Celibát (z latinského přídavného jména caelebs = neženatý, svobodný) je závazek žít bez manželství, případně též bez pohlavního styku. Celibát je tradičně spjat s mužským a ženským mnišstvím (v různých světových náboženstvích, nejen v křesťanství) a s některými řeholemi. V západní (pozdější římskokatolické) církvi se již před velkým schizmatem začal prosazovat i u neřeholních kněží.
Dnes je povinný celibát všech kněží jedním z charakteristických rozdílů mezi římskokatolickou církví na straně jedné a východními katolickými církvemi, protestantskými církvemi, východními pravoslavnými církvemi a orientálními církvemi na straně druhé. Ovšem i ve východních církvích jsou vyšší církevní funkce obvykle spjaty s mnišstvím, a tím i celibátem.
V některých kulturách jsou s očekáváním nebo požadavkem celibátu spojeny i některé společenské funkce a role, například v prvních desetiletích 20. století byl v českých zemích celibát povinný pro učitelky.
Celibát v křesťanství a dalších náboženstvích Povinný celibát u mnichů, případně mnišek, ať už poustevníků nebo žijících ve společenstvích (klášterech, řeholních společenstvích apod.), je běžný napříč všemi náboženstvími. Jsou však i řehole, které celibát nevyžadují. V římskokatolické církvi je celibát povinný u většiny mnišských a řeholních společenství, s výjimkou tzv. terciářů (příslušníků tzv. třetích řeholních řádů), kteří žijí běžným, zpravidla rodinným životem, ale zavázali se k působení v duchu kmenového prvního (mužského) nebo druhého (ženského) řádu.
V některých náboženstvích je celibát spjatý i s různými sakrálními funkcemi na způsob kněžských; v křesťanství se myšlenka celibátu (zpočátku spjatá zejména s urgentními apokalyptickými očekáváními) objevuje od nejranějších počátků (i Ježíš žil pravděpodobně celibátním způsobem), ale povinný kněžský celibát je specifikem římskokatolické církve.
Celibát římskokatolických kněží
Povinný závazek celibátu obecně platí v římskokatolické církvi u kněží a biskupů (platí i pro jáhny, kteří byli vysvěceni jako svobodní).
Kanonické právo (CIC) v Can. 277 říká: „Duchovní jsou povinni zachovávat dokonalou a trvalou zdrženlivost pro Boží království, a proto jsou vázáni celibátem, který je zvláštním Božím darem, jímž se mohou duchovní snáze a s nerozděleným srdcem svobodněji oddat Kristu a službě Bohu i lidem.“ Druhý paragraf dodává: „S náležitou moudrostí se duchovní chovají k osobám, jejichž častá společnost by mohla ohrozit závazek duchovních ke zdrženlivosti nebo vzbudit pohoršení u věřících.“ Podle kánonu 1087 by manželství, do kterého by se pokusil klerik vázaný celibátem vstoupit, bylo kanonicky neplatné.Jiří Skoblík: Poznámky k celibátu, aktualizace 7. 11. 2000
Kodex církevního práva z roku 1983 oproti prvnímu kodexu z roku 1917 v charakteristice celibátu nahradil slovo castitas (čistota) slovem continentia (zdrženlivost, schopnost ovládání, ale též soudržnost, integrita), čímž oslabil výklad celibátu ve smyslu gnostické teze, jako by tělesnost a sexualita byla nečistá.
V řadě církví sjednocených s Římem (které jsou součástí katolické církve) však celibát povinně vyžadován není. Například východní katolické církve naplňované manželství kněží připouštějí (uzavření manželství je ovšem možné jen před vysvěcením, nikoliv až po něm); biskupové a ovdovělí kněží jsou však celibátem vázáni i ve východních katolických církvích. Také v podzemní církvi v Československu působila řada ženatých kněží; jejich svěcení považuje římskokatolická církev za platná, avšak po pádu komunistického režimu neumožnila ženatým kněžím otevřeně působit jinak než v rámci východního (řeckokatolického) obřadu. I v dnešní římskokatolické církvi však legitimně existují ženatí kněží plně žijící manželským životem – jde o bývalé protestantské kněze, především anglikánské, kteří už ženatí konvertovali ke katolicismu a byli zařazeni do kněžské služby.Milan Glaser: Kněží odcházejí, kněží se vracejí, Rádio Vaticana, 4. 11. 2007 Lze předpokládat, že jejich počet v příštích letech výrazně vzroste v důsledku přechodu významného množství konzervativních anglikánů do řad římskokatolické církve.Benedikt XVI. chystá apoštolskou konstituci pro anglikány, toužící po plném církevním společenství, Rádio Vaticana, 20. 10. 2009 (mig)
Zákaz manželství a závazek celibátu pro vysvěcené osoby není v křesťanství původní a nemá jednoznačný základ v biblických textech. Pokud je celibát biblicky obhajován, tak například odvolávkou na Ježíšovu řeč o trojím panictví, přičemž to třetí je dobrovolné, „pro Boží království“. Svatý Pavel v listě do Korintu (1Kor 7) napsal, že svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, zatímco ženatý je rozpolcen, a doporučuje ostatním, aby zůstali svobodní jako on.
Apoštolové, včetně apoštola Petra, byli ženatí.O Petrově manželství je v bibli více zmínek, např. tato: v 1. listu Korintským 9,5; Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratři Páně i Petr? podle Českého ekumenického překladu Někteří autoři předpokládají, že po povolání Ježíšem své manželky opustili či manželství sexuálně nenaplňovali, na druhou stranu v listu sv. Pavla je obsažen požadavek, podle kterého má být biskup „jen jednou ženatý“ (1Tim 3,2, totéž o jáhnech 1Tim 3,12), což ale neznamená, že biskup musí být vůbec ženatý, ale že nemá být vícekrát ženatý, jak odhaluje biblistický rozbor tohoto Pavlova textu i starověká církevní tradice jeho chápání.
Na křesťanském Západě je celibát stejně jako v ostatních větvích křesťanské tradice založen na eschatologickém očekávání příchodu Božího království, kde se "lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé" (Mt 22, 30), jak dokazuje i Ježíšova výzva: "někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské" (Mt 19, 12), a dále jako následování příkladu Ježíše Krista, Velekněze, pro kterého byla v duchovní rovině manželkou církev (srov. Ef 5, 25-32). Celibát tak byl výrazem eschatologického očekávání a zřeknutí se manželství pro službu církvi, na základě Kristových slov a Kristova příkladu.. Celibát nabyl svého silného výrazu ve starověkém mnišství, které bylo radikálním výrazem sebezřeknutí včetně zřeknutí se manželství a sexuálního života a uvolněním se tím pouze pro nebeské záležitosti, což v té době našlo svůj výraz i mimo mnišství v tzv. josefském manželství (srov. např. Palladios: Historia Lausiaca, 11). To odráží i díla církevních otců, kteří se otázce panictví výrazně věnovali, vč. kněžského celibátu: Svatý Ambrož (ve 4. století) v diskusi o panenství navrhoval za vůdce pouze ty muže, kteří žijí v trvalém celibátu. Svatý Jeroným (na přelomu 4. a 5. století), duchovní vůdce a duchovní přítel žen z vyšších vrstev, radikálně odmítal ženaté kněze a svatost kněžství spojoval s panictvím.Peter Brown: Tělo a společnost. Muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. Iva Doležalová, recenze, Profil, Katedra filosofie FF MU Brno V roce 306 zakázala synoda v Elvíře všem klerikům vykonávajícím službu u oltáře styk s vlastními ženami a v roce 314 pohrozila synoda v Neocesareji sesazením kněžím, kteří by se oženili. Koncem 11. století zakázal Řehoř VII. ženatým kněžím účast na bohoslužebných úkonech a Inocenc II. roku 1139 prohlásil kněžské svěcení za překážku pro uzavření manželství. To v 16. století potvrdil Tridentský koncil.
Definitivně se povinný celibát prosadil až ve 12. století (pro Čechy vyhlásil kněžský celibát papežský legát kardinál Guido – budoucí papež Celestýn II. – v roce 1143; ženatí kněží, kteří nechtěli své manželství zrušit, ztratili svá obročí). I poté však byla myšlenka celibátu na mnoha místech jen velmi těžce uváděna do praxe, zejména na venkově, kde se ji podařilo prosadit vlastně až po reformaci. Myšlenka povinného celibátu pro kněze představovala zásadní bod sporu jak mezi křesťanským východem a západem (a to již před velkým schizmatem) i mezi římskokatolickou církví a protestanty. Traduje se výrok mohučského arcibiskupa Albrechta Braniborského z roku 1540: „Vím, že všichni moji kněží jsou konkubináři. Co však mám proti tomu dělat? Když jim jejich konkubíny zakáži, budou buď žádat manželky, nebo se stanou luterány.“
Důvody zavedení povinného celibátu kněží jsou vykládány různě. Celibát zjevně vycházel z mnišské tradice, obvyklé jak v křesťanství (kde má vzor i v životním stylu Ježíše a 12 apoštolů v biblickém podání), tak v jiných náboženstvích. Celibát byl chápán jako jakási oběť Bohu a kněžství jako specifický posvátný úřad, jehož nositel je z určitého úhlu pohledu „podoben Kristu“ (který v celibátu žilDarrell L. Bock: Was Jesus Married?, Leadership University, 2. 2. 2004), vliv měly patrně i představy o rituální čistotě (pocházející z židovství a paradoxně i pohanských náboženství) a tehdy poměrně rozšířené přesvědčení, že život v celibátu je z morálního hlediska nadřazen životu v manželství. Jako další výhody celibátu bývá zmiňována možnost plně se věnovat kněžskému poslání (více času, odpadá nutnost živit vlastní rodinu), popřípadě fakt, že celibátní kněz je více závislý na církevní hierarchii a méně ovlivnitelný jinými zájmy. Někteří autoři za skutečný důvod povinného zavedení celibátu v 11. století považují ekonomický zájem církve zamezit rozkrádání farního majetku rodinou kněze. Jiným důvodem byl fakt, že kněží byli církví sociálně zabezpečeni, což přivádělo ke službě lidi, jejichž hlavní motivace nebyla duchovní, ale snaha o zabezpečení vlastní rodiny a potomků.
Kritika celibátu, snahy o zrušení Povinnost celibátu u římskokatolických kněží je odedávna kritizována z řady důvodů. Mezi uváděné důvody patří například přesvědčení, že značně omezuje počet uchazečů o kněžství, a tím škodí církvi, a že stanovuje neúměrné požadavky na uchazeče o kněžství, kteří později zjišťují, že jim nejsou schopni dostátAlexander Tolčinský: Polsko versus celibát, Český rozhlas, 9. 8. 2009 (celosvětově se ročně jedná o několik set kněží), a že jde o povinnost, která nemá vůbec žádné věroučné opodstatnění a její požadování značně převyšuje jak požadavek Krista k apoštolům.
Podle psychiatra Cyrila Höschla se opakovaně udává (průzkumy převážně z USA), že asi 50 % kněží v celibátu žije sexuálním životem. Více než 30 % má podle některých údajů stálou partnerku (hospodyni, milenku).Cyril Höschl,Je celibát rizikovým faktorem?, Reflex, 12.11.2011 Sociální psycholog Otto Hürter rozlišuje celibát spontánní a uložený. První (dobrovolný) oceňuje jako plodný, druhý odmítá. V tomto smyslu je mnohdy požadováno zdobrovolnění celibátu a přitom odmítáno jeho zrušení.
Požadavek zrušení celibátu vyslovil už Martin Luther, což mu přivedlo nemalou část přívrženců z řad kněží, římskokatolická církev reagovala definitivním tvrdým prosazením celibátu (do té doby nebyl vyžadován zcela důsledně).