vpravo|náhled|Administrativní rozdělení Dárfúru na 3 části Dárfúr (arabsky , v překladu Domov Fúrů) je rozsáhlá oblast na západě Súdánu hraničící na jihozápadě se Středoafrickou republikou, na jihu s Jižním Súdánem, na severozápadě s Libyí a na západě (nejdelší hranice) s Čadem. Rozloha činí 493 180 km² a počet obyvatel je 6–6,5 mil. (2006). Do roku 1994 šlo o jeden správní celek (provincii), který byl poté rozdělen na tři menší a roku 2012 na jihu ještě znovu rozdělen, takže území je nyní tvořeno pěti federálními státy: Severní Dárfúr (zdaleka největší, centrum El Fasher), Západní Dárfúr (centrum El Geneina), Střední Dárfúr (Zalingei), Jižní Dárfúr (Nyala) a Východní Dárfúr (Ed Daein).
Geografie vpravo|náhled|Jezero v kráteru sopky Jebel Marra. Dárfúr zaujímá plochu o rozloze 493 180 km². Je ohraničen na severu Libyjskou pouští, na jihu řekou Bahr-el-Ghazal, na západě Čadem a Středoafrickou republikou a na východě pohořím Kordofán. Většina území se nalézá ve výšce 700–1000 metrů nad mořem. Nejvyšším bodem je vrchol pohoří masivu sopky Jebel Marra, které leží v nadmořské výšce 3042 m n. m. Jižně od pohoří Jebel Marra leží roviny Dar Dima a Dar Uma. Z fyzickogeografického pohledu je území tvořeno třemi až čtyřmi odlišnými oblastmi. Severní oblast je tvořena polopouštním prostředím, které je součástí Sahary a je nejméně obydlenou oblastí Dárfúru. Typická jsou vyschlá řečiště – tzv. vádí. V době dešťů se plní vodou a jsou využívána k přechodnému zemědělství, avšak kvalita okolní půdy je nízká. Velký význam pro přežití obyvatel mají podzemní vody. Obyvateli severní oblasti bývají často skupiny jak afrických černošských Zaghawů a Meidopů, tak také arabských kmenů Rizeigatů a Zayadiyů, živících se zde pastevectvím s velbloudy a taktéž pěstováním prosa na písčitých půdách zvaných Goz. Východní část je tvořena rovinami a nízkými kopci. V centrální oblasti se nalézá úrodný pás, obsahující stálé vodní toky vhodné pro zemědělství. Taktéž zahrnuje sopečné pohoří s nejvyšším vrcholem Jebel Marra (3042 m n. m.) V kráteru sopky se nalézá jezero a kráter se nazývá Deriba. Centrální oblast je nejvíce obydlenou v provincii a žijí zde převážně skupiny Fúrů a Masalitů živících se jako zemědělci. V této oblasti jsou relativně časté srážky. Jižní oblast je oblast s největším úhrnem srážek a je obývána převážně arabskými obyvateli (je domovem společenství více kmenů zahrnující se do jednoho názvu – Baggarové). Podzemní průzkum prokázal existenci obrovského jezera na tomto území. Jeho rozloha mohla být až 49 500 km² a předpokládá se že vyschl před tisíci lety. Celkové klima je až na jih území (popř. okolí pohoří Marra),které je bohaté na srážky, velmi suché. Období dešťů trvá zhruba 3 měsíce a to od poloviny června do poloviny září.
Obyvatelstvo vpravo|náhled|Černošské obyvatelstvo Dárfúru. Obyvatelstvo Dárfúru je velice pestré a heterogenní. V regionu se nachází až 80 etnicky odlišných kmenů (počet kmenů se různí – v jiných dostupných materiálech se udává číslo kolem 30 kmenů) a obyvatelstvo se dělí na 2 základní významné etnické skupiny. Prvním je původní černošské obyvatelstvo, kterého je zhruba jedna polovina z celkového počtu (3,1 mil.). Nejvýznamnější jsou kmeny Fúrů, Massalitů a Zaghawů. Kmen Fúrů je vůbec největším etnikem v této oblasti a zaujímá třetinu veškerých obyvatel Dárfúru. Dalšími černošskými etniky jsou kmeny: Meidob, Dajo, Berti, Kanein, Mima, Bargo, Barno, Gimir, Tama, Mararit, Fellata, Jebel, Sambat a Tunjur.
Druhá etnická skupina je tvořena arabskými kmeny, převážně kmeny Habania, Beni Hussein, Zeiyadiya, Beni Helba,Ateefat, Humur, Khuzam, Khawabeer, Beni Jarrar, Mahameed, Djawama, Rezeigat, a Ma’aliyah (převážná skupina těchto kmenů je nazývána jako Baggarové). Arabské obyvatelstvo si podmanilo černošské obyvatelstvo v Dárfúru a díky tomu také dokázalo prosadit drtivě nejvýznamnější náboženství v této oblasti, což je islám (sunnitský), které ve velkém vyznává i černošské obyvatelstvo. Dalšími významnějšími náboženstvími jsou animismus a křesťanství. Nejčastější obživou obyvatel je zemědělství (70–80 %). Zatímco africké kmeny žijí více usazeně, arabské nomádské kmeny jsou typické svým pastevectvím a kočovným životem. Celkově je toto území velice diversifikováno jak množstvím jazyků, tak také rozdílnou kulturou jednotlivých společenství zde žijících.
Počet obyvatelstva je velmi značně ovlivněn právě situací v jaké se daný region nachází. Zatímco v roce 1874 se předpokládá, že měl Dárfúr již 3,5 milionu obyvatel, dnes má 6,5 milionu, avšak až na 2,5 milionu obyvatel byli nuceni emigrovat díky konfliktu do sousedních zemí (převážně Čadu). Velkým problémem je také vysoká míra zastoupení ženského pohlaví a vysoká úmrtnost. Kvůli tomu, že Dárfúr patří mezi nejchudší země světa, se předpokládá prudký nárůst obyvatel v dalších letech. Úředním jazykem na celém území je arabština, avšak díky kolonizaci Brity se zde místy lze domluvit i anglicky.
Historie
Království v Dárfúru a období dynastie Daju Mezi 9. a 12. stoletím vznikala v regionu četná království. K největšímu rozvoji v počátcích historie Dárfúru docházelo v nejpříznivěji položené oblasti okolo sopečného pohoří Džabal Marra. Postupně docházelo k expanzi na celé dnešní území. V této době byli dominující skupinou obyvatel příslušníci kmene Daju, žijící v oblasti zmíněného pohoří. Ve 14. století jejich kulturu nahradila kultura arabská, spojená s islamizací.
Tundžúr Islám se zde začíná v největší míře šířit ve 13. a 14. století za vlády dynastie Tundžúr a dochází k velmi rychlé islamizaci území (islám se však dostává na africký kontinent již od 7. století). Prvním králem této dynastie na tomto území byl Ahmed el-Makur, který si vzal dceru posledního dajuského monarchy. Významnou osobnosti v historii Dárfúru je vnuk prvního tunjurského krále, sultán Dali. Dokázal vytvořit společnou unii mezi arabským a černošským africkým obyvatelstvem, rozdělil zemi do více provincií a stanovil trestní zákoník, který je zčásti dodržován dodnes. Významnou osobností se stal i jeho vnuk Suleiman Solon (také znám jako Solon), který vládl mezi lety 1596–1637 a byl významným bojovníkem a oddaným mohamedánem. Díky jeho vnukovi Ahmedu Bahrovi došlo k další značné islamizaci a islám se stal dominantním a oficiálním náboženstvím, ať už pro arabské obyvatelstvo nebo nearabské. Ahmed Bahr se taktéž zasloužil o růst prosperity díky podpoře imigrace s Bornu a Baguirmi. Poté následovalo velké množství válečných konfliktů s říšemi Sennar a Wadai a země ztrácí na významu. Velice dlouhou dobu (po stovky let) byla země ovládána také říší Kanem, a to až do 17. století.
Vláda dynastie Keira Po ní se moci chopila místní dynastie Keira, která vyhlásila roku 1640 na tomto území nezávislý sultanát. Za vlády této dynastie došlo ke stabilizaci situace na tomto území a taktéž se nacházel Dárfúr na vrcholu prosperity. V roce 1787 jeho osmý nástupce sultán Abdarahmán ar-Rašíd (1787–1801) rozšířil území sultanátu až k Nilu, když dobyl Kordofán.
1874–1883: turecko-egyptská nadvláda V roce 1874 se dostala země do značné krize a jako značně oslabená byla obklíčena a částečně zničena egyptským vládcem (za velké pomoci Zubajra Rahmy) a nastolil vládu v Chartúmu. Mnoho obyvatel Dárfúru bylo z této oblasti vysídleno. V souvislosti na rostoucí nespokojenosti s egyptskou okupací a vysokými daněmi se rozrůstá počátkem 80. let 19. století revoluční vření, které vyvrcholilo vzpourami arabským kočovných kmenů oblasti celého Dárfúru. Toto rozhořčení vyvrcholilo všelidovým povstáním. Dynastie Keira, která si udržovala svrchovanost v zemi až do roku 1874, kdy byla svržena Osmanskou říší (s turecko-egyptskou vládou). Turecko-egyptská nadvláda zde zůstala až do roku 1883, kdy byla svrhnuta mahdýským vojskem. Krátké období turecko-egyptské vlády bylo způsobeno vzpourami kmenů Fúrů a společenstvím Baggarů na jihu, pro které sliboval příchod a povstání mahdistů zničení tehdejšího nenáviděného režimu. Darfúr byl v tomto období střediskem obchodu s otroky; zotročení obyvatelé zajatí ve střední Africe a jiných částech Súdánu odtud byli dále posíláni do dalších částí arabského světa.
1883–1898: vláda Mahdistů náhled|upright|Muhammad Ahmad al-Mahdi – nejznámější osobnost z mahdiské vlády v Dárfúru V roce 1883 Al-Mahdí prohlásil sebe jako tzv. Mahdí, což znamená „Bohem správně vedeného“ a čekalo se od něj nastolení víry a spravedlnosti v zemi. Jeho následovník, známý jako Ankar, sjednotil veškeré věřící islámu nejen v Dárfúru, ale napříč celým Súdánem. Po řadě neúspěšných pokusů z řad těchto mahdistů se jim v roce 1885 podařilo obsadit město Chartúm a svrhnout turecko-egyptskou vládu i s režimem. Chalífa Abdullahi ze Ta'aisha Dárfúru byl další úspěšný Mahdí, i když neměl podporu všech obyvatel. Mezi lety 1885–1888 docházelo ke vzpourám právě proti Mahdistům, zejména ze strany kmenů Rizeigatů a Fúrů. Chalífa se tak potýkal s narůstajícími sváry v zemi, kterým napomohla i vedená politika nucených migrací Baggarů z Dárfúru do Omdurmanu. Vedená politika udělala také z kočovných kmenů armády. Navíc v letech 1889–1890 propukl v zemi hladomor spolu s epidemií. Baggarové, kteří nereagovali na chalífovy výzvy, se snažili bránit jeho armádě, avšak pod hrozbou naprostého zničení a vyhlazení byly donuceni od roku 1888 emigrovat ze svých domovů. Toto relativně krátké období turecko-egyptské vlády a vlády Mahdistů je nazýváno jako Umm kwakiyya – léta bídy, pálení.
1898–1916: nezávislost Dárfúru díky Ali Dinarovi Dárfúr byl první oblastí, která byla osvobozena od mahdistů, a to Ali Dinarem v roce 1898, který sloužil chalífovi sídlícím v Chartúmu. Vrátil se poté zpět do Dárfúru, kde se prohlásil sultánem (uznala ho i anglo-egyptská vláda) a hodlal obnovit opět Fúrský sultanát v Dárfúru. V roce 1916 se Dárfúr potýkal s velkým hladomorem, který zapříčinil masivní demografický pokles obyvatelstva, a stal se místem občanských nepokojů. Hospodářství oblasti se v této době nacházelo v troskách.
1899–1955: anglo-egyptská nadvláda I když již v roce 1898 si anglo-egyptská armáda pod vedením Horatia Kitchenera podmanila Chartúm, Dárfúr se stal její součástí až v roce 1916, kdy byl jimi zabit Ali Dinar a Dárfúr byl násilně připojen. Dárfúr se tak stal okrajovou oblastí, která sloužila jen pro zájmy britských kolonizátorů a ne pro rozvoj oblasti. Nezávislým sultanátem byl Dárfúr právě až do roku 1916 (podle jiných zdrojů 1915), kdy došlo k připojení Súdánu, který byl tehdejší britskou kolonii pod anglo-egyptskou nadvládou s převážným vlivem právě Britů.
V rámci nezávislého Súdánu a další vývoj náhled|Záchranný tábor uprchlíků z Dárfúru v Čadu při konfliktu v roce 2003 Obrat nastal v roce 1956, kdy Súdán získává nezávislost. Od této doby se v zemi střídá velké množství vojenských a sporných demokratických režimů a v oblasti začíná narůstat vliv dvou politických stran hlásících se k islámu – Ummy (UP), která se hlásí k mahdistické historii a usilovala o dospění k nezávislosti ve spolupráci s Británií, a Národní unionistické strany (NUP), považující se za následovníky Khatmiyů s odkazem na egyptskou nadvládu. Nestabilita režimů byla také způsobena válkami mezi Súdánem, Libyí a Čadem. Narůstá také význam ideologie nadřazenosti arabského obyvatelstva nad původním africkým v této zemi, propagované libyjským vůdcem Muammarem al-Kaddáfím. Dárfúr po dlouhou dobu zůstával celistvou provincií, přesněji až do roku 1994, kdy byl rozdělen na Severní (Shamal Dárfúr), Jižní (Janub Dárfúr) a Západní Dárfúr (Gharb Dárfúr) a v každém z těchto regionů je od této doby dosazen guvernér, který je jmenován súdánskou vládou a taktéž se jí zodpovídá.