Blok izraelských osad (hebrejsky גּוּשׁ הִתְיַשְּׁבוּת, guš hitjašvut nebo גוש ההתנחלויות, guš hitnachalujot, [druhý výraz odkazuje specificky k izraelským osadám na okupovaných územích, první výraz je obecnější a může označovat libovolné sídelní bloky kdekoliv v Izraeli]) je sídelní koncept, používaný často v izraelských osadách, zejména na Západním břehu Jordánu. Je charakterizován vytvořením souvislejšího shluku (bloku) osad, který posiluje jejich geopolitickou, demografickou a bezpečnostní situaci (na rozdíl od osad izolovaných).
Vývoj konceptu blokové sídelní struktury před rokem 1948 a 1967 Preference pro shlukování židovských vesnických sídel do kompaktnějších bloků se objevila už v mandátní Palestině, zejména po arabských nepokojích roku 1929 a ještě silněji po arabském povstání v letech 1936–1939. Tehdy totiž došlo na mnoha místech k útokům na izolovaná židovská sídla, ať už šlo o židovské čtvrti v převážně arabských městech, nebo o židovské vesnice obklopené arabskou populační převahou. V tomto ohledu se ukázalo být ze strategických důvodů výhodnější budovat komplexnější židovskou sídelní síť. Už ve 20. letech takto vznikala souvislá síť židovských zemědělských vesnic v Jizre'elském údolí. Ve 30. letech 20. století vedení jišuvu přikročilo k několika plánovitým akcím, při kterých vznikaly shluky nových osad v strategicky významných lokalitách. Šlo například o program Hitjašvut ha-Elef v Šaronské planině, síť vesnic Mecudot Usiškin v nejsevernějším výběžku Horní Galileje, nebo o početné bloky polovojenských osad typu Hradba a věž. Těsně před vznikem státu Izrael to bylo 11 bodů v Negevu, tedy cílený vznik malých osad v dosud řídce osídlené Negevské poušti.
Poté, co byl vyhlášen samostatný židovský stát a došlo k masivní přistěhovalecké vlně, nabylo územní plánování v Izraeli významné role. A i nyní se model kompaktnější sídelní struktury opakovaně využíval v podobě různých jednotně řešených regionálních programů zakládání vesnic (například Chevel Lachiš, region Ta'anach nebo Chevel Adulam). V 70. a 80. letech pak došlo k plánovitému budování sítě židovských vesnic v Horní Galileji (tzv. Micpim be-Galil).
Rozvoj bloků židovských osad na Západním břehu po roce 1967 U všech výše uvedených projektů se vyskytovaly motivace, které byly později použity i u židovských osad na Západním břehu Jordánu, který Izrael dobyl během šestidenní války v roce 1967. Bloky osad situovaných v těsné blízkosti u sebe měly zajistit větší bezpečnost zdejších obyvatel, kompaktnější sídelní struktura měla přinášet ekonomické a logistické výhody (snadnější sdílení občanské a dopravní infrastruktury), blokové osidlování a zemědělská kultivace krajiny měla navíc posilovat faktickou kontrolu státu Izrael nad danými regiony, v situaci, kdy převážná část arabského světa odmítala uznat legitimitu a trvalost existence židovského státu. náhled|left|Ukázka expanze a zahušťování bloku osad: blok Guš Šilo. Izraelská sídla označena růžově. Zleva: Ma'ale Levona, velká osada Eli, jižně od ní menší osady Giv'at ha-Ro'e a Giv'at Har'el, pak mateřská osada Šilo, východně od ní Švut Rachel a dál k východu řetěz vesnic Achija, Adej Ad, Eš Kodeš, Kida a Jišuv ha-Da'at. Mezi Švut Rachel a Adej Ad mezitím přibyla osada Amichaj. V roce 2000 byla souhrnná populace bloku cca 3900 osob, k roku 2016 tu žilo už 8786 lidí v do roku 2017 jejich počet stoupl na 9082. náhled|Blok Guš Katif zrušený roku 2005 na mapě Pásma Gazy (jde o pás modře vyznačených osad na jižním konci Pásma Gazy) náhled|Rozptýlené obytné soubory v bloku Guš Talmonim vytvářejí sídelní kontinuum o délce několika kilometrů. V popředí zástavba osady Dolev, vpravo v pozadí osada Talmon, na další výšině vzadu osada Nerija a nalevo od ní provizorní zástavba ve formě mobilních domů v nové osadě Zajit Ra'anan náhled|V bloku Guš Ecion obnoveném po roce 1967 se postupně rozvinula kompaktní sídelní struktura židovských městských i vesnických osad, včetně zemědělsky obhospodařované krajiny. Osada Bat Ajin a okolí náhled|Mapa osad v bloku Guš Ecion. Izraelské osady zakresleny modře, palestinská sídla tmavě hnědou barvou. Jen ve městě Bejtar Ilit žilo k roku 2017 54 tisíc lidí, v Efratu 9 tisíc. Červeným symbolem označena osada Gva'ot, u níž existují plány na výraznou stavební expanzi. náhled|Blok Guš Šaked má charakter vesnické sídelní struktury. V popředí osada Tel Menaše, za ní vlevo Chinanit, vpravo Šaked, mezi nimi průmyslová zóna, v pozadí bezpečnostní bariéra.
Už několik týdnů po skončení šestidenní války, ještě v roce 1967, došlo k obnovení židovské vesnice Kfar Ecion, která se nacházela jihozápadně od Jeruzaléma a byla do roku 1948 součástí malého židovského sídelního bloku, nazvaného Guš Ecion, který byl dobyt a zničen arabskými silami během první arabsko-izraelské války. První izraelská osada na Západním břehu tak přímo navazovala na bývalý blok židovských osad z doby před rokem 1948. V letech bezprostředně po šestidenní válce řešila izraelská politická reprezentace otázku budoucího statusu Západního břehu Jordánu i geopolitických a demografických implikací jeho částečné anexe nebo jeho osidlování Židy. Počátkem 70. let byl v hrubých obrysech vodítkem izraelských vlád takzvaný Alonův plán, který předpokládal omezenou židovskou kolonizaci převážně neosídlených regionů Jordánského údolí a Judské pouště. Pozůstatkem této prvotní koncepce je dodnes poměrně kompaktní síť zemědělských osad v Jordánském údolí. Vznikaly ale i izraelské osady na Sinajském poloostrově, u kterých byl cíleně budován blok osad Chevel Jamit se střediskovým městem Jamit.
Výraznější vlna osidlování Západního břehu ale i Golanských výšin a Pásma Gazy nastala až po roce 1977, kdy vládu poprvé sestavila strana Likud. Organizace jako Guš emunim prosazovala zakládání židovských osad i ve vnitrozemí Západního břehu, často v oblastech s hustou existující sídelní strukturou arabskou (palestinskou). I nyní ale hrály svou roli výše uvedené historické důvody ve prospěch zakládání kompaktnějších bloků osad. Takzvaný Droblesův plán z roku 1978 počítal se vznikem četných bloků židovských osad, které měly fakticky rozbít územní kontinuitu palestinského osídlení na Západním břehu. Vláda Likudu dojednala podpis Egyptsko-izraelské mírové smlouvy a do roku 1982 v jejím rámci provedla vystěhování všech židovských osad na Sinaji, čímž zcela zanikl blok Chevel Jamit. Zároveň ale část vystěhovaných osadníků zamířila do Pásma Gazy, na jehož jižním okraji vznikl blok izraelských osad Guš Katif.
Droblesův plán nebyl beze zbytku realizován, ale masivní zakládání izraelských osad v závěru 70. let a po celá 80. léta, položilo předpoklady pro postupné formování několika sídelních osadnických bloků. Předělem bylo uzavření palestinsko-izraelských dohod z Osla roku 1993. Když se následně konkretizoval rozsah předání částí Západního břehu Jordánu pod částečnou či plnou palestinskou samosprávu, podílela se na finalizaci teritoriálního vymezení „Oblasti C“ Západního břehu Jordánu, jež měla (dočasně) zůstat pod plnou kontrolou Izraele, i osadnická střechová organizace Rada Ješa. I výsledkem jejího tlaku bylo, že všechny existující izraelské osady na Západním břehu si ponechaly územní kontinuitu, žádná se neocitla v konfiguraci enklávy obklopené územím Palestinské autonomie. V této souvislé Oblasti C se ocitly i komunikace spojující osady, jakož i další infrastruktura jako průmyslové areály, vojenské základny nebo většina turistických a posvátných míst. Naopak území kontrolované zčásti nebo plně Palestinskou autonomií (Oblasti B a A) mělo často charakter územně nespojitých enkláv, omezených na intravilány jednotlivých palestinských sídel. Dohody z Osla předpokládaly, že toto teritoriální uspořádání bude pouze provizorního charakteru, do 5 let mělo dojít k dojednání finálního statusu. To se ale nestalo, vlivem opakované nedohody mezi oběma stranami při několika pokusech o její dosažení.
Při absenci finálního statusu (a tedy finálních územních parametrů) palestinského státu tak pokračující existence územně souvislé Oblasti C pod plnou kontrolou Izraele (navíc s jistou mezinárodní legitimitou danou dohodami z Osla) umožnila další expanzi osad a jejich propojování. V 90. letech a v prvních dvou dekádách 21. století tak osadnické bloky vesměs nadále rostly a zahušťovaly se. Charakteristickým urbanistickým rysem tohoto novějšího období bylo zakládání nových obytných souborů a satelitních čtvrtí osad, často vzdálených i několik kilometrů od mateřské osady (tzv. outposty), často i formou živelné výstavby, bez územního a stavebního povolení od izraelských úřadů (výstavbu v osadách na Západním břehu, který nebyl nikdy formálně anektován Izraelem, schvaluje vojenská správa, respektive ministr obrany a vláda). Příkladem může být blok Šilo (Guš Šilo), kde okolo větší osady Šilo postupně vyrostly outposty Giv'at Har'el, Švut Rachel, Achija, Adej Ad, Eš Kodeš, Kida, Jišuv ha-Da'at a Amichaj, které dohromady vytvářejí pás o délce cca 7 kilometrů, přičemž administrativně jde o součást jedné mateřské osady. Jiný příklad je město Efrat, které leží v bloku Guš Ecion, ale samo je koncipováno jako protáhlý řetězec jednotlivých obytných souborů o délce cca 5 kilometrů. Dalším sídelním typem, odvozeným z osadnického bloku, se stalo velké město s populací v řádu desítek tisíc obyvatel, k němuž se pojí několik menších osad (například blok okolo města Modi'in Ilit, které samo mělo k roku 2017 populaci čítající 70 100 lidí, nebo okolo města Giv'at Ze'ev či blok Guš Adumim okolo města Ma'ale Adumim, který sahá hluboko do Judské pouště a vytváří sídelní kontinuum mezi Jeruzalémem a Mrtvým mořem).
Krystalizaci bloků osad napomohla i výstavba bezpečnostní bariéry, kterou Izrael zčásti postavil počátkem 21. století na pomezí Západního břehu Jordánu a která se v některých místech odchyluje výrazně od Zelené linie (hranice příměří z doby před rokem 1967) a zahrnula i početné osady i několik kilometrů od Zelené linie. To je případ bloku Guš Ecion (kde ovšem bariéra nebyla ještě dokončena), bloku okolo města Giv'at Ze'ev nebo bloku Guš Šaked, jenž leží na severozápadním okraji Samařska. Zahrnutí bloků osad na „izraelskou“ stranu bariéry posílilo faktickou integraci těchto bloků do ekonomického, dopravního a společenského života státu Izrael. Ovšem z jiného úhlu pohledu je výstavba a plánovaná trasa bariéry narušením konceptu bloků, například tím, že v důsledné snaze se vyhnout zahrnutí palestinských sídel, vytváří bariéra pouze úzké koridory, kterými do budoucna ztěžuje územní rozrůstání bloků osad (ačkoliv rozšiřování osad probíhá fakticky vně i uvnitř bariéry, již zbudovaná bariéra se stává fyzickou i bezpečnostní překážkou). To je případ bloku Guš Ari'el, kde se město Ari'el ocitlo v obklopení touto bariérou a oslabilo tak svůj růstový potenciál směrem k východu, kde se nalézají další židovské osady, nyní více izolované. Podobné úzké koridory měly vzniknout i v dalších partiích tohoto bloku, ale zatím nebyly realizovány. Město Efrat zase výstavbou bariéry ztratilo přímou územní souvislost s územní rezervou východně odtud, kde se v lokalitě Giv'at ha-Ejtam plánovala masivní bytová výstavba. Postoj části osadnické i izraelské veřejnosti k výstavbě bariéry tak byl rozporuplný.