Lubnice () je obec v okrese Znojmo v Jihomoravském kraji. Leží asi deset kilometrů jižně od Jemnice nedaleko hraničního přechodu do Rakouska. Počtem obyvatel se jedná o nejmenší obec mikroregion Vranovsko-Bítovsko, žije zde obyvatel.
V centru obce se nachází kostel svatého Jiří z počátku 18. století, barokní fara a téměř neporušená venkovská zástavba s dochovaným urbanistickým jádrem. Novou dominantou lubnické krajiny se v období první republiky stala budova základní školy.
Nejstarší historie
Na středověké osídlení území obce germánským obyvatelstvem poukazují dvě skutečnosti, nejen samotné Ui – nářečí, kterým hovořilo vysídlené německé obyvatelstvo jihozápadní Moravy, ale také toponyma dochovaná v archivních mapách, dokládající kolonizaci z Bavorska a Horní Falce, ale i z Lužice, Slezska či Saska.Prásek V.: Vlastivěda Slezská, díl 4., Dějiny knížectvé Těšínského, za podpory české akademie, Opava 1894Leopold Kleindienst: Die Siedlungsformen, bäuerliche Bau- und Sachkultur Südmährens, 1989Blaschka Walfried: Historisches Ortsverzeichnis Südmährens, In: Beiträge zur Geschichte und Landeskunde Südmährens, Heft 8, Geislingen/Steige 1982Lippert Julius: Social Geschichte Böhmens in vorhussitische Zeit, II. Band: Der sociale Einfluss der christlich kirchlichen Organisationen und der deutschen Colonisation, Prag-Wien-Leipzig, F. Tempsky, G. Freitag, 1988, Druck von Gebrüder Stiepel in KeichenbergVlastivěda Slezská, díl 4. Po Kazimírově smrti spravovala Těšínské knížectví ovdovělá kněžna Viola s poručníkem (jejích nezletilých dětí Meška, Vladislava a Věnceslavy) Jindřichem Vratislavským. Z roku 1238 se zachovala listina, ve které dovoluje osaditi na německém právu vsi Lubnice a Konařev.
Názvy obce 1331 Hafnerluwen, 1348 Hafnerluben, 1350 Lubnnycz, 1372 Hafnerluden, 1464 z Lubnicze, 1570 Lubnicze, 1780 Hafnerluden, 1720 a 1751 Hafnerluden, 1846 a 1872 Hafnerluden a 1918 Lubnice.
U německého názvu obce Hafnerluden etymologové poukazují na těžbu cihlářské a hrnčířské hlíny a následné spojení dvou německých slovních základů „Hafner“ (hrnčíř, kamnář) a „Luden“ = schmutziges Wasser (špinavá voda).Zeitschrift des Deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, kapitola: Die Flurnamen um südmährischen Thayaboden, str. 154 U názvu Lubnice se někteří etymologové z 19. stol. přikláněli k odvození od slovanských lubin.Moravská jména místní: výklady filologické. Napsali Frant. Černy a Pavel Vása, Matice moravská, 1907 Jiné vysvětlení přináší spojení polského (slovanského) slovního základu łub (Baumrinde – kůra stromů) a německého sufixu ice/itze (obdobně jako Runitz, Lischkowitz, Ungarschitz). Stejný název nesl cisterciácký klášter „Łubnitz” (Łubnice, nyní Velkopolské vojvodství) z první poloviny 13. soletí.Prásek V.: Vlastivěda Slezská, díl 4., Dějiny knížectví Těšínského, za podpory české akademie, Opava 1894Das Kloster in Ołobok, das dem Schutz des hl. Johannes Evangelist und der Allerseligsten Jungfrau Maria geweiht war, wurde im J. 1211 von Herzog Wladislaus Odonic von Kalisz gestiftet. Die Stiftungsurkunde wurde vom Herzog am 11. November 1211 ausgestellt und schon am 20. Oktober 1213 nahm der Gnesener Erzbischof Henryk Kietlicz die Weihe der Klosterkirche vor. Die Abtei Ołobok besetzte das Priorat Łubnice a. d. Prosna. Dieses Kloster wurde in den Jahren 1239–1241 vom Krakauer Kastellan Klemens Jaksa aus dem Geschlecht Gryfit-Swiebodzic gestiftet. Die erste Ausstattung des Klosters bestand aus einigen Dörfern. Nach dem Tod des Stifters i. J. 1241 ging das Patronat der Łubnitzer Stiftung an seinen Bruder Wierzbięt Gryfit un die Witwe Recława über. Die ersten sechs Nonnen kamen aus Ołobok zwischen 1241–1244. Im Januar 1245 wurden schon Łubnitzer Nonnen erwähnt. Kláštery Ołobok a Łubnice na řece Prosna (1239–1241) získaly povolení provádět lokaci podle německého práva (Lokalisierungserlaubnis auf deutschem Recht).Könighaus Waldemar: Die Zisterzienserabtei Leubus in Schlesien von ihrer Gründung bis zum Ende des 15. Jahrhunderts S kolonizací ze severu je spojeno také obdarování cisterciáckého kláštera v Oslavanech z roku 1312 řeholní sestrou Isoldou, manželkou Matěje z Fulštejna (rod pocházel z Vestfálska) a to zbožím v Menharticích, Hluboké, Bělčovicích, Uherčicích, Kozojedech, Stálkách, Stupešicích a Křepicích.Fonds CZ-MZA E09 1312 VIII 10, na monasterium.net Německý název lubnické polní trati „Frauenlocher” připomíná majetky ženského kláštera (území klášterních lesů).Zeitschrift des Deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, kapitola: Die Flurnamen um südmährischen Thayaboden.
Názvy polních tratí Beim handigen Baum, Eichen, Frauenlocher, Gemeindegraben, Gerichtsholz, Gulpen, Hintaus, Hafnergraben, Hinterm Turm, Hofacker, Krautzacker, Laimacker, Laschan, Lischkowitz, Schibaschka, Steinbiegl, Ungarschitz Feld, Wapka, Grafit Graben, Kühberg, Kaltenlüfs, Zugab a Runitz.Ves Runitz je doložená v nejstarších lenních knihách Erzbischofa Albrechta III. mezi lény klášterních vazalů z Gönnern a Wettin v Sasku. Geschichtsquellen der PROVINZ SACHSEN und angrenzender Gebiete. Herausgegeben von der Historischen Coinmission der Provinz Sachsen. Sechzehnter Band. Die ältesten Lehnbucher der Magdenburgischen Erzbischöfe. HALLE, Druck und Vorlag von Otto Hondol. 1883
Pečeť Doložení obecní pečeti je datováno až od roku 1750. Uvnitř kruhového nápisu DORF HOFNER LVDEN je vyobrazen patron kostela svatého Jiří na koni probodávající pod ním draka. Při velkém požáru v roce 1856 měla shořet i pečetní sada. Od druhé poloviny 19. století obec používala pečetidlo pouze s nápisem. Obecní znak Lubnice nevlastnila jak před rokem 1989, tak ani po něm. Pozemkové knihy jsou vedeny od roku 1654 a nyní deponovány v MZV Brno. Matrika vedená od roku 1683 na faře ve Vratěníně, od roku 1726 na faře v Lubnici a urbář z roku 1626 jsou uloženy taktéž v MZV Brno.Bruno Kaukal: Die Wappen und Siegel der südmährischen Gemeinden, Geislingen, Reg. V/362; SOA Brünn; S 05/139; E. Polly: Zlabings und das Zlabingser Ländchen (Rottweil 1988) s. 32; Gregor Wolny: Die Markgrafschaft Mähren, Znaimer Kreis, Brünn 1837
náhled|Slavnou historii připomíná hrad Frejštejn náhled|Farní historie ve Vratěníně náhled|Staré zámecké křídlo Krajířů z Krajku náhled|Poslední vrchnostenské sídlo spojené s obcí
Od středověku až po Rakousko-Uhersko Založenou ves Lubnici najdeme na přelomu 13. a 14. století ve spojení s pány z Klingerberka, jejichž rod je původem ze Švýcarska. Jan z Klingerberka a jeho syn Jindřich se pohybovali ve společnosti krále Jana Lucemburského a moravského markraběte Karla. Časopis Matice Moravské popisuje německé rytířstvo ve službách krále jako panské Němce:
Za svou chrabrost na křížových taženích do Litvy a Pruska si Jan z Klingerberka vysloužil v roce 1319 ves Mladoňovice u Jemnice. Již v roce 1317 ale potvrzuje klášteru v Gerasu jeho patronátní práva k farnosti Fratting, ke které patřilo popluží v Lubenci (snad dolnorakouská ves Luden) a Sonovci, ves Rancířov, v Mešovicích dědiny platné, v Lubnici (Hafnerluden) dvůr s dědinami platnými, v Kostnikách dědiny platné. Majetky na Moravě obdržel společně s rakouským hradem Tyrna, které patřily k hrabství Litschau a Heidenreichs s městečkem Vratěnín. Hrabství měl od Habsburků získat v roce 1314.BLÄTTER DES VEREINES FÜR LANDESKUNDE VON NIEDERÖSTERREICH, NEUE FOLGE, XXIX. JAHRGANG, 1895Hrad Litschau
Další zpráva o Lubnici pochází z roku 1331, kdy Smil a Čeněk z Lichtenburka povolují bývalému purkrabímu hradu Bítova Benkovi prodat lány u Hafnerluwen Konrádovi (purkrabímu na Bítově a Frejštejně) a jeho ženě Budislavě.Antonin Boc̆ek, Josef Chytil, Peter Ritter von Chlumecky, Vincenc Brandl, Bertold Bretholz: Urkunden-sammlung zur geschichte Mährens, ex typographia Aloysii Skarnitzl, 1854, latinsky, německy V roce 1348 udělil markrabě Karel lénem Jindřichovi z Waldsee městečko Vratěnín s Rancířovem a dalším zbožím, mj. také Lubnici s okolními dědinami. V roce 1350 prodala ovdovělá Juditt z Lovčovic v Lubnici dvěma bratrům ze Sichelbachu zděděný mlýn a statek. Donace z roku 1372 dokládá nejen existenci vesnice, ale také založení tvrze a patronátní právo nad farou ve Vratěníně. Rytíř Seifried z Hafnerluden (stejného erbu jako bratři ze Sichelbachu) s manželkou Bohuslavou zřídili na hradě v Hafnerluden kapli svatého Jiří a svaté Kateřiny, farnímu kostelu ve Vratěníně věnovali oltář svatého Petra a k tomu jednoho kaplana.Gregor Wolny: Die Markgrafschaft Mähren, Znaimer Kreis, Brünn 1837
Donační listinou Seifrida a Bohuslavy je také potvrzena založená ves Korolupy, kde byl jeden z příbuzných pravděpodobně obdařen majetkem. V roce 1466 je uváděna jistá Machna z Jogenreitu a Neudorfu/Nové Vsi (Nové Sady), která přenechala své majetky v Lubnici a dva lány v Korolupech Linhartovi z Hobzí. Touto kupní transakcí se obec dostala do državy pánů z Hradce. Po rozdělení krajířských statků v roce 1487 se část obce spolu s Frejštejnem a Vratěnínem objevila v držení Lipolta a Jindřicha z Krajku. Tvrz v Lubnici se třemi lány měl v majetku Zikmund Krokvicar z Nové Vsi. Tu mu propustil z manství roku 1493 Půta z Lichtenburka. Zikmund Krokvicar prodal zbytek vsi Lipoltovi z Krajku až v roce 1501.
V roce 1564 zapsal Václav Krajíř z Krajku tvrz Nové Uherčice, tvrz a městečko Vratěnín a vsi, mj. též Lubnici, Adamu Volfovi Krajířovi, ten prodal obratem majetky Volfovi Štrejnovi ze Švarcenavy, čímž se Lubnice dostala pod panství uherčické a následně koupí Friedricha Jankovského z Vlašimi pod panství Bítova. Držba Jankovských měla pro obec, jak se později ukázalo, značný význam. Obyvatelé se dočkali nového kostela, fary a školy.
Územněsprávní začlenění a obyvatelstvo Do roku 1849 spadala pod panství Bítov, které dále tvořilo samotné městečko Bítov, Vysočany, Oslnovice, Malý Dešov – 6 gruntů patřilo kdousovské faře, Velký Dešov, Zblovice, Chvalatice a osada Nový Dvůr. Poddaní byli označováni za pilné, pracovité a vytrvalé obyvatelstvo, jehož hlavní obživou bylo zemědělství. Obyvatelstvo si přivydělávalo předením bavlny a obchodem se dřevem. Po vydání patentu v roce 1775 robotovali sedláci průměrně 3 dny v týdnu s potahem, od 24. června do 28. září 1-2 dny pěšky. Sedláci v Lubnici a někteří v Korolupech a Mešovicích se mohli z roboty vykoupit. Rychtáře a lesníky vrchnost roboty zprostila.Sixtum Bolom Cotari: Hrad Bítov a jeho panství za vlády rodu Jankovských
V roce 1850–1855 byla obec začleněna k Podkrajskému úřadu ve Znojmě, v letech 1855–1868 pod Okresní úřad v Jemnici, v letech 1868–1896 pod Okresní hejtmanství v Dačicích, od roku 1896 pod Okresní hejtmanství v Moravských Budějovicích – soudní okres Vranov nad Dyjí, od roku 1896 pod soudní okres Jemnice. Až do roku 1918 byla obec vedena jako ryze německá. Jednalo se hlavně o německé katolíky, ale žila zde i židovská rodina. náhled|220 px|Obrázek z privátního muzea Markuse Wasmeiera pro názornou ukázku ševcovské dílny, která se v obci nedochovala náhled|220 px|Obrázek z privátního muzea Markuse Wasmeiera pro názornou ukázku vinopalny, která se v obci nedochovala Rok Počet obyvatel Němci Češi1793 289 b. ú. b. ú.1836 316 b. ú. b. ú.1880 295 286 91900 270 270 -1909 282 275 71921 303 228 681939 294 205 821961 205 – 205
Obilí vozili lubničtí sedláci na týdenní trhy do Znojma, Dačic a do rakouského Waidhofenu (za první republiky do Jemnice). Přes Želetavku se na panství nacházely jen dva mosty, jeden v Lubnici a druhý v Bítově. Jinak se využívalo brodů (například v Korolupech).
Obživu zajišťoval také vápencový lom u Zblovic. Sloužil hlavně pro potřebu velkostatku, ale hodně vápence se i prodávalo. Při vápencovém lomu stály dvě vápenné pece, větší s obsahem přes 200 měřic a menší o 100 měřicích. Na Vranči se nacházel panský statek, myslivna a panská cihelna s produkcí 20 000 cihel a 5 000 tašek na jedno pálení. Ta provozovala zemědělský Nový dvůr u Chvalatic, dvůr ve Vysočanech a v Malém Dešově.