Ivan Bukovský (* 7. července 1949, Praha) je akademický malíř, ilustrátorKosmas: Ivan Bukovský a učitel výtvarné výchovy, malby a kresby, dějepisu a dějin umění. Je předním představitelem české figurální malby a hnutí Nová figurace.Millennium Gallery: Ivan BukovskýGalerie Platýz: Ivan Bukovský Je držitelem několika mezinárodních ocenění za malbu, zakladatel umělecké společnosti Orbis pictus: Europa a mezinárodního projektu Nekonečný obraz. Život Oba rodiče Ivana Bukovského byli sekulární Židé, kteří se za druhé světové války seznámili v Terezínském ghettu. Otec Otto Schwarz byl z Terezína deportován roku 1944 do Osvětimi, kde se dočkal osvobození, matka Marianna Langerdorfová prošla Terezínem, Ravensbrückem a Bergen-Belsenem. Otec jako předválečný komunista po válce získal zaměstnání na Tiskovém odboru ministerstva informací a osvěty. Roku 1951 byl propuštěn a vyslýchán a pak až do odchodu do penze pracoval jako lektor podnikových novinářů v Průmstavu. Matka, která ovládala němčinu i angličtinu a před válkou pracovala jako cizojazyčná korespondentka a stenotypistka, byla po válce úřednicí v zahraničním obchodě.Paměť Národa: Ak. malíř Ivan Bukovský (1949)
Ivan Bukovský vyrůstal v rodinném prostředí ovlivněném spíše křesťanskou kulturou a řeckou mytologií. Židovskou kulturu objevil až při návštěvě příbuzných v Izraeli roku 1963. Od raného dětství maloval a v letech 1964–1968 absolvoval Výtvarnou školu Václava Hollara. Škola byla v té době zaměřena spíše na propagační výtvarnictví a nesplnila jeho očekávání. Byl poté dva roky zaměstnán a krátce studoval historii umění a estetiku. Roku 1971 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru prof. Jana Smetany.Livebod: Ivan Bukovský Roku 1974 obdržel studentskou Cenu 17. listopadu. Roku 1975 společně s Janem Bouškou a 1976 poprvé samostatně vystavoval v malé neoficiální galerii Divadla v Nerudovce.Souborný katalog výstav, Divadlo v Nerudovce, 1980, s. 9, 11, obr. 52, II Zúčastnil se významné generační Výstavy mladých v Mánesu (1976). Po absolvování AVU (1976) se roku 1978 oženil a přestěhoval nejprve do Dobříše a později do Příbrami.
Roku 1978 se zúčastnil neoficiální generační skupinové výstavy Konfrontace v Mikrobiologickém ústavu ČSAV. Se svým spolužákem z Akademie Jiřím Sozanským byl spoluorganizátorem prvního ze tří neoficiálních výtvarných sympozií v Terezíně roku 1980. Na výstavu bylo dva dny po zahájení uvaleno na příkaz KSČ informační embargo, ale zprávu o ní již předtím zveřejnily noviny i televize a zákaz naopak zvýšil návštěvnost. Až do konce 80. let Bukovský vystavoval většinou pouze v menších galeriích.
Roku 1961 hrál v krátkometrážním studentském filmu Králíček režiséra Dušana Kleina.Filmový přehled: Králíček V letech 1984–1990 spolupracoval s Krátkým filmem.Milan Hlaveš, 2006, s. 128 Počátkem 90. let navštívil na pozvání bratří Lucchettů Itálii a roku 1993 Izrael.
V letech 1996 – 2003 vedl na SOŠ a VOŠ Štětí obor grafického designu, od roku 2003 do 2020 se věnoval středoškolským studentům příbramské waldorfské školyPříběhy našich sousedů: Ivan Bukovský, kde učil dějiny umění, dějepis a výtvarnou výchovu, a v letech 2020 – 2026 učil na Pedagogické fakultě JČU v Českých Budějovicích jako externí učitel figurální malbu a kresbu.
V roce 2001 s přítelem a kolegou malířem Lubomírem Peškem († 2022)Lukáš Hron, Zemřel autor nekonečného obrazu. Uznávanému českému malíři říkali tulák po Evropě, CNN Prima, 2022 založili Uměleckou společnost Orbis pictus: Europa se zkratkou OPENekonečné plátno – největší obraz světa, Hornické muzeum Příbram (původně i se sochaři Ellen Jilemnickou a Petrem Císařovským). Za podpory tehdejšího senátora za Příbramsko ing. Vojíře a ve spolupráci s Českými centry zahájili ambiciózní projekt Nekonečné plátno, později přejmenovaný na přesnější Nekonečný obraz. Projekt se měl stát vyjádřením společného poselství umělců pro vizi Evropy 3. tisíciletí a měl přispět ke kulturní integraci Evropy. Do roku 2005 se uskutečnil v patnácti evropských zemích - Nizozemí, Francii, Rakousku, Německu, Itálii, Rumunsku, Ukrajině, Slovensku, Polsku, Bulharsku, Rusku, Walesu, Severním Irsku, Irsku, Švédsku a Maďarsku. V letech 2003 a 2004 dostala umělecká společnost OPE od generálního ředitele Českých center ocenění za nejlepší program ve výtvarném umění.
Projekt spočíval ve společné výstavě Bukovského a Peška s jedním či dvěma místními umělci, přičemž další pak vytvořili malby na dvanáctimetrové roli plátna. Během 6 let se ho zúčastnilo asi 500 umělců a vzniklo téměř 400 m "Nekonečného obrazu." Dalších asi 100 m namalovaly děti z dětských domovů. Osmdesát metrů pláten je vystaveno v Památníku vojna a expozice se pravidelně obměňuje.
Ivan Bukovský žije a pracuje v Příbrami. Byl členem výtvarné skupiny Lipany (1991–1992) a SVU Mánes (1992–2013) a Středočeského sdružení výtvarníků. Po odchodu z SVU Mánes je členem Volného sdružení M (zal. 2013).
Ocenění 1974 Cena 17. listopadu, pro posluchače Akademie výtvarných umění v Praze 1984 Zvláštní cena, III: trienále mladých malířů, Sofie 1985 Cena za kresbu, I. trienále protiválečné kresby a grafiky, Majdanek (Pl.) 1996 Cena Fundación Barceló (Šp.) 2007 Cena poroty, Premio San Crispino (It.) 2008 Cena kritiky, Porto S´Elpidio (It.) 2015 Cena Identifikačný kód Slovenska (IKS)TASR: Ocenenie Identifikačný kód Slovenska získalo 17 osobností z kultúry, 28.11.2015
Dílo Ivan Bukovský patří k mladší generaci širokého proudu české Nové figurace, která původně vzešla z informelu a ponechala si jeho existenciální východiska a expresivitu. Navázala na tvorbu zakladatelů české moderny z poloviny 60. let, aby po svém reagovala na normalizační atmosféru, v níž se mísila beznaděj, společenská přetvářka a absurdita všedního konání, která se někdy blížila grotesce. Tato generace, která opustila školu v době tuhé normalizace ve druhé polovině 70. let, nalézala možnost vystavovat většinou pouze v neoficiálních nebo mimopražských galeriích. Každý pokus chovat se nezávisle neprodleně následovaly zákazy.
Bukovský byl ovlivněn renesanční a barokní malbou i Rembrandtem, italským civilismem a evropskou Novou figurací. Jako mnozí z jeho generačních druhů ve své tvorbě reaguje na psychicky vypjatou malbu Francise Bacona, expresivní malbu Chaima Soutina nebo Františka Mertla.
Ivan Bukovský již během studia maloval obrazy s citem pro monumentální prostor, ve kterých dramaticky řešená kompozice a silné figurální gesto vytváří celistvou, scénograficky komponovanou arénu.Richard Drury, Ostrava 2007 Ve své rané tvorbě Bukovský nalézal témata v prostředí rockové hudby a studentských večírků. Změna nastala v letech 1977–1978, kdy spolu s Jiřím Sozanským jezdil do Malé pevnosti v Terezíně studovat archivy a výpovědi svědků. Během následného tříměsíčního výtvarného sympozia (1980), kterého se kromě nich zúčastnili také Zdeněk Beran, Oldřich Kulhánek nebo Lubomír Janečka, vytvářeli v bývalých celách instalace, které měly revokovat něco z hrůzy, kterou prožívali vězni koncentračního tábora. Komunisté vcelku správně poznali, že jde o zrcadlo nastavené jakékoli totalitě a proto se pokoušeli nejprve areál uzavřít a potom výstavu předčasně ukončili.Jiří Sozanský, Rekonstrukce jednoho případu, Ministerstvo kultury ČR, 1991
Bezútěšnou situaci druhé poloviny 70. let reflektuje Bukovský v motivech zdí a labyrintů, ze kterých se člověk marně pokouší uniknout. Architektura ve formě šedých zdí, náhrobních kamenů, katafalků, rozvrácených sarkofágů, kamenných podstavců, obětišť, stolů a trůnů se pak stala součástí většiny obrazů. Tyto geometricky strohé tvary člení prostor obrazu vertikálně či horizontálně, slouží jako opora i překážka nebo diagonálním předělem akcentují dynamiku děje.Pometlo J, Ostrava 2010, úvodní text Tvoří kontrast k figurám a organické hmotě obecně a směřují pozornost k ústřednímu ději.
V 80. letech se Bukovský zabýval běžnými lidskými situacemi z každodenního života, ale sám sebe vnímal jako pouhého pozorovatele jevů a držel si intelektuální odstup. Tetiva pro ně užívá pojmu "interpretační obrazy". Náměty nacházel v expresivních gestech postav na fotografiích v novinách nebo zprostředkovaných černobílou televizní obrazovkou. Tomu odpovídala i tlumená barevnost s převahou šedé (Portrét, 1983, Domov důchodců, 1983). Frontální záběr a zdánlivá náhodnost kompozičního umístění figur evokuje momentku, časovost děje zaostřeného pouze na podstatné části výrazu, gesta či oblečení. Komunikace "z očí do očí" zachycuje nesmlouvavě a bez příkras pravdu života.Tetiva V, 1993, s. 74 Činnost postav působí zneklidňujícím až surreálným dojmem a často zobrazuje nějakou mezní událost. Motiv havárie a následného neurvalého pokusu o záchranu oběti proti její vůli (Nehoda, 1980, Přechod, 1981) vypovídá o existenciálních východiscích Bukovského tvorby. Apokalyptická vize Laboratoř pana Oppenheimera (1980) tematizuje marné snahy člověka o ovládnutí přírody, které mohou vést pouze ke katastrofě. Ve druhé polovině 80. let prodělal tvůrčí krizi a většinu obrazů z tohoto období zničil nebo přemaloval.
Nový impuls jeho tvorbě dal až pád komunistického režimu. Počátkem 90. let se v Bukovského tvorbě téma kalamit zobecňuje a paralelu k osudu jednotlivců i celého lidstva malíř nachází ve starozákonních příbězích nebo antických bájích. Námětem několika obrazů se stal Ikarův pád, jako širší podobenství o lidské pýše (Ikaros, 2007), prorok Jeremiáš, Izajáš nebo Jób. Cyklus Ahasver vychází z raného portrétu malířova otce (původně jeho přezdívka během věznění v Terezíně) a zobecňuje téma věčného neklidu bez naděje na smrt a spasení. Rodinné zázemí Ivana Bukovského bylo sekulární a židovská témata v jeho tvorbě jsou spíše symbolickou lamentací nad pádem a destrukcí lidského rodu.
V obrazech, které vznikly po roce 2000 je zřejmý posun k abstrakci. Figura je často jen naznačena, spíše jde o umístění tvarů v prostoru, navození zvláštního napětí mezi plochou a prostorem.Peter Kováč: Malíř Ivan Bukovský je jeden ze ztracené generace, Právo 2018 Expresivní malba zobrazuje figury i těla mrtvých uprostřed povalených náhrobků v rozměrném triptychu Kaddiš (2006–2007, 200 x 405 cm). V jiných obrazech jsou naznačeny postavy, řítící se z nakloněné plochy působením gravitace (Pád, 2009) nebo jen proudy živé organické hmoty, pronikající skrze průrvy v kamenných architekturách (Odpadky, 2009, Průnik, 2009, Separace, 2009). Přízračným tématem jsou jakási obětiště s naznačeným trupem (Příběh, 2009–2010) nebo jen nedefinovatelnými organickými útvary shodné barevnosti, upomínajícími na kusy masa zavěšené na háku (Obětiště, 2015).
Vedle figurální tvorby vzniká cyklus abstraktních kreseb na jednotném cihlovém podkladu, v nichž je figura pouze naznačena. Dominantní výtvarnou složkou se stává kontrast asfaltové černé plochy v podmalbě, bílé přecházející do hnědavých tónů a nepravidelné červené lineární kresby vytvořené drippingem.
Bukovský ve své výtvarnické konfesi říká: "Smyslem umění je hledání řádu a vytváření rovnováhy v chaosu, který nás obklopuje." "Umění je strážcem mystéria, ze kterého čerpá svůj zdroj. Není určené k dekoraci, ale má člověka chytit za pačesy a protáhnout ho trním."Výtvarnické konfese: Ivan Bukovský
Zastoupení ve sbírkách Národní galerie v Praze Yad Vashem, Jeruzalém Galerie středočeského kraje v Kutné Hoře Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích Galerie výtvarného umění v Chebu Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou Galerie Klatovy / Klenová Památník Terezín Państwowe Muzeum na Majdanku Galerie Karla Fleischmanna, Nová Včelnice soukromé sbírky v České republice a v zahraničí
Výstavy
Autorské 1975 Jan Bouška, Ivan Bukovský: Obrazy, Divadlo v Nerudovce, Praha 1976 Ivan Bukovský: Obrazy, Divadlo v Nerudovce, Praha 1978 Ivan Bukovský, Galerie Pod podloubím, Olomouc 1981 Ivan Bukovský: Obrazy, Malá galerie, Liberec 1982 Ivan Bukovský: Obrazy, Městské kulturní středisko Dobříš 1983 Ivan Bukovský, Galerie bratří Čapků, Praha (s B. Zemanem)