomek latinského textu se staročeským překladem mezi řádky, údajně nalezen ve vazbě staré knihy „Disciplina et doctrina Gymnasii Gorlicensis“ koupené u pražského antikváře 1849 – Libušino proroctví (LP), údajně nalezené ve vazbě knihy „De arte moriendi“ z muzejní knihovny. Jde o český překlad latinské básně, která je součástí tzv. Marignolovy kroniky; věštkyně Libuše předpovídá narození významného českého panovníka
Historie sporu Spor o Rukopisy probíhal v několika vlnách, přičemž každé toto období přicházelo s novými pohledy, v některých obdobích byl spor zpolitizován a občas se stal i záminkou pro střet mezi dvěma literárními proudy. Při nahlížení na tento spor je třeba si uvědomit, že v 19. století měla literatura mnohem větší ohlas než na počátku 21. století a že spor se nedotýkal pouze vědců a literátů, ale i obyčejných lidí.
Dobový kontext Spor o stáří nalezených rukopisů byl i reakcí na to, když se během krátké doby v letech 1816 až 1819 objevily hned čtyři údajně starobylé literární památky. Tyto nálezy byly učiněny v době, kdy čeští obrozenci a propagátoři českého jazyka velmi vítali důkazy, že čeština je rovnoprávný jazyk s rovnoprávnou historií. Pro národní obrození bylo potřebné dokázat nezávislost češtiny na němčině nejen v oblasti lingvistické, ale i v oblasti literární či kulturní. Problémem, který v tu dobu byl pociťován velmi silně, byla neexistence hrdinské epiky, která byla tehdy vnímána jako velmi významný prvek literatury.
Tato potřeba vedla k tomu, že především mladá generace velmi ochotně přijala rukopisy jako pravé a srovnatelné s německou Písní o Nibelunzích nebo staroruským Slovem o pluku Igorově.
Počátky sporu Prvotní spor vznikl pouze o Rukopis zelenohorský, který měl být mnohem starobylejší a vzniknout už někdy v 9.–10. století. Za počátek sporu o rukopisy se obecně považuje rok 1824, kdy Josef Dobrovský Rukopis zelenohorský veřejně označil za padělek a za jeho autora určil Václava Hanku. Dobrovský byl prvním skutečně významným odborníkem, který vyslovil, původně soukromě už nedlouho po objevení rukopisu, přesvědčení, že jde o falzum. Vycházel ze skutečnosti, že rukopis líčí minulost velmi idealistickým způsobem a je v rozporu zejména s Kosmovou i Dalimilovou kronikou. Proti pravosti svědčily podle něj i okolnosti nálezu RZ. Dalším problémem, kterého si Dobrovský povšiml, byla skutečnost, že dílo gramaticky přesně odpovídá názorům na vývoj pravopisu a vlastně tak bez výhrad potvrzuje předpoklady, které byly krátce před tím vysloveny. Dobrovský upozornil, že je nepravděpodobné, aby takto staré dílo přesně kopírovalo předpokládaný vývoj jazyka, protože některé prvky stály pouze na domněnkách. V témže roce označil Dobrovský za falsum i Píseň vyšehradskou.
Proti Dobrovského názorům však vystoupila nová generace. Nejprve to byl Václav Alois Svoboda, později Pavel Josef Šafařík a především pak František Palacký, kteří tato díla považovali za pravá. Po Dobrovského smrti v roce 1840 vydali Palacký se Šafaříkem spis Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, ve kterém vyvraceli námitky Dobrovského a popsali i chemický a mikroskopický rozbor Augusta Cordy, jenž měl prokazovat velké stáří RZ. Dobrovského názor se ocitl prakticky osamocený, Rukopisy byly považovány za pravé a na české scéně se o jejich pravosti nějakou dobu přestalo pochybovat. Příznivci někdy opouštěli věcnou rovinu argumentace a upozorňovali na Dobrovského duševní chorobu; i podle Josefa Jungmanna bylo Dobrovskému kvůli jeho stáří, nemoci a dřívějším zásluhám nutné občas něco prominout.
Reakce z ciziny Rukopisy se brzy staly známými i v cizině, k čemuž přispěly četné překlady i vydání v zahraničí. Jen do roku 1850 vyšel překlad RKZ nebo aspoň nějaké písně RK německy, polsky, rusky, anglicky, francouzsky, ukrajinsky, srbsky, ilyrsky, slovinsky, italsky, hornolužicky. Názory cizích slavistů byly někdy negativní – oba rukopisy tak odmítl např. v roce 1829 slovinský lingvista Jernej Kopitar, který mj. poukazoval na jejich až přehnané vlastenectví a slovanství. Tento výklad nevzbudil v Čechách příliš velkou reakci, protože Kopitar byl žákem Josefa Dobrovského a některé Dobrovského pohledy na vědu byly z výkladu patrné.
V roce 1832 vystoupil proti Rukopisu zelenohorskému slovenský spisovatel Juraj Palkovič.
Výrazným podnětem k popularizaci Rukopisů byla skutečnost, že zaujaly Goetha, který na ně upozornil evropské vzdělance. S německým překladem RK se seznámil v roce 1822, kdy mu ho věnoval hrabě Kašpar Šternberk. Goethe sám nijak do sporů nezasáhl, zaujala ho poetická síla textu a dokonce přebásnil báseň Kytice (Das Sträusschen, 1827). O Rukopisy se zajímali i další významní evropští intelektuálové první poloviny 19. století jako Jacob Grimm, Claude Fauriel, Giuseppe Mazzini či Adam Mickiewicz.
Až téměř třicet let po Kopitarově odmítnutí si Rukopisů začali více všímat němečtí a německojazyční intelektuálové. Např. Karel Marx roku 1856 označil báseň Záboj z RK za „zcela fanatickou a polemickou“. Proněmečtí historikové Julius Feifalik (v roce 1858) a Max Büdinger (v roce 1859) si uvědomili, že orientace Rukopisů na slovanské země bez německých vlivů je silně ahistorická, a publikovali své argumenty, proč oba Rukopisy považují za falza. Vyslovovaná podezření a postupně skládané důkazy ale příliš neotřásly pozicí Rukopisů, které byly nadále většinou české veřejnosti považovány za pravé.
Návrat sporu do českých zemí Postupně se ale objevovaly výhrady i na české straně. Například v roce 1852 Václav Bolemír Nebeský ve své studii vyslovil některé kritické úvahy o skladbách Rukopisu královédvorského a zdrženlivě se vyjádřil k Rukopisu zelenohorskemu. Dva roky poté Jan Erazim Vocel, který byl předsedou Archeologického sboru při Museu království Českého, upozornil na podobnost jednoho místa v RK s Milionem Marca Pola. Tyto kritiky však často docházely spíše k názoru, že se jedná o dílo sepsané později, nikoli však podvrh.
Přímo za podvrh označil RKZ roku 1858 anonym v pražském německém týdeníku Tagesbote aus Böhmen – autorem tohoto příspěvku Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten (Rukopisné lži a paleografické pravdy) byl knihovník Anton Zeidler, který se k tomu ovšem přiznal až po mnoha letech. Potom vyšlo najevo i to, že vydání článku bylo vlastně iniciováno pražským policejním ředitelem Päumannem. Na nátlak svého okolí (včetně Palackého) podal Václav Hanka na Davida Kuha, zodpovědného redaktora časopisu Tagesbote, žalobu pro urážku na cti. Hanka spor vyhrál, soud dospěl k závěru, že RK nenapsal, ale nalezl, a redaktor Kuh byl odsouzen k pokutě a vězení. Od vykonání trestu byl ale nakonec osvobozen administrativním rozhodnutím vídeňského Nejvyššího soudu. Hanka sám ale brzy poté v roce 1861 zemřel; jeho pohřeb byl velkolepou událostí.
Snahy ukázat Rukopisy jako falza považovala česká inteligence za snahu poškodit vznikající české národní uvědomění a zrovnoprávňující se český jazyk. Tato postupně sílící politizace sporu nutila aktivní lidi zaujmout nějaké stanovisko, přičemž pohled na Rukopisy dost často určovala příslušnost k nějaké názorové skupině. Ačkoli pravost Rukopisů byla uznávána a jejich znalost se stala součástí vzdělání, nebyl spor ukončen.