Historie svatomartinských tradic započala již během raného středověku, kdy uctívání svatého Martina získalo postupem doby evropský rozměr. Kostely zasvěcené sv. Martinovi se záhy nalézaly od Korutan až po hanzovní města, obzvláště pak na franském a bavorském území. Martin z Tours byl prvním světcem, který byl svatořečeným za svůj příkladný život a ne jako mučedník. Zároveň ztělesňoval přechod od pohanství a antického dědictví ke křesťanství. Den sv. Martina byl (tak jako den sv. Mikuláše / Nikolotag či Hasenbartl a sv. Tomáše / Thomastag či Schweinethomas) dnem veselic, lovů a zabijaček. Tradice martinské husy (či martinského vepře), která byla na mnoha místech konzumována v den světcova svátku, souvisela s ukončením zemědělského roku, s odvodem úroků vrchnosti, s adventním šestitýdenním půstem (začínajícím 12. listopadu) a ve vinařských oblastech s ochutnávkou prvního vína. V některých oblastech se zapalovaly martinské ohně, které nahradily lampiony, světil se chléb a peklo obřadní pečivo. Den 11. listopadu se vyznačoval lidovým veselením, začínaly fungovat tribunály, parlamenty, školy, slavily se volby do místních zastupitelstev, platívaly se daně a obnovovaly se kontrakty. Mnohé z těchto obyčejů přežily i světcův kult.
Nejstarší historie svatomartinských tradic Martinský kult je v Galii doložen již v 5. století. Životopis Martina z Tours sepsal už ve 4. století Sulpicius Severus a Perpetuus, biskup z Tours, stanovil 11. listopad (den pohřbu Martina z Tours) za začátek předvánočního čtyřicetidenního postního období (Martinsquadragese). Z jakého důvodu byl v Galii tak oslavován, se můžeme jen domnívat: na masy jistě působila jeho posmrtná zázračná síla, na vedoucí intelektuální a duchovní vrstvy jeho boj proti arianismu.
Franský král Chlodvík I. se po svém vítězství nad Vizigóty (Bitva u Vouillé) vrátil do říše, v Remeši přijal křest a v roce 508 se v Tours odehrál slavnostní státní akt, který sestával z bohoslužby, investitury a pompézní královské holdující jízdy na koni. Místem celé slávy zvolil Chlodvík baziliku sv. Martina (Basilique Saint-Martin de Tours), kterému zde složil hold. Tímto aktem učinil ze sv. Martina nejen svého, ale také říšského patrona. Sv. Martin, „průkopník pravé víry”, se tak stal pojítkem mezi Romány a Franskou říší. Pro Franky, ne zcela ještě odtržené od pohanství, nepředstavoval jen trpícího mučedníka-biskupa. Byl pro ně tím, čím byli oni sami: válečníkem, bojovníkem. Sv. Martin se podobal jejich bohovi Wodanovi, jezdec na koni a ve slavném plášti (cappa s. Martini), který byl uschován v Paříži v oratoriu hradního paláce, od 8. století podle pláště nazývané „capella” a jeho strážci „capellani”.Helmuth Plessner: Studium Generale: Eitschrift für die Einheit der Wissenschaften im Zusammenhang ihrer Begriffsbildungen und Forschungsmethoden, Springer-Verlag, 11. 12. 2013. Helmut Weigel: Das Patrozinium des hl. Martin, s. 145-155
Pozdněgotická martinská patrocinia se z galsko-římského území (Francké říše) šířila do celé raně středověké Evropy. Würzburská diecéze (Východní Franky) spravovala v roce 740 na 20 kostelů, z toho 12 jich bylo zasvěcených sv. Martinu. I když byl uctíván hlavně ve Franské říši, kostely mu zasvěcovali také saští panovníci na kolonizovaném slovanském území, např. v Míšni (Martinskapelle). Na německém území najdeme svatomartinská patrocinia z dob vlády Dagoberta I. nebo Karla Martela, v biskupstvích Jindřicha I. Ptáčníka a Oty I., dále v alpských zemích diecéze pasovské a salcburské, z dob Franské říše v Bretani, z karolinského období v Itálii a u jižních Slovanů (Kraňsko, Istrie, Dalmácie). Svatomartinské kostely v severských zemích jsou spíše výsledkem franského obchodování a křesťanských misí.
Kolonizace za vlády Oty I. zanechala znatelné stopy v zasvěcování sv. Martinu také na území západních Slovanů. Patrocinia sv. Jiří a sv. Martinovi, která byla na rakouském území výsledkem franské kolonizace, se šířila směrem z dolnorakouského území na jižní Moravu (Podyjí), což badatelsky prokázal rakouský historik Max Vancsa (1866–1947), ředitel Dolnorakouského zemského archivu a zakladatel Dolnorakouského zemského muzea.Muzejní a vlastivědná práce, Národní muzeum, 1965, s. 104 Gratiánův dekret (kolem r. 1140) obsahoval mimo oslavy sv. Martina z Tours dalších 40 církevních slavností.Florian Ihsen: Eine Kirche in der Liturgie: Zur ekklesiologischen Relevanz ökumenischer Gottesdienstgemeinschaft, 2010 K ústupu velké svatomartinské tradice došlo až po investituře, zejména na území středního Německa (Sasko, Sasko-Anhaltsko a Durynsko), kde sv. Martin upadl v době reformace téměř v zapomnění, u římskokatolické církve pak v potridentské době. Svatomartinská patrocinia oživila teprve až katolická zbožnost 19. století. Martinský kult přežíval především ve venkovském prostředí, například u bavorských kmenů (Altbayern), kde při konkurenci asi 60 svatých bylo sv. Martinovi zasvěceno 245 kostelů, tedy asi jedna dvanáctina.
Martinská husa Kořeny tradice martinské husy lze dohledat v Německu, kde již za vlády císaře Karla Velikého byl den sv. Martina (Martinstag) podzimním termínem k odvádění úroků (též „bílé vykrmené husy”) a robotních dávek vrchnosti (Martinsschoß).Wigand’s Conversations-Lexikon für alle Stände. Otto Wigand, Leipzig 1849, S. 582 Na Moravě je doložena v roce 1552 koupě dvora Radotice, který byl na sv. Martina telčské vrchnosti povinován odvodem kopy grošů a „bílou husou s červenýma očima“ (tzn. dobře vykrmenou). Odvádění hus se někdy odehrávalo za mimořádných ceremonií, např. jihomoravská obec Dyjákovice odevzdávala každoročně husu na zámek do Moravského Krumlova na vyzdobeném voze, taženém čtyřmi bělouši. Sedláci z obce Poličná dávali o sv. Martině „po půl huse” odúmrti.Čech, politický týdeník katolický, 10.11.1934, č. 45, s. 4 Na (uherčické panství (r. 1628) odváděl „Rappensteiner Hof” u vsi Mešovice na sv. Martina namísto roboty seno a „jednu bílou vykrmenou husu s červenýma očima”. Zrovna tak poddaní ze „Zimní ulice” (Winterzeile) ve vsi Rancířově, kteří odevzdávali ve svatomartinský den „jednu bílou husu s červenýma očima” do kláštera v Gerasu.Novotný Jaroslav: Opisy moravských urbářů. Digitalizovaný: Moravský archiv Brno, Inv. č. 529, signatura Uherčice: Vratěnín, okr. Znojmo, Podhradí nad Dyjí, Stálky, Hluboká, Mešovice, Korolupy, Dešná, Rancířov, urbář 43 s., r. 1628, karton 12.
náhled|Pečená husa náhled|Svatomartinská husa s červeným zelím a houskovým knedlíkem náhled|Svatomartinská husa s červeným zelím a durynským (bramborovým) knedlíkem / Thüringer Klößen
K pojídání husy se tradují dvě apokryfální legendy ze života sv. Martina. Jedna praví, že svatý Martin, který měl být jmenován biskupem, se z vrozené skromnosti před takovou poctou ukryl do husince. Husy svým kejháním Martinovu skrýš prozradily, což byl pádný důvod, aby skončily na pekáči. Druhá pro změnu uvádí, že husy svým hlučným kejháním rušily Martinovo kázání a tak si svůj trest odpykávají na svatomartinské tabuli. Zvyk konzumovat husí pečeně na sv. Martina lze vysledovat u starých kalendářů (např. „Alte Tiroler Bauernkalender”, norské runové kalendáře), kde u 11. listopadu byla vyobrazena husa.Ignaz Vinzenz Zingerle: Sitten, Bräuche und Meinungen des Tiroler Volkes, 2. Auflage, Innsbruck 1871, S. 179 Nejstarší zmínka o martinské huse pochází od Antona von Snakenburg (zemřel r. 1476), mnicha z kláštera Corvey, který uvádí, že v roce 1171 Othelricus von Svalenberg daroval tamním mnichům stříbrnou husu („silberne Gans zum Geschenk gemacht habe”). V Čechách se zachovaly martinské husy v koledách z 15. století a v řádech řeznických cechů, např. z roku 1535 cechu řeznického z Kroměříže, který upravoval prodej hus od sv. Václava až po týden po sv. Martinu, z roku 1610 ze Znojma či Napajedel.
V 16. a 17. století zachytila martinskou husu mnohá literární díla: v roce 1595 sepsal Melchior de Fabris, německý katolický farář, kázání „Von der Martins Gans” (O martinské huse), který vyzdvihoval mytologický význam martinské husy pro její bdělost a ostražitost, roku 1607 Wolfahrt Spangenberg („Ganskönig“), roku 1609 Johannes Olorinus Variscus (Die „Martinsgans”) a básníci z družiny kolem Jana Hodějovského z Hodějova, atd. Proti martinskému hodování a nestřídmému pojídání martinské husy brojili reformační faráři, například Jiří Tesák Mošovský, evangelický děkan v Kouřimi, vydal v roce 1612 pojednání „Martinianus anser, Svatomartinská hus” a v roce 1646 Johann Junghans, německý protestantský kněz z Gery, křesťanské kázání „Anser Martinianus, oder Martins-Ganß”. O martinské huse podává zprávu ve své korespondenci též paní Zuzana Černínová, která si stýská svému synu Humprechtovi, že sama a sama jedla husičku svatomartinskou. Heřman že odjel do Pacova na kvas martinský, na svatomartinskou hus.Tesák Jiřík Mošovský: Martinianus anser. Svatomartinská hus, v Praze, 1612, s. 120. Viz Čeněk Zíbrt: Staročeské výroční obyčeje, rok 1889, s. 179-86. Také Josef Jakub Jungmann: Historie literatury české, s. 293Anser Martinianus, oder Martins-Ganß, Bayerische Staatsbibliothek, München
V 19. století stoupl s obnovenými svatomartinskými tradicemi samozřejmě také zájem o jejich historický výzkum. V německém prostředí dominovaly nejprve germánsko-mytologické aspekty výzkumu (např. Heino Pfannenschmid, Karl Joseph Simrock, Carl Clemens, Herbert Freudenthal), na přelomu let 1960/70 kulturně-prostorové přístupy (např. Ernst Burgstaller, Elfriede Grabner, Dietmar Sauermann) a od let 1980/90 transformační aspekty (např. Werner Mezger, Herbert Schwedt). Gottfried Wilhelm Leibniz spatřoval spojení jejího pojídání jednoduše v tom, že podzimní roční období se vyznačovalo „tlustými vykrmenými husami”, s čímž souhlasil i Karl Simrock. Ten doplnil, že proto bývala husa oblíbenou germánskou pohanskou obětí, jež se přinášela Wodanovi právě na podzim.Michael Prosser-Schell: Szenische Gestaltungen christlicher Feste. Beiträge aus dem Karpatenbecken und aus Deutschland, Waxmann Verlag, 2011 Čeští badatelé a etnografové spojovali sv. Martina (coby vojáka) s římským bohem války Martem, „milovníkem hus”, známých to zachranitelek Kapitolu (podle Jana Šentygara z Chotěřiny.Eduard Bass: O ptáku svatého Martina, Lidové noviny, Moravská zemská knihovna v Brně, Signatura: Nov-20.730, úvodní strana Český kulturní historik, folklorista a etnograf Čeněk Zíbrt vydal v roce 1889 příspěvek ke kulturním českým dějinám „Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní”, kde uvádí pověst Josefa Svátka „o knížeti Oldřichovi, zakladateli „českého martinského posvícení”.Vídenské Noviny, Di, 10. Oktober 1939, Kdy se slavívalo posvícení, s. 6
Martinské rohlíky a koláče Obdobné dohady jako o vzniku martinské husy se vedly u martinských rohlíků (z žitné mouky vejražky nebo pšeničné), nazývané také martiny, martinské podkovy, roháče, rohy, zahýbáky, vandrovnice (ale také „Rohlík Svato-Martinský, Arculaturn Martinale, Martinshorn”)Johann Karl Rohn: Nomenclator, 1765, s. 111, které se vázaly ve tvaru zahnutého válečku; plnily mákem, hruškovými či švestkovými povidly, ořechy, perníkem i mrkví. Čeští obrozenečtí historici a národopisci tvrdili, že svátek sv. Martina položila církev právě do doby slavností Baccha, boha vína a opilství, zobrazovaného s dvěma růžky na hlavě, proto začali pekaři péci pečivo podobné těmto růžkům; němečtí národopisci udávali, že už papežský legát Bonifatius v Germánii zaznamenal pohanské obřadní zvyklosti, při kterých se obětovalo bohům pečivo ve tvaru božstva nebo jejich atributů či přímo ve tvaru obětí a které pak přešly na křesťanské slavnosti. Z těsta upečený býk byl později obětován taktéž sv. Martinu, křesťanskému patronu pastýřů a stád. Martinské rohlíky / Martinshörner (Hannover, Sasko, Švábsko, Slezsko, Čechy, Rakousko) tak mají připomínat starověký roh k pití (Trinkhorn) či rohy obětovaného býka.Teplitz-Schönauer Anzeiger, Sa, 25. Oktober 1873, s. 4 Recept na martinské rohlíky zachytila ve své kuchařce také Magdalena Dobromila Rettigová.