Urbanisticko-architektonická skladba městské části Holešovice

Úvod náhled|upright=1.6|Pohled na Holešovice z trojské strany Katastrální území Holešovice (730122) dnes tvoří společně s dalšími městskými čtvrtěmi Bubny a Letnou městskou část Prahy 7, která byla ustanovena dne 24. listopadu 1990 a rozkládá se severně od historického centra Prahy na levém břehu Vltavy. Pro úplnost uveďme, že na území Prahy 7 patří historicky rovněž Trója, vilová čtvrť v čele s barokním Trojským zámkem a dvěma zahradami, zoologickou a botanickou, která požívá status samostatné městské části. Samotné Holešovice, též označovány neúředně jako Nové Holešovice a Staré Holešovice (část označující torzální čtvrť někdejších Zátor), byly připojeny k Praze v podobě Holešovice-Bubny jako sedmá čtvrť v pořadí v roce 1884 a až do roku 1960 byly evidovány jako Holešovice-Bubny, poté se název opět vrátil k jednoslovnému označení Holešovice.

Původ jména Co se týče původu názvu, setkáváme se rovněž s podobami Holišovice, Holejšovice a Holýšovice. Podle první verze se název osady, kterou pod tímto názvem můžeme doložit již v 11. století, se odvozuje od jména Holeš či Holýš, označující mladého, bezvousého tedy holého chlapce. Druhá verze se váže k přírodnímu charakteru: na území osady se nacházela místa holá a neplodná způsobená častými povodněmi a záplavami.

Charakteristika krajiny a osídlení Koryto řeky Vltavy vytvářelo již od konce třetihor holešovický meandr a společně s geologickým podkladem předurčilo pozdější osídlování Holešovic. Ačkoliv Holešovice patří mezi uzavřený obvod, přesto základní část Holešovic v prostoru Občanské plovárny s kaplí sv. Máří Magdaleny stojí na hranici městských částí Prahy 7 a Prahy 1.

První známky osídlení nacházíme již v období středního neolitu, neboli mladší doby kamenné (přibližně léta 5935-4750 př. Kr.), prostřednictvím sídlištních nálezů kultury s lineární keramikou v oblasti mezi kostelem sv. Antonína a Holešovickou tržnicí. V období eneolitu (pozdní doby kamenné, 5500-2200 př. Kr.) se místní obyvatelé sdružovali v sídlištích či osadách, v nichž si stavěli lehké chatky, zabývali se chovem dobytkem, obchodem a výrobou kovových nástrojů pro každodenní užití. Na počátku mladší doby kamenné v období kultury lengyelské se pravěcí obyvatelé zaměřili výrazněji na lov divoké zvěře, o čemž svědčí nález hrobu v Královské Oboře. Druhé tisíciletí př. Kr. s sebou přineslo rozšíření znalosti výroby bronzových nástrojů, což dosvědčují nálezy hrobů společně s nádobami z období tzv. únětické kultury (19.-15. století př. Kr.) mezi ulicemi Plynární a Argentinskou. Území Holešovic dominuje především pohřebiště knovízské kultury s patnácti žárovými hroby (mezi ulicemi U průhonu a U Uranie).Dobu římskou a počátek raného středověku na území Holešovic dokládají nálezy římské mince a byzantské mince, tzv. zlatého tremissisu. Období příchodu Slovanů na naše území (druhá polovina 6. století až 10. století) charakterizuje vznik četných kamenných hradišť, která doplňovala hliněná a dřevěná mohutná hradiště na vyvýšených místech. Slovanský hrob byl nalezen roku 1832 mezi ulicemi Argentinskou, Plynární a Partyzánskou a ukrýval keramickou nádobu a hrnce.

Urbanistický vývoj sídelního útvaru

Holešovice Obyvatelé vrcholně středověkých Holešovic (11. až 14. století) udržovali kontakt nejen se sousedními Bubny, ale i s dalšími lokalitami především prostřednictvím místních brodů; jeden brod vedl přes Maniny (řeka se rozlévá maně, korytem nekalým), další se nacházel v Troji, který sloužil k převozu vína z trojských a libeňských vinic a vinohradů. V každém případě se s názvem Holešovice setkáváme poprvé až v roce 1228, kdy tato osada byla označená jako královský majetek v držení Bohumila z Holešovice. Počátkem 14. století král Václav III. věnoval zdejší statky královskému purkrabímu Hynkovi z Dubé, zakladateli města Hradčany. Následně jeho syn věnoval část statku proboštství sv. Víta. Mezi dalšími vlastníky nalézáme v druhé polovině 14. století staroměstského měšťana Fránu, následně připadla část klášteru sv. Ducha na Starém Městě, část Janovi z Vrapic. Předtím, než král Zikmund zastavil Holešovice Starému Městu, spadaly pod držení Jana či Johánka z Koloděj. Konec 16. století představoval pro Holešovice spojení se statkem libeňským, k čemuž došlo za majetnictví Bryknarů z Brukštejna. Oba statky vyženil Bedřich z Černhausu po roce 1600, avšak po bělohorských událostech byl coby protestant o tento majetek připraven. Ještě v průběhu třicetileté války vlastnil celý statek Albrecht z Valdštejna, který jej prodal Maxmiliánovi z Trautmannsdorfu, aby se posléze vrátil opět do držení rodu Černhausům. Posledním pánem Holešovic z řad šlechticů byl Jan Hartvík z Nostic, který je prodal opět Starému Městu za 82 tisíc rýnských. V období raného novověku se Holešovice z urbanistického hlediska nijak překotně nerozvíjely, počet jejich domů a hospodářství se stabilizoval a neměnil, a ještě v roce 1840 vykazovaly spíše charakter zemědělské vsi s řadou chalup, jak dokládá dobová katastrální mapa. Přesto svou územní rozlohou předčily sousední Bubny a postupně se rozrůstaly o celou řadu usedlostí, umístěných v úzkém pásmu mezi břehem Vltavy a rovnoběžně s ním probíhající dnešní Vrbenského ulicí. Hlavní hospodářskou tepnu představovaly vinice rozkládající se v zákrutu řeky Vltavy a na území nynějších Holešoviček, což zdůrazňovalo vedle rybolovu právě onen zemědělský charakter osady. Z demografického hlediska byly určujícím faktorem na počet místního obyvatelstva válečné události roku 1742.

Holešovice-Bubny

náhled|upright=1.6|Pohled na Bubny na rozhraní Holešovic a Bubnů

Od poloviny 19. století se Holešovice počínají proměňovat v předměstskou čtvrť, čemuž výraznou měrou přispělo spojení Holešovic s Bubny v jednu obec právě v roce 1850. Navzdory tomu si však obě části uchovávaly samostatnou a na sobě nezávislou cestu dalšího rozvoje. Urbanistické řešení nové čtvrti se vyznačovalo hlavní osou, jíž se stala dnešní třída Milady Horákové. Rezidenční síť se dále utvořila v návaznosti na dnešní ulice Dukelských hrdinů a Bubenskou, které čítaly dohromady 110 domů s 1200 obyvateli v roce 1857, čímž se téměř ztrojnásobil počet 36 domů z roku 1837, jež obývalo 291 obyvatel. Zatímco v roce 1837 Holešovice čítaly celkem 96 domů s 830 obyvateli, tak v souladu s rozmachem průmyslové revoluce nabíraly čím dál průmyslovějšího charakteru oproti rezidenčním Bubnům, což se projevovalo výstavbou továren a nádraží, postaveným v letech 1868-72 v návaznosti na přivedení trati Buštěhradské dráhy přes Stromovku a její napojení na stávající trať do Drážďan v roce 1868, jež následovala výstavba dělnické kolonie domků s dvorky a zahrádkami. Podle této kolonie byla pojmenována jedna z hlavních holešovických tříd, dnešní Dělnická ulice. Na počátku 80. let 19. století bylo postaveno v Holešovicích 32 továren a menších průmyslových podniků. Taktéž říční přístav přispíval Holešovicím k pozici jednoho z nejdůležitějších pražských průmyslových zázemí. V roce 1884 byly Holešovice-Bubny připojeny jako sedmá městská část k území Prahy zákonem ze dne 18. listopadu 1884, s účinností od 25. listopadu 1884. V době připojení měly 23 ulic a 5 silnic, 461 domů a přes 11 tisíc obyvatel. Ve stejném roce byl přijat definitivní regulační plán vyznačující se pravoúhlou sítí ulic a dvěma náměstími, o čtyři roky později přibylo úřední pojmenování jednotlivých ulic. V roce 1900 dosáhl počet domů čísla 780 a počet obyvatel se pohyboval kolem 30 tisíc. Modernizace nově vzniklé pražské sedmé části se projevila především vybudováním podniků celopražského významu. V průběhu 80. a 90. let 19. století na území Holešovic-Bubnů v chronologickém sledu přibývaly nová plynárna (1888), jatky (1895), První pražský měšťanský pivovar (1897), elektrárna (1900). Roku 1895 byla dokončena moderní kanalizace, o pět let později se sedmá městská čtvrť mohla pochlubit taktéž veřejnými lázněmi. Pokrok se nezastavil ani v dopravě; v Holešovicích byl otevřen roku 1894 přístav a o dva roky později byla dokončena silnice pod Letnou. Koňská tramvaj byla rovněž elektrifikována. Počátek 20. století s sebou přinesl další dopravní spojení v podobě vybudování dvou nábřeží, která byla propojena s vnitřními částmi Prahy novými mosty, a to Čechovým (1905-08) a Hlávkovým (1908-11), současně se modernizoval holešovický přístav (1906-10). Přibývaly rovněž budovy společenského významu: školy, sokolovna, kostel svatého Antonína, v sousedství na Letné vznikaly první sportovní kluby a konaly se tu i všesokolské slety. Na počátku první světové války se počet obyvatel v Holešovicích-Bubnech vyšplhal na počet 44 tisíc a počet domů přesáhl tisícovku.

V období první republiky došlo k přeložení vltavského koryta a s ním spojené výstavbě mostů Libeňského a Trojského (známý též jako most Barikádníků), což mělo za následek zánik neregulované záplavové oblasti Manin. Díky těmto opatřením pokračovala rezidenční výstavba v holešovického meandru a zároveň průmyslové podniky z 19. století, tak charakteristické pro tuto pražskou část, byly vytlačovány v oblasti západně od Bubenské ulice. Na uvolněných parcelách byl postaven Veletržní palác (1925-28) a budova Elektrických podniků (1927-35), po výstavbě Dělnické úrazové pojišťovny (1926-29) zanikla téměř podoba starých Bubnů. Holešovický přístav se vyznačoval v tomto období čilým obchodováním s Hamburkem. Sportovní vyžití se rozšířilo prostřednictvím Štvanice i o zimní stadión (1931). Pouze oblast Starých Holešovic – Zátor si zachovávala svůj maloměstský až vesnický ráz. Druhá světová válka s sebou přinesla především demografickou proměnu Holešovic; v rámci konečného řešení bylo i z Holešovic-Bubnů odtransportováno místní židovské obyvatelstvo, které cestu své likvidace nastupovalo právě z bubenského nábřeží po několikadenní internaci v Radiopaláci. Po skončení války se museli vystěhovat místní Němci. Neblahá 50. léta představovala labutí píseň pro Zátory, jejichž část byla zbořena i kvůli betonárce Prefa na vltavském břehu, čtvrť v podstatě zanikla v 70. letech při výstavbě stanice metra Nádraží Holešovice.

Roku 1960 byl zrušen název Holešovice-Bubny a úřední označení nadále neslo jen název Holešovice. Předzvěstí deindustrializace Holešovic bylo uzavření a zrušení jatek, teprve až společenský převrat po roce 1989 s sebou přinesl proměnu, kterou zpečetila povodeň v roce 2002, jenž ukončila činnost holešovického přístavu a průmyslové Holešovice tak definitivně skončily.

Zátory (Staré Holešovice)