První neděle postní (latinsky Dominica Prima in Quadragesima) je v římskokatolickém liturgickém roce první neděle následující po Popeleční středě, jež uvozuje liturgické období postu. Latinský název pro tuto neděli – Invocabit vychází z prvního slova introitu (vstupního zpěvu) této neděle. Latinský text antifony „Invocabit me et ego exaúdiam eum“ v češtině znamená„„Bude ke mně volat a já ho vyslyším“ a vychází ze slov žalmu 90. Slova tohoto žalmu jsou ještě využity v liturgických textech částí Graduale, Tractus, Ofertorium a Communio.

Lidová kultura V českém prostředí se užívají také další názvy a to Černá neděle, Pučálka či Liščí neděle. Přívlastek černá je odvozen od zvyku žen odkládat v tento den barevný oděv a nahrazovat ho černým či s nošením černých šátků. Název pučálka je odvozen od stejnojmenného pokrmu z naklíčeného hrachu, někdy se toto označení používalo pro celou dobu mezi Popeleční středou a tímto dnem. Přívlastek liščí se užíval ve středních Čechách v souvislosti se zvykem pečení zvláštních preclíků, které se svázaly proutkem, pověsily na strom kde je děti sbíraly jako dárek od lišky.

S První nedělí postní byla či stále je i jinde spojena řada lidových zvyků, ve kterých často figuruje oheň. Doloženy jsou především ve Francii, Belgii, Německu, Rakousku a Švýcarsku. Oheň často zažehávají ti, kdo se ve vesnici naposledy oženili či provdali.

Francie Ve Francii je zvyk chození s pochodněmi či zakládání ohňů znám z severovýchodní a centrální části země, především z historických regionů Pikardie, Franche-Comté, Auvergne a Berry. Těmto obyčejům byla připisována moc zajistit úrodnost sadů, zahrad, vinic a polí a jejich ochrana před nemocemi a pohromami. Ve francouzských Ardenách byly tyto zvyky živé ještě na počátku 20. století, kde se také na ochranu před nemocemi a zlovolnou magií upalovaly kočky. V Auvergne byl prováděn obřad Grannas-mias při kterém se od slaměné pochodně granno-mio zapalovaly pochodně a nosily do zahrad, sadů a polí. Podle Jamese Frazera souvisí tento zvyk s galským bohem Grannem.

Belgie V Grand Halleux děti týden či dva obcházely hospodářství a žádaly o dřevo. Toho, kdo odmítl, druhý den pronásledovaly a snažily se mu začernit tváře popelem. Na První neděli postní pak byly zažehávány hranice na kopcích a ve městě plane oheň okolo žerdi nazývané makral „čarodějnice“. V Morlanwenzu se pálil slaměný panák a děti a mládež která okolo ohně tančila, zpívala a přeskakovala jej, aby si zajistila dobrou úrodu, šťastné manželství a ochranu před kolikou. V Brabantsku do začátku 19. století ženy a muži v ženských šatech chodili s pochodněmi do polí, tančili a zpívali žertovné písně aby „zahnali člověka nepřítele“. V Pâturages se slavil asi do roku 1840 Escuvion či Scouvion – Den Malého Scouviona kdy se chodilo s pochodněmi po zahradách a sadech. Následující neděle byla nazývána Den Velkého Scouviona.Frazer (2007), s. 672-673.

Německy mluvící země V jihozápadní části Německa, Lucembursku, Švýcarsku a západním Rakousku se často pálila v tento den „čarodějnice“, „stařena“ či „babička zima“. Zuhelnatělé kousky zbylé z upalování byly umísťovány do polí aby je ochránily před škůdci. Také se chodilo s pochodněmi nebo byla z kopců pouštěna ohnivá kola.Frazer (2007), s. 675-676.

Na vrchovině Eifel v Porýní mládež sbírala po domech proutí a slámu a pak ji na kopci narovnala kolem vysokého buku. ke kterému vodorovně přivázala dřevo do podoby kříže. Tuto „chatrč“ či „zámek“ poté zapálili a s obnaženými hlavami a hořícími pochodněmi obcházeli za hlasitých modliteb. Někdy též byl upalován dřevěný panák. Ze směru dýmu se věštilo, na kterých polích bude bohatá úroda.Frazer (2007), s. 675.

Zvyk upalovat figurínu čarodějnice má svou analogii v západoslovanském zvyku vynášení Smrti, konaném zpravidla až Pátou neděli postní a upalování jiných figur na konci masopustu.Frazer (2007), s. 676-677.

Reference

Literatura James Frazer, Zlatá ratolest. Plzeň: A. Čeněk 2007

Kategorie:Postní doba