Blahoslavený Karel I. (v Maďarsku označovaný jako Karel IV., IV. Károly) (17. srpna 1887, zámek Persenbeug, Dolní RakousyMatriční záznam o narození a křtu ve farnosti Persenburg – 1. dubna 1922, Monte, Funchal, Madeira), z habsbursko-lotrinské dynastie byl v letech 1916–1918 poslední císař rakouský, král český, apoštolský král uherský, markrabě moravský, suverén rakouského Řádu zlatého rouna atd.
Dětství a mládí Karel strávil převážně v Dolních Rakousích, ve Vídni a Čechách. Jako člen vedlejší větve rodu se do přímé linie následnictví dostal teprve roku 1900, kdy se arcivévoda František Ferdinand morganaticky oženil a tím své případné potomky z následnictví vyloučil. V roce 1911 se Karel oženil se Zitou Bourbonsko-Parmskou, s níž měl celkem 8 dětí včetně následníka Oty. Po atentátu na Františka Ferdinanda roku 1914 se stal korunním princem a na trůn usedl 21. listopadu 1916 po smrti svého prastrýce Františka Josefa I. Fyzicky byl korunován pouze za uherského krále, a to 30. prosince 1916 v Budapešti. Jeho vláda byla poznamenána neustálou snahou o zastavení zuřící první světové války, na jejímž vypuknutí neměl prakticky žádný podíl. Jeho mírová jednání byla ovšem stejně neúspěšná jako jeho úsilí o národnostní smír v hroutící se monarchii. Na jaře 1917 svolal již několik let rozpuštěný předlitavský parlament, čímž v rakouské části monarchie obnovil válkou přerušený demokratický život.
Po zániku Rakouska-Uherska koncem roku 1918 byl nucen odejít do exilu, ale svých titulů a nároků se nikdy nevzdal. Osud Podunají mu stále ležel na srdci a jeho rozdrobenost na malé národní státy vnímal jako rizikovou. Během roku 1921 se dvakrát neúspěšně pokusil ujmout vlády v poválečném Uhersku (tedy Maďarsku), které formálně zůstalo monarchií a Habsburky do té doby oficiálně nesesadilo. Následně musel s celou rodinou do vyhnanství až na odlehlý ostrov Madeira, kde roku 1922 zemřel na zápal plic.
V roce 2004 byl pro svůj příkladný křesťanský život a pro své mírové snahy beatifikován papežem sv. Janem Pavlem II. V Česku na něj každoročně upomíná mj. kulturní akce Audience u císaře Karla I., pořádaná na zámku v Brandýse nad Labem, kde ještě jako mladý arcivévoda strávil několik let svého života.
Číslování Ve většině zemí se čísluje jako I., čímž je míněno pořadí mezi rakouskými císaři. Vymyká se Maďarsko, kde se zásadně počítá v rámci uherských králů jako Karel IV. (po Karlu Robertovi, Karlu z Drače a Karlu VI.). Pokud by se navázalo na řadu římských císařů, byl by Karlem VIII., jinak v samotném Rakousku byl panovníkem toho jména třetím. Jako český král byl toho jméno rovněž třetím (po Karlovi IV. a Karlovi VI.), označení Karel III. se však pro něj v českém prostředí nevžilo. Místo toho byl za československé první republiky, která se svým étosem přirozeně vůči habsburskému vladaři vymezovala, nazýván „Karel Poslední“.
Původ vlevo|náhled|Karel se svými rodiči a mladším bratrem Narodil se na zámku Persenbeugu v Dolních Rakousích jako nejstarší syn arcivévody Oty Františka (1865–1906) a Marie Josefy Saské (1867–1944). Jeho děd arcivévoda Karel Ludvík Habsbursko-Lotrinský (1833–1896) byl bratrem císaře Františka Josefa I., jenž byl tedy Karlovým prastrýcem. Jeho nejbližším vládnoucím předkem v přímé mužské linii byl František I., jeho prapraděd.
Je zajímavostí, že skrze matku byl Karel také vzdáleným potomkem Jiřího z Poděbrad, jehož dcera Zdenka se provdala do saské dynastie Wettinů.
Jediný syn císaře Františka Josefa I., korunní princ Rudolf, spáchal roku 1889 sebevraždu (aniž zanechal následníka) a další následník trůnu, Karlův strýc František Ferdinand d’Este byl zavražděn roku 1914 v Sarajevu. Ten měl sice dva syny, ti však pocházeli z morganatického manželství s hraběnkou Chotkovou, a neměli proto nárok na trůn. Proto se stal následníkem Františka Josefa I. a po jeho smrti císařem Karel, syn Oty, mladšího bratra Františka Ferdinanda.
Dětství a mládí Malého Karla Františka Josefa v nepřítomnosti otce (který žil prostopášným životem a působil četné skandály) opatrovala jeho zbožná matka. Karel byl nejprve vychováván domácími učiteli, mezi něž patřil i Godfried Marschall. Později v letech 1899–1900 navštěvoval Skotské gymnázium ve Vídni. Domácí učitelé ho vychovávali v přísně katolickém duchu. Na vídeňském gymnáziu u skotských františkánů studoval přírodovědné obory. 1. října 1905 započal jeho vojenský výcvik u 7. dragounského pluku nejprve v Chudeřicích (něm. Kutterschitz) u Bíliny v Čechách a od roku 1906 ve Staré Boleslavi. 1. listopadu byl povýšen do hodnosti nadporučíka. 12. listopadu 1906 přerušil vojenskou službu, aby nastoupil dvouleté studium na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze. Tehdy už byla univerzita rozdělena na německou a českou. Aby nevznikaly národnostní rozbroje, byl Karel vzděláván profesory z obou částí univerzity. Karel nedocházel na přednášky, ale profesoři jej navštěvovali na Pražském hradě, kde tehdy pobýval. Studium ukončil právnickými zkouškami dne 14. března 1907. Do doby univerzitních studií spadá slavnostní vyhlášení jeho plnoletosti 17. března 1907. Jak bylo zvykem, Karel dostal vlastní komoru, císař jmenoval jeho vrchním komořím knížete Zdenko Lobkowicze, který s Karlem setrval až do jeho smrti na Madeiře. alt=Karel I. ještě jako arcivévoda|náhled|Karel I. ještě jako arcivévoda Když roku 1906 zemřel Karlův otec Ota, stal se jeho opatrovníkem strýc František Ferdinand, který předtím roku 1900 vstoupil do tzv. morganatického manželství (tzn. se ženou nerovného šlechtického postavení) s hraběnkou Žofií Chotkovou. Jelikož tím byly děti Františka Ferdinanda vyloučeny z následnictví trůnu, stal se tímto Karel ve třinácti letech po Františku Ferdinandovi druhým v pořadí v nástupnictví. V létě 1908 nastoupil zpět službu u své vojenské posádky. Se souhlasným zájmem sledoval reformní plány svého strýce, arcivévody Františka Ferdinanda, politiky se však stranil,PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. str. 124. což se setkávalo s vřelým souhlasem císaře Františka Josefa. Teprve až roku 1911 obdržel Karel vědomost o důležitých zahraničně politických aktech a od roku 1913 ho směl František Ferdinand informovat blíže o svých reformních plánech. Avšak až do svého nástupu na trůn nebyl Karel účasten politických rozhodnutí v monarchii.
Po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda 28. června 1914 v Sarajevu postoupil Karel na místo následníka trůnu, zůstal však nadále vyloučen z rozhodnutí, která vedla k vypuknutí války, i z vysoké politiky vůbec. V srpnu 1914 byl přidělen k vrchnímu velení armády v Těšíně. Byl povýšen na polního podmaršálka a 16. března 1916 převzal velení 20. armádního sboru, který se podílel na počátečních úspěších nešťastné italské ofenzívy. Byl tak jedním z mála panovníků, kteří se osobně zúčastnili bojů světové války.
Jak pravil jeho syn Ota Habsburský v jednom rozhovoru pro české noviny:
Manželství a děti náhled|Svatba za účasti císaře Dne 13. července 1911 se Karel ve Villa delle Pianore u Lukky (Itálie) zasnoubil se Zitou Bourbonsko-Parmskou, se kterou se 21. října téhož roku oženil na zámku Schwarzau am Steinfeld (Dolní Rakousko). Ze svatebního obřadu byl vytvořen záznam, který provedl zakladatel rakouského filmového průmyslu hrabě Alexander Kolowrat-Krakowský. Jeho volba „Italky“, jak byla jeho manželka označována odpůrci tohoto svazku, zejména pak po vyhlášení války Rakousku-Uhersku Itálií roku 1915, podle mínění kritiků přispěla k nežádoucímu mezinárodnímu připoutání domu Habsbursko-Lotrinského, neboť Zita pocházela z (v té době již) nevládnoucí vévodské dynastie ze země nepřátelské k Rakousku.
Z manželství vzešlo osm dětí:
1. František Josef Otto (1912–2011), jeho následník ∞ 1951 Regina, princezna Sasko-Meiningenská (1925–2010) 2. Adelheid Habsbursko-Lotrinská (1914–1971) 3. Robert Rakouský-d’Este (1915–1996) ∞ 1953 Markéta Savojská-Aosta (1930–2022) 4. Felix Fridrich (1916–2011Felix Habsburg im 96. Lebensjahr verstorben. V: wien.ORF.at, 8. září 2011. Vydání z 9. září 2011.) ∞ 1952 Anna Evženie z Arenbergu (1925–1997) 5. Karel Ludvík (1918–2007) ∞ 1950 Yolanda z Ligne (* 1923) 6. Rudolph Syringus (1919–2010) ∞ 1953 Xenia Černyšev Bezobrazova (1929–1968) ∞ 1971 Anna Gabriele princezna z Wredy (* 1940) 7. Charlotte (1921–1989) ∞ 1956 Jiří, vévoda Meklenburský (1899–1963) 8. Elisabeth Charlotte (1922–1993) ∞ 1949 Jindřich, princ Lichtenštejnský (1916–1991)
Vláda (1916–1918) vlevo|náhled|Karel a Zita se svým nejstarším synem, korunním princem Otou, po uherské korunovaci Po smrti císaře Františka Josefa (21. listopadu 1916) usedl Karel na trůn rakousko-uherského mocnářství. Jeho plný titul zněl:
„Karel I. z milosti Boží císař rakouský, uherský apoštolský král, český, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, lodoměřský, illyrský a jeruzalémský král, arcivévoda rakouský, velkovévoda toskánský a krakovský, vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský a bukovinský, velkokníže sedmihradský, markrabě moravský, vévoda horního a dolního Slezska, modenský, parmský, piacenzský a guastellský, osvětimský a zatorský, těšínský, furlanský, raguszský a zarský, okněžněný hrabě habsburský a tyrolský, kyburský, gorizijský a gradišský, kníže tridentský a brixenský, markrabě horní a dolní Lužice a Istrie, hrabě hohenemský, feldkirchský, bregenzský, sonnenberský, pán z Terstu, z Cattara, velkovojvoda Vojvodiny srbské…“
Plány Františka Ferdinanda na prosazení nezbytně nutných změn v uherské ústavě (např. autonomie pro utlačované národnostní menšiny) ještě před jeho korunovací uherským králem se však nemohly uskutečnit. Uherský ministerský předseda István Tisza Karla totiž přesvědčil, aby se nechal již 30. prosince 1916 korunovat uherským králem jako Karel IV. ( IV. Károly). Kvůli tomu pak měl císař Karel do budoucna v uherské části monarchie značně svázané ruce, neboť se v korunovační přísaze zavázal, že bude hájit integritu a nedotknutelnost zemí svatoštěpánské koruny. Svou korunovací zmařil i smělé plány svého strýce na revizi, či přímo odstranění rakousko-uherského dualismu. Dalekosáhlé reformy Uherska pak už nemohly být z Karlovy strany ústavní cestou podniknuty. Byla to jedna z největších politických chyb, protože v rámci proklamované integrity Uherska se skrývalo nerovnoprávné začlenění slovanských národů zejména Chorvatů a Slováků.
Vladařský styl císaře Františka Josefa I., jenž obhospodařoval všechny záležitosti sám ze své pracovny vídeňského Hofburgu, Karel I. nepřevzal. Naopak pravidelně předsedal zasedáním společné Rady ministrů, jež rozhodovala o vnějších a válečných záležitostech. Dne 22. prosince 1916 jmenoval Otakara hraběte Černína ministrem zahraničí. Poměrně neobvyklá byla také skutečnost, že se Karel o všech důležitých rozhodnutích radil se svou manželkou Zitou a její názory bral vážně, za což byl některými lidmi vysmíván. Také u mnoha porad byla Zita přítomna jako posluchačka.
Jeho sociálněpolitická opatření z roku 1917, jako např. Zákon na ochranu nájemníků (28. ledna), vytvoření Ministerstva sociální péče (1. června) či Ministerstva národního zdraví (30. srpen) přežila i zánik monarchie a existují prakticky dodnes. Viktor Mataja byl prvním sociálním ministrem na světě. náhled|Císař Karel osobně připíná vyznamenání vojákům na italské frontě. Na rozdíl od všech ostatních válečných velitelů měl prostřednictvím četných návštěv bojové fronty velký podíl na praktickém vedení bojů. Již 2. prosince 1916 převzal vrchní velení nad armádou a hlavní válečný stan přesunul z Těšína do Badenu u Vídně. Dne 1. března 1917 odvolal velitele generálního štábu Conrada von Hötzendorf. Mohl tím zamezit podobnému vývoji jako v Německé říši, kde politiku řídili hlavně generálové Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff, přičemž císař Vilém II. měl jen malý vliv. Ovšem i Rakousko-Uhersko bylo, ještě před Karlovým nástupem k moci, co se týče vojenských rozhodnutí zcela závislé na vrchním velení německé říše.