Cerhovice

Cerhovice (německy Zerhowitz) jsou městys v okrese Beroun ve Středočeském kraji, asi 5 km severozápadně od Hořovic. Žije zde obyvatel.

Název O vzniku názvu obce traduje lidová pověst. V počátcích křesťanství prý po kraji chodil kazatel Crha. Kázal i v místech dnešních Cerhovic. Jeho kázání byla velmi známá a mezi lidmi oblíbená, proto se vždy sešlo mnoho lidí. Posluchači v zadních řadách Crhu špatně slyšeli a křičeli na něj: „Crho, více!“ Z tohoto volání se prý ujal název Cerhovice. Další verze o názvu vzniku praví, že pochází název pochází od pojmenování „Crhovici“, přičemž mělo jít o lidi, které sem přivedl jakýsi Crha.

Historie První písemná zmínka o obci se vyskytuje v listině, kterou 19. prosince 1275 vydal král Přemysl Otakar II. ve věci rozdělení dědictví mezi syny zesnulého Sulislava z Trnovan. V této listině jsou Cerhovice uváděny jako „trhová ves Cerhovice“. Zmíněnému Sulislavovi z Trnovan v této době Cerhovice patřily. Rod Sulislavů vlastnil i nedaleký Hrádek u Záluží a pravděpodobně i ves Záluží. Sulislavovi vlastnili Cerhovice až do roku 1367, jako poslední majitel z tohoto rodu je uváděn Přibík z Cerhovic. Cerhovice poté měnily majitele velmi často až do roku 1390, kdy se staly majetkem královským, jelikož byly zakoupeny Václavem IV., který je připojil ke svému žebráckému a později točnickému panství. Točník se snažili roku 1425 dobýt husité, avšak jejich pokusy byly neúspěšné. Jako zadostiučinění poté v roce 1427 vypálili Žebrák a Hořovice. Cerhovicemi pouze procházeli k bitvě u Tachova. Masa procházejících husitů čítala asi 16 000 lidí a mnoho vozů, avšak Cerhovicím žádné zlo neprovedla.

V roce 1461 dal Jiří z Poděbrad panství do rukou svému věrnému šlechtici Bedřichu ze Šumburka. Pro Cerhovice nastal klidný čas a mohly se dále rozvíjet. Po smrti Jiřího z Poděbrad připadlo panství bavorskému šlechtici Bedřichu z Gutštejna. Jeho syn však byl souzen kvůli násilí proti Bundovcům a nakonec od něj Cerhovice odkoupil Vladislav Jagellonský. Cerhovice tak opět přešly pod správu království. Z toho však plynuly výhody, neboť dostávaly od panovníků mnoho výsad a privilegií. V cerhovickém archivu jsou uchována privilegia z následujících let: 1516 od Vladislava Jagellonského, 1631 od Ferdinanda II., 1648 od Ferdinanda III., 1701 od Leopolda I., 1705 od Josefa I., 1736 od Karla VI., 1766 od Marie Terezie, 1783 od Josefa II. a 1793 a 1818 od Františka I. Tyto historické dokumenty ukazují, že si čeští panovníci Cerhovic všímali. Těmito listinami vyjadřovali i uznání významu a důležitosti Cerhovic. Právě listina z roku 1516 od Vladislava Jagellonského povýšila Cerhovice na městečko, což jim dalo právo zřízení pivovarů a sladoven.

Roku 1557 se Cerhovice dostaly do rukou Lobkoviců. Ti si panství rozdělili. Cerhovice získal Jiří z Lobkovic, po jeho smrti se stal majitelem Ladislav z Lobkovic. Jeho bratři se však zapletli do spiknutí proti císaři a Ladislav tak postupně o svoje panství přišel. Cerhovice tak připadly právě císaři Rudolfu II. a sice roku 1595. Staly se tak císařským majetkem.

Během třicetileté války Cerhovice procházely mnoha útrapami. Vzhledem k tomu, že ležely na zemské silnici Praha – Německo, táhly tudy regimenty vojáků. Tato skutečnost se stala osudnou roku 1629, kdy vojáci městečko zapálili a Cerhovice vyhořely. Sotva se obyvatelé vzpamatovali z této pohromy, přišel rok 1642 a Cerhovice vyhořely znovu, tentokrát včetně kostela. Tento požár založili Švédové vracející se s lupem z Hořovic. Tím však požáry v Cerhovicích neskončily. Cerhovice vyhořely i v roce 1649, 1657 a 1678. V roce 1654 je v Cerhovicích uváděno pouze 12 hospodářů, 13 chalupníků a 7 řemeslníků. Z doby posledního velkého požáru, tedy z doby okolo roku 1678, pochází nejstarší vyobrazení Cerhovic. Je na něm zachycený právě zmíněný požár. Obraz je vystavený v hořovickém kostele Nejsvětější Trojice. Po této události se začaly Cerhovice postupně regenerovat, přispěl k tomu i majestát vydaný Leopoldem I., kterým povolil prodej kořalky a soli, šenkování vína a držení soudů na radnici. Rozkvět ovšem zastavil rok 1718, který s sebou přinesl morovou epidemii.

V roce 1710 Cerhovice opět změnily majitele, když se staly majetkem rodu Lichtenštejnů. Těm ale Cerhovice nepatřily dlouho; o 13 let později přešly do majetku královského a tam setrvaly až do roku 1848. Během 18. století probíhal v městečku život poklidně, neublížila jim ani pruská vojska, která Cerhovicemi táhla. Obavy přišly až v roce 1799, kdy přitáhlo do Čech ruské vojsko, směřující na západ. Z ruských vojáků měli občané strach, ale ukázalo se, že zbytečně, jelikož vojáci se chovali velmi důstojně a ukázněně. Dokonce byl v Cerhovicích ubytován slavný generál Suvorov, na což je upomíná poněkud omšelá pamětní deska na budově bývalé pošty.

V 19. století v Cerhovicích život dál poklidně plynul, obec se dále rozvíjela, čemuž napomáhaly např. i místní cechy jako třeba cvočkařský, ševcovský, řeznický nebo krejčovský. V roce 1859 však cechy zanikly a byl utvořen živnostenský spolek. Rozkvětu napomohl i revoluční rok 1848, kdy obce začaly podléhat namísto královskému majetku okresního hejtmanství. Od roku 1848 patřily Cerhovice do okresu Zbiroh, v roce 1892 byly ovšem zbirožskému okresu odňaty a připojeny k okresu Hořovice.

V šedesátých letech padl Bachův absolutismus a to umožnilo rozvíjet spolkovou činnost. Postupně byla založena hasičsko-sokolská jednota, čtenářská beseda, sbor dobrovolných hasičů, později i sokol jako samostatná organizace. V polovině 19. století bylo v Cerhovicích zaznamenáno 158 domů a 1320 obyvatel. V obci byl kostel, fara, škola, pošta, pivovar, 7 hospod a 3 zájezdní hostince. Počet obyvatel stoupal do roku 1870, poté však začal klesat a ustálil se přibližně na 1100 obyvatelích.

Železniční nehoda u Cerhovic náhled|Vlakové neštěstí roku 1868|vlevo Velkou událostí v 19. století bylo vlakové neštěstí, které se stalo 10. listopadu 1868. Osobním vlakem ve čtyři hodiny ráno jeli vojáci uherského pluku z Plzně do Prahy. Ten den však panovalo velmi špatné počasí a nedaleko Újezda musel vlak zastavit z důvodu sněhových závějí, které nezvládl překonat. Vědělo se, že za osobním vlakem pojede i vlak nákladní. Nelze jednoznačně říct, zda byla všechna opatření proti srážce vlaků využita a strojvůdce dostal zprávu o osobním vlaku stojícím u Cerhovic, ovšem okolo šesté hodiny ranní tento nákladní vlak do osobního v plné rychlosti narazil. Výsledkem srážky bylo cca 35 mrtvých a 60 zraněných. Mrtví byli pohřbeni na starém hřbitově, tj. v místě, kde je dnes dětské hřiště u školy. Na místě jejich pohřbení stojí dodnes památník.

První světová válka První světová válka poznamenala celé světadíly a nevyhnula se ani malým Cerhovicím. Během let 1915–1916 došlo ke značnému zhoršení zásobování a lidé měli nouzi o potraviny. V jedné z knih psané cerhovickým rodákem se píše: „Nedostatek potravin způsobil, že lidé jedli psy, kočky, veverky, vrány a jiná zvířata. Znám toto i z vyprávění našeho souseda Antonína Pichla, který tu dobu prožil a když jsem byl malý kluk, tak nám o tom vyprávěl.“Hendrich (2013), str. 23 Zde je vidět, že situace v Cerhovicích opravdu nebyla dobrá. Ve válce nakonec padlo 38 cerhovických občanů. Z pohledu politického se po válce většina občanů začala klonit k sociální demokracii. Občané se snažili přivést život v Cerhovicích život do starých kolejí a začít Cerhovice opět rozvíjet. Tomu měla napomoci i výstavba nové školní budovy, na kterou si obec vzala půjčku ve výši 700 000 Kč. Dalším krokem k rozvoji mělo být vybudování koupaliště, k čemuž ovšem nakonec pro nezájem občanů nedošlo. Začátkem třicátých let se začala projevovat celosvětová hospodářská krize, ovšem cerhovickým občanům se dařilo držet se nad vodou, především díky tomu, co si vypěstovali nebo díky chovaným zvířatům. V roce 1932 byl rozšířen hřbitov. V tomto roce byly v Cerhovicích evidovány následující služby a živnosti: lékař, biograf Sokol, 2 obchody s brousícími a leštícími kotouči, cukrář, drogerie, městská elektrárna, 7 hostinců, výroba hraček, kapelník, knihkupectví, konsum Včela, malíř pokojů, obchod s obuví Baťa, 2 pilníkáři, 2 pivovary, pohřební ústav, výrobna polévkového koření, továrna na provaznické zboží, řezbář, sladovna, stavební družstvo, výrobna dřevěného uhlí a zednický mistr.

Druhá světová válka Další ránu přinášela Cerhovicím stejně jako všem jiným obcím druhá světová válka. Brzy po jejím začátku byla v cerhovické sokolovně ubytována německá vojska. V roce 1940, kdy většina lidí nesouhlasila s německou okupací, se začalo šířit udavačství a v Cerhovicích tak začaly probíhat domovní prohlídky. Během tohoto roku byly vydány i dekrety o povinnosti odvádět určitá procenta výpěstků a výrobků pro potřeby vojáků. I přesto ale Cerhovice prošly současně i rozvojem. Byl zde např. vybudován nový vodovod nebo opraveny kašny. Koncem války bylo mnoho vesnic povinno ubytovávat německé vojáky a jejich pomocníky. Tato povinnost se nevyhnula ani Cerhovicím, když museli být ve škole ubytováni němečtí vojáci a na počátku roku 1945 i maďarští, kteří byli na německé straně.

Dne 30. června 1942 byly Cerhovice obklíčeny německými vojáky a ve višňovce za školou byla přistavena děla namířená na Cerhovice. Samotná akce příslušníků gestapa u pivovaru proběhla večer téhož dne. Následující líčení událostí je založeno na neověřeném souhrnu informací. Údajně byl v tento den Čeněk Šillinger z úředních důvodů v Praze a do Cerhovic se vracel vlakem. Po cestě se k němu dostala informace, že je vysoká pravděpodobnost, že se doma střetne s příslušníky gestapa. Proto jel vlakem až do Zbiroha, kde ho čekal František Peltán (alias Karel Zeman), který přijel na kole a vzal druhé i pro Šillingera. Odjeli spolu domů, kde začali pálit nějaké dokumenty. Zanedlouho Šillinger za okny zpozoroval několik příslušníků gestapa pokoušejících se dostat k němu domů. Strhla se přestřelka mezi Šillingerem a Němci, Šillinger jich několik postřelil a pravděpodobně jednoho i zastřelil. Šillinger se poté s Peltánem dali na útěk do pole směrem k Drozdovu. Do všeho se vložil Šillingerův bernardýn uvázaný u boudy. Němci ho pustili a ten se vydal po stopě svého pána. Němci začali pálit do pole a zanedlouho Šillingera postřelili. Ten poraněný lehl do pole a slyšel, jak se k němu jeho pronásledovatelé blíží. Radši než padnout do spárů gestapa spáchal Šillinger sebevraždu tím, že se střelil do hlavy. Šillingerova manželka Bohdana byla ještě téhož dne zatčena a o tři dny později zastřelena v Praze v pankrácké věznici. Několik následujících dnů se v Cerhovicích neslo ve znamení strachu, jestli městečko neskončí stejně jako ve velmi blízké minulosti skončily Lidice nebo Ležáky.

Cerhovickou školu vojáci opustili 6. května 1945, kdy dobrovolně odjeli. Tím se však Cerhovice Němců nezbavily, jelikož tudy po skončení války projížděli zpět do Německa. Dne 10. května v Cerhovicích proběhl velký masakr procházejících Němců. Někteří byli zabiti na místě a ostatní byli nacházeni mrtví kolem cesty do Kařeza.

Poválečná doba V době komunismu plynul život v Cerhovicích poklidně bez zvláštních událostí. Roku 1960 se konala revitalizace krajů a okresů a Cerhovice tak začaly spadat do Středočeského kraje. Okres Hořovice byl zrušen a obec tak připadla okresu Beroun. Roku 1980 byly Cerhovice spojeny v jednu obec se Třenicí.

Dne 12. dubna 2007 byl Cerhovicím obnoven status městyse.

Demografie + Vývoj počtu obyvatel podle sčítání lidu 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011 1388 1335 1134 1129 1149 1148 1091 987 1034 886 1009 963 932 1079 Obecní správa

Části městysu Cerhovice (k. ú. Cerhovice) Třenice (k. ú. Třenice)

Územněsprávní začlenění Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo: 1850 země česká, kraj Praha, politický okres Hořovice, soudní okres ZbirohSprávní uspořádání Předlitavska 1850–1918