Papoušek karolinský (Conuropsis carolinensis) je vyhynulý druh papouška náležící do rodu Conuropsis. Popsal jej Carl Linné roku 1758. Papoušek obýval východ Spojených států amerických, kde vytvořil dva poddruhy, jejichž populace oddělovalo Appalačské pohoří. Preferoval lesy u vodních ploch.
Papoušci karolinští byli malými papoušky, měřili okolo 30 cm, rozpětí křídel činilo asi 58 cm. Samci dosahovali mírně větší velikosti než samice. Tělo bylo zelené, bledší na spodní straně. Rovněž ocas měl zelené zbarvení. Ohyby křídel a okraje ručních letek byly žluté, stejně tak hlava. Čelo a obličej byly oranžové. Papoušek karolinský žil ve velkých hejnech, jednotliví ptáci posilovali své svazky probíráním peří. Noc trávili hlavně v dutinách stromů. Rychle létali a nepříjemně křičeli. Papoušek karolinský se živil semeny, další rostlinnou potravou či hmyzem, přičemž neváhal zaútočit ani na úrodu zemědělců. Hnízdil během března až dubna, snůška činila dvě až pět vajec.
Papouška karolinského vybíjeli zemědělci, protože jim ničil úrodu. Bylo jich možno najednou zabít velké množství, neboť se vraceli ke svým mrtvým druhům z hejna. Lovili se také pro maso, jejich peří se využívalo coby ozdoba do klobouků a odchytáváni byli i živí jedinci pro chov v zajetí, převážně poté, co se stali vzácnými. Tehdy začali o ptáka stát i ornitologové a usilovali o co největší počet vzorků. Mimo toto pronásledování papouškům ubýval i biotop, lesy Evropané těžili pro dřevo nebo je nahradili plantážemi. Do Ameriky byly dovezené nové choroby a nepůvodní zvířata včetně včel, které mohly ptákům zabírat dutiny stromů. Ještě na začátku 19. století byl tento druh hojný, ale již v 80. letech 19. století se stal kvůli těmto faktorům velmi vzácným. Poslední jedinci ve volné přírodě byli zabiti roku 1904 u jezera Okeechobee na Floridě (i nadále však byla hlášena údajná nebo neověřená pozorování), v zajetí poslední jedinec – Incas – uhynul v únoru roku 1918. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako vyhynulý.
Taxonomie Papouška karolinského poprvé objevil Humphrey Gilbert, anglický mořeplavec a kolonizátor Severní Ameriky, již v roce 1583 na území dnešní Floridy. Do Evropy byli první jedinci zasláni až ve třicátých letech 18. století. Vědecký popis prvně učinil až švédský biolog Carl Linné roku 1758. Zvolil vědecké jméno Psittacus carolinensis a popis ptáka zveřejnil ve svém díle Systema naturae, vydání deset, strana 97. Do současného rodu Conuropsis byl papoušek karolinský přeřazen až později, roku 1891, a to Italem Tommasem Salvadorim, který rozdíly mezi těmito papoušky zaznamenal při práci s exempláři v londýnském muzeu.
Papoušek karolinský je řazen do čeledi papouškovití (Psittacidae) a v ní do tribu Arini, který je tvořen převážně americkými papoušky. Náleží do rodu (generis) Conuropsis. Popsány byly dva poddruhy (subspecie), oba během 18. století: † C. c. ludoviciana (Gmelin, 1788) † C. c. carolinensis (L., 1758); nominátní poddruh. Kladogram dle analýzy Kirchmana & kol. O příbuznosti s jinými druhy probíhaly diskuse. Na základě anatomických detailů byl papoušek karolinský často považován za příbuzného rodu aratinga (Aratinga), protože se některým druhům arating podobal dlouhým špičatým ocasem a křídly, tvarem zobáku a zbarvením, či papouška mnišího (Myiopsitta monachus), se kterým jej zase spojuje opeřené ozobí. Genetická analýza, která by zařadila tento druh do fylogenetického stromu, byla provedena roku 2012. Výzkumný tým tvořili Jeremy J. Kirchman, Erin E. Schritzinger a Timothy F. Wright. Zkoumány byly druhy z 28 rodů tribu Arini a také několik druhů starosvětských papoušků, z papouška karolinského pak byla DNA sekvenována prvně. Analýza ukázala, že klad papoušků karolinských vystupoval jako sesterský klad vůči aratinze sluneční (Aratinga solstitialis), aratinze zlatohlavé (Aratinga auricapillus) a nandeji černohlavému (Nandayus nenday). Vůči tomuto celému kladu byly postaveny klady tvořené druhy ara kaninda (Ara glaucogularis), ara arakanga (Ara macao), ara šedolící (Primolius couloni), ara rudobřichý (Orthopsittaca manilata) a ara škraboškový (Cyanopsitta spixii). S papouškem mniším naopak papoušek karolinský příbuzný nebyl. Výsledky naopak poukázaly spíše na to, že podobnost těchto dvou druhů byla dána konvergentním vývojem; opeřené ozobí se v tomto případě vyvinulo pravděpodobně u obou druhů jako adaptace na chlad.
V rámci rodu Conuropsis je znám ještě jeden druh, Conuropsis fratercula, jehož na základě pažní kosti popsal Alexander Wetmore. Fosilie tohoto ptáka byly nalezeny v Nebrasce a datovány do doby před asi 20 miliony lety. Jedná se o jediný fosilní záznam papouška ze Severní Ameriky. Conuropsis fratercula dosahoval menší velikosti než papoušek karolinský.
Výskyt vlevo|náhled|Papoušek karolinský|alt=Papoušek karolinský orientovaný nalevo mezi větvemi Papoušek karolinský byl ptákem nearktické oblasti, jeden z mála původních druhů papoušků žijící ve Spojených státech amerických. Endemitně obýval jejich východ, podle tradičního pohledu oblast od Mexického zálivu (Florida) přes Severní Karolínu až vzácně po New York, Pensylvánii, Maryland a další severní státy až ke skupině Velkých jezer na hranicích s Kanadou. Směrem na západ se papoušek mohl objevit až v Texasu, Oklahomě, Kansasu a Nebrasce. Vůbec nejzápadněji byl objeven ve východním Coloradu. Při takovém areálu rozšíření mohl papoušek karolinský při tradičním pohledu obývat areál o rozloze až 2 500 000 kilometrů čtverečních. Roku 2013 nicméně ornitolog Kevin Burgio z Connecticutské univerzity uváděný areál výskytu zpochybnil a ve své studii vydané v roce 2017 silně snížil.
Na základě poddruhů se C. c. ludoviciana vyskytoval od jižního pobřeží až do oblasti řek Mississippi a Missouri a subspecie C. c. carolinensis se vyskytovala na zbytku areálu na východě Spojených států mezi Virginií a Floridou. Geografickou bariéru mezi těmito dvěma poddruhy představovalo Appalačské pohoří.
Papoušek karolinský preferoval převážně lesní porosty tvořené platany nebo cypřiši (Cupressus) v blízkosti vodních ploch, obývat však mohl i jiné biotopy. Prosperoval i v zemědělských oblastech.
Popis náhled|Otáčející se exemplář papouška karolinského|alt=Barevná animace exempláře papouška karolinského otáčejícího se podle vertikální osy před kamerou; vycpaný papoušek sedí na dřevěném bidýlku postaveném na stolku s černou látkou; v pozadí je pouze černá tma Papoušci karolinští byli malými papoušky, měřili něco kolem 30 cm, maximální rozpětí křídel činilo 58 cm. Vyvinul se u nich mírný pohlavní dimorfismus, kdy samičky dosahovaly menší velikosti nežli samci. Samec měl křídlo o velikosti mezi 18 až 20 cm, samice o délce 18 až 19,5 cm. Dlouhý ocas mohl měřit u samců mezi 12 až 16 cm, u samic mezi 12,5 až 15,5 cm. Zánártí mělo u obou pohlaví stejnou velikost, maximálně 1,9 cm a minimálně 1,6 cm. Zobák dosahoval délky 2,3 až 2,5 cm u samce, samice jej měly opět mírně menší, mezi 2,2 až 2,4 cm. Hmotnost papoušků karolinských činila asi 280 g, jiné zdroje ji však uvedly výrazně nižší, s váhou asi 100 g.
Zbarvení bylo u obou pohlaví shodné. Druh byl zbarven hlavně odstíny zelené, oranžové a žluté. Tělo bylo zelené, bledší na spodní straně. Rovněž ocas měl zelené zbarvení. Ohyby křídel a okraje ručních letek byly žluté, stejně tak hlava. Její zbarvení se odrazilo i v jednom původním názvu pro druh z jazyka indiánského kmene Seminolů – „puzzi la nee” („žlutá hlava”). Čelo a obličej byly zbarveny oranžově, duhovka hnědavě. Stehna získávala směrem ke končetinám žlutou barvu, barva končetin se pohybovala mezi odstíny hnědé a růžové. Nedospělí jedinci se od dospělců odlišovali převážně jednotným zeleným zbarvením bez žlutých znaků na křídlech a stehnech, obličej a horní část hlavy měly oranžovo-hnědavý nádech. Na základě zbarvení bylo možné odlišit i dvě známé populace; západní poddruh byl obecně bledší.
Chování vlevo|náhled|Papoušek karolinský z knihy Alexandera Wilsona|alt=Kresba papouška karolinského sedícího ne bidýlku směrem doprava s roztaženými křídly. Pod obrázkem několik žlutotmavých ptáků náležících k jinému druhu O chování papouška karolinského není známo dostatečné množství informací. Některé údaje zanechali tehdejší vědci, jako Alexander Wilson, John James Audubon a další autoři. Podobně jako rovněž vyhubený holub stěhovavý, i papoušek karolinský žil ve velkých koloniích. Jedno hnízdo mohlo sdílet až třicet ptáků, celkem jich potom v kolonii žilo až tisíc. Poté, co se papoušek stal vzácnějším, bylo možné pozorovat i menší skupinky, páry nebo i jednotlivce. Svazky ve skupině posilovali papoušci vzájemným probíráním peří. Den trávili především klidně, ukryti ve stínu listoví, v brzkých ranních hodinách a pozdním odpoledni se pak v menších skupinkách rozlétávali do krmných oblastí.
Papoušek karolinský uměl rychle létat a během letu obvykle nepříjemně křičel; toto volání, znějící jako „kí, kí, kí“, se rozléhalo na velké vzdálenosti. Vokální repertoár byl ovšem bohatší a papoušci mezi sebou komunikovali i pomocí jiných zvukových signálů. Dalšími výkřiky upozorňovali na nebezpečí ze strany predátorů či přivolávali své druhy, pokud byli zraněni. Pokud byl některý papoušek zabit, ostatní členové hejna se k němu vraceli a přelétávali nad ním. Toto chování popsal jak Audubon, tak Wilson, kterému zabíjení papoušků znechutilo. Mluvit se papoušek karolinský naučit nedokázal.
Během šplhání po stromech si papoušci pomáhali zobákem, naopak na zemi se chovali neobratně, podle Audubona „jako by jim překážel ocas”. Obecně byli krotcí a dali se ochočit. Na noc se papoušci karolinští uchylovali do bezpečí dutých stromů nebo pařezů, přičemž do jedné dutiny se namačkalo i více než dvacet ptáků. Tendence k většímu množství nocujících jedinců se pravděpodobně vyvinula jako adaptace na chlad. Během nocování se papoušci přidržovali vnitřní strany dutiny svými zobáky a drápy.Wilson, s. 93.
Poddruh C. c. ludoviciana pravděpodobně z chladných oblastí migroval do teplejších míst, poddruh C. c. carolinensis byl stálý. Pochybné jsou teorie o tom, že druh hibernoval. Na chlad byl nicméně alespoň částečně přizpůsobivý, někteří papoušci byli pozorování i při teplotách pod -30 °C.
Potrava alt=Černobílá fotografie představující hlavu a ramena muže v obleku s kravatou, na jehož hrudi sedí živý papoušek karolinský|náhled|Jedna ze dvou známých fotografií živého papouška karolinského; papoušek se jmenoval Doodles, odchytil jej ornitolog Robert Ridgway roku 1896 a dal jej na starost malakologovi a karcinologovi Paulovi Bartschovi, jenž si ptáka ochočil. Doodles uhynul roku 1914. Svou potravu papoušci karolinští sháněli na začátku a ke konci dne. Krmili se různými semeny, například z ostrokvětů (Cenchrus), řepní (Xanthium), které byly v tu dobu dle Audubona hojné a podle Wilsona šlo o jejich nejoblíbenější potravu,Wilson, s. 90. či borovic pinií (Pinus pinea). Přiživit se mohli i jinými rostlinnými produkty a také hmyzem. Při krmení si potravu přidržovali drápy. Toto chování popisuje Audubon, podle něhož papoušek nejprve na řepeň vyšplhal, utrhnul plod a kloval do něj tak dlouho, dokud nevypadlo semeno. Mimo tuto potravu papoušek karolinský žral i úrodu farmářů, čímž mohl způsobit i velké škody. Audubon k tomu píše: …Stohy obilí ležící na poli jsou napadány hejny těchto ptáků, kteří je často pokrývají tak, až to vypadá, jako by na nich byl položen překrásný barevný koberec. Obklopí celý stoh, vytahují stébla a zlikvidují dvakrát tolik zrní, než by ukojilo jejich hlad… …ve velkých množstvích létají na naše jabloně a hrušně v sadech; utrhnou ovoce, otevřou jej až k jádrům a zklamáni ještě měkkými semeny mléčné konzistence jablko nebo hrušku upustí na zem, přeskočí na jinou větev a okamžitě odtrhávají další plod, dokud stromy nezůstanou zcela prázdné, jako zaplavená loď po bouři na ještě neklidných vlnách, kterou opustí celá posádka…