Jaderná elektrárna Astravec (, ) je provozní jaderná elektrárna v Bělorusku nedaleko města Astravec v hrodenské oblasti 45 kilometrů od litevského hlavního města Vilniusu. Elektrárna se stala první provozní jadernou elektrárnou v Bělorusku. Provozuje dva tlakovodní reaktory VVER-1200 o celkovém výkonu 2388 MW. Elektrárnu postavila společnost Atomstrojexport, generálním projektantem byl Nižnij Novgorod Atomenergoprojekt (NIAEP), výrobce tlakových nádob a parogenerátorů byla společnost Atommaš a turbíny dodal Power Machines.
Historie a technické informace
Počátky
Projekt jaderné elektrárny v Bělorusku byl poprvé zvažován na konci 60. let a na začátku 70. let 20. století. Navrhovalo se její vybudování na břehu jezera Snudy v Braslavském rajonu Vitebské oblasti nebo poblíž obce Broža v Bobrujském rajonu Mohylevské oblasti. V roce 1971 Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu a Rada ministrů SSSR podpořily výstavbu jaderné elektrárny v lokalitě Snudy, ale v následujícím roce se Ministerstvu energetiky a Ministerstvu středního strojírenství SSSR podařilo projekt přesunout na geologicky a ekonomicky výhodnější místo na litevském břehu jezera Drysvjaty. Tím vznikla jaderná elektrárna Ignalina v Litvě.
Na konci 70. a v 80. letech 20. století rostoucí poptávka po elektřině opět učinila z výstavby jaderné elektrárny naléhavý problém. Možnosti jejího umístění byly zvažovány v Berezovském a Stolinském rajonu Brestské oblasti, Rogačevském okrese Homelské oblasti a Vitebském, Oršském a Čašnickém rajonu Vitebské oblasti. Z řady důvodů však byla vybrána nová lokalita na břehu jezera Seljava v Krupském rajonu Minské oblasti.
V roce 1983 tak začala výstavba Minské jaderné elektrárny, která však byla navržena zároveň jako teplárna. V roce 1988, po havárii v Černobylu, byla výstavba JE pod tlakem veřejnosti opuštěna a infrastruktura elektrárny využita na výstavbu elektrárny na konvenční paliva, Minskou elektrárnu č. 5. (Minsk TES-5).
Po roce 1991 Otázka výstavby jaderné elektrárny v samostatném Bělorusku byla zvažována na začátku 90. let. Národní akademie věd Běloruska začala s výběrem lokality pro jadernou elektrárnu již v roce 1992. Výzkum probíhal po celé zemi. Podle tehdy platných předpisů bylo vybráno 74 potenciálních lokalit pro jadernou elektrárnu. Poté proběhl výběrový proces. Některá místa byla nevhodná kvůli problémům se zásobováním vodou, jiná se nacházela v chráněných oblastech a další byla vyřazena kvůli seismickým vlastnostem. Svá omezení si také vyžádala vojenská a letecká omezení. Nakonec zbyly pouze dvě lokality; Šklovsko-Goreckij a Bychov. Obě se nacházely v Mohylevské oblasti. Každá se rozkládala na ploše přes 20 kilometrů čtverečních. Právě zde muselo být vybráno místo pro stavbu. Byly identifikovány dvě konkrétní lokality: Krasnopoljanská a Kukšinovská. Tím ale výzkum skončil, protože tehdejší poměry neumožňovaly výstavbu realizovat, ať už kvůli ekonomickým či jiným důvodům. Výsledky však byly ponechány a výstavba odložena do budoucna.
Výber lokality Po roce 2006 byly na místech provedeny rozsáhlé geologické průzkumy, do kterých se zapojilo 17 národních organizací z Národní akademie věd a Ministerstva architektury a stavebnictví Běloruska a také zástupci kyjevského Atomenergoprojektu (KIEP) a Kyjevského geodetického ústavu. Průzkum ukázal, že geologické podmínky pod lokalitami Krasnopoljanská a Kukšinovská nejsou ideální. Pod nimi se ve značné hloubce nachází vrstva opuku a křídy. V takové vrstvě je možné, že se mohou vyvořit trhliny, které by snížily únosnost půdy a základy by se mohly stát nestabilními. Z tohoto důvodu byly lokality vyškrtnuty. Následně začaly průzkumy v dalších dvou lokalitách, kterými byli Verchnědvinsk a Astravec, které byly obě původně rezervní. První z nich byla okamžitě vyloučena, protože její půda tam nestabilní a hrozilo by zaplavení elektrárny. V lokalitě Astravec nebyly zjištěny žádné problémy a výzkum ukázal, že se jedná o nejvhodnější místo pro jadernou elektrárnu. Dalším aspektem bylo, že zde existovala dobrá dostupnost technické vody, dobré silnice a nebylo nutné nikoho stěhovat. V prosinci 2008 byl Astravec označen za konečné místo. Do let 2016 a 2020 země plánovala mít v provozu dva reaktory o výkonu asi 1000 MW.
Výber dodavatele V srpnu 2008 vyjádřila svůj záměr podílet se na výstavbě elektrárny skupina China Guangdong Nuclear Power Group (CGN). Byli také oznámeni tři uchazeči o výstavbu elektrárny: Areva s reaktory EPR , Atomstrojexport s reaktory VVER-1200/491 a Westinghouse-Toshiba s EU-APWR. Ačkoli se Bělorusko do té doby k žádnému z projektů přímo nevyjádřilo, Atomstrojexport byl jasně považován za favorita, protože jednání se společností Areva byla v té době pozastavena a konsorcium Westinghouse-Toshiba by vyžadovalo bilaterální dohodu se Spojenými státy, což by znamenalo roky vyjednávání a bylo to považováno za politicky obtížné. Na tiskové konferenci v Minsku týkající se projektu bylo dále zdůrazněno, že Rosatom a jeho dceřiná firma Atomstrojexport byl zatím jediným uchazečem, který nabídl finanční podporu projektu ve formě úvěru.
V říjnu 2008 Alexandr Lukašenko osobně jednal s manažery čínské společnosti Guangdong Nuclear Power Corporation. Z jeho pohledu musely být při výběru vhodného modelu reaktoru splněny všechny mezinárodní bezpečnostní standardy, protože jeho země se nachází v srdci Evropy a má odpovědnost zajistit svým sousedům odpovídající jadernou bezpečnost. Uvedl, že pokud jiný uchazeč předloží v tendru lepší nabídku, je jasné, že tato nabídka bude nakonec vybrána. Mezitím Rosatom a Bělorusko plánovaly vládní dohodu o spolupráci v jaderném sektoru, která měla být podepsána v prvním čtvrtletí roku 2009. Tato dohoda se později mohla přímo přeměnit na stavební smlouvu na jadernou elektrárnu. Koncem května 2009 podepsaly Rusko a Bělorusko mezivládní dohodu. Bělorusko si rovněž vyžádalo půjčku ve výši 9 miliard dolarů na výstavbu elektrárny. Mluvčí Rosatomu tehdy uvedl, že Rusko by se mohlo rozhodnout postavit jadernou elektrárnu ve třetím čtvrtletí roku 2009.
Ekonomické zdůvodnění Dne 15. března 2011, během návštěvy ruského premiéra V. Putina v Minsku, bylo oznámeno podepsání dohody o spolupráci při výstavbě jaderné elektrárny a poskytnuty záruky za úvěry.
Předpokládalo se, že projekt běloruské jaderné elektrárny by mohl být pro Rusko nevýhodný, jelikož Polsko, Litva a Kaliningradská oblast měly v nadcházejících letech plány na výstavbu jaderných elektráren, které by si mohly navzájem konkurovat. V roce 2013 však byla výstavba Kaliningradské jaderné elektrárny pozastavena a jaderná elektrárna Visaginas v Litvě zrušena. V úterý 11. října 2011 byla oficiálně podepsána generální smlouva na výstavbu jaderné elektrárny Astravec s ruským partnerem Atomstrojexport. Podle smlouvy měla být elektrárna postavena na klíč za cenu přibližně devíti miliard dolarů. Bělorusko již před podpisem smlouvy zahájilo výstavbu lokality. Dne 18. července 2012 byla podepsána konečná smlouva týkající se výstavby jaderné elektrárny mezi běloruským premiérem Vladimirem Šemaškem, ruským premiérem Dmitrijem Medveděvem a členem představenstva Rosatomu Alexandrem Lokšinem. Smlouva specifikuje náklady na první dva bloky ve výši přibližně deseti miliard dolarů, stejně jako harmonogram a organizaci prací.
Během ekonomického zdůvodňování výstavby jaderné elektrárny se očekávalo, že spotřeba elektřiny v Bělorusku do roku 2020 výrazně vzroste a dosáhne 47 miliard kWh, ale do roku 2016 byla tato prognóza revidována na 39,9 miliard kWh, což vytvořilo potřebu dodatečného vyvažování elektrických kapacit (hledání exportních příležitostí, zvyšování spotřeby elektřiny na vytápění a ohřev vody, rozšiřování využívání elektrické dopravy). Celkové náklady na výstavbu byly odhadnuty na přibližně 9 miliard dolarů : 6 miliard na výstavbu energetických bloků a 3 miliardy na vytvoření infrastruktury: obytná zóna pro pracovníky jaderné elektrárny, přístupové železniční tratě, elektrické vedení atd. Do 17. prosince 2012 předložil generální dodavatel, společnost Atomenergoprojekt Petrohrad, klientovi první technickou dokumentaci pro jadernou elektrárnu. Tato dokumentace obsahovala především údaje o rozvoji lokality a architektonických řešeních elektrárny, zatímco druhá vlna dodávek, v únoru 2013, měla zahrnovat technickou dokumentaci pro termodynamickou část a reaktorový blok. Unikátním rysem projektu je, že chladicí věže pro jadernou elektrárnu, z nichž jedna má být dodána pro každý blok, byly také navržěny společností Atomenergoprojekt.
Financování Vzhledem k nedostatku dostatečných finančních prostředků na výstavbu jaderné elektrárny na běloruské straně se plánovalo získat od Ruska úvěr ve výši 6 miliard dolarů. Později, v roce 2009, Bělorusko požádalo o úvěr ve výši 9 miliard dolarů. Ruská strana vyjádřila pochybnosti o schopnosti Běloruska úvěr splácet, jakož i o účelovém využití finančních prostředků na výstavbu jaderné elektrárny, a nikoli na podporu běloruské ekonomiky. V této souvislosti ruská strana předložila návrh na potřebu vytvoření společného podniku z elektrárny, ale běloruská strana s tímto návrhem nesouhlasila.
Dne 25. listopadu 2011 byla podepsána dohoda mezi vládou Běloruska a vládou Ruska o výstavbě běloruské jaderné elektrárny, podle níž se Rusko zavázalo poskytnout Bělorusku úvěr ve výši 10 miliard dolarů. Ruský úvěr činil 90 % nákladů na výstavbu jaderné elektrárny, zbývajících 10 % poskytlo Bělorusko. Původně měla být doba splácení 25 let, ale Bělorusko v roce 2019 požádalo o prodloužení na 35 let a snížení úrokové sazby. V březnu 2021 byl v Rusku ratifikován zákon, kterým se mění úvěrová smlouva na výstavbu běloruské jaderné elektrárny. Doba splácení úvěru byla prodloužena o 2 roky a bylo posunuto datum, kdy Bělorusko začne úvěr splácet z 1. dubna 2021 na 1. duben 2023. Úroková sazba byla stanovena na 3,3 % ročně.
Výstavba Výkopové práce začaly na konci roku 2011. Dne 2. listopadu 2013 podepsal prezident země Alexandr Lukašenko dekret, který umožňuje generálnímu dodavateli, ruské společnosti JSC Atomstrojexport, zahájit výstavbu běloruské jaderné elektrárny. Samotná výstavba prvního bloku byla zahájena 8. listopadu 2013. Druhý blok začal být budován 27. dubna 2014. Původně měla stavba začít už v roce 2012, ale kvůli zpoždění stavby byla posunuta zhruba o jeden rok. Dne 26. prosince 2015 byla na elektrárnu dodána reaktorová nádoba pro první energetický blok; její instalace začala 27. ledna 2016. Výstavba elektrárny slouží také k tomu, aby se běloruské společnosti mohly účastnit výstavby dalších jaderných elektráren v Rusku a ve dalších zemích, kde Rusko elektrárny bude stavět. to se ukázalo jako proveditelné.
Poškození tlakové nádoby reaktoru během výstavby Dne 25. července 2016 informoval občanský aktivista Nikolaj Ulasevič s odvoláním na anonymní očité svědky o incidentu, k němuž došlo 10. července v areálu elektrárny Podle něj byla instalace reaktorové nádoby prvního energetického bloku plánována na 11. července za přítomnosti novinářů, včetně televizních, a během zkoušky (10. července) tlaková nádoba reaktoru spadla z výšky 2 až 4 metrů, načež bylo místo incidentu uzavřeno a návštěva novinářů zrušena. Informaci šířily nezávislé publikace v Bělorusku.
Dne 26. července společnost Atomstrojexport, generální dodavatel stavby, tyto zprávy popřela. Ve stejný den však incident potvrdilo Ministerstvo energetiky Běloruské republiky. Podle ministerstva „došlo k abnormální situaci na místě skladování reaktorové nádoby během manipulačních operací pro její horizontální přesun“. Incident vyvolal v Litvě silnou reakci, k záležitosti se vyjádřila prezidentka Dalia Grybauskaitė a ministr energetiky Rokas Masiulis. Dne 28. července zaslalo litevské ministerstvo zahraničních věcí běloruskému chargé d'affaires v Litvě nótu se žádostí o zveřejnění podrobností incidentu.