České knížectví ( ) byl raně středověký státní útvar na území Čech. Trval od 10. století do roku 1198 (s výjimkou let 1085–1092, kdy měl královský titul Vratislav II., a 1158–1172, kdy byl králem Vladislav II.). Hlavami českého knížectví byli Přemyslovci, krátce též polští Piastovci. Po dobytí Moravy asi roku 1029 vládli v moravských knížectvích rovněž Přemyslovci (převážně z moravské větve), rod tak ovládal území zhruba odpovídající dnešní České republice.Wihoda (2010), s. 104–113. Knížectví se ve 13. století přerodilo v České království.
Historie Zárodky přemyslovského knížectví náhled|upright=0.6|vlevo|Velká Morava v době knížete Svatopluka I. (871–894) V dobách Velké Moravy neměly Čechy jen jediného panovníka, v čele menších územních celků zde stála místní knížata (náčelníci) Čechů. Mezi nimi se postupně nejvíce prosadili Přemyslovci, sídlící na Levém Hradci a v Praze. Ti pak svoji moc rozšiřovali ze středních Čech.
náhled|upright=0.6|vlevo|Křest knížete Bořivoje, prvního historicky doloženého českého panovníka První historicky prokázaný přemyslovský panovník Bořivoj I., podřízený velkomoravskému knížeti Svatoplukovi, se stal jeho místodržícím v Čechách přibližně v roce 867. Roku 872 Bořivoj vojensky podporoval Svatopluka v jeho sporu s východofranským králem Ludvíkem Němcem a v jižních Čechách německá vojska porazil. Nechal se společně se svojí ženou Ludmilou pokřtít zřejmě roku 883 z rukou moravského arcibiskupa Metoděje. Bořivoj přesídlil z Levého Hradce do Prahy roku 885.
Pravděpodobně za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. v Praze vznikl knížecí palác a Praha se stala centrem rodícího se českého státu, který se v roce 895 zbavil vlivu Velké Moravy.Stará Morava a Počátky českého státu Spytihněv se také začal více orientovat na Bavorsko a Východofranskou říši. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území a vybírat daně za jejich ochranu: vzniklo tzv. knížecí rodové patrimonium.
Počátky přemyslovské moci Za zakladatele české státnosti lze považovat Boleslava I. (935–972), protože za jeho předchůdce knížete Václava I. na území Čech dosud chyběla centrální moc. Za vlády Boleslava I. zmínky o kmenových knížatech mizí, až se nakonec celé Čechy dostaly pod jeho přímou vládu. Tento proces si vyžadoval vydržování poměrně silné armády, zemědělci však jen těžko dokázali vyprodukovat více, než sami spotřebovali. Potřebné prostředky Přemyslovci získávali z kořistnických expanzí na severní Moravu, do Slezska a Malopolska. Tímto krokem český kníže ovládl důležitou obchodní stezku z Evropy do Kyjeva, Chazarské říše a dále do Číny.ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí (1034 – 1198). 1. vyd. Praha: NLN, 1997. . [dále jen Žemlička (1997)]. Str. 33–38
náhled|upright=0.8|vlevo|Český stát za vlády Boleslava I. a Boleslava II. náhled|upright=0.8|vlevo|České knížectví a sousední země mezi lety 1138–1254
Vzápětí však došlo k vzestupu polských Piastovců, kteří dobyli Slezsko a Malopolsko, čímž český kníže ztratil svůj důležitý zdroj příjmu. Dalším zdrojem byl i obchod s otroky, kteří byli vyváženi do muslimského Španělska. Do té doby se jednalo o otroky pohanské, avšak poté, co byla ztracena kontrola nad obchodní stezkou, začal Boleslav II. (972–999) zotročovat i křesťany, což následně kritizoval např. biskup Vojtěch. Tato krize podporovala podezřívavost k dalším českým rodům, která byla ještě více prohloubena polským vpádem do Čech a která nakonec vedla k vyvraždění Slavníkovců (995) či k vraždění Vršovců.Žemlička (1997). Str. 38–42.
Polský kníže Boleslav Chrabrý na český trůn dosadil záhadného příbuzného Přemyslovců Vladivoje (vládl 1002–1003). Ten chtěl upevnit svoje nejisté postavení, proto požádal v listopadu 1002 německého krále, aby mu udělil Čechy v léno. Tím umožnil začlenění českého státu do Svaté říše římské.
Z krize vyvedl zemi až kníže Oldřich (1012–1034), jehož nemanželský syn Břetislav zřejmě roku 1029 k Českému knížectví téměř trvale připojil Moravu.Wihoda (2010), s. 104-113 Tím však možnosti expanze byly vyčerpány a kníže musel hledat jiné způsoby než kořistnictví jak získat prostředky na zajištění své vlády – začal se opírat o hradskou soustavu, čímž stát začal být zajišťován daněmi a poplatky.Žemlička (1997). Str. 42–52.
Před příchodem křesťanství
náhled|upright=0.8|vpravo|Rekonstrukce kultovního okrsku v areálu muzea v přírodě na Pohansku u Břeclavi O starém slovanském náboženství Čechů, tzv „pohanství“, se nedochovaly téměř žádné informace. Malé útržky naznačil ve svém díle kronikář Kosmas. Podle Kosmy byly mezi Čechy rozšířeny různé kulty. Zmiňuje některé bohy, ale dle zažitého přístupu interpretatio romana nejsou uváděna jejich původní jména, ale záměrně nahrazena jmény bohů řecké a římské mytologie.Ceres = Mokoš?, Bakchus = Jarovít? Křesťansky vzdělaný autor záměrně zatajil jména bohů nebo je nepovažoval za důležitá a vypůjčil si jména bohů ze známější klasické mytologie. Ústředními postavami kultu byl většinou hromovládce, například východoslovanský Perun, jehož baltským ekvivalentem byl Perkunas. Doloženým podsvětním bohem je Veles. Dvojice bohů Perun a Veles je doložena zejména ve východních zemích Evropy, zejména v historických oblastech staré Rusi, odkud zřejmě pocházejí.
Je pravděpodobné, že Čechové vyznávali před přijetím křesťanství polyteismus. Ten spočíval ve víře v různá přírodní božstva, duchy či démony, podobně jako tomu bylo u ostatních slovanských národů. Pohanství mělo zřejmě charakter lidového náboženství. To znamená, že kulty postrádaly pevnou organizaci a byly udržovány prostřednictvím lidových zvyklostí a rituálů. Oproti církvi mohly působit zcela samostatně a s omezeným dosahem. Kulty lze dovodit na základě rekonstrukce z etymologie (tedy názvů lokalit, podobně jako v případě jiných slovanských zemí).Zbývá možnost dovodit od názvů některých míst (Mokošín = Mokoš?, Velíz, Veleslavín = Veles? aj.), kde se mohly nacházet pohanské svatyně. Mokoš, případně Živa?, zastává funkci bohyně země a plodnosti, souvisí s vykonáváním ženských domácích prací. Bůh plodnosti (typu polabského Jarovíta? nebo Jarila? Bůh slunce Dažboh nebo ohně Svarožic apod.
náhled|upright=0.5|vlevo|Vícehlavý idol z Kouřimi z 9. století Podle Kosmovy kroniky byl v roce 999 rodem Vršovců zajat a na hoře Velízu držen přemyslovský kníže Jaromír. Měl být obětován pod posvátným dubem, zřejmě nějakému pohanskému božstvu, kterému mohl být onen dub nebo Velíz zasvěcen.Název Velízu by naznačovala přítomnost Velese, přestože posvátný dub bývá dle kosmologie (také u jiných indoevropských etnik) zasvěcován zpravidla hromovládci, nikoli chtonickému vládci podsvětí (říše mrtvých), v tomto případě by se výjimku. Veles byl ochránce dobytka a patronem majetku (podsvětí jako místa pokladů, zatímco vlastnění dobytka značilo bohatství), byl ochráncem smluv a obchodování. Pod vlivem křesťanství, které potlačovalo starší náboženské představy, mohl být Veles démonizován do podoby čerta. Jako ochránce dobytka mohl mít na hlavě rohy (nelze doložit) a kulhat. Perun vedle něj nejen vystupuje jako jeho protiklad, podle některých badatelů byl jeho protivníkem.
Známý bůh Radegast je pozdější romantickou mystifikací, jeho kult na hoře Radhošť v Moravskoslezských Beskydech není doložen, ani nikde jinde na českém území v rané době. Byl bohem polabského kmene Ratarů na horním toku Dolenice (dnes Německo).Radegast (Radgost, Radigost apod.) je jméno boha, jehož kult je doložený u polabského kmene Ratarů. Radigost je také obyčejné osobní jméno, doslova znamená „ten, který rád přijímá hosty“. Mohlo se jednat o přezdívku nebo přízvisko retranského Svarožice.
Předpokládá se, že pohanství bylo praktikováno na posvátných místech (jako byla různá návrší) pod širým nebem, kde mohl stát posvátný dub, obětiště nebo větší posvátný háj, případě ohraničená dřevěná hradiště (vymezené posvátné místo dřevěnou ohradou, tzv. „kultiště“), které mohli plnit funkci posvátného místa s obětištěm. Během christianizace byly posvátná místa zpravidla ničena a nahrazována křesťanskými kostely či kláštery. Křesťanská legenda o založení Břevnovského kláštera v Praze vypráví, že před vznikem kláštera (v roce 993) zde stával na místě statný dub, v jehož koruně sídlil čert. Přímo dřevěné pohanské chrámy (po vzoru polabských Slovanů) nebyla v této oblasti nikde zaznamenána.Slovanské chrámy jsou doloženy pouze u polabských Slovanů (dnes Německo) z pozdější doby, mohly být inspirovány křesťanskými, byly by reakcí pohanů na násilnou christianizaci.
Nástup křesťanství náhled|upright=0.7|vpravo|Levý Hradec, první křesťanský kostel v Čechách Křesťanství přichází do Čech v 9. století prostřednictvím západní iroskotské misie a následně východních misií soluňských bratří Cyrila a Metoděje, kteří preferovali vytvoření tzv. slovanské církve (staroslověnský obřad).
Dlužno zdůraznit, že Konstantin s Metodějem nepřicházeli do země, která by o křesťanství nic nevěděla. Misionáři ze západu zjevně pronikali na území dnešních Čech v raném devátém století. Tak na příklad 13. ledna 845 na dvoře Ludvíka Němce, krále Východofranské říše, přijalo čtrnáct českých knížat křesťanství (dle Fuldských análů).
Konstantin s Metodějem sestavili mj. takzvaný Zakon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky), který se ve svém prvním bodě vypořádává s lidmi co nepřijali křesťanství tím, že stanovuje přísné tresty pro ty, kteří konají pohanské oběti nebo přísahy. Trestem bylo to, že: „Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým.“Zakon sudnyj ľjudem - dostupný v online podobě
Žáci Cyrila a Metoděje se po rozpadu Velké Moravy uchýlili do Čech, kde se čím dál častěji dostávali do konfliktů se západními křesťany – latiníky (neboli katolíky). Jejich snahy byly ovšem potlačovány a nakonec knížetem Břetislavem II. definitivně překaženy v roce 1097 vyhnáním slovanských mnichů ze Sázavského kláštera, kam byli místo nich poté umístěni benediktini latinského obřadu.
Pohanství, které bylo stále vyznáváno (především mezi prostými lidmi), bylo následně potíráno. Přesto přežívaly některé pohanské zvyklosti i na knížecím dvoře, jenž byl jinak hlavním ohniskem christianizace země, jak o tom svědčí například nálezy symbolických obětin (zvířecí kosti, vejce) v hrobě Boleslava II. Také samotné nastolování knížat na kamenný stolec v podobě prostého balvanu v areálu pražského hradu na posvátné vyvýšenině zvané Žiži (Siži) byl rituál, jenž se od dob pohanství zachoval i do křesťanských časů – celý obřad známe jen nedokonale z pramenů 10.–12. století. Až do 12. století neměla církev na tomto obřadu prakticky žádnou účast, přestože se jednalo o nezbytný akt ustanovení knížete – kamenný stolec byl proto nejdůležitější insignií knížectví. Český nastolovací obřad není u slovanů ojedinělý (např. podobný obřad se udržela až do pozdního středověku u korutanských Slovanů). Přežívajícím pohanským prvkem byla i běžná tradice mnohoženství, proti níž brojila z popudu církve i světská knížecí moc – z nařízení Břetislava I. (v tzv. Břetislavových statutech z roku 1039) se trestem pro muže, který by měl po pohanském zvyku více manželek, stalo jeho prodání do otroctví (prodej otroků patřil k jednou z ekonomických pilířů raného přemyslovského státu). Nakonec bylo pohanství knížetem Břetislavem II. zakázáno v roce 1094. Posvátné stromy a háje byly vysekávány a páleny. Na místech, kde původně stávala pohanská posvátná místa, byly budovány křesťanské kostely a kláštery.
náhled|upright=0.8|vpravo|Přenesení Vojtěchových ostatků z Polska mělo přispět k upevnění moci přemyslovců a jejich státu (relikviář v Hnězdně)