Radnice v Manchesteru je viktoriánská, novogotická budova v Manchesteru v Anglii postavená dle návrhu Alfreda Waterhouse. Je správním centrem města, sídlem městské rady a mnoha dalších místních úřadů. Základní kámen stavby byl položen v roce 1868 a její výstavba trvala devět let až do slavnostního otevření dne 13. září 1877. Nahradila tak již pro rostoucí potřeby města nevyhovující budovu na King Street. V roce 1938 přibylo nové křídlo podle návrhu architekta Emanuela Vincenta Harrise, které je s původním objektem spojeno přemostěním přes Lloyd Street.
Budova radnice je postavena ve stylu viktoriánské novogotiky a v hojné míře jsou na ní použity architektonické prvky anglické gotické architektury jako žebrová klenba či lomený oblouk. V jejím interiéru se nacházejí jak kancelářské prostory, tak velké sály určené pro slavnostní příležitosti. Jedním z nich je , reprezentativní sál vyzdobený malbami Forda Madoxe Browna, které zobrazují historii města. Výraznou dominantu radnice tvoří 85 metrů vysoká věž s hodinami a zvonem nazývaným . Radnice v Manchesteru je všeobecně považována za jeden z nejvýznamnějších počinů novogotické architektury na světě.
Historie
Stará radnice náhled|vlevo|Původní budova radnice v klasicistním slohu Úřad správy města původně sídlil v prostorách policejní stanice na ulici . Poté byl přemístěn do samostatné budovy, protože se zvyšoval počet administrativních úkonů, které musel zajišťovat, a dosavadní kancelářské prostory přestaly vyhovovat. První radnice byla vybudována v letech 1822–1825 podle návrhu Francise Goodwina v klasicistním slohu s iónskými sloupy, tvořícími průčelí stavby.
Na délku měla budova 41 metrů, na šířku 23 metrů. V přízemí se nacházely kanceláře komisí městské správy a jednotlivých úředníků, v prvním patře pak shromažďovací prostory. Náklady na stavbu včetně ceny pozemku činily liber.
Přítomnost textilních továren ve městě měla za důsledek další růst města a s tím i jeho bohatství, takže bylo zřejmé, že stará radnice již nebude dostačovat zvýšeným nárokům. Původní budova našla poté využití jako knihovna, později zde sídlila Lloyds Bank, a to až do roku 1912, kdy si v těchto místech postavila nový bankovní palác. Sloupové průčelí staré radnice zůstalo zachováno a lze jej spatřit v Heaton Parku na severním okraji Manchesteru.
Nová radnice náhled|vlevo|Jeden z řezů v architektonické dokumentaci
Plánování výstavby nové radnice započalo v roce 1863. Vedení města požadovalo, aby objekt dosahoval „minimálně srovnatelné úrovně s kteroukoli stavbou podobného druhu v celé zemi a při vynaložení jakkoli vysokých, rozumně využitých nákladů“. Stavba měla být umístěna v klidné, prestižní části města, zároveň však v dosahu sídel významných bank a dalších městských institucí. V blízkosti se měl nacházet velký nezastavěný prostor, aby náležitě vyniklo velkolepé architektonické ztvárnění stavby. Po přezkoumání vhodných stavebních pozemků zvolil investor parcelu nezvyklého tvaru v těsném sousedství náměstí Albert Square. Tvar pozemku tvořil nepravidelný čtyřúhelník o těchto rozměrech: 98 metrů na rozhraní s Albert Square, 107 metrů s Lloyd Street, nejdelší pak byla 117 metrů dlouhá hranice s Princess Street a naopak nejkratší hranice s Cooper Street v délce pouhých 29 metrů.
Dalším krokem bylo vypsání architektonické soutěže, do které se přihlásilo 137 zájemců. Do druhého kola postoupilo osm finalistů. Waterhouseův návrh sice z estetického hlediska obsadil až čtvrté místo,Parkinson-Bailey 2000, s. 107. ale zároveň ho komise uznala za nejlepší z hlediska architektury a dispozice. Na základě těchto výsledků se Alfred Waterhouse oficiálně stal dne 1. dubna 1868 architektem stavby.Parkinson-Bailey 2000, s. 108.
Dne 26. října 1868 položil primátor města základní kámen budovy radnice. Stavba trvala devět let a spotřebovalo se na ni 14 miliónů cihel. Odhady celkových nákladů se pohybují od do liber. Slavnostní otevření novostavby, které provedl tehdejší primátor Abel Heywood, proběhlo 13. září 1877. Pozvána byla i královna Viktorie, svou účast však odmítla. Všeobecně se soudí, že se tak stalo v důsledku radikální minulosti Abela Heywooda, ale oficiálně není důvod odmítnutí znám.
Přístavba náhled|vpravo|Přístavba nového křídla radnice ze St. Peter's Square V roce 1927 vyhlásila městská rada architektonickou soutěž na přístavbu nového křídla radniční budovy. Vítězem se stal Emanuel Vincent Harris, který rovněž vyhrál soutěž na architektonický návrh Ústřední knihovny v Manchesteru. Práce začaly v roce 1934, stavba byla dokončena roku 1938. Architekt a kritik Charles Herbert Reilly zhodnotil budovu jako „nudnou“ a „fádní“, zatímco historik architektury Nikolaus Pevsner ji považuje za nejlepší Harrisovo dílo.Hartwell 2001, s. 85–86. Přístavbu radnice propojuje s původní budovou zasklená lávka v úrovni prvního podlaží.
Modernizace Koncem roku 2014 vydala městská rada zprávu, která poukazuje na nedobrý technický stav budovy. Dokument zdůrazňuje nutnost výměny systému vytápění a elektrických rozvodů, renovaci oken, kamenných prvků a opravy částí střechy. Rekonstrukce byla zahájena v lednu 2018, ukončení prací se předpokládá v roce 2024. Náklady na tyto úpravy se odhadují na 330 milionu liber.
Architektura náhled|vlevo|Budova radnice koncem 19. století, je patrné, že pohledové zdivo bylo zčernalé působením nečistot v ovzduší Rychlý růst měst v druhé polovině 19. století byl spojen s masivní výstavbou čím dál vyšších a masivnějších budov. To způsobovalo problémy s úbytkem přirozeného denního osvětlení v interiéru. Opatření pro dostatečné denní osvětlení ve všech částech budovy bylo zajišťováno různými architektonickými prostředky: používání konstrukcí s kovovými rámy, světlíky, dodatečnými okny a vikýři, glazovanými bílými cihlami ve spojení s mozaikovou mramorovou dlažbou v prostorách, kde je méně světla. Ve významnějších místnostech se používalo sklo buď úplně čiré nebo jen s jemným barevným nádechem, protože většinou zatažená obloha v Manchesteru nevytváří nejvhodnější podmínky pro sytější barvy zasklení, které propouštějí méně denního světla.Bowler & Bringelcope 2000, s. 180.
Radnice v Manchesteru je typickou stavbou viktoriánské novogotiky s použitím prvků rané anglické gotické architektury z 13. století. Nejnápadnějšími rysy gotiky v budově jsou žebrová klenba a vysoká okna s lomeným obloukem. Zvolený architektonický styl odkazoval nejen na dlouhou tradici obchodu s textilem ve spolku hanzovních měst, která sahá až do pozdního středověku, ale dával na odiv i svou modernost. Novogotika byla v 19. století módním a upřednostňovaným slohem před neoklasicismem, který se prosadil v nedalekém Liverpoolu.
I přes svůj středověký vzhled budova v době vzniku vyhovovala tehdejším technologickým standardům. Zavedeno bylo plynové osvětlení, potrubí rozvodu plynu zůstalo důmyslně skryto uvnitř zábradlí točitých schodišť. Vzduch, volně proudící do budovy skrz okrasné, pod okny umístěné kamenné průduchy, byl ohříván pomocí trub s horkou vodou. Část takto ohřátého vzduchu cirkulovala schodišťovými šachtami do vnitřních chodeb, které byly tímto způsobem nejen odvětrávány ale i vytápěny. Nosnou konstrukci tvoří kombinace betonu se svářkovou ocelí, čímž se dosáhlo ohnivzdornosti budovy.Hartwell 2001, s. 72.
Exteriér náhled|vlevo|Pohled z východu s detailem věže V Manchesteru poloviny 19. století byly fasády budov georgiánského stylu povětšinou zčernalé vinou nečistot v ovzduší. Jednu ze součástí architektonických soutěží té doby tvořilo posuzování vzorků stavebních materiálů z hlediska jejich vhodnosti použití v daných klimatických podmínkách. Až do 70. let 19. století se měkký pískovec z nedalekého Collyhurstu všeobecně nepovažoval za vhodný stavební materiál pro veřejné budovy, přednost dostával tvrdší pískovec z Pennin. Waterhouse věděl, že bude velmi obtížné najít dostatečně odolný materiál vůči drsnému manchesterskému podnebí. Nakonec se rozhodl pro Spinkwell stone, tedy pískovec z oblasti Yorkshiru.
Gotický architektonický styl budovy obohacují prvky pro něj netypické, jako dekorativní rytiny či barevná jednotnost. Fakt, že budova není „čistě gotická“ se u obyvatel Manchesteru nesetkal s velkým pochopením. Rozhodnutí utratit značný finanční obnos, když se téměř veškerý efekt v krátké době vytratí v důsledku sazí a kouře, bylo též veřejností kritizováno.Bowler & Bringelcope 2000, s. 183. Waterhouse se vyhnul užití polychromické výzdoby, typické pro vrcholnou viktoriánskou gotiku, nepovažoval ji vhodnou do ovzduší průmyslového Manchesteru. Věřil, že jednobarevné režné zdivo z pískovcových cihel bude lepším řešením.Hartwell 2001, s. 74. Exteriér stavby zdobí sochy osobností spojených s historií města, jako římský konzul Julius Agricola nebo svatý Jiří. V průběhu let se potvrdilo, že návrh stavby byl zvolen správně, třebaže již od 90. let 19. století fasáda postupně černala, tak se zdivo nacházelo v natolik dobrém stavu, že jej bylo na začátku 60. let 20. století možno vyčistit a restaurovat do své původní podoby.
Věž náhled|vpravo|Věžní hodiny v detailním pohledu Dominantou radnice je 85 metrů vysoká věž s hodinami, jedná o šestou nejvyšší budovu v Manchesteru. Uvnitř se nachází zvonkohra s 23 zvony; 12 z nich tvoří systém rytmického zvonění s opakujícím se motivem (tzv. change ringing), který je typický pro anglosaské země.
Zvon věžních hodin, nazývaný Great Abel podle Abela Heywooda, váží více než 8 tun. Hodiny byly původně natahovány s pomocí hydraulického pohonu. Věžní zvon poprvé vyzváněl na Nový rok 1879, avšak krátce poté praskl. V roce 1937 ho nahradil nově odlitý zvon, těžší a masivnější než ten původní.Manchester Town Hall Guide, s. 8.
Tři ze čtyř ciferníků věžních hodin na sobě nesou první část dvanáctého verše žalmu 90 z biblické Knihy žalmů: Teach us to number our Days tedy v českém překladu Nauč nás počítat naše dny. Do věžního zvonu jsou vyryty iniciály AH značící Abela Heywooda a úryvek z básně "Ring Out, Wild Bells" od Alfreda Tennysona v originálním znění Ring out the false, ring in the true tedy volně přeloženo Zapomeň na všechnu faleš a uvítej pravdu.
Interiér Waterhouseův projekt byl ovlivněn snahou dostát požadavkům jak na kancelářské, tak na slavnostní prostory, které se v mnoha aspektech lišily. Též bylo nutno nejlepším možným způsobem využít prostor staveniště téměř trojúhelníkového tvaru. Navržená šestipatrová budova dokonale vyplnila celou plochu tohoto nezvykle tvarovaného pozemku. Obvod budovy tvoří křížová chodba, která spojuje jednotlivé kanceláře a pracovny úředníků. Velkolepě pojaté slavnostní prostory se nacházejí v centrální části. Od hlavního vchodu z Albert Square vedou na podestu u Great Hall dvě mohutná schodiště. Schodišťové stupně jsou záměrně navrženy s menší výškou, aby umožňovaly přístup ženám oblečeným do viktoriánských šatů. Schodiště jsou osvětlena vysokými okny s lomeným obloukem, umístěnými ve schodišťových stěnách. Tři točitá schodiště, která vedou do prvního podlaží od bočních vchodů z Princess Street, Lloyd Street a Cooper Street, jsou zhotovena z anglické, skotské a irské žuly.Manchester Town Hall Guide, s. 9.
Sculpture Hall V tomto přízemním sále se nacházejí sochy významných osobností spojených s Manchesterem, jako např. Richard Cobden a John Bright, zakladatelé Ligy proti obilným zákonům, vědci John Dalton a James Joule a mnozí další.Manchester Town Hall Guide, s. 7. Místnost má délku 16 a šířku 10 metrů, zastropena je křížovými klenbami ze zlatavého vápence z podzemních lomů v okolí města Bath.
Great Hall