Rudolf II. Habsburský (18. července 1552, Vídeň – 20. ledna 1612, Praha) byl římský císař, uherský, český, chorvatský král, markrabě Moravy a obojí Lužice a rakouský arcivévoda z rakouské větve dynastie Habsburků.
Byl posledním habsburským panovníkem a také posledním v hodnosti císaře Svaté říše římské, který učinil z Prahy své sídelní město. Jako milovník umění, mecenáš a podporovatel věd přispěl k velkému kulturnímu rozkvětu českých zemí a jejich živým stykům s cizinou v závěrečné, manýristické epoše renesance – ta je po něm v českém prostředí nazývána doba rudolfinská a je řazena k vrcholným periodám starších českých dějin.
Z hlediska politiky to však úspěšný vládce nebyl, což bylo dáno jednak složitými osobními dispozicemi (duševní labilitou, s postupně se zhoršujícím průběhem) a jednak stoupajícím celoevropským napětím mezi protestanty a katolíky, což byl základní spor i v českém prostředí, jejž Rudolf nedokázal nijak vyřešit. V samém závěru vlády pak čelil intrikám svého bratra Matyáše, jemuž byl nucen postoupit (1608) vládu v Uhrách, Rakousích a na Moravě a aby se vůbec udržel na trůnu, musel českým a slezským protestantům vydat majestáty, jimiž potvrzoval svobodu vyznání pro luterány, starokališníky a české bratry. Marný pokus zvrátit tyto koncese s vojenskou pomocí svého bratrance Leopolda (1611) vedl nakonec k jeho nucené abdikaci ve prospěch Matyášův.
Život
Dětství a mládí náhled|vlevo|upright|Patnáctiletý Rudolf při pobytu ve Španělsku Narodil se jako třetí dítě císaře Maxmiliána II. a jeho sestřenice Marie Španělské. Sňatkové spojení mezi španělskou a rakouskou větví Habsburků se objevovalo v plánech Karla V. už od roku 1543, ale realizováno bylo teprve 13. září 1548 ve Valladolidu. Novomanželé po svatbě žili ve Španělsku, kde Karel V. svého zetě (a synovce) ustanovil místokrálem. V roce 1550 ale Maxmilián na přání svého otce Ferdinanda I. Habsburského přesídlil do Vídně, kam jej později následovala i jeho manželka s dětmi. Zde se jim ve vídeňském Hofburgu 18. července 1552 narodil syn Rudolf. O prvních letech Rudolfova života scházejí jakékoliv informace. První zprávy pocházejí z období, kdy bylo Rudolfovi asi šest let. Tehdy mu jeho otec vybral jako domácího učitele profesora na vídeňské univerzitě Jiřího Muschlera. S tím nesouhlasila Rudolfova matka, která Muschlera podezírala ze sympatií k luterství. Ta s pomocí svého bratra, španělského krále Filipa II., vyvinula na Maxmiliána nátlak, aby byla Rudolfova výchova (včetně výchovy Rudolfova mladšího bratra Arnošta) svěřena španělskému králi. Přes počáteční nesouhlas se Maxmilián tomuto tlaku nakonec v roce 1562 podvolil. Španělská výchova jeho synů totiž pro ně znamenala naději na španělské dědictví.
Do Španělska vyrazili oba sourozenci až na podzim roku 1563. Už o rok dříve ale vystřídal Muschlera na místě Rudolfova učitele Auger Ghislain Busbeck. Obě arciknížata doprovázel početný dvůr čítající 370 osob, který podléhal hofmistrovi Adamu z Ditrichštejna. Cestovali přes Milán (kde strávili vánoční svátky) do Janova, odkud pokračovali na 16 španělských galérách do Barcelony. Tam dorazili 17. března 1564. V Barceloně oba arcivévody osobně přivítal španělský král (a jejich strýc) Filip II. Aklimatizaci na španělském královském dvoře ulehčovala především králova sestra Jana a také Filipova třetí manželka Alžběta z Valois. Filip s oběma arciknížaty jednal jako se svými syny a potenciálními následníky. Arciknížata vedla během svého španělského pobytu svůj vlastní (byť zmenšený) dvůr, který platil jejich otec. Dluhy tohoto dvora dosáhly do roku 1570 částky 350 000 zlatých. Kromě toho, že se arciknížata během svého španělského pobytu zúčastňovala různých dvorských i církevních slavností, dostalo se jim zde i vybraného vzdělání. Tomu věnovali každodenně kolem pěti hodin. Kromě jazyků (především latiny a němčiny, ale i španělštiny a italštiny) se jim dostalo školení z klasické antické literatury, dějin starověkého Řecka a Říma, antické mytologie a pochopitelně i náboženství. Důležitou součástí jejich vzdělání byla i cvičení v stylistické obratnosti, která byla jinak doménou humanistů. Zanedbáváno nebylo ani vzdělání v politických otázkách. Jejich učitelé během vyučování dbali především na to, aby si oba osvojili postoje odpovídající doktríně habsburské politiky. Ve vzdělání arciknížat nebyla vynechána ani výuka tance, jízdy na koni, lovu, zápasu nebo různých turnajových her.Janáček (1987), s. 30–36.
Vše se nakonec vyřešilo kompromisem. V roce 1570 zamířila do Španělska Maxmiliánova dcera Anna, aby se stala čtvrtou manželkou Filipa II. Spolu s ní cestovali i její mladší bratři Albert a Václav. Teprve poté Filip souhlasil s návratem Rudolfa a Arnošta do Vídně. Oba bratři vyrazili na zpáteční cestu 18. července 1571 z Barcelony ve flotile Filipova nevlastního bratra Juana d’Austria, která se připravovala na nadcházející bitvu u Lepanta. Po osmi dnech plavby se vylodili v Janově a pokračovali v cestě do Vídně, kam dorazili 23. srpna.
Uherským, českým a římským králem náhled|upright|Koruna Rudolfa II. Hned po návratu ze Španělska začal Maxmilián II. Rudolfa zasvěcovat do státních záležitostí. Přestože měl jako nejstarší syn nárok na nástupnictví po svém otci ve všech zemích habsburské monarchie, snažil se Maxmilián vyřešit nástupnickou otázku co nejdříve. V českém i uherském království totiž bylo zapotřebí získat ještě i souhlas stavů s Rudolfovým nástupem.Janáček (2003), s. 32.
V roce Rudolfova návratu zemřel Jan Zikmund Zápolský a Maxmiliánovi se podařilo roku 1572 prosadit u uherských stavů, aby prohlásili Rudolfa svým králem. Téhož roku byl Rudolf korunován v Prešpurku.Janáček (1987). Str. 46–69.
Následujícího roku vyslal nemocný Maxmilián místo sebe na jednání českého sněmu Rudolfa, při kterém stavy vyřkly požadavek, aby se Rudolf usídlil v Praze, což však Maxmilián nechtěl dovolit, protože se obával, že by se Rudolf dostal příliš pod vliv stavů. Roku 1574 nastolil Maxmilián při jednání českého sněmu otázku Rudolfovy korunovace v ovzduší rostoucího náboženského napětí. Protestantští stavové vypracovali návrh České konfese, kterou však byl Maxmilián ochoten potvrdit jen ústně. Rudolf byl přesto nakonec sněmem přijat a 22. září 1575 korunován českým králem.
O měsíc později zajistil Maxmilián také Rudolfovo zvolení římským králem, avšak usídlit se v Praze Rudolfovi stále neumožnil.Janáček (1987). Str. 70–154.
První léta vlády (1576–1583)
12. října 1576 však Maxmilián II. zemřel a Rudolf se ujal vlády i jako římský císař. V Praze ustavil sbor deseti místodržících složený z nejvyšších zemských úředníků, podnikl holdovací cestu po vedlejších zemích Koruny české a stejně jako jeho otec se usídlil ve Vídni. Mezitím se prudce zhoršil vztah s jeho bratrem Matyášem, který se na vlastní pěst stal guvernérem svobodného Nizozemí, což navíc zvýšilo také nedůvěru mezi rakouskými a španělskými Habsburky.Janáček (1987). Str. 157–181.
náhled|upright|Rudolf II. jako Vertumnus (Giuseppe Arcimboldo, 1590/1) Na počátku své vlády měl Rudolf snahu realizovat své politické plány a navazoval diplomatické styky. V duchu přísné katolické výchovy podporoval rekatolizační úsilí. Avšak vzhledem k závislosti na finanční podpoře především ze strany nekatolických českých stavů zůstával navenek v náboženských otázkách spíše pasivní. Na ovládaných územích platila zásada augšpurského náboženského míru z roku 1555 „čí vláda, toho náboženství“ na úrovni jednotlivých farností. Snahy o rekatolizaci se projevovaly především v zákulisí, například dosazováním katolíků do významných státních úřadů. Pouze v roce 1577 vydal císař nařízení, kterým zakázal provozování nekatolických bohoslužeb v sídelním městě Vídni. Významnější kroky k rekatolizaci podnikli až v pozdějších letech jeho příbuzní.
Roku 1578 se poprvé u Rudolfa ve větší míře projevila „melancholie“ a v jeho okolí se rozmohlo intrikánství. Jeho rádci Pavel Sixtus Trautson a Wolfgang Rumpf rozhodovali, které informace se k císaři upoutanému na lůžko dostanou, a postavili se do role císařových obránců před intrikánskou rodinou (své vlastní plány rozvíjeli kromě Matyáše také strýcové Ferdinand Tyrolský a Karel Štýrský). Poté, co Rudolf opustil lůžko, byl vůči svému okolí podezřívavý, pociťoval odpor k veřejným jednáním, ceremoniálům a slavnostem. Spory se členy rodiny byly také jedním z důvodů, proč se roku 1583 rozhodl přesídlit do Prahy.Janáček (1987). Str. 182–205.
Přesídlení do Prahy (1583–1597) Hlavním důvodem přesídlení císařské rezidence do Prahy bylo trvalé ohrožení Vídně ze strany Osmanské říše. Vídeň se nacházela v blízkosti neklidné hranice a geografická poloha Prahy se jevila jako bezpečnější. O přesunu sídla uvažoval již císař Maxmilián II., který v Praze často pobýval. Konečné rozhodnutí však učinil jeho syn Rudolf II.
náhled|Pohled na rudolfínskou Prahu roku 1595 Příchod císařského dvora znamenal pro Prahu zásadní změnu. Především bylo potřeba vybudovat důstojnou císařskou rezidenci na Pražském hradě, do doposud provinčního města se ovšem také náhle přistěhoval značný počet příslušníků dvora a do nového sídelního města začali proudit též učenci a umělci, stejně jako cizí vyslanci. Sídlili zde stálí vyslanci francouzského krále, Španělska, Benátské republiky i papežského státu. Následujícího roku byl Rudolfovi udělen Řád zlatého rouna, to však změnilo pramálo na jeho nedůvěře vůči své rodině, či dokonce na jeho nechuti vůči sňatku, ačkoli roku 1585 mu jeho milenka Kateřina Stradová porodila syna Julia Caesara d'Austria.Janáček (1987). Str. 255–268.
Roku 1593 přijelo z Moskvy poselstvo velkoknížete Fjodora Ivanoviče, který spoléhal na pomoc proti Turkům. Jako dary přivezlo dva levharty a dva bílé rarohy lovecké, které již v té době patřily mezi vůbec nejvzácnější dary panovníků. Ve zvěřinci Rudolfa II. prý byli chováni i orangutani, ale zpráva není ničím doložena, právě tak jako chov dnes vymřelého holubovitého ptáka z ostrova Mauricia – doda. Kosti tohoto ptáka byly podle nedoložené zprávy nalezeny při úpravách Jeleního příkopu; dnes jsou uloženy ve sbírkách pražského Národního muzea.
Ale ani Praha neuchránila Rudolfa před problémy. V zemi panovalo napětí mezi ctižádostivými šlechtici, kteří byli navíc různého náboženského vyznání. Katolík Jiří Popel z Lobkovic se prosazoval natolik, že se od něj distancovali i papežští nunciové, a množství nepřátel, které si získal, nakonec podnítilo krále k Lobkovicově doživotnímu uvěznění.Janáček (1987). Str. 296–310. náhled|vlevo|Aegidius Sadeler, podle Hanse von Aachena, Portrét císaře Rudolfa II. s Řádem zlatého rouna, 1603, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze
Propuknutí nemoci (1597–1608) Rudolf se stahoval stále více do ústraní. Dokonce když roku 1593 vypukla další válka s Osmanskou říší, přenechal volnou ruku svým bratrům. Stav císaře se nadále zhoršoval, zejména po roce 1597, k depresím se navíc začaly přidávat projevy syfilis, kterou se nakazil při svých častých erotických hrátkách. Rudolf přestával věřit dokonce i svým rádcům a jeho stav ještě více zhoršovaly úvahy o jeho nástupci, které byly pochopitelné, protože císař neměl doposud žádného legitimního potomka. Panovník nakonec rádce Rumpfa i Trautsona vyhnal a pokusil se o sebevraždu.Janáček (1987). Str. 311–344.
Po vyhnání rádců se Rudolfův dvůr rozkládal, vliv dostávalo obyčejné služebnictvo a císař rád naslouchal radám alchymistů a umělců, v Uhrách navíc panoval chaos (viz dále). Císařovi příbuzní se snažili situaci zachránit a roku 1606 se při společné schůzce vyslovili pro Matyášovo nástupnictví. Rudolf se odhodlal k protiútoku a vypověděl Matyášova rádce, vídeňského biskupa Melchiora Klesla z Prahy a Vídně. Krize si však byly vědomy i stavy jednotlivých zemí monarchie, a tak se rakouské a uherské stavy přidaly na Matyášovu stranu.Janáček (1987). Str. 388–406.
Rakouské země