Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Jakub FridaMatriční záznam o narození a křtu (17. února 1853 Louny – 9. září 1912 DomažliceMatriční záznam o úmrtí a pohřbu), byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel. Jeho monumentální dílo, obsahující všechny žánry literární tvorby, patří k jednomu z nejbohatších a nejvšestrannějších v české literatuře. Řadil se do skupiny českých spisovatelů lumírovci.

Život

Dětství a studia Narodil se v domě č. p. 103 v Lounech jako syn Jakuba Fridy (zemřel v listopadu 1874) a jeho manželky Marie, rozené Kolářové (* 1823) jako druhé ze sedmi dětí. Asi po roce se rodiče s dětmi odstěhovali do Slaného, a Emil Frida žil do deseti let u svého strýce, faráře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína. Zde navštěvoval první ročníky obecné školy (1857–1861), do hlavní (měšťanské) školy chodil krátce v Kolíně v letech 1861–1862. alt=Jaroslav Vrchlický (skalní reliéf)|náhled|Vrchlického reliéf vytesaný do skály v údolí říčky Vrchlice, podle které si básník zvolil pseudonym, v Kutné Hoře vznikal v letech 1914-1919. Autorem je akademický sochař Josef Chvojan. Na Gymnáziu ve Slaném studoval od roku 1862. Zde byl jeho spolužákem Václav Beneš Třebízský, dále v Praze a v roce 1872 maturoval v Klatovech. Verše začal psát už během studií. Pseudonym Jaroslav Vrchlický si zvolil na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera. Jako studenti na jaře navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory a Vrchlický byl unesen nádhernou jarní scenérií. Tento pseudonym dříve používal kutnohorský básník Josef Jelínek Vrchlický (1842–1869). V údolí Vrchlice v roce 1919 vytesal kutnohorský sochař Josef Chvojan do pískovcové skály Vrchlického reliéf na ploše přes 12 metrů čtverečních.

Veden strýcovým příkladem vstoupil Vrchlický po maturitě do pražského Arcibiskupského semináře. V roce 1873 ale přestoupil na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a románskou filologii. Matka se jako vdova v letech 1874-1875 přestěhovala do Prahy na Staré Město se všemi sedmi dětmi: byly to Marie (* 1852), Emil (* 1853), Friedrich/Bedřich (* 1855), Anna (* 1857), Johanna (* 1859), Emilie (* 1861) a Antonie (* 1864). Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 132, obraz 551 /Pražská policejní přihláška rodiny; obyvatel= měli povinnost přihlásit se do 1 roku od přistěhování.

Emil si v době studií –jako mnozí další– přivydělával učením. Vyuučoval češtinu francouzského historika Ernesta Denise, který mu zprostředkoval první kontakty s francouzskou kulturou. První literární práce mu k tisku zprostředkovala redaktorka Sofie Podlipská, do níž se Vrchlický podle dochované korespondence zamiloval. Podlipská byla o dvacet let starší a moudře mu k životnímu vztahu i sňatku nabídla svou, tehdy patnáctiletou, dceru Ludmilu. Jeho první sbírka milostných lyrických básní Z hlubin vyšla ještě před odjezdem do Itálie.

Počátky praxe a literární tvorby Dále Vrchlický v Praze navázal přátelství např. se Zikmundem Winterem, Josefem Václavem Sládkem a Aloisem Jiráskem. Společně založili skupinu lumírovců (Jirásek záhy přešel k ruchovcům).

Vrchlický jako první literát s oblibou užíval slova pábit, když si odcházel zakouřit. Toto slovo později posunul dále Bohumil Hrabal, jenž je používal ve svých dílech (Pábitelé).

Od roku 1875 působil jako tajemník a vychovatel synů hraběcí rodiny Montecuccoli-Laderchi nejprve v Meranu nad Panarem u Modeny, později v Livornu. Po návratu krátce působil na učitelském ústavu v Praze v Panské ulici, vyučování ho však nebavilo. Na přímluvu hraběte Montecucoliho u Leopolda Lva Thuna-Hohensteina byl roku 1877 jmenován tajemníkem na pražské české technice, později pracoval jako tajemník České akademie věd a umění. To mu poskytlo existenční zajištění a možnost věnovat se ve volném čase literární tvorbě. V osmdesátých letech prožíval tvůrčí vrchol a byl nejuznávanějším českým básníkem. Jeho tvorba byla překládána i do cizích jazyků, zvláště němčiny a polštiny.

Úspěšný autor a politik Roku 1898 získal vzácně udílené Vyznamenání za umění a vědu. V roce 1901 jej rakouský císař František Josef I. (mj. spolu s Antonínem Dvořákem) jmenoval doživotním členem Panské sněmovny Říšské rady ve Vídni.Wiener Zeitung, 14. dubna 1901, s. 6. Vrchlický zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, členem Polské společnosti tovaryšstva polského v Paříži a také čestným občanem mnoha českých měst, včetně rodných Loun. Roku 1893 byl jmenován profesorem evropské literatury na Univerzitě Karlově, získal čestný doktorát. Byl také členem České akademie věd a umění (jmenován císařem 20. dubna 1890). Tehdy (1903–1904) se setkal také s Milanem Rastislavem ŠtefánikemPRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, , s. 28 - 30, 136 - 144, 146 - 147.

Vrchlický byl prvním českým autorem, který byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Byl nominován v letech 1904–1909, 1911 a 1912. Cena mu však nikdy nebyla udělena.Ve hře o Nobelovu cenu byli i Březina a Machar , 13. 10. 2005, Novinky.cz

Dílo náhled|Pamětní deska na fasádě domu v Praze na Rašínově nábřeží

Jeho dílo obsahuje kolem 270 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her. Jeho básnické sbírky a dramata jsou vrcholnou ukázkou formální dokonalosti, avšak zároveň poměrně čtivé. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština je jazyk, který dokáže vyjádřit vše. Chtěl vytvořit poezii, která by se vyrovnala poezii evropské a přivedla tak českou literaturu na nový, vyšší stupeň.

Vrchlický nebyl za svého života ani po něm přijímán jednoznačně. Jeho orientace na náměty z cizích zemí a kultur se stala koncem sedmdesátých let popudem ke kritickým útokům obviňujícím Vrchlického z kosmopolitního přehlížení české tematiky, z opomíjení potřeb národního života. Eliška Krásnohorská uznávala jeho básnický talent, ale měla výhrady k romantickému způsobu zpracování cizích látek, které podle ní neodpovídalo potřebám boje za národní osvobození.

Počátkem devadesátých let, kdy byl všeobecně uznáván za největšího českého básníka a zahrnován oficiálními poctami, se dostal do konfliktu s generací mladých básníků a kritiků, kteří mu vytýkali ztrátu originálnosti, povrchnost a frázovitost. Byl vnímán jako symbol minulé doby v české literární tvorbě, což nesl velmi těžce. Proti jeho dílu vystoupili například také o tři roky starší Tomáš Garrigue Masaryk, jenž Vrchlického uznával jen jako dobrého překladatele, a F. X. Šalda.

Teprve tvorba ze závěrečného období jeho života, kdy dokázal znovu tvořit neobvykle živé verše, mu přinesla uznání literární generace S. K. Neumanna, Františka Xavera Šaldy a Karla Tomana. Další generace básníků jako např. Viktor Dyk, Lev Blatný a Jaroslav Seifert, si uvědomila kvalitu jeho básnického díla. Nyní je Vrchlický považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků.

Poezie Vrchlický svým ideově bohatým dílem připravil půdu pro symbolismus. Cílem jeho díla bylo vytvořit poezii, která by se zcela vyrovnala vrcholnému evropskému básnictví a která by ztělesňovala harmonický ideál člověka.

Vrchlického básnické dílo, sdružené ve více než osmdesáti svazcích lyrické a epické poezie, bylo inspirováno životními prožitky i uměním, které povyšoval nad všednost života. Do české poezie vneslo nebývalé bohatství látek a básnických forem. V jeho lyrických básních najdeme ohlasy milostných zážitků, smyslové okouzlení, ale také reflexi zamýšlející se nad otázkami života a smrti. Příroda, záhady života a smrti, láska a umění tvoří páteř celé Vrchlického lyriky. Epická část jeho díla je věnována básnickému zobrazení kulturního a myšlenkového vývoje lidstva, úvahám o smyslu dějin a současně je v ní vyjádřena jeho víra v sílu lidského poznání a budoucnost lidstva. Zabýval se historickými náměty, vývojem lidstva. Vycházel mj. z Legendy věků od Victora Huga. Při tomto mapování historie nacházel největší inspiraci v antické lyrice.

Podílel se i na vytvoření nového básnického výrazu a verše, používal rozmanité strofické formy a složitou veršovou skladbu, jimiž obohacoval českou poezii. Vedle tradičních sonetů se v jeho díle uplatnily ritornel, rondel, rondo, villonská balada, balata, rispet, sestina nebo gazel. Proto byl také někdy označován za formalistu.

Lyrika Vrchlického raná lyrika vyjadřuje prostřednictvím přírodních motivů jeho vztah k životu. Je ohlasem milostných zážitků, mladistvého pesimismu i tvůrčích pochyb. Subjektivní reflexe se promítají do přírodních obrazů, v básních jsou oslavovány ideály umění a krásy. Reprezentují ji především sbírky

Z hlubin (1875) – především milostná lyrika; básně tvoří v podstatě příběh – z pocitů nenávratné pomíjivosti lásky a všeho opět probleskuje naděje, spočívající ve šťastných vzpomínkách, zklamání a konečného uklidnění v resignaci a tvorbě; k popisu svých pocitů využívá básník přírodní symboliku, k nejčastějším motivům patří např. jezero, les, propast Vittoria Colonna (1877) – oslava lásky a tvůrčí práce na příběhu lásky stárnoucího Michelangela Rok na jihu (1878) – přírodní a milostná lyrika, dojmy z pobytu v Itálii Symfonie (1878) – reflexní básně vyjadřují smutek z osamění

Milostná a intimní lyrika tvoří významnou složku Vrchlického díla. V této poezii zprvu naplněné pohanskou mytologií, později procítěné osobně, stává se žena básníkovi centrem celého jeho života a inspirátorkou jeho umělecké tvorby. Vyslovil s přesvědčivou naléhavostí všechny odstíny milostného citu i manželského a rodinného štěstí. Je zastoupena např. ve sbírkách

Eklogy a písně (1880) – intimní milostná zpověď, skladby jsou velmi melodické a bohatě využívají eufonie, mnohé jsou psány ve formě dialogu Dojmy a rozmary (1880) – láska k ženě, přírodě a lidem Poutí k Eldorádu (1882) – milostná a přírodní lyrika reflektující manželské štěstí Co život dal (1883) Jak táhla mračna (1885) Čarovná zahrada (1888) – intimní lyrika odrážející manželské štěstí Dni a noci (1889) – většinou příležitostná a reflexivní lyrika psaná jednoduchou a melodickou písňovou formou, tematicky velmi různorodá, obsahuje oddíl Písně pro mou dceru (Eva)

V jiných sbírkách milostné lyriky použil Vrchlický velmi komplikovaných strofických forem, jimiž i jinde obohacoval českou poezii. Promyšlenou kompozicí se vyznačují hlavně sbírky

Hudba v duši (1886) – kombinace sestinů s orientálními gazely a villonskými baladami Moje sonáta (1893) – střídání rispet a ritornel, balat a balad. Složitá veršová skladba, vynalézavá v rytmu i rýmu odráží básníkovo nitro a jeho subjektivní vztah ke světu. Melancholie a deziluze. Zlatý prach (1886 a 1897) – sbírka složená ze dvou částí psaných v různých obdobích, v níž převládá forma rondo

Zvláštní soubory tvoří sbírky sonetů, které Vrchlický používal velmi často v různých obdobích svého života. Mají různý citový a myšlenkový obsah, ale odhalují jeho pocity a nálady.

Sonety samotáře (1885) Nové sonety samotáře (1891) Poslední sonety samotáře (1896)

V devadesátých letech se do Vrchlického tvorby promítá osobní krize, převládají melancholické tóny, pesimismus, rozčarování a rezignace. Příkladem jsou sbírky

Hořká jádra (1889) – drobná lyrika, v níž převažují hořké tóny, básník vyjadřuje pochybnosti o své tvorbě a její užitečnosti Brevíř moderního člověka (1891) – umělecké vyznání a obrana vlastní tvorby Bodláčí z Parnasu (1893) – deziluze ze soudobého života Ẻ morta (1894, 1893) – v první části vyjadřuje smutek nad smrtí přítelkyně, zpěvačky Klementiny Kalašové, druhá řada vznikla v období vlastního milostného zklamání (1890–1893) Okna v bouři (1894) – zklamání, hořkost, rezignace, samota, formalistní – zkouší různé formy, experimentuje, zapomíná na obsah; báseň Za trochu lásky