Émile Zola (2. dubna 1840 Paříž – 29. září 1902 Paříž) byl francouzský spisovatel a novinář.

Je považován za vůdce a ideového mluvčího naturalismu a je jedním z nejznámějších francouzských romanopisců. Na literární úrovni je známá především jeho románová freska Rougon-Macquartové (Les Rougon-Macquart), která ve dvaceti svazcích zachycuje francouzskou společnost za Druhého císařství na příběhu několika generací rodiny Rougon-Macquartů a jejích představitelů. Z toho cyklu se nejvíce proslavily romány Štěstí Rougonů (La Fortune des Rougon, 1870), Břicho Paříže (Ventre de Paris,1873), Zabiják (L'Assommoir, 1877), Nana (Nana, 1880), Germinal (Germinal, 1885), Lidská bestie (La Bete humaine,1890).

Svými pokrokovými názory měl velkou zásluhu na liberalizaci politického života ve Francii. Významně se angažoval zejména v Dreyfusově aféře, kdy otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem J'accuse (Žaluji) hájil nevinu kapitána Alfreda Dreyfuse, neprávem odsouzeného za špionáž.

Život

Dětství v Aix-en-Provence Émile Zola se narodil v Paříži roku 1840. Jeho otec, François Zola (původně Francesco Zola), byl italský inženýr, narozen v Benátkách roku 1795. Jeho matka, Émilie Aubert, byla Francouzka. Když Émilovi byly 3 roky, s rodinou se přestěhovali do jižní Francie, zde Zolův otec začal pracovat na stavbě zavodňovacího kanálu, který měl svést říční vodu k městečku Aix-en-Provence. Otec o čtyři roky později, roku 1847, náhle zemřel a na jeho společnost byl vyhlášen konkurz. Émile vyrůstal sám se svou babičkou a matkou, která mu byla nablízku až do své smrti v roce 1880 a silně ovlivnila jeho práci i život. Od raného mládí byl vášnivý čtenář a předsevzal si, že bude spisovatelem. Už v šesté třídě psal román o křížových výpravách.

Na škole v Aix-en-Provence našel dva celoživotní přátele, kterými byli pozdější inženýr a astronom Jean-Baptistin Baille a zejména malíř Paul Cézanne. Ten měl hlavní podíl na Zolově zájmu o výtvarné umění a malířství. Malíř a spisovatel se desítky let pravidelně stýkali, vyměňovali si bohatou korespondenci a dokonce si i finančně pomáhali. Postupem času, zejména po vydání románu Dílo (L'Œuvre, 1886), však jejich přátelství vyhaslo. Cézanne se údajně při čtení románu poznal v postavě malíře Clauda Lantiera a hluboce se ho dotklo, že jeho přítel v něm vidí neúspěšného umělce. Tato interpretace byla dlouho založena na dopise, který Cézanne poslal Zolovi v dubnu 1886 a byl považován za poslední. Obecně přijímanou teorii o definitivním rozchodu mezi oběma přáteli po vydání románu Dílo však zpochybňuje objev dopisu (v roce 2013), který Cézanne napsal Zolovi 28. listopadu 1887. Je skutečností, že potom se už nikdy nesetkali a zatím nebyla nalezena žádná další korespondence. Za jejich odcizením lze vidět spíše vzájemné nedorozumění způsobené dvěma zásadně odlišnými uměleckými přístupy a nalezením vlastní životní cesty než uraženou ješitnost.

Začátky v Paříži V roce 1858 se Zola přestěhoval k matce do Paříže, kde se znovu setkal se svým kamarádem z dětství, Paulem Cézannem. Žil ve skromných podmínkách a doufal, že dosáhne úspěchu. V roce 1859 dvakrát propadl u maturity a toto selhání ho hluboce poznamenalo. Zklamal svou matku a uvědomoval si, že bez řádně ukončeného vzdělání bude jen obtížně hledat zaměstnání. V dubnu 1860 nastoupil jako úředník na celnici, ale už po dvou měsících odešel. Po delším období bez práce nastoupil v březnu 1862 do reklamního oddělení v nakladatelství Louise Hachetta. Ve volném čase se věnoval psaní. V novinách vyšly jeho první články a v roce 1864 kniha povídek Povídky Ninoně (Les Contes à Ninon), která byla příznivě přijata. Jeho zájem o výtvarné umění ho přivedl do okruhu impresionistických malířů jako byli Édouard Manet, Camille Pissarro, Auguste Renoir, Alfred Sisley a Johan Barthold Jongkind.

Na konci roku 1864 se Zola seznámil s Éléonore Alexandrine Meleyovou. V roce 1865 Zola opustil svou matku a přestěhoval se se svou partnerkou do čtvrti Batignolles, oblasti, kde se nacházela hlavní vydavatelství novin. Alexandrine vykonávala příležitostné práce, aby zajistila prostředky na obživu. V květnu 1870 se vzali a v září se přestěhovali do Marseille, aby se vyhnuli obléhání Paříže během prusko-francouzské války. Kvůli své krátkozrakosti a jako živitel rodiny nebyl mobilizován. V prosinci pak Zola odjel do Bordeaux, kde sídlila vládní delegace. Spolu s republikánskými přáteli se pokusil dosáhnout toho, aby byl jmenován podprefektem v Aix-en-Provence nebo Castelsarrasin. Nakonec byl přijat pouze jako tajemník ministra Alexandra Glais-Bizoina, který byl jedním ze zakladatelů novin Tribune. Do Paříže se vrátili koncem května 1871 po Krvavém týdnu a porážce Komuny. 

Novinář a spisovatel Na začátku roku 1866 se Émile Zola rozhodl odejít z nakladatelství Hachette a živit se perem. První novinářské úspěchy, mimo jiné pochvalný článek o obraze Olympia Eduarda Maneta z roku 1866, zahájily jeho dráhu novináře a spisovatele. Od roku 1866 Zola pravidelně přispíval do literárních a umělecko-kritických rubrik různých novin. V ostrých kritikách napadal řadu významných postav tehdejšího literárního světa. Jako výtvarný kritik se stal mluvčím impresionistů. Jeho články byly vydány ve sbornících Mé nenávisti (Mes haines, 1866) a Můj salón (Mon salon, 1866), v roce 1867 vydal monografii Édouard Manet. Denní tisk mu umožňoval rychle publikovat své texty a předvádět tak své spisovatelské kvality širokému publiku. Ve věku 26 let napsal dva sloupky pro noviny L'Événement a časopis L'Illustration mu otiskl dvě povídky, které se setkaly s jistým úspěchem. Od té doby byly jeho příspěvky stále četnější: několik stovek článků v nejrůznějších časopisech a novinách, jako byly například L'Événement a L'Événement illustré, La Cloche, Le Figaro, Le Voltaire, Le Sémaphore v Marseille a Le Bien public v Dijonu. Kromě kritiky (literární, výtvarné nebo dramatické) vydal Zola v tisku sto povídek a všechny své romány na pokračování. Velkého úspěchu dosáhl jeho román Tereza Raquinová (1867). Tisk využíval jako nástroj k propagaci své literární tvorby. Pro svá první díla psal hotové recenze, které osobně adresoval všem pařížským literárním kritikům a na oplátku dostával řadu článků. Věnoval se také polemické žurnalistice, v níž dával najevo své názory a prosazoval své estetické, ale i politické postoje. Prostřednictvím Manetových přátel se Zola připojil k novému republikánskému týdeníku La Tribune, kde uplatnil svůj polemický talent psaním protiimperiálních satir. Jeho nejostřejší útoky na Druhé císařství byly publikovány v La Cloche. náhled|Zolův dům v Médanu Zola udržoval přátelství s mnoha osobnostmi z literárního prostředí. V roce 1868 se díky své novinářské práci spřátelil s Edmondem Gocourtem a jeho bratrem Julesem. V roce 1871 se setkal s Gustavem Flaubertem, který ho při příležitosti nedělních setkání seznámil s Alphonsem Daudetem a I.S.Turgeněvem. Sblížil se také s mladými spisovateli, jako byli Guy de Maupassant, Paul Alexis, Joris-Karl Huysmans, Léon Hennique a Henry Céard. Scházeli se v Médanu u Poissy, kde Zola vlastnil od roku 1878 venkovský dům. V roce 1880 tato šestičlenná skupina vydala knihu povídek Médanské večery (Soirées de Médan) inspirovaných prusko-francouzskou válkou.

Vůdčí osobnost naturalismu náhled|Émile Zola se svojí rodinouOd počátku sedmdesátých let Zola pracoval na svém rozsáhlém cyklu románů o historii rodiny Rougon-Macquartů za druhého císařství. Mnoho let se potýkal s vážnými finančními potížemi, jeho situace se začala stabilizovat po obrovském úspěchu vydání románu Zabiják (L'Assommoir) v roce 1877. Od jeho vydání se Zola stal uznávaným vůdcem naturalistické školy, dosáhl tvůrčího vrcholu. Poté, co dosáhl finanční samostatnosti díky pravidelnému vydávání Rougon-Macquartů, ukončil v roce 1881 svou novinářskou práci. V roce 1878 mu byl udělen Řád čestné legie.

Zola byl velmi pracovitý a systematický člověk, jeho život se řídil přesným rozvrhem. Na krbovou římsu své pracovny v Médanu si nechal namalovat motto: Nulla dies sine linea (Ani jeden den bez řádky). V Médanu obvykle po sedmé hodině, rychlé svačině a půlhodinové procházce po břehu Seiny absolvoval první pracovní sezení, které trvalo asi čtyři hodiny. Během toho napsal asi pět stránek. Odpoledne věnoval četbě a korespondenci, která v Zolově tvorbě zaujímala důležité místo. Na sklonku svého života tento řád změnil tak, aby se v odpoledních hodinách více věnoval svým dětem. Některé své aktivity odložil na večery a noci.náhled|Émile Zola s dětmi (Jacques a Denise)V roce 1888 se Zola zamiloval do jednadvacetileté pradleny Jeanne Rozerotové, kterou najala jeho žena na výpomoc v domácnosti. Měli spolu tajný vztah, během kterého se narodily dvě děti, dcera Denise (*1889) a syn Jacques (*1891). V roce 1894 si Zola pronajal dům ve Verneuilu poblíž Médanu, v němž žila Jeanne se svými dětmi. Zolova manželka se o tom dozvěděla po třech letech, ale rodinnou krizi se podařilo překonat. Od té doby žil dvojí život, dělil svůj čas mezi dvěma ženami. Zolova žena se dokonce starala o děti, dávala jim dárky, čas od času je brala na procházky a přenášela na ně mateřskou lásku, o kterou byla sama připravena. Po spisovatelově smrti nechala obě děti uznat, aby mohly nést jméno svého otce. Dne 4. května 1907 jim bylo prezidentským dekretem povoleno nahradit příjmení Rozerot jménem Émile-Zola.

Zola byl úspěšným spisovatelem, ale také byl terčem kritiky. V roce 1887 byl v deníku Le Figaro zveřejněn pamflet, v němž blízcí přátele Daudeta a Goncourta kritizovali právě vydaný Zolův román Země (La Terre). Manifest sice uznával jeho talent, ale vytýkal mu vulgárnost, povrchnost a podbízení se komerci. Od té doby vztahy mezi Zolou, Goncourtem a Daudetem ochladly. Tisk se spisovatele obecně zastal. V roce 1891 byl přijat do Společenství literátů (Société des gens de lettres) a následně byl zvolen prezidentem. Společnost nechal uznat jako veřejně prospěšný podnik, pod jeho vedením se rozvíjelo právo na literární vlastnictví a obrana autorů ve Francii, byly podepsány úmluvy se zahraničím, například s Ruskem. Během výkonu funkce se dostal do konfliktu kvůli pomníku Honoré de Balzaca, který na objednávku výboru vytvořil Auguste Rodin. Sádrový odlitek Rodinova Balzaca, představený na Salonu v květnu 1898, rozpoutal vlnu nenávistných projevů. Teprve v roce 1939 byl bronz konečně vyroben a umístěn na Boulevard Raspail.

Dreyfusova aféra

Zola se pečlivě držel stranou politického světa, který komentoval s odstupem a nikdy nekandidoval v žádných volbách. Stupňující se antisemitské kampaně, které v 90. letech probíhaly ve francouzském tisku, Zolu přiměly, aby se angažoval na obranu židovských spoluobčanů. Během Dreyfusovy aféry publikoval v listopadu a prosinci 1897 sérii článků nejprve v deníku Le Figaro, posléze v pokrokových novinách L'Aurore, v nichž rozkrýval celé pozadí případu. Podepsal se na petici požadující obnovení procesu. V lednu 1898 publikoval své shrnutí ve formě otevřeného dopisu prezidentu republiky Félixovi Fauremu, který byl zveřejněn pod titulkem "J'accuse...!" (Žaluji...!). Zola v něm jmenovitě obvinil protagonisty aféry z justičního zločinu. Dopad článku byl značný ve Francii i ve světě. Zola se tím dobrovolně vystavil soudnímu řízení pro pomluvu. Ve zmanipulovaném procesu byl odsouzen k jednomu roku vězení a pokutě. V červenci 1898, ještě před vynesením rozsudku v odvolacím řízení, Zola odjel do Londýna. Kvůli svému odsouzení byl zbaven Řádu čestné legie. Celý případ a Zolův exil vyvolal velké hnutí veřejného mínění. Po jedenácti měsících se vrátil do Paříže se svým posledním románem Plodnost (La Fécondité). V novém procesu s Dreyfusem, který byl předán vojenskému soudu v Rennes, se Zola držel stranou, aby neohrozil šance na úspěch. Svou podporu mu po návratu do Francie vyjádřil ve čtyřstránkovém dopise. Zolův poslední boj ve prospěch Alfreda Dreyfuse byl útok proti zákonu o amnestii, který plánovala Poslanecká sněmovna s cílem zprostit viny všechny, kdo byli do aféry zapleteni.