Horní Libchava (v 19. století též Libchava Hořejší, , též psáno )Nowočeská bibliotéka wydáwaná nákladem Musea králowstwí českého, Svazek 2. Vydání první, rok 1882, s. 419 je obec v okrese Česká Lípa v Libereckém kraji. Byla založena jako lánová ves, jejíž osídlení nepravidelně sledovalo tok potoka Šporka (po roce 1945 nese název Libchava) a průjezdní komunikaci, po roce 1989 se rozšiřující dále do prostoru plochého údolí říčky Libchavy. Dominantu obce tvoří na mírné vyvýšenině ve středu obce tzv. církevní okrsek s kostelem svatého Jakuba Staršího, obklopený ohrazeným hřbitovem, bývalou farou (čp. 62) a budovou bývalé jednotřídní farní školy (čp. 63), dále pak po obvodu doplněný mariánským sloupem a sochou svatého Jana Nepomuckého. Prostor starého hřbitova dotváří hrobka rodiny Vraných a torzo pomníku obětem první světové války.Horní Libchava, památkyHistorie farnosti Horní Libchava na www.faralibchava.cz

Na jižním okraji obce se zvedá kuželovitý Viničný vrch, na jehož vrcholu se dochovaly pozůstatky vyhlídkového pavilónu z roku 1889, postaveném na místě středověkého hradu Klinštejn.Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs, rok vydání 1902, č. 3, s. 212 Na jeho úpatí při soutoku říčky Libchavy a Šporky údolí dominuje areál hornolibchavského zámku. Na století páry upomíná v severním okraji katastru obce zrušené nádraží bývalé železniční trati spojující Českou Kamenici s Českou Lípou s pohledem na nejvýchodnější zalesněný hřbet Českého středohoří s nejvyššími body: Obervald, Češka, Kozlík, Poustevna a Ptačí vrch.

Historii obce psal po tři sta let řád maltézských rytířů a až do vzniku první republiky výhradně zde usedlé německé obyvatelstvo, vysídlené v měsících květnu a červnu 1945, potažmo pak v druhé etapě do konce roku 1947. Komunistický únorový puč přerušil krátké poválečné nadechnutí a odstartoval totalitní období Československé socialistické republiky. Podle českolipských historiků Václava Zemana a Michala Panáčka se obec podařilo dosídlit asi jen ze dvou třetin, „v roce 1950 zde žilo 639 obyvatel, přičemž jejich počet v průběhu druhé poloviny 20. století dále klesal a v roce 1991 dosáhl počtu pouhých 320 obyvatel.“ Po stránce urbanistické obec poznamenaly také demoliční akce, jejichž následkem činil počet stavení asi jen polovinu stavu ze 30. let. 20. století.Václav Zeman, Michal Panáček: Bývalá fara čp. 62, Standardní stavebněhistorický průzkum, září–listopad 2014

Severočeská pohraniční obec Horní Libchava, též pro svoji historickou polohu označovaná jako sudetská, leží v Libereckém kraji, okrese Česká Lípa a v přeshraničním regionu Lužická Nisa – Českolipsko. Na severu a severovýchodě sousedí s obcemi Volfartice, Slunečná a Skalice u České Lípy, na severozápadě se Stružnicí, na východě s obcí Manušice, na jihu s Českou Lípou-Dolní Libchavou. V obci žije  obyvatel. Obec je členem Svazku obcí Peklo a místní akční skupiny (MAS) LAG Podralsko. Libchavský hudební podzim, pořádaný Spolkem Jakuba Většího, patří mezi nejvýznamnější kulturní počiny roku.

Historie vlevo|náhled|Hospodářské budovy u zámku Ves v podhradí hradu Klinštejna založil pravděpodobně Záviš ze Stružnice, syn Častolova mladšího ze Žitavy.

vlevo|náhled|Kostel svatého Jakuba Staršího

I když se ves s farním kostelem poprvé písemně zmiňuje v „Rejstřících papežských desátků“ v roce 1352, založena byla pravděpodobně v sedmdesátých letech 13. století jako lánová ves v době, kdy se Žitava stala výchozím bodem kolonizačního procesu okolního a málo obydleného pohraničního hvozdu. Jako držitelé hradu Klinštejna a Žandova jsou ve čtyřicátých letech 14. století v pramenech uváděni Závišovi potomci „Bohuněk z Klinštejna“ (1341–1363), „Půta z Klinštejna a ze Žandova“ (1339–1343) a „Záviš z Klinštejna“ (1363–1372?). Klinštejnské panství tehdy tvořily obce: Horní a Dolní Libchava, Skalice, Volfartice, Stružnice a Žandov. V průběhu 14. století si početné příbuzenstvo klinštejnské zboží rozdělilo a některé drobné statky přešly do rukou jiných rodů. Dvorec v Horní Libchavě a část Skalice drželi Klinštejnové až do počátku 16. století. Samotný hrad Klinštejn byl už v poslední čtvrtině 14. stol. uváděn jako pustý a je pravděpodobné, že Klinštejnové využívali tvrz v Žandově či v okolních vsích (Stružnice, Volfartice, Libchava). Lidový název vsi „Chotohošť“ či „Chotihošť“ je zmiňován ve druhé polovině 14. století. V roce 1426 ves vypálili husité a až do roku 1560 byla farnost katolická. Někdy na konci 15. století mělo dojít k opravě kostela a v roce 1499 k dostavbě sakristie.

Salhausenové

Samostatné hornolibchavské panství zde vzniklo v 16. století, kdy ves s okolím získali luteránští Sahlhausenové (též Salhausenové). Starý německý rytířský rod, pocházející ze Salhausenu nad Sálou u Desavy, který se později usadil na Míšeňsku, vlastnil rozsáhlé majetky podél řeky Labe (Trebischen, Lauenstein, Schieritz, Zschesau, Lohmen a Wehlen zu Meissen). Po smrti Friedricha ze Sahlhausenu († 1480) přešlo dědictví na jeho syna Jiřího (Georg von Sahlhausen). Z manželství Jiřího ze Sahlhausenu pošli synové Hans, Wolf a Friedrich, zastávající horlivě luteránskou víru. Poté, co upadli u kurfiřtů do nemilosti a tímto ztratili i panství Wehlen a Lohmen, se rozhodli odejít na sever Čech. Zde zakoupili v roce 1511 od Mikuláše III. Trčky z Lípy panství Děčín s Vrabínem, Kamenicí a hradem Ostrý.R. Wolkan: VIII. Studien zur Reformationsgeschichte Nordböhmens. Die Geschlechter der Herren von Wartenberg und von Sahlhausen und die Reformation in Kamnitz und Bensen. Jahrbuch der Gesellschaft für die Geschichte des Protestantismus in Österreich, 1883

V roce 1522 si společně nabyté panství rozdělili: Jan (Hans) si ponechal Tetschen (Děčín), Schwaden (Svádov), Grosspriesen (Velké Březno) a Rscheppin (Řepín), Friedrich (Bedřich) držel Bensen (Benešov), Markersdorf, Kamnitz (Kamenici), Bürgstein (Sloup), Scharfenstein (hrad Ostrý) a Sandau (Žandov). Volf (Wolf von Salhausen in Neustadtel † 31. října 1596)Programm des K.K. Ober-Gymnasiums in Böhm.-Leipa: 1878, s. 8 byl odškodněn odpovídajícím finančním obnosem. V roce 1543 odprodal Jan své majetky Rudolfovi von Bünau, který už v roce 1515 získal jejich saský hrad a statek Lauenstein. Friedrich v roce 1535 prodal podstatnou část svého panství, městečko Kamenici s příslušenstvím Prokopovi z Vartemberka, za nějž provdal svoji sestru Annu ze Salhausenu (1514–1556). Prodané území bylo od 13. století nedílnou součástí benešovského dominia a jeho prodejem vzniklo samostatné panství Česká Kamenice.

Vartenberkové Část panství Kamenice přinesla do manželství Anna (rozená Berková) věnem a část zakoupil Prokop z Vartenberka společně se svým bratrem Kryštofem.Panství Nový Zámek (Neuschloss) a Lípa Česká (B. Leipa) se čtvrtým dílem zámku a města Lipého (Lípa česká) s předměstím před Dlouhou branou, dvůr poplužní v Žitonicích a vsi celé Svárov (Schwora), Staré Lippé (Lípa stará), Žižníkov (Schiessnig), Heřmanice (Hermsdorf), Veselí (Wesseln) a Vohřešice (zaniklá), v Bořetíně (zaniklá) a v Stračí toliko panství bez platů, v Dubici tři dvory kmetcí s platem a na dvou dvořích kmetcích toliko panství, v Libchavě (Liebich) a Šosndorfu (Radeč, Schossendorf) po jednom dvoře kmetcím; rybníky, Heřmanský, Podheřmanský, řečený Nový, Kotvický větší, Pod Heřmanicemi, v Poli, a dva rybníky nové podle obce; městečko Jezvé (Neustadtl), polovice vsi Waltersdorfu, a ves Stračí (Stratschen) s vinicemi i s robotami Střížovskými (v Střížovicích), s řekou Ploučnicí a s příslušenstvím, jak to Václav z Vartenberka od Krištofa Děčínského z Vartenberka koupil.; čtvrtý díl zámku Lipého a čtvrt města s předměstím Svatokřížským, čtvrt vsi Stračí s vinicemi a vsi Kozly (Kosel), Robeč (Robic), Ledce (Lodce, zanikla), Písečná (Piessnig), Manušice (Manisch), Šejba (Scheibe) a Nová Skalice i s robotami viničnými ze vsi Střížovic; rybníky Horečky, Ledecký, Červený, u Manušic šest rybníků, Robecký, Franty; lesy Skalici a Šejba řečenými, se vším příslušenstvím, jak je Václav z Vartenberka od Anny ze Solhauzu, roz. Berkové, léta 1543 koupil.(Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618, nákladem musea Království českého 1883, část druhá, s. 844) Zbytek zůstal v držení Sahlhausenů. Spolu s bratrem Kryštofem Děčínským z Vartemberka držel též panství v Horní Libchavě.Hana Slavíčková: Páni z Vartenberka v předbělohorské době a jejich pohřby, DVZ /2014 Podmínky pro šíření luteránství se staly na panství příznivými právě za Prokopa z Vartenberka. Jeho choť Anna, sama protestantka, se stala ochránkyní vyznavačů učení Martina Luthera a v roce 1532 pozvala na kamenické panství protestantského kněze Johanna Weinhardta. Po smrti svého chotě Prokopa v roce 1541, kdy převzala za své tři nezletilé syny Jindřicha, Abrahama a Jana panství (čtvrtý syn Zikmund zemřel ještě jako dítě), se protestantství na kamenickém panství ještě více rozvinulo.

Po smrti matky Anny († 1556) převzali panství Kamenice její tři synové. Jan se stal vůdcem luteránského hnutí v Čechách. Abraham spravoval Kamenici. Nejstarší syn Jindřich, který podle rodové tradice zastával úřad nejvyššího číšníka (Oberstmundschenk), se v roce 1577 oženil s protestantkou Kateřinou z Wysu (Katharina von Wys, † 1611). Šlechtický rod z Valais, nesoucí podle svého panství Albi predikát „von Weis“ (též Wyss, Wyß) se v době pronásledování protestantů uchýlil do městské republiky Bern, kde velmi brzy dosáhl prestižní pozice.Roten, Hans-Anton von: Eine Walliser Familie in Bern und in der Waadt. Die v. Weiss, Herren von Mollens und Daillens. Ein Beitrag zur Geschichte der Beziehungen zwischen Bern und Wallis. In: Blätter aus der Walliser Geschichte: Bd. 17. Jg. 1. 1978. S. 135–170

Jindřich spravoval majetky na panství Horní Libchava (Oberliebich). Do té doby katolickou farnost osadil v roce 1560 luteránskými knězi, v roce 1574 nechal postavit zámek a mlýn (Klingsteinmühle), dále kostelní věž se třemi zvony. Nové víře se obyvatelstvo bránilo a s nelibostí neslo zničení všech zpodobnění Panny Marie a Krista. Na oltáři v kostele mohly zůstat jen sochy svatých Ambrože, Jiřího, Kateřiny a Barbory. Do příchodu luteránských bratrů spravovala hornolibchavská fara ještě ves Častolovice (Schasslowitz).

Po smrti Abrahama v roce 1587 drželi zboží bratři Jindřich a Jan (s chotí Barbarou von Lobkowitz), přičemž Jindřichova působnost se omezovala výhradně na Kamenici a Horní Libchavu. Janova správa se zaměřovala na rozsáhlé majetky jednak zděděné nebo nově získané. V roce 1595 zemřel Jan a o devět let později jeho bratr Jindřich († 7. březen 1604). Veškerý majetek připadl Zikmundovi, synovi zemřelého bratra Abrahama. Ten pojal za choť Elišku (Elisabeth), dceru bratra Jana. Z manželství pošli tři synové a dvě dcery. Po smrti Elišky († 1604) se Zikmund znovu oženil a po jeho smrti († 1608) panství převzal Zikmundův mladší bratr Jan. Stále zadlužený Jan postupně statky rozprodával. V roce 1610 došlo i na pradávnou rodovou držbu hradu Zvířetice (Zwirschetitz), kterou získal Wratislaw von Mitrowitz.

Penzigové