náhled|Polský král August II. Silný ze své pozice říšského vikáře roku 1711 povýšil panský rod Hoymů do říšského hraběcího stavu. Říšský vikář ( Reichsvikar, vicarius imperii nebo provisor imperii) je někdejší vysoký úřad Svaté říše římské. Označoval správce, kteří v období mezi úmrtím císaře, resp. krále, a volbou, resp. korunovací, jeho nástupce (tedy v době interregna) zastupovali panovníka a dočasně spravovali zemi.
Svatá říše římská byla volenou monarchií, nikoli dědičnou. Po smrti císaře, pokud již nebyl zvolen římskoněmecký král, následovalo po dobu několika měsíců interregnum, dokud se všichni kurfiřti nebo jejich zástupci nemohli shromáždit k volbě krále. Během této doby císařské instituce stále vyžadovaly dohled. Ten vykonávali dva říšští vikáři. Každý vikář byl podle Zlaté buly Karla IV. „správcem samotné říše s pravomocí vynášet rozsudky, navrhovat kandidáty na církevní úřady, vybírat daně a příjmy a udělovat léna, přijímat přísahy věrnosti pro svatou říši a jejím jménem“. Všechny úkony vikářů podléhaly ratifikaci zvoleným králem nebo císařem. V mnoha případech však neexistovalo žádné interregnum, protože nový král byl zvolen již za života svého předchůdce.
Úřad vikáře byl spojován se dvěma kurfiřty: saský kurfiřt byl vikářem v oblastech saského práva (Sasko, Vestfálsko, Hannoversko a severní Německo) a falcký kurfiřt byl vikářem ve zbytku říše (Franky, Švábsko, Porýní a jižní Německo). Zlatá bula Karla IV. potvrdila pozice obou kurfiřtů.
Spory o Falcké kurfiřství v letech 1648 až 1777 vedly k nejasnostem ohledně toho, kdo je právoplatným vikářem. V roce 1623 bylo Falcké kurfiřtství převedeno na bavorského vévodu, který byl od té doby kurfiřtem. V roce 1648 však bylo pro rýnského falckraběte vytvořeno nové kurfiřtství, což vedlo ke sporům o to, kdo bude vikářem. V roce 1657 se oba prohlašovali za vikáře, ale saský vikář uznal bavorského kurfiřta. V roce 1711, kdy byl bavorský kurfiřt pod říšskou klatbou, falcký kurfiřt opět působil jako vikář, ale jeho bratranec byl po třech letech opět nastolen. V roce 1724 oba kurfiřti uzavřeli smlouvu, že budou působit jako společní vikáři, ale říšský sněm dohodu odmítl. Nakonec se v roce 1745 oba dohodli, že se budou ve funkci vikáře střídat, přičemž Bavorsko začalo jako první. Toto uspořádání potvrdil říšský sněm v Řezně v roce 1752. V roce 1777 se otázka stala bezpředmětnou, když falcký kurfiřt zdědil Bavorsko.
V roce 1806 se císař František II. vzdal císařského trůnu a zároveň vyhlásil rozpuštění samotné Svaté říše římské v důsledku porážek Francií a odtržení částí jižního a západního Německa od říše a jejich připojení k novému Rýnskému spolku. Jeho rozhodnutí vyhlásit rozpuštění říše a zároveň abdikovat bylo zřejmě částečně navrženo tak, aby zabránilo interregnu s vládou říšských vikářů, které by podle jeho obav mohlo vést ke zvolení Napoleona císařem.Peter H. Wilson, "Bolstering the Prestige of the Habsburgs: The End of the Holy Roman Empire in 1806," The International History Review, Vol. 28, No. 4 (Dec., 2006), 730-736
Seznam říšských vikářů saský kurfiřtobrázekfalcký/bavorský kurfiřtobrázekobdobí vládypoznámkyRudolf III.bezrámu|159x159pixelůLudvík III.bezrámu|137x137bod1410 1411Falcký kurfiřt.Fridrich II.bezrámu|132x132pixelůLudvík IV.bezrámu|100x100pixelů1437–1438 1439–1440Falcký kurfiřt.Fridrich III.bezrámu|161x161bodLudvík V.bezrámu|135x135pixelů1519Falcký kurfiřt.Jan Jiří I.bezrámu|125x125bodFridrich V.bezrámu|126x126pixelů1612 1619Falcký kurfiřt.Jan Jiří II.bezrámu|130x130pixelůFerdinand Mariabezrámu|137x137bod1657–1658Bavorský kurfiřt.Fridrich August I.bezrámu|134x134bodJan Vilémbezrámu|125x125pixelů1711Falcký kurfiřt.Fridrich August II.bezrámu|128x128pixelůKarel Albrechtbezrámu|144x144bod1740–1742Bavorský kurfiřt.Fridrich August II.bezrámu|128x128pixelůMaxmilián III. Josefbezrámu|134x134pixelů1745Bavorský kurfiřt.Fridrich August III.bezrámu|121x121pixelůKarel Teodorbezrámu|127x127bod1790 1792Falcký a bavorský kurfiřt.
Říšský vikář pro jednotlivé provincie V raných stoletích existence Říše byli občas jmenováni říšští vikáři, aby spravovali jedno z království, která byla součástí Říše – Německo, Itálii nebo Burgundsko (Arelatsko). Ve skutečnosti se jednalo o jiný úřad. V nepřítomnosti císaře vykonával právo jmenovat vikáře pro provincie papež. Toto nelze zaměňovat s církevním úřadem vikáře.
Itálie V Itálii byla funkce „říšského vikáře“ v průběhu dějin udělena několika knížatům. To je třeba odlišovat od generálního vikářství nad Itálií jako celkem. Tento titul byl udělen hraběti savojskému císařem Fridrichem II. v roce 1226. Ve druhé polovině 14. století císař Karel IV. Fridrichovo rozhodnutí potvrdil a vikářství trvale spojil s titulem vévody savojského. V roce 1556, vzhledem k tomu, že Francie v letech 1535–1536 okupovala savojské státy, zamýšlel císař Karel V. svou abdikací převést tuto pozici na Filipa II. Španělského, ale Filipovy žádosti o získání titulu byly Karlovým nástupcem Ferdinandem I. odmítnuty. Vévoda Emanuel Filibert Savojský využil císařského vikářství k znovuzískání dědičných majetků své rodiny v letech 1557–1559. Dále on a jeho nástupci využívali tento titul k prosazení formálního primátu mezi italskými říšskými knížaty (ačkoli ten si nárokoval i vládce Toskánska, který nesl jedinečný titul velkovévody) a k tomu, aby se až do 19. století prezentovali jako zastánci italských svobod. V roce 1624 byl pro císařskou Itálii zřízen úřad generálního komisaře, respektive zplnomocněnce, který fakticky převzal původní úkoly císařského vikariátu, jenž byl od Karla IV. pouze titulárním vikariátem.
Úřad generálního komisaře (zplnomocněnce) zastávali:
Ferrante II. Gonzaga (1624–1630) Cesare II. Gonzaga (1630–1632) Giovanni Andrea Doria Landi (1632–1639) Karel IV. Boromejský (1715–1734) Carlo Stampa (1734–1740, 1745–1753) Anton Otto Botta-Adorno (1754–1774) Jan Zikmund z Khevenhüller-Metsche (1775–1782) Karel Josef z Firmianu (1782) Jan Josef Maria Wilczek (1782–1796)
Burgundsko Císařští vikáři byli jmenováni také pro Burgundské království (Arelatsko), ale časem byl tento úřad zredukován na čestný titul. V roce 1378 byl udělen mladému francouzskému princi Karlovi (budoucímu králi Karlovi VI.), ale nikoli dědičně. V roce 1421 jmenoval římskoněmecký král Zikmund prominentního šlechtice Ludvíka II. z Chalon-Arlay císařským vikářem Burgundska v naději, že obnoví určitou císařskou autoritu nad regionem, včetně Dauphiné, Viennois a Provence. Toto úsilí bylo namířeno proti rostoucím ambicím mocného burgundského vévody Filipa III. Dobrého, který také vlastnil několik panství ve Svaté říši římské. V roce 1463 byl titul císařského vikáře Burgundska nabídnut samotnému vévodovi Filipovi císařem Fridrichem III. jako součást navrhované dynastické aliance mezi burgundskou větví rodu Valois a Habsburky, ale ke konečné dohodě nedošlo.
Odkazy
Reference
Související články
Seznam panovníků Svaté říše římské Seznam saských panovníků Seznam rýnských falckrabat a falckých kurfiřtů Seznam bavorských panovníků Seznam savojských panovníků Seznam toskánských panovníků
Kategorie:Dějiny Svaté říše římské
Kategorie:Zaniklé úřady Kategorie:Seznamy politiků